Miroslav Popov: závodit budu už jen s pitbikem

Ahoj Míro, od doby, kdy jsi jezdil „velké“ závody v podobě evropského, italského nebo španělského mistráku a startů na divokou kartu v mistrovství světa uběhla bezmála už jedna dekáda. Na jaký šampionát, sezónu, kubaturu, motorku a závod s odstupem času vzpomínáš nejradši a na co nejméně rád?

Táta si před mnoha lety umanul, vlastně už v mých začátcích na minibikách, že jediná cesta do světa je přes šampionáty, které jsou zcela na jiné úrovni než u nás. Tak jsme šli cestou Itálie a Španělska. Tam je člověk v kontaktu s lidmi, kteří jsou neustále v cirkusu MotoGP. V paddocku běžné potkáte manažery světových týmů, mechaniky, ale i techniku, která odjezdila předchozí sezónu ve světovém seriálu. V tomto ohledu byl můj táta velmi prozíravý a cílevědomý. A dneska je vidět, že mnoho mladých kluků i od nás z České republiky se vypraví na kariéru právě přes Španělsko nebo Itálii. Celkově na tyto roky moc rád vzpomínám, ještě když za námi stál silný partner Milan Maděryč s Českou pojišťovnou a Ricoh-Impromat, tak se mi ty představy o vysněné kariéře tvořily jinak.

Musím však vyzvednout jeden moment, který mám zarytý hluboko v paměti. A to září roku 2011 při GP Misano, na mém oblíbeném okruhu, na mé oblíbené Aprilii RSW 125GP. Když se mi povedlo zajet na divokou kartu 6. místo v kvalifikaci ve třídě 125 ccm. Poslední minuty kvalifikace, moje poslední kolo, v hlavě jsem si říkal, to tam prostě musím narvat. Prolítnul jsem šachovnicí a dopadlo to. Prostě druhá řada mezi továrními týmy na motorce pro italský šampionát! To byla euforie.

Na co nejméně? To je pro mě velice jednoduchá reakce. Na české prostředí motorsportu. Od autoklubu počínaje, přes zázemí, přístup a profesionalitu českých týmů konče. Nicméně to vypadá, že pár lidí se snaží po těch letech situaci změnit.

Měl jsi během téhle přestávky sice nějaké jednorázovky v podobě startů v mistrovství světa Supersportů a Endurance, ale jinak bylo pusto a prázdno a žádné motorky se nekonaly?

Start v sérii SSP, byl jeden krok pro vývoj určitých částí na další ročník pro MV Augustu. Po roce 2014/2015 jsem již „závodění“ vypustil z hlavy, a to že jsem na to kývnul, bylo to spíš „lepší než sedět doma“. Když vzpomenu právě Endurance a přehlédnu zázemí a profesionalitu, tak to byla z velké části i moje chyba, jak to vše dopadlo, když se k tomu přidá tmavé plexi, zaváděcí kolo večerního rozjížďky, voda na trati. Přeci jenom jít fyzicky a psychicky nepřipraven do vytrvalostních závodů, kde se na 1000cc lítá 300 km/h, je přeci jenom trochu risk. V zásadě šlo o to, že jsem měl na těle více tuku než svaloviny a mentální naladěnost rovna nule. A na balančních pomůckách jsem pomalu ani nestál (mimochodem TOP a základní příprava pro motorsport). Ač jsem nyní za hlupáka, tak se třeba z této chyby alespoň někdo poučí. Bez fyzičky na motorku nelez. Skončilo to nepěkně zlomenou pánví a čtvrt rokem na vozíku. To už jsem si řekl Dost!

Po dlouhé době jsme tě letos viděli zase v sedle závodní motorky. Jak ses v závodění v seriálu Rival Trophy dostal? Bereš pitbiky jako skutečný restart svojí kariéry, nebo k tomu přistupuješ už jen jako hobby záležitost pro ukrácení dlouhé chvíle?

