JaWitch

Zveřejněno: 18.01.2017 17:35,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 3333x,Komentářů: 32x,Hodnocení: 5.00 od 19 uživatelů

Večery pod lampou

Zažít si svůj Stalingrad =========================

Jedna z prvních jízd na Uralu. S mladou coby kulometčíkem.

Startování klikou bez úspěchu. Roztláčení bez úspěchu. Kontrola benzínu, svíček. Další startování klikou - nic. Tlačili jsme tu mrchu semo tamo a nic. Posádka se už pomaličku začíná bouřit, neb tlačit bez jediného škytnutí motoru je silně demoralizující.

Pan soused kouká přes plot a kibicuje. Může si to dovolit, osmdesát už mu bylo a byl i v Rusku. Tedy CCCP. Že prý jsme mimoni, protože skopčáci na tom dojeli z Berlína do Stalingradu a Ivani ze Stalingradu do Berlína, ale my ani na náves do konzumu.

Pot mne polévá, horkem mozek měkne, a tak povídám, že by to tedy mohl zkusit sám. Starý pán se šourá skrz vrátka, nasazuje brýle a povídá, že je to stroj ze staré školy. "Měj ho rád a bude Ti sloužit doroztrhání těla." Neodvažuji se zeptat, jestli těla mého či jakého, neb přichází paní choť a ta dá na babičko-dědečkovské rady. Starý pán kontroluje kohout od nádrže, hladinu benzínu, nasazení fajfek na svíčky. Za pohvizdování ruské hymny hladí stroj po řidítkách, v papučích zlehka protočí motor klikou, zapíná klíček a s výkřikem "Davaj pajďom" startuje motor. Ten chytá a tiše ševelí cvakaje ventily. Starý pán nasedá a mizí v oblacích prachu. Bez helmy a dokladů. Vrací se ve chvilce, slézá, zamačkává slzu v oku a říká, abychom tedy jeli.

Večer beru lahev vína a jdu na výzvědy. Je opravdu nutné zpívat hymnu? Nebo snad ten rituál s fajfkami? Starý pán se směje a tvrdí, že nutné je všechno, zejména ale důležité jsou brýle. Abych viděl, že chcípák na řidítkách je nastavený na "STOP". S brýlemi je to prý vidět i přes plot.

Je potřeba koukat, aby člověk viděl.

Burza ======

I stal jsem se majitelem Uralu, a jako takový jsem se vypravil na chotusickou burzu koupit nějaké díly. Brouzdal jsem od stánku ku stánku, tu pohovořil, tu v ruce díly potěžkal. Obešel jsem stánky všechny a vracel se tam, kde díly byly za slušno a v rozumném stavu. I dospěl jsem ke stánku jakéhosi strejdy z Ukrajiny. Povídám, že bych měl zájem o kus kardanu, neb můj zlehka kvílí. On na to, že to kvílení není problém, ale že by věděl o kardanu, co nekvílí. Co o kardanu, o celém Dněpru, kterýžto ač čtyřicet let stár, vypadá jako nový. Co vypadá, on je lepší než nový, neb byl již léty prověřen a nezklamal. Ani jednou.

Nevěřícně jsem naslouchal té litanii, kterou ukončilo až spiklenecké mrknutí a polohlasná nabídka, že toho Dněpra má s sebou a že pokud by byl zájem, hned tady v dodávce.

A otevřel dveře otřískané dodávky, a uvnitř seděl Dněpr. To nebyl lecjaký Dněpr, to byl Dněpr s velkým D. Lesklý, bez známek rezu, bez škrábanců, oprýskanin, prostě Dněprů král. S SV motorem. Strejda hned, že jestli chci, tak ho našlápne, abych slyšel, že i motor je ve stejném stavu jako zbytek. Pustil benzín, šlápl na páku a motor se rozševelil. Opravdu nebylo slyšet žádné cvakání, křoustání, ba ani škrundání. Strejda povídá, ať jen se přiblížím, že uslyším ten šepot dokonalosti lépe, a já se opravdu sklonil, i na koleno poklekl před tou dokonalostí. A on, že jen a pouze ucho blízko motoru či převodovky dá vyniknouti pocitu nekonečné krásy. Já však, obdařen břichem, neodhodlal jsem se před Dněprem plaziti a počal vstávati. V tu chvíli dodávka potemněla, neb další burzián vstoupil s rozzářeným obličejem a slovy: "Jéje, kluci, hele Dněpr a docela slušnej."

Tvář prodejcova se zachmuřila a on vypravil ze sebe, že ne docela slušnej, ale úplně skvělej. A že když už je našlápnutej, ať si ten šepot poslechne. I koupěchtivý přišed blíže zaposlouchal se. Strejda pak sebral veškerou zásobu jazyka českého a prohlásil: "To je co? Skvělej zvuk, co?" Tím se vyčerpal jeho konverzační potenciál a pokračoval v rodném jazyce, že je potřeba poslechnout si z větší blízkosti.

Koupěchtivec se sklonil, na koleno poklekl, hlavu přiblížil, a strašně zaječel. Zvedl hlavu a na čele měl pět rovnoběžných čar od žeber rozpálené hlavy motoru. Chytil se za ní a opustil skokem dodávku.

Naproti šel chlápek v kulichu. Nadzvednuv jej odhalil pět rovnoběžných spálenin, vece: "Skvělej zvuk, co?"

Když jsem pak kráčeje domů míjel stánek s Dněproprodejcem, zaslechl jsem, jak komusi říká, že má tady v dodávce nádherného Dněpra. Naše pohledy se setkaly, on na mne mrkl a zlehka se usmál. A já věděl, že ví, že toho Dněpra asi neprodá, ba možná ani prodat nechce.

Protože můžete mít radost z prodeje Dněpra, aniž byste ho prodali.

Myčka ======

Seznámiv se na burze chotusické s několika Dněpristy/Uralisty bylť jsem pozván na sraz.

Umyl jsem ten strojek, leštěnkou popatlal, flanelem rozleštil, neb na prvním dojmu velice záleží (nikdy nedostanete druhou šanci udělat první dojem) a já chtěl vyvolat dojem z nejlepších.

Vyrazil jsem na sraz a jel a jel, až jsem dojel k místu konání. Silnice vedla obloukem okolo vršku zarostlého hájkem, v kterémžto hájku viděl jsem míhati se několiknácte postav v ležení stanovém mezi motocykly. Leč cesty k vršku ze silnice nebylo. Na jednom sloupu byla přichycená šipka ukazující k tomu vršku s lakonickým nápisem "Sraz". Zastavil jsem se tam a začal přemýšlet, co je tím myšleno, když tu ke mně přidrnčel Uralista, zastavil a povídá: "Copak, nejede?" Já na to, že by i jel, ale nevím kudy. Ukázal jsem mu šipku. On jen zavrtěl hlavou, přeskočil s Uralíkem škarpu a začal se drát oranicí k vršku. Bláto létalo do výše dvoupatrového domu. Ale Uralík zdolal vršek, zastavil tam a já viděl, jak se vítá se známými a kamarády. Za mnou zastavilo další spřežení, tentokrát Dněpří. Pilot na mne koukl a povídá: "Copak, nejede?" Já na to, že by i jel, ale nevím kudy. Ukázal jsem mu šipku. On jen zavrtěl hlavou, přeskočil s Dněpříkem škarpu a začal se drát oranicí k vršku. Bláto lítalo do výše třípatrového domu. Ale Dněpřík zdolal vršek, zastavil tam a já viděl, jak se vítá se známými a kamarády.

Obkroužil jsem znovu vršek po silnici, cesty nenaleznuv. A tak jsem pomaličku přejel přes škarpu, vyhoupl se do pole a polehounku, abych si Uralíka nezapráskal, sunul se do vršku. Neuváznul jsem, a přestože se snažil zachovati jej čistočistě neposkvrněného, semo tamo kopka bláta ozdobila stroj mnou řízený. Na vršku jsem utrhl hrsť loňské trávy a snažil se z nejhoršího stroj očistit. Pak jsem se šel seznámit s přítomnými, kteří mé počínání se zájmem sledovali. Pozdravil jsem křesťansky, představil se a svítal s těmi, kteří mne pozvali. Tu ke mně přistoupil úctyhodný kmet s vlasem i vousem stříbrně zbarveným ve větru vlajícím a povídá: "Tys toho Urala umyl?" Já na to, že jo. "No, snad jsi ho dokonce nenaleštil?" vece zasmušilý kmet. "Proč by ne," ptám se hlasem dutým, chvějícím se obavami. A tu mi bylo vysvětleno, že Ural (stejně jakož i Dněpr) je vozidlo původem bojové, které by lesknouce se přitahovalo pozornost nepřítele, a tudíž podle pravidel všeobecně uznávaných myto a už vůbec leštěno býti by nemělo.

A jeden z přidruživších se Uralistů říkal, že dokonce slyšel, že v případě Uralu zcela nového umytím zaniká záruka. Jiný to potvrdil vážným pokývnutím a prohlášením, že kdo meje Urala/Dněpra je prohlášen za bačkoru, vyloučen ze všech Uralových/Dněprových spolků a nadále již není zván na žádné srazy. A ten první si přisadil prohlášením, že kdo Urala/Dněpra dokonce naleští, je prohlášen za buzeranta, je mu utržena a zahozena SPZka a roztrhán techničák.

"Je ovšem," dodal, "známa jedna výjimka, kdy zbloudilý Uralista Urala nejen umyl, ba i naleštil, a dokonce se k tomu veřejně přiznal, ale skoncováno s ním nebylo vzhledem k polehčujícím okolnostem". Svitla mi naděje a otázal jsem, vo co teda šlo. A tu mi byl vyprávěn následující příběh:

Nejmenovaný Uralista vyrazil na svém věrném oři do práce. Jel za náklaďákem z drůbežárny, jehož pilot nesplnil zákonem uloženou povinnost k řádnému upevnění nákladu. Poté, co foukl vítr z nesprávné strany, jsa bombardován vejci zastavil u škarpy po cca 200 zásazích do stroje, ba i do něj. Rozmýšleje nad nehodou, nechca doraziti do práce sprasen a ulepen žloutky ani bílky a poset skořápkami, rozhodl se, že na nejbližší benzínce projede myčkou i se svým strojem. I vyprávěje posléze vše svým druhům pravil, že nápad ten nelze zavrhnouti jako celek, avšak jest nutno k němu přistupovati s rozmyslem a vyvarovati se několika problémových kroků. A to konkrétně těchto:

Neplatit si voskování, neb vosk který se dostane na štítek helmy, způsobí jeho úplnou neprůhlednost. Neplatit si vysoušení jste-li oblečen v kožený motoristický ohoz, neb jak ty ohromné fény začnou foukat horký vzduch na kožený oděv nasáklý vodou, tento se začne srážet, a to do té míry, pravil, že se Vám narovnají ruce i nohy a tělo je sevřeno jak brněním.

A co je nejdůležitější, nebrat mytí podvozku, neb jak trysky odspodu fouknou studenou vodu do těch napřímených nohavic, setkají se ty dva proudy až ve Vašich slipech.

Není výjimkou, že výjimku stvoří výjimečný člověk při výjimečné příležitosti.

Horko ======

Léto bylo horké, velmi horké. Jeli jsme s paní chotí a několika známými na sraz Jaw do Krucemburku. Já jel s Uralem, neb se sešlo mnoho zvědavých, kterým nebylo lze odmítnouti, a já přepravoval dva pasažéry.

Na místě samém pak byla jakási svatba. Nevěstu zaujal Uralík tak mocně, že se chtěla mermomocí vyfotit sedíc v sajdě s ženichem za řidítky. Jakž se i stalo.

