Historie North West 200

Irsko, jako země zaslíbená pravým nefalšovaným motocyklovým závodům na přírodních okruzích, pořádá každoročně spoustu závodů. Tím současně největší podnikem je určitě North West 200, který svou popularitou předstihl u nás možná více známou Ulster Grand Prix. NW200 však není žádná nová „rychlokvaška“ posledních let, ale stejně jako UGP, závod s dlouhou a bohatou historií. První ročník se totiž konal již v roce 1929.

Závodní okruh je situován až do samého vrcholku severo-západního pobřeží irského ostrova. Odtud také název North West – a 200 znamená počet mil, na něž bývaly původní závody kdysi dávno vypisovány. Při přepočtu 1,609 km na míli to tedy byla opravdu pořádná dávka. Na mapě si můžete najít, že trať se vine v jakémsi trojúhelníku mezi městy Portrush, Portsteward a Coleraine. Oproti původní délce 11,06 míle se do dnešních dnů již přece jenom poněkud zkrátila a modifikovala, už se třeba nezajíždí do samého centra Portstewartu, kde se dříve jezdilo přímo po městské promenádě, ale současný okruh je veden spíše okrajovými částmi tohoto přímořského městečka.

Také v další části okruhu závodníci nedojedou až do Coleraine, ale už před ním zahýbají směr Portrush. Odtud, až na několik nových šikan, zůstal ale profil trati prakticky nezměněn, včetně populární levotočivé pravoúhlé zatáčky Metropol, kde se po dlouhatánské rovince chodí z plného plynu velice dramaticky na brzdy a z následné kamenné soutěsky pod železničním viaduktem až do cíle. Celková dnešní délka okruhu tak činí 8,9 míle (14,24 km) a přes veškeré úpravy tratě je její základ tvořen stále z velké většiny původním okruhem z roku 1929! To NW200 řadí k nejstarším dodnes „funkčním“ závodním okruhům světa, když v celé dlouhé historii se zde závody nekonaly jen ve válečných letech 1940-46 a v mírovém období pak z různých důvodů také v jednotlivých ročnících 1948, 1963, 1972 a 2001.

Přestože byl závod po válce obnoven již v roce 1947, hospodářské důsledky druhé světové války přetrvávaly s takovou intenzitou, že zabránily pořadatelům uspořádat následující ročník. Vždyť i slavná TT měla obdobné problémy a její konání musela řešit až britská vláda. V roce 1963 se NW200 dostal do termínové kolize s Grand Prix Německa na Hockenheimu, a většina jezdců pochopitelně volila závod mistrovství světa. Severoirským organizátorům tak zůstalo pouhých 38 přihlášek a mezi nimi vlastně žádné velké jméno. Za této situace pečlivě zvažovali úroveň možné návštěvnosti a nakonec bylo rozhodnuto, že se takto ochuzený závod prostě nepojede. Zajímavé je, že brali do úvahy třeba také televizní přenos finále anglického poháru, který by za dané situace určitě odlákal řadu dalších návštěvníků. A jen pro informaci: Tehdy ve Wembley porazil slavný Manchester United se třemi irskými fotbalisty v sestavě Leicester City 3:1. V roce 1972 konání závodů znemožnila nestabilní společensko-politická situace v Ulsteru a v roce 2001 pak nebezpečí nákazy kulhavky a slintavky hospodářských zvířat šířící se po Anglii. Nemohlo se totiž riskovat zavlečení epidemie, která by v převážně zemědělském Irsku mohla způsobit nedozírné hospodářské škody. To je tedy těch pár závodů, které se nekonaly, ale na NW200 se v průběhu několika desetiletí samozřejmě hlavně závodilo.

V první průkopnické dekádě 1929-1939 se závodů pravidelně zúčastňovala prakticky celá ostrovní špička v čele s tehdy nejlepšími světovými jezdci a velkými rivaly Stanleym Woodsem a Jimmy Guthriem. Zejména Guthriemu se zde výrazně dařilo a v letech 1934-1937 si připsal čtyři vítězství ve třídě 500 ccm za sebou, zatímco Woods vyhrál jen jednou. V seznamu vítězů jsou i další velké postavy: Wal Handley, Walter Rusk či Bob Foster… atd. Zajímavostí je, že v roce 1939 dokončil závod 500 ccm pouze jediný jezdec – vítězný Ernie Lyons. Jeho bratr pak zde vyhrál v roce 1955 dvěapůle. Vedle „Dunlop family“ je to zdejší jediná vítězná bratrská dvojice. Dunlopové však mají dvojité zastoupení jak v Robertovi s Joeyem, tak v současných „mladých puškách“ Michaelovi a Williamovi.

V poválečném období vzniklo mistrovství světa, do něhož byl zahrnut jiný irský závod - Ulster Grand Prix a světová špička tedy každoročně jezdila hlavně na Dundrod. North West 200 se sice nemohl chlubit takovou mezinárodní konkurencí, přesto i zde byla pravidelně zastoupena řada vynikajících jezdců ze světového seriálu, v mnoha případech i mistrů světa. Startovali tady třeba Freddie Frith, Artie Bell - trojnásobný vítěz 500 ccm z let 1947-50, populární žoviální „slepec“ Harold Daniell (nosil silné dioptrické brýle a říkalo se o něm, že je tak rychlý právě proto, že pořádně nevidí na trať a vůbec nevidí blížící se zatáčky, a tak před nimi ani nebrzdí…).

Závodil tu naprostý fenomén padesátých let Geoff Duke a spolu s ním třeba Reg Armstrong - oba si na továrních Gilerách připsali vítězství v letech 1954-55, dále Jack Brett, jenž zde při svém vítězství v roce 1957 překonal jako první průměr 100 mph na kolo, bratři Hintonové, Sammy Miller, jedna z největších legend „Mike the Bike“ Hailwood, Bob McIntyre, Phil Read, Ralph Bryans, Jack Findlay, Rod Gould, John Hartle, Tom Herron…a další. Tedy opravdu široká plejáda zvučných jmen. A není příliš známo, že v roce 1969 se k nim přiřadil i náš František Šťastný! Byla to Františkova závěrečná spanilá jízda po zeleném ostrově s účastí na závodech North West 200, Cookstown 100 a Ulster GP (doplněno ještě o TT na Isle of Man). Na NW 200 startoval Štastný s Jawou ve třídách 350 a 250 ccm. Ve třistapadesátkách jezdil čtvrtý za Gouldem, Readem a Carruthersem, ale pak se po špatném startu přihnal zezadu Jack Findlay a šel před Šťastného i Carrutherse. Ve „dvěpade“ bojovala o páté místo až do samého závěru trojice jezdců Šťastný, Herron a Murray. Franta se držel na čele této skupinky až do samého závěru, kde ho však těsně před cílovou čarou předstihl domácí Tom Herron. V konečném hodnocení tedy František dosáhl 5. a 6. místa. Oba tyto závody vyhrál pozdější mistr světa Rod Gould.

V 70. letech začal všeobecný boj FIM i samotných jezdců (některých) proti přírodním okruhům. Tento nezastavitelný trend zasáhl krom jiných tratí samozřejmě také North West 200 a postupně se tak start někoho ze světové jezdecké špičky stával spíše výjimečnou událostí a v současné době už něco takového v podstatě nepřichází v úvahu. Dnes už tedy ve startovní listině nenajdeme jména jezdců Grand Prix, ale místo nich nastoupila zcela nová garnitura závodníků, povětšinu ostrovních specialistů, pro které jsou přírodní okruhy pořád tím pravým ořechovým. Ti se stali novými legendami NW200 a divákům předvádějí stejně úchvatnou podívanou jako jejich předchůdci.

John Williams byl v roce 1974 prvním, kdo zde během jednoho dne dosáhl tří vítězství: 350, 500 a 750 ccm. V roce 1977 zase Ray McCullough a Tony Rutter ve strhujícím duelu třistapadesátek prolétli bok po boku cílovou čarou v naprosto shodném čase a oba tak byli dekorováni za vítěze. Herronův průměr 127,63 mph na kolo ze Superbiků 1978 byl novým rekordem, který vydržel nepřekonán celé čtvrtstoletí až do roku 2003. Při oslavě 50. výročí NW 1979 si zde své první vítězství připsal Joey Dunlop. Jinak však oslavu zastínily tři smrtelné nehody, když o život přišli Tom Herron, Brian Hamilton a Frank Kennedy. Ročník 1986 pro změnu viděl první vítězství Joeyova mladšího bratra Roberta. Souboje této severoirské sourozenecké dvojice byly po léta ozdobou zdejších závodů a oba jsou historicky nejúspěšnějšími jezdci NW200. Na svém kontě mají i několik vítězných hattricků, ale jejich krajan Phillip McCallen v roce 1992 dokonce vyhrál dosud nepřekonaných pět závodů během jednoho závodního mítinku (a to ještě při dalším z vedoucí pozice upadl).
Vedle svého otce Tonyho se v roce 1997 do listiny vítězů zapsal rovněž Michael Rutter a v průběhu let nezůstalo jen u jednoho. Přišel, viděl, zvítězil – to byl Bruce Anstey při svém debutu 2002 a od té doby celých 10 let patří vždy k největším favoritům - jeho 9 vítězství o tom jasně hovoří. V roce 2004 završil Ian Lougher sérii pěti nepřetržitých vítězství ve třídě 125 ccm a rok nato přidal ještě triumf v Superstockách. V roce 2006, deset let po svém debutu na North West, si vítězný účet otevřel i Steve Plater, zatímco Robert Dunlop ho naopak po mnoha letech vítězným závodem 125 ccm uzavíral.
Ročník 2008 byl na North Westu jedním z nejsmutnějším - zahynul zde totiž právě Robert Dunlop. Při tréninku havaroval v jedné z nejrychlejších zatáček okruhu a ve vážném stavu byl převezen do nemocnice, kde ale pozdě v noci svým zraněním podlehl. Už vlastně pomalu končil svou bohatou jezdeckou kariéru a již několik let doprovázel po závodech také své dva syny – Williama a Michaela. Na jedné straně jim byl oběma tím nejlepším rádce a opatrovníkem, na druhé však stále jejich velkým soupeřem. Tento rodinný souboj je již bohužel navěky rozhodnut. Jedním z nejemotivnějších okamžiků zapsaných do historie NW200 pak bylo vítězství Michaela Dunlopa, jenž na druhý den po smrti svého otce zde vyhrál třídu 250 ccm. Bylo to jeho první velké mezinárodní vítězství a při vyhlašování vítězů tekly slzy proudem nejen jemu…
Robert nebyl prvním, a bohužel ani posledním závodníkem, který na NW200 zahynul. Jako vzpomínku na všechny ostatní připomeňme ještě alespoň další dva jezdce, které známe z Grand Prix Československa v Brně. Prvním z nich je Tom Herron, který se na naší GP prosadil 2 x na stupně vítězů: 3. místo/350ccm 1976 a 2. místo/350ccm 1977, tím druhým pak vítěz třídy 500 ccm z roku 1976 John Newbold. Tom zahynul na NW200 v r.1979 a John v r.1982.

Robert Dunlop je také dosud nejúspěšnějším jezdcem historie NW200. V období let 1986-2006 si zde připsal celkem 15 vítězství, za ním následuje jeho bratr Joey (13). Z aktivních jezdců, kteří si ještě mohou vylepšit skóre si stojí nejvýše Michal Rutter s 12 trofejemi NW200 (rodinné duo Rutterů, otec a syn, tak dává dohromady 20 vítězství) a Bruce Anstey, jenž jich má zatím devět.

V roce 2009 oslavil NW200 už své 80. narozeniny a přes všechny možné ekonomické problémy dnešního světa se jede dál. Letošní ročník proběhne v termínu 15.-19. května a předpokládá se, že za pěkného počasí přijde až 100 000 diváků. Tak snad se tentokráte počasí předvede z té své lepší stránky. Nejde totiž jen návštěvu samotného závodu, ale celá oblast je vyhledávanou turistickou destinací, kde je k vidění i řada dalších zajímavostí. Spousta návštěvníků zde tak tráví celý týden i více. Krom nádherné přírody s poklidnými pastvinami plnými pasoucích se ovcí, lze obdivovat také třeba majestátně strmé pobřežní útesy a projít se po slavném vysutém provazovém mostku Carrick-a-rede vysoko nad příbojem vzdouvající se hladiny oceánu. Vynechat nelze ani jeden z divů přírody, Giant´s Causeway, bájný „chodník obrů“, což je nekonečné množství desítek, nebo možná stovek, tisíců rovnoměrných čedičových šestistěnů vystupujících z moře na pevninu. Tento úkaz je svého druhu jediným na světě a jeho vznik je opředen spoustou rozmanitých legend. Za vším hledej ženu, a tak ta nejromantičtější praví, že irský obr Finn MacCumhaill vystavěl za jediný den tuto cestu až ke skotským břehům, aby jeho vyvolená mohla kdykoliv přijít za ním, aniž by se při tom smáčela ve studených vodách Atlantiku, což byla jedna z vrtošivých podmínek oné nedobytné děvy. Geologické vysvětlení je mnohem sušší: sloupy vychladlého čediče, vytvořené z lávového proudu sopečné erupce před mnoha miliony let. Tečka. Tak si můžete vybrat tu svou variantu.
Přemýšlet o tom můžete třeba v některé z místních hospůdek u sklenice dobrého irského piva (pokud zrovna tedy nedáváte přednost irskému národnímu nápoji, čaji s mlékem) a vůbec to nemusí být jen ten světoznámý Guinness, určitě přijdou k chuti i ostatní místní značky. Milovníci whisky pak dozajista využijí možnosti navštívit nejstarší irskou palírnu v Bushmills. Pálí zde fajnovou whisky již od roku 1608 a exkurze i malá ochutnávka na závěr (v ceně vstupného 10 liber) určitě stojí zato. Všechny zmíněné pozoruhodnosti jsou v těsné blízkosti závodiště, ale nepochybně se vyplatí zajet si do pár mil vzdáleného Ballymoney, rodiště největších irských road racingových legend Joeye a Roberta Dunlopových. Oba bohužel zaplatili svou závodní vášeň životem již před několika lety (Joey v roce 2000, Robert v roce 2009) ale jejich věrní příznivci na ně nezapomněli. I z jejich peněžních darů byla totiž financována výstavba památníku v podobě dvou nádherných zahrad se sochařskými monumenty obou bratrů v samém centru Ballymoney. Jen pár metrů vedle je pověstný Joey´s bar a jen pár minut chůze je to také do místního muzea s každoroční motocyklovou výstavou k příležitosti závodů NW200. Takže toto městečko je určitě vhodné zahrnout do svého itineráře a dozajista se to dá dobře skloubit s rozpisem vlastních závodů.

Několik posledních dekád byl program v podstatě neměnný - v úterý a ve čtvrtek tréninky a sobota jako závodní den. Letošek bude trochu jiný, i když základní schéma se zas tolik nemění. Oba dva tréninkové dny zůstávají v platnosti, jen se už nebude trénovat v tradičních večerních hodinách, což bývalo 17:00-21.30 hod, ale přes den 9:30-14:30. Takhle sice proběhly tréninky poprvé již vloni, ale letos ještě přibude úplná novina, když 2 ze 7 plánovaných závodů se pojedou již ve čtvrtečním „předtermínu“. Na sobotu pak zůstává na programu „jen“ pět závodů, což pořadatelům poskytuje trochu větší časovou rezervu v případě nějakých nesnází. Mají totiž neblahé zkušenosti z předešlých let. V roce 2009 se vlivem nepříznivého počasí s časovým rozpisem dost laborovalo a některé závody musely být zrušeny. Oslavy již zmíněného kulatého jubilea se tak z tohoto pohledu příliš nevyvedly. V dobré paměti ještě máme také loňský ročník, v němž trvalý déšť, olej na trati a dokonce hrozba bombového atentátu, nakonec dovolily odjet jen jeden jediný závod (vítězem Supersportů se stal Alistair Seeley). Tak snad si letos všichni spraví chuť a absolvují tentokráte kompletní program: