Zveřejněno: 25.10.2018 18:59,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 1628x,Komentářů: 0x,Hodnocení: 5.00 od 1 uživatelů
Akce předsedy PMD nevídané zábavy a proslulého úspěchu
Říjen.. spousta lidí ho má spojený s deštěm, sychravým počasím a zimou, která již neodbytně klepe na dveře. Nicméně jsou i důvody, proč se těšit na říjen. Alespoň Přátelé modrého dýmu a jejich hosté to tak každoročně mají. V jednom jediném dni se pravidelně uskutečňuje závod, který nelze vyhrát plánovitě, ale zcela náhodně (i když i té náhodě se musí pomoci), závod který baví tak, že přijedete do cíle s úsměvem až k ušním boltcům, závod kde není radno věřit průpovídkám jak se snadno jede, závod který otestuje kondici stroje i mopedisty, závod jenž si vybudoval renomé přilehlého okolí. Ano, řeč je o VŘSR – ne o bolševické listopadové revoluci, ale o revoluci mopedové a motocyklové!
Velký říjnový střednicový racing se stal fenoménem října. Nutno podotknout, že vysoce návykové závody pořádané naším guru Koudelkou, změnili osudy zasvěceným fandům a jezdcům v jedné osobě. V prvé řadě přesedlali ze strojů silné kategorie na stroje nesilné, nejenže svojí vášeň pokoutně rozvíjejí v garážích, ale obtěžují i svoje rodiny, které buď nutí tyto akce radostně navštěvovat, pokročilejší fandové jim obdobné stroje zakupují a s pomocí větších či menších úplatků je nutí se závodů účastnit. Hodně závodiví fandové po nocích prohledávají internetová fóra a pokoutně své převážně babetové stroje upravují, aby dosáhli vyšších úspěchů. Například Koudelkova směs benzínu a oleje je dodnes přísně utajovaným tajemstvím, které chrání dva útoční psi, minové pole a elektrický plot. Inu, život babetisty je změna a rok člena a přátel PMD má vlastně jen dvě období – do Březňáka a do VŘSR.... tím je jasné, že v druhém případě bude zima, ale v prvním bude sakra zima.
Každopádně letos tomu tak nebylo a překrásný říjnový den se vydařil. Teplota 19,5 Celsia, okluzní fronta 350-42, teplá fronta 350-38, výška tlak rosný bod 212-954-6,2... no jak by i klasik poznamenal, lepší počasí jsme si nemohli přát. Bylo prostě krásně a jsme tomu rádi, protože to co nás později čekalo by bylo o dost obtížnější v dešti a blátě. Ale nepředbíhejme... zpátky na začátek.
Do slunečného rána jsme se probudili s jediným cílem – oživit stroj a dojet včas na přejímku na stanoveném místě. Jako každý rok je místo stejné, perfektně technicky vybavené a zásobené skvělým jídlem na posilněnou. S netrpělivým očekáváním jsme vyhlíželi další stroje jak místních tak přespolních účastníků, a při té příležitosti se ladili, okoukávali a opravovali registrované stroje. Hlavně brzdy, křičí zdáli Koudelka a potuleně se usmívá. Krásný to byl pohled na Babety jednorychlostní, dvourychlostní, simsony, mustangy a speciálky.... vše splňující základní podmínku, a to je obsah do 50 ccm3. Po akademické čtvrthodince čekání a minutě ticha za ty, kteří nedojeli, se konečně začaly dít věci.
Nejprve losovačka čísel – startovního pořadí, briefing o bezpečnosti vedený organizátorem a řazení na start prvních účastníků. Na startovní lajně se tentokrát objeví úctyhodných 28 účastníků, a to prosím ještě mnozí nedorazili!
Závodník s číslem jedna už je na startu a interval mezi účastníky je tříminutový... popravdě i tak je to dostatečně dlouho na to se pořádně vystresovat na startovní čáře, i přestože všichni vědí a je jim zdůrazněno, že tento závod není o rychlosti. V průměru pětkrát čtou závodníci první část instrukcí na papíře a snaží se zapamatovat klíčové body. A tu se šachovnicový prapor mihne před helmou, závodník dává céres babetě za mohutného přišlapávání a zjišťuje že z instrukcí ví maximálně první zatáčku a to ještě stěží. Připravená úvodní trasa není náročná, je to vlastně taková pohodová projížďka krajinou, jen nebýt toho adrenalinu vypuzeného mozkem. První úkol byl snadný, ale to už tak u Koudelky bývá... hezky nalákat a pak pořádně osolit.
Dojíždíme do prvního stanoviště, kde nás čeká test z dopravních předpisů, naštěstí nanečisto, protože jinak by půlka účastníků přišla o řidičák. Po splnění úkolu se vydáváme dál, a nutno podotknout, že už jen blízkost známých cest ne zcela snadných mě lehce znervózněla. Po přijetí dalšího listu s instrukcemi je vymalováno. Ano, krpál dolů na Harasov je odvážná zkouška, ne však jediná. Po několika kilometrech jsme měli možnost vidět proměnu polní cesty v lesní cestu, lesní cestu v lesní stezku a lesní stezku v žádnou cestu... v duchu si vzpomínám přelet přes pár kořenů, padlých smrků a bůh ví čeho ještě dalšího. Harasov... paráda, dojel jsem alespoň sem, a ani se mi nechce přemýšlet, jak by nás Záchranný tým tahal z té šlamastiky, kdyby si babeta postavila hlavu. Dole je již vidět jeden z účastníků závodu, pokřikuje guma, guma, ale jelikož jsem neměl ani žvýkačky, ani kondomy, pokračuji k dalšímu zastavení. Trocha testování paměti, kde zjišťuji, že letos Ježíškovi napíšu o několik dóz geriavitu... je to vážně špatné. Ženu tedy stroj do táhlého stoupání, plním pár opisovacích a počítacích intermezzo úkolů a pokračuji směr Kokořín.
Další zastavení vypadá jednoduše, nicméně i mistr tesař se utne, rány jdou mimo hlavičky hřebíků a hod gumou (přední od motorky) zcela určitě není moje nejoblíbenější disciplína. Holt letos budu předposlední až poslední... hlavně dojet. Instrukce hovoří jasně, vydej se do příkrého kopce do vesnice Kokořín, kde tě čeká občerstvení.
Ou jé, to zní lákavě, venku dvacet stupňů, svítí sluníčko, že by pan organizátor přichystal grilovanou krkovičku a pivíčko (samozřejmě nealko). S chutí a žízní šlápnu do pedálů a trápím babetu po asfaltu a kočičích hlavách do toho neskutečného středočeského Mount Everestu (Mount Kokořin). Sázím na to, že vyjedu alespoň čtvrtinu kopce bez přišlápnutí, a už tady jsem se šíleně spletl... lze s úspěchem konstatovat, že šlapu kopec takřka celý.... do třetiny šlapu a ještě mám dech a sílu, druhou třetinu šlapu, nadávám na kopec, turisty, organizátora, babetu, zeměkouli a přilehlý vesmír a k tomu ztrácím dech, poslední třetinu jen potichu mručím a trpím.... Nahoře nad hradem beru svůj ztracený dech a jedu se občerstvit na kokořínskou náves. Čekají nás párečky v rohlíku a pití... jupí..... JENŽE to má zase háček, ten hot dog se jí na čas. Zkusím tedy natlačit hot dog mezi jednotlivými nádechy ztraceného dechu, prokleju dechová cvičení s Paroubkem, Koudelku a USA (za to že vymysleli hot dog), nadlábnu bábu a vydám se směr Jestřebice.
Babeta zlobí, chvilku nejede vůbec a chvilku ano.... kolega co mě předjel mi pak říkal, že to vypadá na zkrat.... takže se začínám modlit, abych vůbec dojel..... stačí i poslední, jen dojet. Jedu co babeta dá a uháním na další očekávanou pohromu.
Za Jestřebicemi přišel zlom. Oddělení zrna od plev. Krosová vložka. Listí, stezka pro kamzíky, sráz vlevo cca 20 metrů, vpravo výlet do kopce jak do Blaníku. Babeta a jezdec se nemají možnost zastavit či otočit. Zde musí jezdci projet anebo hanebně zemřít a nechat se sežrat lesní zvěří. Zatnu tedy zuby, sevřu plyn a půlky řiti a vyrážím. Projel jsem, ale litoval jsem že jsem si vzal jenom nářadí a ne náhradní slipy. Ty by se v ten moment opravdu hodily.
Pokračujeme překrásnou přírodou a cyklostezkou na další stanoviště, přitom nás čeká jízda doleva, doprava, dolů a pak taky turistický výšlap s babetou i nahoru. Holt to byla taková krása, že organizátor myslel na to, jak si ji dosyta užít.
Dalším zastavením je oblékání Moniky.... teda figuríny Moniky a je pravda, že po vyplavení adrenalinu z toho sešupu dolů a proběhnutí se s babetou po lese, moc citu v rukou nezbylo. Posbírali jsme tedy upadlé končetiny a trestné body a mizíme směr Vidim.
Perfektní kopcová epizoda, kterou si jen málokdo nevyšlapal byla opravdu dalším sadistickým počinem. Samosebou jsem už čekal, že roztřesení a vyčerpaní budeme muset plnit následující úkol v podobě neurochirurgické operace mozku nebo vyjímání palivové schránky v JE Temelín. Prostě něco pikantního pro perfektně soustředěné závodníky. Ano, pomsta á la sushi mechanik byla taktéž povedená. Matiček bylo mnoho a postavit z nich komín mi trvalo asi třistapět let.
Sedláme stroje, je nás tam celý štrúdl a postupně opouštíme stanoviště... teď už nás snad nic nerozhází. V Tupadlech zničíme spojku a zase se kocháme turistickou cestou a kopcem. Tohle už není sadismus, to je jasný cíl nás zničit. Naštěstí jedeme o chvíli dál a čeká nás další zábavný úkol. Amatérským hasičem rychle a snadno. Krásný úkol a příjemné osvěžení v parném skoro letním dni.
Pokračujeme dál a v kostech cítíme, že už to jednou musí skončit. Již nyní máme za sebou cca 40 kilometrů a pár hodin v sedle. Jeden miniúkol po cestě v podobě skládačky a stáčíme stroje k místu startu.
Poslední úkol je už opravdu pohodový, vypijem si chmelový nápoj a pospícháme 40 kilometrovou rychlostí směrem k cíli.
Opět vidím šachovnicový prapor, házím mrchu na zem, díky bohu dojel jsem a jdu se podívat na vysmátý kolektiv a občerstvit se. Čekají nás ještě extra disciplíny, plním si svoje a věřím v poslední místo (ostatně jako každý z účastníků).
Body jsou sečteny a jdeme na vyhlášení do hospody. Krásný to pohled na všechny ty stroje před hospodou. Vyhlášení je překvapivé, ostatně to je účelem tohoto závodu, ceny jsou hodnotné, všichni jsou spokojeni a můžeme slavit – na bedně máme dva favority PMD! Jaký to vzácný úspěch.
Letošní říjen se opravdu povedl.... takže nějak přežijeme ty každoroční svátky, novoroční pitky, jarní deprese a na Březňáku si povíme, co jsi s babetou dělal celou zimu J
Anonymní účastník
Jak se Vám líbil tento článek?