Moje TT

Tourist Trophy nebo zkráceně jen TT bývá v motoristickém sportu synonymem pro závody nejvyšší obtížnosti. V rámci motocyklového mistrovství světa se na holandském Assenu jezdí Dutch TT, svého času patřila do MS tak Švédská TT v Anderstorpu a třeba i naše Velká cena na starém brněnském okruhu bývala samotnými jezdci označována jak malá TT. Podobných příměrů by se našlo určitě mnohem více, ale skutečná Tourist Trophy je stejně jen jedna jediná – ta na Isle of Man.

Moje  TT
S fenoménem TT jsem se poprvé setkal před mnoha lety v našich motoristických časopisech a pak především v knize Na plný plyn, kde o svých startech na TT neopakovatelným způsobem vypravuje náš nejúspěšnější závodník František Šťastný. Svými výkony na TT si na „ostrově věčné touhy“, jak Isle of Man ve své knize označuje, vydobyl značný respekt a uznání. A přesto, že je tomu již více jak 40 let, co František na TT startoval naposledy, je zde nadšeně vzpomínán dodnes. Jakmile jsem se při svých návštěvách Isle of Man zmínil, že jsem „Czech“, tak to hned bylo „Oh yes, Frankie Stastney and Džava. Fantastic!“ Moc hezky se to poslouchalo. Je však smutné, že Františka si mnohem více váží v zahraničí než my doma.
K mým návštěvám Tourist Trophy ale vedla dlouhá cesta. V době, kdy byl svět rozdělen železnou oponou na dva nepřátelské tábory, jsem neměl v podstatě žádnou možnost takovouto cestu „na západ“ uskutečnit. Přesto jsem za tímto účelem zakoupil turistické mapy Německa (tehdy pochopitelně ještě NDR a NSR) a zemí Beneluxu a takto vybaven jsem vyrazil - tenkrát ovšem pouze jak se říká „prstem po mapě“. Jiná možnost nebyla, alespoň ne pro mě. TT jsem ale dle možností sledoval a snil si svůj sen, že snad jednou možná….
Můj den „D“ nastal v květnu roku 2001, kdy jsem uskutečnil toužebně očekávanou cestu na Isle of Man a těšil jsem se, že konečně uvidím legendární Tourist Trophy na vlastní oči. Leč bohužel neviděl jsem. Jak to? No jednoduše. Na Britských ostrovech se v té době rozšířila nákaza kulhavky a slintavky hospodářských zvířat a ve snaze zabránit zavlečení tohoto onemocnění na Isle of Man, což by ve svých důsledcích mohlo být pro tamní farmáře likvidující, bylo rozhodnuto o zrušení Tourist Trophy. Bylo to jedinkrát v mírových časech, kdy se Tourist Trophy nekonala (předtím se TT nejela jen v období dvou světových válek). Tenkrát se mi doslova zhroutil celý svět. Dnes však v kontextu pozdějších událostí v tom spatřuji i určitý pozitivní prvek a jsem vděčný, že jsem mohl na Isle of Man strávit dva týdny v poklidu bez toho obrovského mumraje doprovázejícího TT. Bez desetitisíců „bláznivých“ motorkářů jsem měl možnost prohlédnout si v klidu všechny krásy ostrova, na něž při TT prostě není čas. A vězte, že je nač se dívat. Největší atrakcí je zde ale samozřejmě samotná Tourist Trophy.
Tu jsem nakonec přeci jen shlédl o tři roky později a pak ještě několikrát. Ohledně TT možná více než kde jinde platí ono okřídlené rčení, že je lepší jednou vidět než 100x slyšet, přesto bych tu rád alespoň některé ze svých zážitků zmínil.
V roce 2004 jsem tehdy první závod TT Formule-1 sledoval na jednom z kultovních míst okruhu, v zatáčce Creg-ny-Baa. Na místě jsem byl již notnou dobu před startem závodu, abych zaujal co nejlepší pozorovací pozici a každou chvilku jsem očima netrpělivě tlačil ručičky hodinek dopředu. Nemohl jsem se dočkat až „to“ začne. Pak jsem konečně z mnohých tranzistoráků naladěných na vysílání stanice Radia TT odposlechl, že na trať vyrazil jako první obhájce loňského vítězství Adrian Archibald, jehož pak v 10-ti vteřinových intervalech následovalo celé startovní pole. Takže slabá čtvrthodinka a jsou tady, těšil jsem se. Těch pár minut se hrozně táhlo. Každým okamžikem ale vzrušení všech přítomných gradovalo a…. konečně jedou! Hned od startu byl nejrychlejší John McGuinness a postupně se docvakl až na Archibalda. Vidím to jako dnes jak se zatáčkou kolem nás pokaždé prohnala tato červenomodrá dvojice. Vepředu s číslem tři na červené Yamaze McGuinness a za ním s jedničkou Archibald v modrých barvách Suzuki. Drželi se spolu po celý závod a McGuinness tím kontroloval své vedení, které dotáhl až do vítězného konce. Nebylo to však vítězství jediné a v průběhu závodního týdne k němu John přidal další dvě. Dokázal totiž ještě vyhrát závod Lightweight 400 a Junior 600, čímž dosáhl na TT tolik ceněného hattricku. McGuinness měl do té doby na svém kontě sice již tři vavříny na TT, ale právě toto vítězství v F-1 bylo jeho prvním triumfem ve „velké“ kubatuře. Jakoby se tím vše nějak zlomilo a od té doby se stal John McGuinness novým vládcem Tourist Trophy, když každoročně (s výjimkou r.2010) slavil další a další vítězství . Zatím jich má na svém kontě 17, ale vše nasvědčuje tomu, že se na této cifře nezastaví.
Sláva vítězům čest poraženým! To je naprosto O.K. Ale vedle řady vítězů má TT na svém kontě i mnoho křížků podél trati. Je to velmi náročný a nebezpečný závod, a mnozí zde za své odhodlání zaplatili životem. A ročníků, kdy se všichni vrátili domů živi a zdrávi, není moc. Každá mince má rub i líc a toto je ta smutnější stránka TT. V jednom koutě depa jsou pak k vidění vystavené nablýskané stroje ozdobené vítěznými trofejemi a hned kousek dál třeba uvidíte u stanu zcela zbořenou mašinu, na jejímž torzu je prostá papírová krabice s prosbou o jakýkoliv drobný příspěvek pro pozůstalou rodinu. Bylo to vlastně vůbec poprvé, kdy jsem se s podobnou situací setkal takto bezprostředně a měl jsem z toho všeho velmi smíšené pocity. Všichni zúčastnění jsou si však dobře vědomi, že závodnický život může být značně krutý a na TT to platí dvojnásob. Ale ať už byla TT 2004 jakákoliv, tak v mých očích potvrdila neopakovatelnou jedinečnost tohoto závodu a byla pro mě skvělou generálkou na hlavní akci, ke které jsem směřoval – k ročníku 2007, kdy Tourist Trophy slavila své 100leté jubileum.
Centenary Tourist Trophy 2007 se nesla ve slavnostní atmosféře s řadou doprovodných vzpomínkových akcí připomínajících 100 let trvání TT. Například přesně na den po 100 letech od prvního závodu Tourist Trophy se 28.5.2007 na trati původního okruhu St.John´s konal závod historických motocyklů. Zúčastnili se ho třeba současný jezdec Guy Martin, dále Mick Grant, Nick Jefferies a někteří další. Na startu byl i původní Norton vítěze prvního ročníku TT Rema Fowlera - žádná replika, origoš! Závod startoval sám Geoff Duke. Mnoho účastníků z řad, jezdců, pořadatelů ale i diváků přišla v dobových oblecích a tak iluze dávných časů byla dokonalá.
Bylo možno také shlédnout i výstavu všech hlavních trofejí Tourist Trophy a vůbec prý poprvé byly všechny trofeje takto vystaveny společně. Byla to opravdu úchvatná podívaná. Neodolal jsem a alespoň letmo jsem si na hlavní trofej potajmu sáhl. Ono se to totiž vůbec nesmí a oficiální povolení dotýkat se trofejí (výhradně v bílých rukavičkách) má pouze pár pověřených a speciálně vyškolených lidí ze štábu „ředitele trofejí TT“ – no a samozřejmě také vítězové. Byl jsem svědkem, jak fotografové vyzývali McGuinnesse, aby jim s trofejí znova zapózoval. Bylo to již dávno po oficiálním předávání cen a tak se John příslušného ředitele zeptal: Můžu? Odpověď byla asi v tom smyslu, že „samozřejmě, ty můžeš, vždyť ty jsi ji vyhrál“. Byl to hezký moment dokazující respekt k celé TT. Vítězům závodu Senior se dosud předává původní trofej z r.1907, která tehdy sice stála jen pár liber, ale její současná cena bývá uváděna v řádu mnoha statisíců, pokud to ale vůbec lze stanovit, její historická hodnota je totiž nevyčíslitelná.
V proslulé Villa Marina byla výstava nepřeberného množství trofejí nejúspěšnějšího jezdce historie TT Joeye Dunlopa. Záplavu pohárů, replik, a jiných trofejí a artefaktů si spolu s námi obyčejnými diváky přišli prohlédnout také mnozí současní a minulí jezdci – nechyběla mezi nimi ani největší hvězda John McGuinness.
Bylo toho mnoho, co připomínalo uplynulé závodní století, ale také se samozřejmě závodilo – a jak! Za krásného počasí to byly všechno skvělé dramatické závody s vyvrcholením v závěrečném závodě Senior, kde John McGuinness poprvé v historii TT překonal průměr 130 mil na kolo a stanovil nový rekord na hodnotu 130,354 mp/h. Představte si, že je to v přepočtu 209,785 km/h!!! Né maximálka, ale průměr! A to vše na normálních silnicích, kde je povětšinou povolena nejvýše padesátka. No comment. Po závodě Senior čekala diváky na samý závěr ještě jedna velká podívaná. V předváděcím kole „TT Centenary Parade of Champions“ na trať vyjela řada legendárních závodníků minulosti – byli tu Giacomo Agostini, John Surtees, Jim Redman, Carl Fogarty, Phil Read, Rod Gould, Mick Grant, Chas Mortimer, Frank Perris, Greame Crosby, Mitsumi Itoh (jediný japonský vítěz TT), Ralph Bryans, Michelle Duff, Phillip McCallen, Robert Dunlop, Tony Rutter, Brian Reid, Heinz Rosner, Dieter Braun, …. a celá řada dalších. Možnost pohybovat se zcela volně v paddocku mezi těmito legendami mi připadala jako pobyt v sedmém nebi. Musel jsem však chtě nechtě sestoupit na pevnou zem a posléze se vydat po vodě na cestu domů.

Dalo by se říci, že mám splněno. TT jsem viděl, pak ještě jednou dokonce při jejích staletých oslavách, takže už mi o nic nejde. Ovšem ani nevím čím to je, ale TT má opravdu asi nějakou magickou atmosféru a tak jsem si při odjezdu slíbil (dělám to tak pokaždé), že se sem musím ještě alespoň jednou podívat. Časový horizont, kdy to bude, jsem ale těžko mohl určit, spíše to vypadalo na dlouhodobější záležitost. Impuls k návratu na Isle of Man ale přišel poměrně záhy.
Byl jím start českého jezdce Michala „Indi“ Dokoupila v tomto slavném závodě. Ten zde jel v roce 2009 a tak jsem začal pracovat na tom, abych tu v dalším roce, tedy 2010, byl spolu s ním také já – a povedlo se. Sledovat účast českého jezdce v přímém kontaktu mělo takový náboj, že to přebilo všechny mé ostatní zážitky. Třeba jen to, když jsem Michala prvně viděl vyjíždět do tréninku. Než ho maršál vypustil na trať, tak mi doslova naskakovala husí kůže a jen jsem si říkal: „Ty vole, on fakt jde na to“. Kolem totiž svištěli McGuinness, Hutchinson, Dunlop, Martin …… co jméno, to pojem. A do toho všeho Indi. Skutečně maximální obdiv. Nebo pak při závodech samotných, když jsem nadšeně sledoval každý jeho průjezd, či byl jak na trní když naopak nepřijel. Například v závodě Senior, kdy na tabuli už svítilo, že přijíždí do prostoru startu a cíle, ale on se neobjevil a závod byl zastaven červenou vlajkou. Hrozná nejistota a obavy, následně však velká úleva když konečně přijel (s dalšími jezdci byl jen na „sběrném místě“ zastaven a společně pak dorazili do depa). Michal byl však z celé své účasti trochu roztrpčen, neboť ho pronásledovala smůla s různými, mnohdy banálními závadami, které se, slovy docenta Chocholouška, stávají jednou (dvakrát, třikrát) za sto let. Jednou ze závad byl třeba uvolněný tlumič řízení. Tak bez něho se samozřejmě nedá jet, natož pak závodit. Nebo dá? V podání Indiho je všechno možné. I s takto sotva ovladatelným motocyklem závod dokončil a v depu se pak taky vykládala anekdota, že „Indi“ je nejnovější typ ručního tlumiče řízení „Made in Czech republic“. Ne vždy je ale takto veselo. Z jednoho z předešlých závodů se totiž nevrátil nám všem dobře známý Martin Loicht. I to je tvář Tourist Trophy.
Díky Michalově neobyčejné laskavosti jsem mohl být jeden večer přítomen předávání cen ve věhlasné Villa Marina. Bylo skvělé sledovat našeho kluka, jak je mezi všemi těmi esy vyhlašován, aby si na pódiu převzal svou vydobytou repliku Merkura. Ono to Indiho jméno některým těm anglánům zatím sice moc nejde , ale nebojte, oni se ho naučí – budou muset! Michale díky, a ať je takových momentů ještě mnohem více.