Horko nepolevovalo a jedna kolegyně-motorkářka se též vdávala. Paní choť znajíc ji i jeho, vyslyšela nářky o motorkářské svatbě a nařídila účast na svatebním jásání s tím, že dojde i na ty fotky. A že tentokrát, když do sajdy vpluje nevěsta v bílém, neměla by vystoupit nevěsta v šedivém, místy černém. A že tudíž Uralíka řádně umýt a naleštit. Já vím, že se to nemá, ale jak chcete čelit spojeným ženským? A tak jsem Uralíka umyl.

Nebyla to zas taková hrůza - sluníčko svítilo, horko k padnutí. Hadice se studenou vodou byla vítaným osvěžením. Když jsem myl sajdu, říkal jsem si, že ta projížďka po umytí na vysušení stroje v tomhle horku nebude dlouhá, ale ani osvěžující. Ledaže by tam ta voda zůstala. A tak jsem vzal izolepu a zalepil všechny díry. Vzal jsem to i přes hlavy šroubů. Výřez určený pro nastoupení a vystoupení ze sajdy jsem zalepil linem. Napustil jsem do sajdy vodu, co šlo, a vyrazil na testovací jízdu. Vyjel jsem na hlavní a po půl kilometru byl zastaven policií. Běžná kontrola skončila zajímavou diskusí na téma smí se to/nesmí se to. A protože jsme nedošli k žádnému závěru, vypustil jsem vodu a rozhodl se, že příště musím být lépe připraven, a to zejména legislativně.

Na školení řidičů mi nebylo sděleno nic na sto procent, a tak jsem se rozhodl pro komplexní průzkum. Požádal jsem o pomoc kamaráda ze školy, který se vyučil na advokáta. JUDr spolužák mi po týdnu sdělil, že:  Zákon o dopravě na pozemních komunikacích toto neřeší, pokud nepřekročím celkovou povolenou hmotnost a ani maximální povolenou hmotnost na nápravu.  Dále musím splnit podmínku o řádném upevnění nákladu. To je v případě přepravy kapaliny to, že nesmí být zaplněno více než 20% a méně než 80% prostoru v případě, kdy přepravní prostor není vybaven vlnolamy. Ale že za vlnolam by bylo lze pokládat sedačku. Tato opatření jsou ovšem uplatňována při přepravě kapaliny v množství větším než 20 m3.  Co se týká vody samotné, ministerstvo dopravy, ministerstvo vnitra, ba ani ministerstvo životního prostředí nemá žádné specifické zákony či předpisy pro dopravu užitkové vody.

Uklidněn tímto průzkumem dohodl jsem na další víkend kameramana a kulometčíka. Naplnili jsme sajdu vodou a udělali několik cvičných jízd. Záznam je na YouTube.

Úspěch pojízdného bazénu byl odpovídající letnímu horku. Vyrazili jsme s mladou na zmrzlinu do města. Oba v plavkách a helmách. U stánku jsme si přímo ze stroje koupili zmrzlinu a poté co jsem ji dojedl plynule pokračovali na koupaliště. Zpátky jsme to vzali stejným způsobem. Při další cestě byl celkový styl doplněn gumovou kachničkou, kterou si mladá vzala do sajdy.

Na semaforu jsme zastavili na červenou. Vedle nás přihučelo BMW s dvojící v goretexu a kůži. On a ona. 40 stupňů ve stínu. Světla s dlouhým intervalem. Najednou slyším, jak ona povídá (tedy spíše huláká), že je jí horko. Pootočím se a ošplouchnu si nohy v krokáčích. On se na mne vztekle podívá a zahuláká na ní, že jemu je horko taky. Ona na to, že je hrozně zpocená. Mladá si dělá v sajdě vlny a tváři se zasněně. On už řve, že je taky spocenej, že je horko a ona chtěla na koupálko. Nakloním se nad sajdu a pořádáme s mladou vodní bitvu. Opatrně, abychom nepošplýchali koemjedoucí. Ti dva už na sebe řvou zcela regulerně. Slézají z motorky, tlačejí jí do stínu a sundavají helmy. Asi se budou fackovat. Kupujeme zmrzlinu a jedeme na koupálko. Když je míjíme, ještě stojej na chodníku a hádají se.

Inu, horko rozpaluje.

Kempování ==========

Miluji kempování. Stan, spacák a nafukovačka je základ. Na Jawě se ještě nechalo vzít něco oblečení a to bylo tak akorát, aby zbylo místo na olej M2T do benzínu a nějaké náhradní díly. Až s osajdovaným Uralem dostalo kempování ten správný rozměr. Vezeš batůžek? Milion batůžkovin - od šitíčka po plesové šaty žádný problém. Bolejí tě kolena, nemůžeš sedět na zemi? Ke stanu přibalit stůl a židličky je hračkou. Moc svítí sluníčko? Z boku mezi sajdu a motku dát držák na slunečník a při zastávkách (dobrovolných ba i nucených) lze být ve stínu. Řeknu Vám, že takové ty semafory s dlouhou prodlevou které při opravách silnic pouštějí auta v jednom pruhu lze skvěle přečkat ve stínu roztaženého slunečníku. Jen ho holt než se rozjedete nesmíte zapomenout zavřít.

Na kempování, na které kdysi stačil domádo nosič za kejvačku, začíná být i Ural se sajdou těsný. Táhneme leccos co jsme dříve nevozili. Posledním hitem je gril. Takové to černé UFO za pár šupů z Kaufoše. K tomu je potřeba grilovací náčiní, podpalovač, jídlo, dřevěné uhlí a talíře s příbory místo ešusu. Tedy když jedete s batůžkem.

Když jedete s kámošema, tak stačí dva kusy hlazenky s vidlicí na konci na stojato a jedna napříč. Nebo rošt vyrobený ze čtyř vyhozených roštů do trouby od sporáku. A sekera a pila. A kdo by tahal pilu a pak s ní ještě řezal - máme Urala ne ? Kámoš v jézetku do pilového kotouče ze staré cirkulárky vyrobil díru která přesně odpovídá unašeči na diferáku. Tomu co pohání zadní kolo. Ještě kus distanční trubky a nemusí se tahat pilka. Cirkulárkový kotouč se na cestu chytne na rezervu na sajdu. Prostě pohoda.

Přijeli jsme na pařbu, ubytovali se, postavili stan. Pod centrální stojánek naprali prkénko, aby se nezabořil do trávy, vyměnili zadní kolo za cirkuli a šli sbírat soušky. Ohradili jsme si ohniště kamením, nastartovali Urala, kopli tam jedničku - dvojku - trojku, po páru testovacích klaccích přiložil kolega kmínek zvící stehna k cirkuli a začaly se dít věci. Cirkule se kousla do toho kmínku, kmínek urazil zadní světlo a ohnul blatník. Ural seskočil ze stojánku, přeřízl to prkénko co bylo pod stojánkem a pokusil se vyšplhat na stan. Ten se při té příležitosti (naštěstí) namotal na tu cirkulárku, takže se neotupila o ty šutráky okolo ohniště a hlínu když Ural frčel v dáli. Při průjezdu ohništěm ten stan namotaný na cirkulárku vzplál (naneštěstí), takže neřízený Ural uhánějící tmou jisříce a plivajíce oheň poněkud budil pozornost. Naštěstí skončil v řece dříve, než někdo stačil zavolat hasiče.

Ani to, že je někdo dřevo nezaručí grilovačku.

Lyžovačka ==========

Bratránek mi dal lyže. Není to žádná hitovka - koupil je ještě za totáče. Protože si teď koupil jiné a bylo mu líto ty původní zahodit po tolika letech. Já si je vzal, antož my na Vysočině nezahodíme něco jen proto, že to vyšlo z módy. Ovšem s tím lyžováním to taky není žádná sláva. Asi. Možná lyžovat umím, ale jistý si tím nejsem, ještě jsem to nezkoušel.

Přišla zima, napadl sníh. Čtyřkolkáři lítají po loukách a svazích a já na ně koukám z okna. Nebojím se, že by Ural nezvládl to co čtyřkolka, ale zimní radovánky nejsou můj šálek čaje. Ledaže ...