Před časem můj pohled na pitbiky nebyl vůbec růžový, nespíš to bylo ovlivněno povídáním o technickém zpracování, ale i příběhem Lukáše Šembery. Zkrátka jsem patřil k těm, kteří pitbiky odsuzovali. Vlastně bych to nazval docela náhodou, jak jsem se v Rival Trophy ocitl. Byli jsme se s přítelkyní podívat na motokrose, nedaleko Vysokého Mýta. Volal mi kamarád z vysoké školy, že je na posledním závodě pitbiků, ať se na něj přijedu podívat. Tak jsem přijel a byl mile překvapen. Byl to závěr první sezóny Rival Trophy a to co tam Michal Prášek a kluci, ale i holky! předváděly, bylo dost koukatelný. Závody příjemný, organizovaný, zabezpečený a z čeho jsem byl v ten moment hotovej byl přímý přenos a livetiming v mobilu. Normálně, to jsem si tam sednul na tribunu a zíral, kam se to u nás se závody posunulo! Ovšem žádné úmysly jsem neměl. Po dlouhých týdnech, spíše až měsících se mi dovolal Pierre Coppa, který závody pořádá. Začal, že mne viděl se potulovat v depu ve Vysokém Mýtě, co na to říkám, jestli to chci zkusit a být trochu zpestřením na další sezónu. Po čase jsem mu na to kývnul a myslím si, že jsem udělal správně. Je to super doplněk a zpestření pracovního života.

Jak bys hodnotil tenhle seriál po svojí první sezóně? Co tě nejvíce překvapilo? Kdo byl tvůj největší soupeř? Některé souboje, hlavně v úvody sezóny s Michalem Práškem a v Písku s Leonardem Barberisem byly pěkně ostré!

Bomba! Uplynulá sezóna byla dost emotivní. Souboje na tělo, vyrovnanost a trocha toho jiskření mezi Michalem a mnou hlavní třídu PRO dost okořenili. A nebylo to jen o nás, museli jsme pořádně tahat, protože kluci jako Kuba Horyna, Honza Skoupý nebo Vašek Bittman jsou pekelně rychlí a šikovní! Pak přišlo na Písek a četná Italská výprava s jezdci do každé kategorie. To už jsem musel nasadit závodní mód (smích). Leo má silné zkušenosti s vývojem, nastavením a najetými kilometry právě na PBS Rivale, kterou oba sedláme. Byl to krásný závodní víkend a emoce u mě ještě napumpoval krizový moment co před závody nastal. Když jsme ve volném tréninku s Leem jeli kolo na kolo a jezdec před námi udělal v táhlé části úhybný manévr, který jsme oba čekali na druhou stranu. Srazili jsme se. Každý na jiné straně tratě, motorky a rozbité díly uprostřed. Držím se za svůj pravý loket a necítil jsem, že by byl úplně ready. Po několika metrech v depu sundávám kombinézu a koukám na naříznutý loket a jak se mi pomalu barví pravé předloktí do červena. Rychle do sanitky na ošetření a myšlenkami, že je po závodech a po souboji o titul. Byl jsem převezen do nemocnice, loket začínal tuhnout a natékat. Následovalo RTG, vyšetření, dren, šití a mezi slovy s panem doktorem mi bylo naznačeno, že loket bude funkční. Tak jsem hned žhavil Máru, mého skvělého mechanika, aby připravil motorku, že jedem! Mezitím pro mě blesku rychle zajela mamka, odvezla na okruh, rychle do kombinézy a přímo do kvalifikace, kde jsem zajel svůj nejrychlejší čas vůbec. Ani v jednom ze dvou závodů jsem Leovi nestačil a dojel druhý.

Jak se na závody pitbiků připravuješ? Přeci jenom většina fanoušků je bere spíš jako relax a zábavu, ale pokud pomýšlíš na nejvyšší příčky, tak už se to musí brát vážně. Letos pojede Barberis celou sezónu, takže asi nemůžeš jen ležet u televize a cpát do sebe vánoční cukroví!?

To je otázka, jestli jsem se ponaučil nebo ne. Řekl bych, že ano. Avšak v žádném případě se to ani nepřiblíží přípravě profesionální pilota, ale základy tam jsou. A tím chci říct, že ať to bereš jenom jako relax nebo pomýšlíš i výše, musíš se..., resp. měl by jsi sám chtít se připravovat. Nemusíme chodit daleko, začněme třeba právě v tomto období a to jíst méně nebo úměrně tomu kolik energie vynaložím. Třeba letos mi to o Vánocích moc nedařilo (smích). Ale když to vezmeme z druhé strany, tak opravdu každý musí mít základy koordinace a jemné motoriky, protože právě na motorce každá ruka, každá noha dělá něco jiného. To jsou slova Jirky Heiníka, které mi utkvěly v hlavě a kterými se při přípravě řídím. Protože opravdu nepotřebujete motorku do cíle nosit v podpaží, ale citelně a koordinovaně ji řídit. Další věc je jízdu udýchat. 15-ti minutový závod na pitbiku není extrémní zápřah, ale zvyšujícím se tempem a tlačením na časy je potřeba mít trochu kyslíku navíc.

Na konci letošní sezóny ses zúčastnil nultého závodu mistrovství Evropy pitbiků. Jak to v Itálii vypadalo? Většina fanoušků sice čekala, že jsou tamní střelci o kus dál než zbytek Evropy, ale nakonec jsi vyhrál!?

Nazval bych to jako příjemnou souhru náhod, která mě vystřelila na nejvyšší stupínek. Byl to velmi hezký zážitek, jak k nám, celé české výpravě, v Itálii přistupovali a to jak ze strany pořadatelů, tak i továrního týmu PBS, kde jsme se všichni cítili jako doma s dobrými přáteli. V Itálii jsou opravdu na vysoké úrovni a to právě i v pitbikách, vlastně na čemkoliv co má dvě kola. Jezdci z velkých motorek berou pitbiky jako trénink a mohli být vidět právě i tady. Ovšem, když by se všechny váhové kategorie sloučili podle časů, tak se pohybuji kolem 5-10. místa, tudíž mám ještě co dělat, abych se vyrovnal těm nejrychlejším.

Jak moc je odlišné závodění na pitbiku od velké motorky? Jak moc jsi musel upravit svůj jízdní styl? Jezdil jsi snad na všem – od malých minibiků, přes dvacky, Moto3, Moto2 až po litr. Čemu je pitbike nejblíž?

Myslím si, že se adaptuji poměrně rychle a tak to nebyla úplně komplikace. Samotné jízdní vlastnosti pitbiku bych směřoval určitě k Moto3. Když začneme u pohodlnější vzpřímené jízdy na zprvu vratkém pitbiku, tak jde technicky spíše o správné rozpoložení váhy a posezu jezdce, který je při jízdě velmi citelný. Na velké motorce máme ± 2 pozice. Avšak na pitbiku je ten rozsah posezu jednak větší, ale hlavně práce s pozicí těla v průběhu zatáčky ovlivňuje průjezd od nájezdu, přes výjezd až po pád ovlivněný pozicí těla. Ovšem co mě na pitbikách opravdu baví je rozsah nastavení podvozku. Na to, že se jedná o levné závodění, tak možnost ladění geometrie rámu, vnitřního nastavení tlumičů a vidlic má velmi blízko nastavování velkých motorek na profesionální úrovni. Jen bez elektroniky, která u pitbiku chybí. Takže pro ty z velkých motorek, kteří chtějí pochopit princip fungování a naučit se nastavovat podvozek je pitbike ideální řešení. Přeci jenom udělat změnu v nastavení a zkoušet hranici s možností pádu v 50 km/h nebo se rozstřelit ve 150 km/h je trochu rozdíl. A přitom princip fungování je totožný, plus tolik netrpí peněženka a ještě si tu jízdu fakt užijete!

Kdyby přišla nabídka z velkých závodů, respektive závodů na velkých motorkách, šel bys do toho, nebo už jsi tuhle epizodu uzavřel a budeš se soustředit jen na pitbiky?

Ne. Jsem realista a hlavně po těch letech vím, co obnášejí právě ony „velké závody“, co je potřeba mít a co obětovat. Nemám již žádné ambice. Mým cílem bylo projít sérií Moto3, Moto2, v nejlepším případě i MotoGP samotné. Nevyšlo to, kapitola uzavřena.

Vyzkoušel sis letos také závody na Flat Ringu. Velkému flat tracku se věnují tvoji silničářští kolegové Filip Salač, Oliver König nebo Jan Halbich – nelákal by tě tenhle sport?

Měl jsem možnost si flat vyzkoušet právě na Flat Ringu u Hořic a je to super zábavný! Jezdec se naučí úplně jinak cítit motorku, ale myslím, že flat track není sport pro mě.

Co vlastně děláš ve chvíli, kdy neproháníš pitbike? Co tě živí, baví? Sleduješ závody Grand Prix nebo WSBK? Kdo je tvůj favorit ve světě a koho považuješ za našeho nejlepšího závodníka?

Podnikám. Dělám ve stavební firmě, novostavby, rekonstrukce, zemní práce. Po večerech pak dělám konstrukci 3D CAD dat forem a přípravků především pro CFRP kompozity. A když zbyde čas, tak s přítelkyní děláme na rekonstrukci bytu. Upřímně MotoGP, ani WSBK nesleduji. Občas si přečtu článek, mrknu na nějaký shot, abych byl trochu v obraze. Ale úplně jsem o tento motorsportový cirkus ztratil zájem, není to sport jaký před lety býval. Za mě jezdecky určitě Lukáš Pešek a mým favoritem byl vždycky Marco Simoncelli.

Míro, díky moc za rozhovor a ať se Ti v roce 2022 daří nejenom na motorce, ale i mimo závodní tratě!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE