Tommy o Bol d’Or 2010

Již potřetí se Tomáš Mikšovský postavil na start legendárního závodu vytrvalců ve francouzském Magny Cours. Náročnou čtyřiadvacítku absolvoval v italském týmu MCS Racing, kde společně se svými spolujezdci, Slovincem Janezem Prosenikem a německým pilotem Mattim Seidelem, vybojoval 17.místo v celkové klasifikaci a pěkné 7.místo ve své kategorii Superstock.

Tommy o Bol d’Or 2010
Již na začátku sezony jsem byl v kontaktu s tímto týmem a jednal s nimi o účasti na některém ze závodů mistrovství světa vytrvalostních závodů. Byl jsem velmi potěšen, když mi manažer Andy Fanotto potvrdil mou účast právě na Bol d’Or. Je to trať, která se mi velmi líbí, ale hlavně jsem se těšil opět na tu nepopsatelnou atmosféru, kterou dokážou fanoušci během celého víkendu všem zúčastněným týmům přichystat.

Přestože jsem na Suzuki ještě nikdy nezávodil, motocykl mi padl do rukou poměrně rychle. Trochu jsme laborovali s jeho nastavením, ale do druhé kvalifikace bylo vše ok a s průměrem všech tří kvalifikačních časů jsme se postavili na start jako šestatřicátí z 63 přihlášených týmů. Pravda, 36.místo nebylo oslnivé, ale já jsem byl optimistou, protože vím, jak to na těchto dlouhých závodech chodí a naším cílem bylo hlavně dovézt motocykl v neděli odpoledne zdárně do cíle. Páteční večer byl velmi smutný, ale zároveň i radostný. Bylo mi líto tria českých kluků Bóži, Šebika a Tomáše Holubce, kteří se nedostali do samotného závodu, kvůli nesplnění kvalifikačních limitů, o které se postaral francouzský jezdec Eddy Bounier. Těšil jsem se na to, jak se budeme ve tři ráno hecovat a povzbuzovat, tak snad příště!!!
Velmi milým překvapením byla čtveřice českých fandů, kteří nás přijeli na Bol d’Or podpořit vším možným. Tito chlápci tu byli i minulý rok a můžu Vám říci, že to je ta největší pocta, když vidíte v davu lidí sedících na tribuně vlající českou fangli a gestikulující české fanoušky. To jde pak člověku mráz po zádech. Ale zpět k průběhu závodu. Po ne příliš klidné páteční noci jsme v ranním tréninku vyzkoušeli vůbec poprvé závodní motocykl, který jsme celou dobu šetřili. Celý víkend jsem se obával otázky, která přišla po sobotním warm upu: „Budeš startovat?“ Vůbec se mi totiž nechtělo podstupovat tu velkou zodpovědnost rozjet tento velký závod. Vloni jsem taktéž startoval a letos jsem si to chtěl prostě užít jako „divák“. Bohužel nebylo zbytí, a protože jsem měl již zkušenosti s mnoha starty 24hodinových závodů, byla mě udělena role startéra.

Velká zodpovědnost mě udělala nervózním již tři hodiny před závodem. Velmi dramatický start byl už do zahřívacích kol, kde do mě narazil jeden z francouzských pilotů. Ten ostrý už proběhl bez kontaktu, ale musel jsem se vyhýbat havárii, která se stala pár metrů po startu a safety car musel poprvé do akce. Po první hodině jsme se ocitli na 17.místě a mě střídal Janez. Na svou první hodinu šel Matti Seidel kolem 17.hodiny. Bohužel na německého závodníka přišla nevolnost a musel si jít odpočinout. To byla ta nejhorší zpráva, jakou jsem mohl v průběhu závodu slyšet. Od sobotní 18.hodiny jsme jeli pouze ve dvou a to až do neděle 01:00.
Tohle byla nejnáročnější část závodu, kdy jsem se po hodině střídal s Janezem a měli jsme toho tak akorát. To se svlečete z kůže, dáte sprchu a ihned oblíkáte ještě mokrou kombinézu. Kolem půlnoci jsem cítil bolest pravé ruky a už jsem nemohl tolik intenzivně brzdit. První problémy přišly právě s půlnocí, kdy motocykl začal ve vysokých obrátkách vynechávat. To se nám stalo již ve volných trénincích a Janez říkal, že je to velmi častá nemoc Suzuki. V tomto případě byla technická závada na celém palivovém čerpadle. Opravou jsme ztratili 15 míst a z původně nádherného 12.místa a 4.v kategorii jsme se propadli na 27.příčku. Bojovali jsme dál a nic nevzdávali. K naší slávě se Matti zapojil opět do závodu po jedné hodině ranní.
Drobnější technické problémy v podobě povolených šroubků ještě přišly, ale to už nebyla taková ztráta. Moc pěkné ježdění bylo v noci, v oblaku smogu, který se linul po celé trati přímo z kempu „trochu divokých“ fandů a místy nebylo vůbec nic vidět. V přilbě oči pálily, štiplavý dým dráždil dýchací cesty a kombinéza byla hodinu od hodiny černější a černější. Mechanici začínají v boxu pospávat a tak si krátí čas malou „kanadou“, nálada je pozitivní. Malinkaté světlo na konci tunelu přišlo se svítáním a s ránem se dostavila i poslední dávka kdesi zatoulané energie. Má poslední hodinka v sedle statečné Suzuki byla kolem nedělního poledne a můžu říct, že jsem vyhrál sám nad sebou.
Nejnáročnější 24H mám za sebou a s dobrým pocitem sleduji Janeze a Mattiho jak statečně ukrajují poslední minuty závodu. Já startoval a Janez zakončuje krásným wheelie přes celou cílovou rovinku. Motocykl je v parc fermé, patří nám 7.místo v kategorii, 17.celkově a vypuká nepopsatelná radost, úleva a nezadržitelné slzy štěstí.

Chtěl bych poděkovat především týmu MCS Racing, který do mě vložil svou důvěru a umožnil mi startovat v jejich skvělém týmu, kde panovala příjemná rodinná atmosféra a kde jsme se cítili velmi dobře. Poděkování mé Lucince, která se o mě pečlivě starala celý víkend a hlavně během závodu a která stačila vyfotit hodně zajímavých momentů pro Vás. V neposlední řadě děkuji českým fandům, kteří tento závod sledovali a podporovali nás, ale přednostně čtveřici fanoušků, kteří se po roce vrátili na Bol d’Or s transparenty, dobrou pálenkou a opět drželi pěsti po celou dobu závodu. Díky!

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 9x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist