Víkend na Isle Of Man

Nakonec nás zase zachránil Victor Gilmore, který stahovák měl u sebe od té doby, co se mu kdysi stalo to samé co nám. Samotné stažení rotoru byl oříšek, a tak se stahovák nevyhnul pár úpravám, abychom nic neponičili. Celá tato anabáze trvala až do sobotního večera, kdy jsme si jeli spravit náladu (a chuť) k rodině Nutterovým, kam nás Jenny (maršálka) pozvala.
Prvně jsme si mysleli, že se dopravíme sami, ale Jenny nás přesvědčila, že bychom asi netrefili a že pro nás přijede.
Na startu před Grand stand stojí velký Land Rover a Jenny nás pobízí k nasednutí. Všichni na sebe koukáme s údivem a při nasedání je nám jasné, že to bude ještě zajímavé. Jenny se ptá, jestli chceme jet po trati a nebo to vezmeme středem ostrova. Jsme pro jinou cestu, protože tu ještě neznáme. Jenny tedy odbočuje na Bray Hill doprava a je vidět, že se s řízením vůbec nepárá. Cesta se postupně zužuje a okolí je čím dál krásnější. Míjíme velkou nádrž s pitnou vodou pro ostrov a Jenny nám vysvětluje, že jsme v chráněné oblasti. Po stranách jsou vidět za kamennými zídkami vodopády, pasoucí se ovce a nejvíc mě asi překvapil páv, sedící na zídce před domem. Jsou prý ochočení a i Nutterovi takového měli. Zdá se nám, že jedeme už strašně dlouho a málokdy jsme potkali nějaký domeček. V horách byla asfaltka sotva pro jedno auto a často byla poničená sesuvy půdy. Najednou jsme vyjeli přesně u Ballaugh bridge, kde má Jenny stanoviště jako maršálka a znovu o kousek dál odbočujeme na nezpevněnou cestu. Už je nám jasné, proč zrovna Land Rover. Asi po třech kilometrech přijíždíme k bráně, za kterou stojí krásné kamenné stavení a u něj další stejné auto.
Jsme překvapení, když vidíme kolem domku drobné koleje s údajně funkční vlakovou soupravou a později je nám jasné proč. Jenny nás zavádí do místnosti, ve které hřeje kamenný krb a kde nás hlavně vítá její manžel. Nevěřícně koukáme, protože se nacházíme v miniaturní replice tradiční hospůdky a dostáváme načepované tradiční pivo Bushy´s. Do toho přišla Isabel, v zelených šatečkách a bílých punčocháčích… Přemýšleli jsme, kde jsme se to vlastně vzali, ale bylo to určitě tak o století zpět. Pan Nutter přinesl zajímavou knížku o tom, jak za druhé světové války v roce 1939 jeli Nacisti TT a že jedna posádka SideCar měla těžkou nehodu. Nacisti prý nedovolili, aby na ně sáhli angličtí doktoři a čekali na příjezd německého lékaře. Mezitím ovšem jeden z posádky zemřel a za trest se Nacisti „vypořádali“ s dětským hřištěm.
I to bohužel do historie ostrova patří. Pan Nutter je velký zastánce místních historických vláčků a tramvají (teď už chápeme ty koleje u domu) a bojuje za jejich zachování, protože místní vláda je chce zrušit. Dokonce tu prý je i jedna pražská, kterou poslal jako dar Dubček. Mezitím už byl připraven stůl a my se přemístili do domu, kde na nás čekal krásný výhled ze zasklené verandy a útulná jídelna. Jako první jsme dostali rajčatovou polévku a jako druhé údajně tradiční nedělní oběd- Roastbeef. Jenny vysvětlila, jak se vlastně dělá a my jen kulili oči na obrovskou kouli masa, kterou pan Nutter, jako hlava rodiny, nakrájel a každému naložil. Celou večeři jsme si vyprávěli veselé příhody, povídali si o Manxké historii a samozřejmě o závodech.
Poté nás také provedli okolo domu zahradami, kde mají jezírko, výběh s koněm, i kriketové hřiště. Večer nás Jenny odvezla přes různá pole až k zastávce autobusu, kde jsme jen přeskočili bránu. Všude pobíhali zajíci a ježci. Jakmile odjela, zůstali jsme stát u malé budky uprostřed tmy, ale za chvíli už pro nás jel tradiční dvoupatrák. Ihned jsme obsadili přední místa v druhém patře a užívali si jízdu. I jízdenky jsme si schovali na památku. Část cesty jsme jeli i po „starém“ okruhu tedy Clypse Course. Projížděli jsme i kolem nejstaršího parlamentu na světě, který se tu koná pod širým nebem. Bylo to opravdu moc příjemné a dalo by se toho z této návštěvy popsat ještě hodně, akorát se to bohužel vůbec netýká motocyklů a závodů, tak třeba někdy jindy.
V neděli Milan doskládával motocykl a procházel pomalu každý šroubek a součástku, aby vše proběhlo tak jak má. Odpoledne se za námi zastavil kamarád Tony i se svojí maminkou, která tu žije, a přinesli něco dobrého k jídlu. Nad řízky klukům srdce očividně zajásalo, protože dosud byl výběr „maďarský guláš“, „,mexický guláš“, „chalupářský guláš a nebo „zálesácký guláš“ (ten je výjimečně odporný). Alespoň malinko na oplátku nezapomínáme obdarovat památkou od dětí.

Během dne se také za námi zastavili dva fotografové, kteří mi přehráli svoje fotky do počítače, a tím mi udělali obrovskou radost. Jeden z nich by nám rád pomohl se závody v Irsku, a tak už jsme si vyměnili kontakty.
Odpoledne přišlo další překvapení, a to když se u nás zastavil člověk s nálepkami Joey Dunlop foundation a Mike Hailwood foundation a donesli šek Indiánovi za nejlepšího newcommera v kvalifikacích ve své třídě. Ten dostal i Portugalec, který stojí zrovna vedle nás, jako nejlepší newcommer v litrech. Tohle jsme opravdu neočekávali a to jsme netušili, že takových překvapení bude tento den víc. Jedním z nich je i Miroslav Svoboda, který nám nejen poslal peníze na účet, ale zajímal se i o to, jestli by se dal tady sehnat ten závodní alternátor, že by na něj ještě peníze doposlal. Za to moc děkujeme a opravdu si toho moc vážíme, ale bohužel je to tak speciální záležitost, že si vystačíme s originálním.
Navečer se pro nás zastavil Tomáš (jeden z Čechů, kteří zde žijí), aby nás zavedl domů, kam jsme pozvaní také na večeři. Tentokrát ovšem na tradiční českou, tedy kuře na paprice, o které se postarala výborně Míša. Mě se zadařilo vylít celou sklenici pití na zem, a tak se mi konečně mohl Indián vysmát, protože tohle bývá většinou jeho specialita. Celý večer byl moc příjemný a škoda jen, že Milan nešel s námi, protože stále pracoval na motorce. Ale Míša mu jídlo stejně zabalila, takže ochuzen nebyl.

Než jsme odešli, čekalo nás ten den poslední překvapení, a to když Indiánovi předali ručně vyrobený „šek“, na který se složili. Vzhledem k tomu, že taky nemají moc peněz nazbyt, jsme o to víc vděční a doufám, že se všem za tuto pomoc budeme nějak moci do budoucna odvděčit. Teď ať se hlavně podaří závody!