V dílně je teplo. Našel jsem dvě kola s ojetými pneumatikami do Urala. Povypustil jsem je, aby se dole zploštily. Ty lyže jsem uřízl na cca metr dvacet délky a v nejtlustším místě vyvrtal napříč čtyři díry - dvě u sebe pak třicet centimetrů nic a zase dvě. Do děr jsem nahulákal čtyři šrouby, vzal řetízek na kozu a přitáhl přes ty šrouby k pneumatikám. Vysledná lyžokola vyměnil za přední a sajdové. Na zadním kole zůstala pneumatika z ploché dráhy.

V dilně je sice teplo, ale žádný sníh. Nechtěl jsem poškrábat skluznice na lyžích nebo nedejbože omlýt hrany. Našel jsem kus lina a podsunul pod UralSki. Postříkal lino konkorem a smýkl ven.

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli se má lyže naklápět podle terénu nebo zůstat ve vodorovné poloze. A jak ji případně zafixovat. S přední to byla brnkačka - vzal jsem truhlářský šraubštok a stáhl páčku přední brzdy. U sajdy jsem odpojil páku brzdy od nožní páky a druhým šraubštokem s kusem drátu stáhnul pod sajdu - když se to osvědčí nechám to, když ne, můžu povolit případně uvolnit stisk šroubováním.

Došel se obléct, zahnal psa, otevřel vrata a rozjel se. UrlaSki nejel rychle a proto náraz do sousedova plotu nebyl nijak prudký. Nebrzdilo to. Respektive já jsem nebrzdil - přední brzda nefungovala a na zadní jsem dupl pozdě. A stejně by nepomohla, protože tam překážel ten šraubštok. Též jsem zjistil, že zpátečka nefunguje - lyže měly špičky dopředu a dozadu se zapíchly do sněhu a posléze do cesty.

Po dalších padesáti minutách, sundání lyží, vytlačení UralSkiho na cestu, přimotání lyží řetězem a hrnku horkého kafe jsme byli (já i UralSki) připraveni k dalšímu pokusu.

Na silnici nemělo cenu jezdit neb byla nejen prohrnuta ale i řádně prosolena a tak jsem zamířil přímo do polí. Sněhu bylo přes půl metru, lyže nikde nedrhly o hlínu a tak se jelo parádně. Po poli následovala polňačka a za ní opět pole. Rychlost, ševelení motoru, v hlubším sněhu reagovalo i řízení, zimní idyla. Protože i po druhém poli a druhé polňačce následovalo třetí pole, pokračoval jsem vytvale ku předu. A zde idyla nabrala několik trhlin. Pole bylo zkopce, dole byl potok, kolem něj vrbičky a jiné křoví. A zatímco zrychlovat šlo (je to docela sešup, místní lyžníci, sáňkaři ba i bobisti to používají coby cvičnou sjezdovku), zpomalování poněkud vázlo. Křoviny, které místním sportovcům slouží jako síť poslední záchrany UralSkimu neodolalo. Ostatně ani led na potoce. Když prošlo přední kolo ledem na dno, lyže se zlomila a zapíchla do dna mezi šutry. Sajdová strana byla lehčí a zůstala tedy na ledě a v pohybu. UralSki se otočil kolem osy prudce doleva, zvedlo se zadní kolo a já se rozplácl po ledě. Ten naštěstí nebyl moc silný, takže když mi UralSki padl na záda tak mne hladce protlačil skrz led do vody. Lyžníci, sáňkaři ba i bobisti postavili UralSkiho na kola, zbytky lyží jsem nastrkal do sajdy a vyrazil k domovu. Zima mi byla převeliká. Dojedše domů nechal jsem stroj mrazu a sněhu napospas, uvařil jsem kafe s rumem a v kamnech zatopil těmi lyžemi, Potvrdilo se to. Zimní radovánky nejsou můj šálek čaje.

A pak že se v zimě člověk může lyžovačkou zahřát.