tramp57

Zveřejněno: 24.09.2017 19:55,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 1185x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 4.75 od 4 uživatelů

Irbit - Sverdlovská oblast, asi 200 km od Jekaterinburgu, žije zde do 30 tisíc obyvatel.

Letos jsem si pořídil cca  400kg rezavého železa, z kterého se snad jednou opět stane legendární motocykl M72. Pochází z města Irbit - proto značka IMZ na nádrži. Když Petr projevil úmysl podívat se do montážního závodu a také do muzea, neváhal jsem ani chvilku. Sám jsem v Rusku nikdy nebyl a lákalo mě tam hlavně to muzeum.                                                                                                                             Vyřídili jsme si víza, zakoupili letenky a těšili se na den "D":                                                                       Let z Prahy do Moskvy - Šeremetěva a pak do Jekaterinburgu proběhl v klidu. Není to tak daleko - slabých 3500 km.                                                                                                                                           Rozčarování přišlo až při prohlídce  motocyklů. Absolutně nepřipravené.  Podhuštěné pneumatiky, nesvítila  brzdová světla,  špatné vypínání spojky,  při jízdě jsme pak postupně objevovali další závady. Prasklý svár na výfukovém potrubí, neseřízený karburátor, špatný odklon sajdy s motocyklem, určitě i kola dělali tři stopy, protože Uraly i při své váze plavali a bylo nutno pořád korigovat směr jízdy. Mechanik Voloďa, který nás doprovázel  jen mávl rukou a prohlásil : "zimoj sdělaju". Obávám se, že ne. Nic nebude opravovat, protože mu v zimě bude zima a nakonec taky proč? Vždyť to jede!         Město Jekaterinburg je pěkné,  moderní  město, které se mi líbilo. Sprostá slova jsem začal plivat do přilby hned, jak jsme vyjeli za jeho hranici a stratili zpod kol ten pěkný asfalt. Chtěl jsem zpomalit, ať nějak objedu ty vymleté lavory, díry ve kterých by se stratilo i kolečko betonu. Praskliny v "asfaltu" a hrubý štěrk mě začaly  děsit. Ne však Voloďu. "Musíš za to tahat a ty díry přeskákat! "  V Rusku je všechno možné. Díry, které by pocítil i Kamaz jsme začali "přelétávat" někdy i osmdesátkou. Fuj, velebnosti. Opravdu jsem měl chvilkama sto chutí za jízdy vyskočit a poslat ten rachotící stroj někam do škarpy. A tak si vlastně zachránit život, protože tato jízda hrozila nehodou. Právě kvůli stavu silnic byly  Uraly - jeden dvou a dva pětileté v dezolátním stavu.  Měli malý kilometrový nájezd, ale už by se mohli vrátit zpět na vrakoviště - kde jsme je vlastně i vyzvedli.   Ale nemohl jsem být horší než nějaký ruský mužik. Podstatné však bylo, že Voloďa jezdil na sajdě od šesti let a já jsem řidil tento vehykl poprvé v životě. /nepočítam Jawku s laminátovou sajdou/. Takže nakonec po přebdělé noci na letištích jsme první den na Uralech  ujeli 300 km. Voloďa nám chtěl ukázat krásnou matičku Rus a zavedl nás do míst, kde lidé už nežili, ale živořili. Dřevěné chaloupky na spadnutí, resp. pár jich ještě stálo... široká pole kolem vesnic neobdělaná, opravdu smutný pohled.  Rusko je obrovská krajina kde  asi nejde zmodernizovat  celá   území, ale národ mimo velká města je na vyhynutí. Jenom slopat samohonku a spomínat  na  válku. A od nich jsme se měli učit. Nevím čemu.                               

