Rychlostní rekord TT

Úvodní ročník TT se v roce 1907 sice ještě nekonal na dnešní trati, ale logicky první rok stanovil také první rekordy. Závodilo se tehdy na kratším okruhu St John Circuit, který v závodě dvouválců absolvoval Rem Fowler průměrnou rychlostí 42,91 mph. Jelo se zde jen 4 x a v roce 1910 se hodnota rychlostního rekordu posunula na hranici 53,15 mph (H.H.Bowen). Od roku 1911 pak přešlo konání na dnešní okruh Mountain Course. I nadále zde budeme povětšinou uvádět hodnoty v klasických ostrovních jednotkách, tedy v mílích. Pro přepočet na km/h můžete užít oficielní koeficient přepočtu 1,60935 – dojdete tak nepochybně k pozoruhodným údajům.

Se základním rekordem Mountan Course 1911 odjížděl tehdy F. Phillip, který časem 44 min 52 s dosáhl průměrné rychlosti na 50,11 mph. Jak vidno, absolutní rekord ze St. Jones Circuit překonán nebyl, ale není možné oba naprosto rozdílné okruhy porovnávat. Vždyť trať Mountain Course byla svou obtížností takovou zátěží, s níž se dosud nikdo ze závodníků nikdy nesetkal (pro nováčky to platí vlastně stále i dnes). Hlavním jejich úkolem bylo celý závod vůbec dojet, a tak se nějakým rekordem na jedno kolo většina jezdců v té době ani příliš nezabývala. Přesto se však díky pečlivým organizátorům tento údaj pravidelně rok co rok zaznamenával, a my se tak můžeme dnes tím nepřeberným množstvím čísel s rozkoší prohrabávat - thank you, boys! Hodnota rekordního kola ze St.Jones Circuit byla překonána až v roce 1914, tedy na poslední chvílí před první světovou válkou, když Tim Wood zajel jedno kolo v Seniorech průměrem 53,50 mph.

Pokračovalo se až po válce v roce 1920, a z pohledu rekordního kola to byly doslova žně. Vždyť v celém meziválečném období 1920-1939, tedy ve dvaceti ročnících, se zápis v knize rekordů měnil téměř každým rokem. Konkrétně celkem 16 x a pouze ve čtyřech ročnících tak dokázal tehdejší stávající rekord odolat. Postupně byly překonány rychlostní mezníky 60, 70 a 80 mph a věřte-nevěřte byl u toho vždy jeden jediný muž – Jimmy H.Simpson. Přestože ve své dlouhé kariéře vyhrál Simpson jen jediný závod Tourist Trophy, je v dějinách TT zapsán velmi výrazně a byl dozajista nejrychlejším mužem své doby. Za třináct ročníků TT absolvoval v letech 1922-1934 celkem 26 závodů a každoročně patřil k velkým favoritům, ale smůla se mu mnohdy doslova lepila na paty. Jen v jedenácti závodech totiž dojel až do cíle, z toho byl kromě jednoho vítězství ještě 4 x druhý, 4 x třetí, 1 x pátý a 1 x byl klasifikován na 8. místě (pro zajímavost: to páté místo má se spolujezdcem Georgem Rowleyem ze závodu sidecarů z roku 1925!).

Všechna jeho odstoupení byla vždy z vedoucí pozice, a v pouhých dvou závodech nebyl ve vedení nebo nezaznamenal rekord kola. Jeho zásluhou také padly už zmíněné hranice průměrné rychlosti 60 mph (1924 Junior!),70 mph (1926 Senior) i 80 mph (1931 Senior). Rekordy sice přibývaly, ale vítězství mu stále chybělo. Nakonec svého jediného triumfu dosáhl v r.1934 ve třídě Lightweight 250 ccm, což byl paradoxně jeho jediný start v této kubatuře – a pak už s klidem v duši ukončil svou závodní kariéru. Benzínem byl ale cítit i nadále, neboť až do svého důchodu byl manažerem firmy Shell. Jako pocta tomuto neuvěřitelnému rychlíkovi je dodnes nejrychlejší muž na TT každoročně dekorován právě cenou Jimmyho Simpsona, vedle vítězných Merkurů je to jistě nejhodnotnější ocenění.

Po něm přišla ale další slavná jména, především Stanley Woods, který byl nejrychlejší v letech 1933-37 a posouval se k hranici 90 mph. Tu však překonal v roce 1937 jako první Freddie Frith hodnotou 90,27 mph. Rok nato se sice dostal H. Daniel na rovných 91,00 mph, ale to bylo na dlouhou dobu vše. Nad Evropou a vlastně celým světem se totiž začal vznášet přízrak 2.světové války, která také nakonec v období let 1940-1946 konání TT na dlouhá léta přerušila.

Po ukončení nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva začaly zdecimované země s obnovou svého, mnohdy výrazně poničeného hospodářství. Motorky musely jít stranou, byly tu důležitější priority než byl motocyklový průmysl a na TT tak došlo až v roce 1947. Ale nebylo to vůbec jednoduché a na přerušenou tradici se podařilo navázat jen s velkými obtížemi. Na TT se závodilo se staršími, mnohdy i předválečnými stroji a jako palivo se mohl užívat jen jednotný nízkooktanový „obyčejný“ benzín. Zlí jazykové tvrdili, že Tourist Trophy 1947 byla tehdy největším závodem veteránů na světě. Ale snad to nebylo až tak zlé, i když dosahované rychlosti korespondovaly s danými možnostmi. Nejrychlejší kolo na TT 1947 bylo 84,07 mph, a teprve v roce 1950 se Geoff Duke dostal novým rekordem 93,33 opět přes devadesátku.
Duke byl novým moderním typem jezdce a doslova fenoménem 50. let. Na TT má řadu vítězství i rekordů a zejména jeho zásluhou se rekordní kolo posouvalo k magické hranici 100 mph. Rok.1955 byl plný velkého očekávání. Ta „zatracená“ stovka už musí jednou padnout. Hned v prvním kole s pevným startem překonal dosavadní rekord, druhým proletěl rychlostí 99,04 mph a všichni přítomní věřili, že teď už to musí přijít – a přišlo. Třetí kolo a Dukův čas 22 min 39,0 sec, je to tam - přesně 100 mph!!! Strhující jízda! Skvělá nálada.
Pak ale asi po 40 minutách (tedy zhruba až po dalších dvou odjetých kolech) přišlo jedno z nejdramatičtějších oznámení v historii TT: "Vedoucí časoměřičů oznamuje, že čas naměřený Geoffu Dukovi v jeho 3. kole je 22 min 39 sec, což odpovídá rychlosti 99,97 mph. Podepsán S.T.Huggett, ředitel závodu." Tato zpráva velice zklamala diváky po celém okruhu, přesto mnozí z nich považují Duka za prvního, alespoň morálního, pokořitele stovky na TT. Nahrává jim i skutečnost, že před jubilejní TT 1967 byla délka Mountain Course nově přeměřena a došlo se k výsledku, že je o 163,5 metru delší než deklarovaných 37,73 míle. Dle nově naměřených hodnot by se Duke se svým časem z roku 1955 přes stovku dostal. Ten však nějaké takovéto dodatečné přepočty rázně odmítl a nakonec bylo přijato obecné stanovisko, že délka trati zůstává neměnná a že nově naměřené hodnoty jsou jen výsledkem užití odlišné metodiky měření.

K oficielnímu překonání „tuny“, jak bývá hranice 100 mph také označována, došlo tedy až v roce 1957. V nejdelším závodě historie TT (Senior na 8 kol, 301,8 mil = 485,8km) ji pokořil vítězný Skot Bob McIntyre na Gileře 500. Jel famózně a během závodu se přes stovku dostal hned několikrát. Hodnota nového rekordu nyní byla 101,12 mph. Pochopitelně sláva veliká a jeden z nejvýznamnějších mezníků celé historie Tourist Trophy.

Na stovku se dlouho čekalo, ale jakmile padla, tak to šlo ráz na ráz a nikdy už nejrychlejší kolo nekleslo pod tuto hranici. Surtees, Hocking či Hailwood naopak posouvali rekordní metu výš a výš. Při jubilejní TT 1967 v památném závodě Senior svedl Mike Hailwood úžasný duel s Giacomo Agostinim, z něhož nakonec vzešel nový rekord 108,77 mph. O jak mimořádnou jízdu šlo, dokládá skutečnost, že tento rekord vydržel až do roku 1975. S titulem nejrychlejšího muže odjížděl tehdy z TT Mick Grant s průměrem 109,82 mph. Pro detailisty ale malé upřesnění. Stávající Hailwoodův rekord překonal v tom roce 1975 jako první John Williams v závodě Senior, tedy 500 ccm, ale následně v kategorii Classic TT 1000 zajel nový absolutní rekord kola Mick Grant na „velké“ Kawasaki. Williamsův čas se tak v podstatě v žádných statistikách neobjevuje, je to ale absolutně nejvyšší průměr zajetý na TT v rámci závodů klasického mistrovství světa.
Při svém slavném návratu na TT v roce 1987 Mike Hailwood onen památný závod Senior 1967 také zmínil: „Hodně lidí si myslí, že jsem se zbláznil, když se sem po tolika letech znovu vracím, a možná je to do určité míry pravda, ovšem závody, a TT především, to je můj život. Jedno je však jasné, pojedu tu sice jak nejrychleji to půjde, ale nehodlám si někde srazit vaz. Díky bohu nemusím jet pod takovým hrozným tlakem jako v roce 1967, kdy jsem bojoval s Agostinim o titul mistra světa. V tehdejším souboji s Agem jsem se svou Hondou nemohl být už ani o zlomek vteřiny rychlejší a nemám vůbec v úmyslu jet ještě jednou na Mountain Course takovým šíleným způsobem.“ Mike sice možná takovým šíleným způsobem nejel, ale svůj první závod na TT po mnoha letech dokázal vyhrát.

Od roku 1977 již žádný ze závodů TT nebyl součástí klasického mistrovství světa a tak si Tourist Trophy začala vychovávat své vlastní nové hrdiny. Tím největším se stal Joey Dunlop, který na TT dokázal vyhrát celkem 26 závodů. Byl také prvním, kdo se v roce 1980 dostal přes průměr 115 mph. (115,22 mph). Bylo by naprosto nemožné zde vypsat všechny jeho rekordy na TT, ale uveďme snad alespoň jednu maličkost mající souvislost s rychlostním průměrem na kolo. Dunlopovým zcela nejrychlejším kolem totiž bylo vůbec to jeho „nejposlednější“, které na Tourist Trophy absolvoval. V posledním kole závodu Senior 2000 tehdy zajel průměrem 123,87 mph. V jeho 48 letech nepochybně klobouk dolů. Nikdo si ale nedovedl představit, že by to měl být jeho poslední start na Isle of Man. Bohužel však pár týdnů nato zahynul na poměrně malém a mezinárodně vcelku bezvýznamném závodě v estonském Tallinu. Startoval tam již kdysi předtím a přijal pozvání i tentokráte – bohužel.

Další z velkých postav, Steve Hislop, má zase prsty v pokoření 120-ti mílové hranice. V roce 1989 se dostal až na hodnotu 121,34 mph, kterou v dalších dvou letech dokázal ještě posunout až na 123,48 mph. V roce 1992 byl k vidění úžasný závod Senior s nezapomenutelným soubojem mezi Hislopem a Carlem Fogartym. Při stoletém výročí Tourist Trophy byl širokou anketou dokonce určen za nejlepší závod celé historie TT. Byla to úchvatná dlouhotrvající bitva o vítězství, kdy se pořadí měnilo téměř každým kolem a oba několikrát posunuli hranici absolutního rychlostního rekordu. V posledním okruhu zajel Fogarty definitivně nový rekord průměrem 123,61 mph, ale celý závod nakonec těsně vyhrál Hislop.

Už to byl rekord pěkně „zaprášený“ když byl v roce 1999 konečně překonán Jimem Moodie (124,45 mph). Takže hned se začalo mluvit o dalším hranici 125 mph. Tu si pro sebe uzmul nezapomenutelný David Jefferies: rok 2000/125,69 mph, rok 2002/127,68 mph. Kdož ví, kam by se David až dostal, kdyby jeho kariéru neukončila tragická nehoda na TT 2003. Možná až ke stotřicítce, která se už v dáli začala objevovat. Je to ale vůbec možné? Mužem, jenž dal odpověď na tuto otázku, byl John McGuinness. Momentálně je se svými 17 vítěznými TT na druhém místě v celkovém pořadí a je suverénně nejlepším jezdcem TT poslední dekády. Jeho vzestup až do dnešní výsostné pozice „King of the Mountain“ můžeme datovat do roku 2004, kdy zde dosáhl prvního svého hattricku (vyhrál Formuli-1, Lightweight 400 a Junior 600) s novým rekordem 127,68 mph k tomu.

Následně to byl vždy právě už jen John, kdo téměř každoročně posouval hodnotu rekordu stále blíž a blíž k další hraniční metě 130 mph. Ta padla ve všeobecně oslavné TT 2007, kdy se završilo první století konání Tourist Trophy. Rekord byl takovou třešničkou na celém tom slavnostním dortu. Stalo se tak ve druhém kole závěrečného závodu Senior a John byl vůbec jediným ze závodníků, kdo se přes 130 mph dostal. Nový rekord činil 130,354 mph, což je na naše poměry 209,785 kmh. Rozjařený John pak na pódiu s určitou dávkou recese pózoval s příslušnou dopravní značkou „Maximální povolená rychlost 130“. Další ročník byl jakoby poněkud „volnější“ (myšleno tedy fakt ve velkých uvozovkách, no vždyť zkuste něco takového těm střelcům říci) a nikdo se nad 130 nedostal, ani John. Rekord zůstal tedy zachován. Měnil se až v r.2009 a kdo jiný než John McGuinness stanovil novou a dodnes platnou hodnotu absolutního rekordu Tourist Trophy na 131,578 (211,755 kmh). Přestože v dalších dvou letech byli nejrychlejšími Conor Cummins a vloni Bruce Anstey, vždy jim přeci jen nějaká ta setinka chyběla a hranice McGuinnesova rekordu zůstala neměnná. Její překonání bude tedy mimo jiné jednou z výzev pro letošní účastníky TT. Favoritů je dost, ale samozřejmě i zde platí ono okřídlené „hodně povolaných, málo vyvolených“. Tak uvidíme.