Radomil

Zveřejněno: 24.07.2016 20:00,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 2239x,Komentářů: 2x,Hodnocení: 4.00 od 3 uživatelů

Záznam jedné "rychlé" cesty na Babettě 210 k moři a zpět.

Kam:

Vybíral jsem si jasně tu nejjednodušší trasu k moři. Polsko vyhrálo, moře je tu nejblíže a cesta vede skoro pořád po rovince. Polský jazyk je nám blízký a tak se dá vždy domluvit.

Příprava:

Jízda na Babetě k moři měla půlroční pozvolné přípravy. Půlení motoru, výměna ložisek a gufer. Vyčištění komplet palivové soustavy, výměna pístu a kroužků. Vzadu jsem nasadil nové pérování české výroby s olejovými tlumiči. Týden před odjezdem jsem udělal zkušební stokilometrovou jízdu v "plné polní" , vše bylo ok. Pak jsem vyměnil ložisko na předním kole, které mě zlobilo celou cestu.

Kudy

Cesta byla bez jasného plánu, chtěl jsem ujet denně zhruba 220 km, co nejvíce mimo hlavni silnice.  Mělo by to trvat tři dny tam a tři dny zpět. I když mapa ukazovala cestu dlouhou cca 590 km ,věděl jsem , že přes vesnice to bude o něco delší a taky hold něco nabloudím. Hrubý plán byl pouze na první den, projet Klodsko a objet zleva (po západu) Wroclav.

Cesta tam 3 dny

První den jsem se snažil najet co nejvíce. Podle plánu jsem projel Klodsko a vydal se na přejezd Sovích hor. Všechno klapalo bezvadně ,až na jednu věc ,že po prvních třiceti kilometrech mi začalo hučet přední ložisko, při rychlé výměně jsem ho asi klepl. Hučivý zvuk mě doprovázel celou cestu. Celý den bylo horko a byl to jediný den, kdy se dalo jet v tričku bez bundy. Ničím jsem se nezdržoval a jel jsem ten den co to šlo, zhruba 11 hodin jízdy. Po postavení stanu na krásné mýtince vedle zakopaného plynového potrubí, přišla velká bouřka která vydržela až do noci.

Druhý den bylo o poznání chladněji a dopoledne ustavičně mrholilo. Přišli první myšlenky , že to vzdám. Vjel jsem do Ravidze, o kterém jsem si myslel, že je Leszno, zjisti jsem , kde jsem a vydal se tedy do 50km vzdáleného Leszna, po silnici první třidy v odstavném pruhu. Tento den jsem toho neujel moc, byla zima a tak byly zastávky čím dál častěji. Byl to můj nejtěžší den, v mapě jsem stále hledal správnou cestu. Skončil jsem jízdu v obci Szamotuly. Ptal jsem se Poláků na kemp a oni kroutili hlavami, že tu nikde není. Na mapě byl. Pak jsem zastavil starší pár na kolech. Pozvali mne k sobě domů, že se podíváme na internet. Vyklubaly se z nich bývalí motorkáři, po nehodě přestali jezdit. Dostal jsem kávu, sušenky  a meloun. Našli nocleh v jedné ubytovně za 25zl. Paráda. Abych nebloudil, dovedli mne tam na kolech. Rozloučili se a dali mi na sebe číslo se slovy , kdyby cokoli, tak volej. Od nich jsem také dostal tip na Kolobrzeg. Nejkratší cesta s nejmenším provozem. Půlka byla pravdou. Tím byl dán cíl cesty, posledních 220 km. Kolo hučelo a tak jsem jej večer rozebral. Rozhodl jsem se příští den sehnat vazelínu a celý to namazat.

Třetí den bylo počasí moudřejší a vidina dosáhnutí cíle mne hnala. Bylo pondělí a začal provoz. Ne jednou jsem měl vlastní kolonu. Uzavírka silnice mi cestu protáhla, ale ukázala zapadlé kouty Polska. Ve Waltzu jsem přepadl servis na autoskla. Chlapy tam pro mě vazelínu našli u motorkáře a zadarmo. Dojezd do Kolobrzegu už byl bez větších problémů až na to povolený přední kolo a zmatky ve městě. Ubytováni v kempu asi 56zl za dvě noci.

Kolobrzeg, den čtvrtý

Město turistů, což mne trochu zklamalo. Hlavně Němci. Na plán postavit babču do písku a vyfotit se s ní jsem mohl zapomenout. Pláž byla lidmi zasypaná, i když byla zima a tma.  Kdybych nepotkal Gregorze, který z Polského Těšína dojel na stopětadvacítce, nebyla by žádná sranda.

Cesta zpět 3 dny

Vyrazil jsem středeční ráno, za deště a teploty tak 17 stupňů. Bylo to krušné , jelikož jsem neměl motorkářské oblečení, co dvacet minut jsem musel zastavovat , abych rozmrzl. Kolem obědu se počasí trochu umoudřilo a já začal pomýšlet na úspěšný konec cesty. Začal jsem si více všímat krajiny kolem sebe. Polsko jsou hory a kopce na začátku a na konci cesty, jedna strana u Čech a druhá u moře. Mezi tím je rovná nebo jen mírně zvlněná krajina polí. Na nenáročné projíždění je ideální. Myslím, že kdyby chtěl někdo tuto cestu podniknout třeba na pionýrech, klidně bych mu ji doporučil. Ten den jsem spal ve stejném penzionu jako druhou noc cesty na sever, v Szamotulech a byl jsem za to rád.  Od odpoledne mě opět pronásledovali bouřky a těm na Babetě neujedete. Zaparkoval jsem pod střechu a začal slejvák. První den cesty zpět byl za mnou.

Předposlední den mé cesty, čtvrtek, jsem si  užíval, najel jsem o něco na této etapě víc , abych to měl na finále lehčí. Nemohl jsem dlouho najít místo pro spaní, nakonec se přede mnou objevil krásný kemp (lesní parkoviště, naprosto zadara) s obchůdkem u vesnice Lubiatow, kousek od Wroclawi. Je to tam malý, ale fajn a s dobrými lidmi. Poláci byly celou cestu za všech okolností vstřícní, veselí, projevovali podporu a zájem.

Poslední den jízdy začalo být počasí krásné. Čekaly mne opět Soví Hory (Park Krajobrazowy Gór Sowich), výstup byl náročný. Babeta už byla slabá, chtělo to zastávky a pomalý výstup. Vodu jsem vypil, vylil nebo s ní chladil motor. Chuděra "Máša" (je to od slova mašina, pojmenoval jsem ji tak v Kolobrzegu)  ,už sotva dýchala. Zasloužila by si metál. Jezdil jsem s ní na šestiproudých cestách ve městech, v provozech historickými centry měst, polních cestách uprostřed Polska a najezdil stovky kilometrů po okresních silnicích. Sedm dní na cestách, šest dní v sedle. Dovezla mě na jedničku, vyšplhala poslední kopce.

Závěrem

Cesta byla výborná, jako náročnou bych ji nehodnotil. Dařilo se mi i v těch těžších situacích a vždy něco potěšilo. Chtěl bych poděkovat polským řidičům a motorkářům, všichni byly fajn. Taktéž klukům, co absolvovali dlouhé cesty na Babetách a psali o tom. To mě motivovalo. Článek je taktéž publikován na stránkách klubu za který jezdím http://www.mopedclub.wz.cz/vyjizdky.html .