Irbit - rodiště motocyklů je také městěčko se zašlou slávou. Velký komplex budov bývalého závodu motocyklů je polorozpadnuté, rezivějící, chátrající monstrum, kde je v provozu jenom jedna dílna s 12-ti zaměstnanci. Smutný pohled. Dělají na vývoz cca 1500 Uralů ročně - většinou pro Ušáky. Plechařinu, rámy, nástřik a motory si dělají sami, zbytek je Thaiwan, Čajna, Němci ... prakticky jenom kompletují.         Je zajímavé, že jsme potkali celkem  pouze dva motocykly se sajdou. Za nami se lidi otáčeli, protože vidět spolu tři rachotící Uraly je tady neobvyklé.                                                                                             Muzeum motocyklů, na které jsou hrdi je na ploše cca 200m2 - opět jedna místnost a pár motocyklů. Žádné skvosty jak se nám snažili tvrdit, slátaniny z dílů neodpovídající tomu-kterému roku výroby, popř. typu motky. Ubohé a opět smutné. Když jim Petr předvedl na PC ukázku svých repasí emek, spadli jim brady pod stůl. Tak  nás  aspoň odkázali na restaurátora Sergeje, který se zabývá rekonstrukcí ruských motocyklů.  Osobně jsem čekal pěknou, prosvětlenou dílnu se spoustou motorek a dílů a už jsem se těšil, že se pobavíme a získáme spoustu zajímavých informací. Prdlajz. Stará kotelna kde u stropu žmourala asi 40-ka žárovka, dílna dokonce bez stolu, hromady bordelu - a na zami - na hlíně se krčila jedna rozdělaná motorka. Vedle na špalcích rozebraná Carevna - Volha 21 - prý už 10 let ji spravuje. Ty vole.   Síla. Protože jsme chtěli koupit pár dílů, zavedl nás do nedaleké garáže, kde měl načorované většinou díly na Uraly. Vyhrabali jsem z regálu pár rozvodových kol,kardan,světýlka,torzku...vše na Emku. Zaplatili, poděkovali, odjeli.      

V dalších dnech jsme se podívali do muzea grafiky - pěkné, ale není to můj šálek kávy. Vyjeli jsme ještě víc na sever do města Alapaevsk, kde několik let žil a tvořil P.I.Čajkovskij. Prošli jsme si muzeum, poslechli pár skladeb a "poguljali v zahradě".                                                                                                 Chrámy a kostely mají pěkné, jsou to někdy megalomanské stavby.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                              

S lidmi v Rusku jsme neměli nikdy žádný problém. Bavili se s námi o motorkách, o zemi odkud pocházíme, docela nám fandili. Jen o politice mlčeli.                                                                                      Ubytování v hotelu  taky super, spali jsme tam jenom my dva, pro domorodce je cena ubytování vysoká. Montérská ubytovna byla taky slušná a  čistá.                                                                                      Stravování v pořádku, co jsme si přáli, dostali jsme. Rybu, salát, grilmaso, polívky...                                               

Osobně mě sklamalo muzeum a  montážní závod. Špatné silnice jsem tak trochu čekal. Teď už vím, že ruský motocykl zvládne všechno.   Celkem drahý výlet na to,abych zjistil, že do Ruska - do této oblasti se už nikdy vrátit nechci. Letos jsme byli v Irbitu jediní Češi. Není o co stát. 

Rusko má hodně velkých a krásných měst kde se oplatí podívat. V místech, kde gubernie nemají v rozpočtu dostatek financí, je to poznat.  Zaostává údržba fasád domů, popř.okolí - chodníky a silnice ...    zchátralé mosty, rezavé zábradlí, tráva která se tlačí spod zbytků asfaltu ... nejhorší dojem na mě udělal Ruský venkov. Tam se opravdu zastavil čas. Polorozpadlé malované dřevěné domky a kolem hrozný nepořádek. Při opravách si pomáhají jak se dá. Plechy ze sudů na střechy, okory na ploty a branky, sutinou zasýpají velké díry v uličkách. Vlastně mají všechny uličky "sutinové". O zámkové dlažbě se jim může jenom zdát. Rozvod plynu neexistuje, ale každý má vedle domku velkou hromadu dreva. Zimy zde bývají asi kruté. No, jak v Rusku. Pokles ekonomiky způsobily hlavně sankce západních států. 

Velké města jako Petrohrad, Novosibirsk, S.Peterburg, Moskva - i ten Jekaterinburg a další, stojí za to vidět, ale taky nemusím být všude. 

Petr dal video a fotky na Youtube - Expedice Ural 2017                                                                                 Omluvte kvalitu záběrů, dělali jsme to pro vlastní potřebu s obyčejnými přístroji.