Mimo Michalova působení byl pro mě největším zážitkem samozřejmě rekord rekordů Iana Hutchinsona. Ten přepsal historii celé TT svými pěti vítězstvími z pěti závodů, což se dosud nikomu nepodařilo. Dosavadním rekordmanem byl Philip McCallen, který vyhrál 4x v roce 1996 a tři vítězství z jedné TT pak mají na svém kontě Mike Hailwood, Jeoy Dunlop, Steve Hislop a David Jefferies. Hutchy byl však toho roku neskutečný. Přitom je to tak skromný, nenápadný a tichý kluk, který působí snad až plachým dojmem. Při setkání s ním by vás ani nenapadlo, že by mohl mít tolik kuráže, aby mohl jet něco takového jako je TT. Jeho jezdecké umění, technika i myšlení jsou ale perfektní a nepochybně mu neschází ani odvaha a určitá míra šílenství – jako všem kdo se vydají závodit na Mountain Course.
Na trati tohoto horského okruhu se závodí již od roku 1911, a tak se v roce 2011 chystalo na TT další stoleté výročí. „Holt nemůžu bejt všude“ říkal jsem si s tím, že tuto stovku musím oželet. Nějak se to ale vše seběhlo tak, že byl konec května a jediné co mi mohlo zabránit v další cestě na Isle of Man byla ta prokletá islandská sopka, která zase čoudila o sto šest a svým popílkem různě přepisovala letové řády nad Evropou. Naštěstí včas zvadla, ale patřičného adrenalinového vzrušení jsem si kvůli ní užil dost ještě před samotnou Tourist Trophy. To už jsem ale věděl, že tentokráte mezi jezdci nebudeme mít žádného našeho zástupce. Michal Dokoupil si totiž hned v úvodním závodě své irské sezóny v Cookstownu přivodil po divokém pádu zranění páteře a kotníku a bylo po he he – a taky po TT. Hlavně ale, aby to s ním bylo O.K. Všichni držíme palce.
Dalším, kdo musel pro zranění TT 2011 vynechat, byl Ian Hutchinson. Stále prochází zdlouhavou rekonvalescencí po svém zranění z loňského britského šampionátu a tak se na TT představil tentokráte jen jako host. V depu byl ale vidět v pohodě a v dobré náladě (ostatně jako vždy). Tak snad to bude dobrý. V to doufali také příznivci Guye Martina a Conora Cumminse, kteří zde vloni prodělali hrůzné nehody s těžkými zraněními. Oba však byli opět na startu. Zejména populární Guy Martin byl v hledáčku většiny přítomných. Jednak bylo možno shlédnout nový dokumentární 3D film o TT 2010 s Martinem v hlavní roli, jednak byli všichni zvědavi, zda v novém týmu Suzuki už konečně tu TT vyhraje. Film se povedl, vítězství zatím ne. Ale oproti loňsku byl výčet vítězů mnohem pestřejší. Zatímco před rokem Hutchinson nadělil všem „bůra“ a vedle něho brali dvě vítězství už jen sidecaristé Klaffenböck/Sayle, tak tentokráte to vypadalo, že co závod, to jiný vítěz. Celé to „pokazil“ jen John McGuinness, který jako jediný získal vítězný double v nejprestižnějších závodech Superbike a Senior. Nutno říci, že plně zaslouženě, jeho jízda byla fakt vzrušujícím, oku lahodícím požitkem. Král se vrátil na svůj trůn a jasně ukázal, že je daleko široko nejlepším jezdcem TT poslední doby. Mnozí ho považují za nejlepšího jezdce TT vůbec a těžko budete hledat argumenty, že tomu tak není. Já je nehledám, John je „my hero“ a já jsem naopak rád, že jsem měl možnost tohoto borce a bezva chlapíka vidět na vlastní oči při řadě jeho zdejších vítězství. Zatím jich má na kontě 17 a v historických tabulkách je před ním jen Joey Dunlop, který zde vyhrál 26x. Není ale všem dnům ani všem TT konec a v Johnových možnostech určitě je překonat i tento „nepřekonatelný“ rekord.
Stoleté výročí závodění na Mountain Course připoměla svou účastí řada bývalých legendárních závodníků – Agostini, Read, Carruthers, Gould, Mortimer, Grant, Braun, Taveri, Robb… atd. Vlasy prořídlé či prošedlé, mnohdy nějaké to kilo navíc, ale stále stejné jiskra v oku spolu s chutí popasovat se s Mountain Course. Obdiv vedle těchto nezmarů patřil také mnohým motocyklovým unikátům. Ať již to byla nádherná replika motocyklu Indián Olivera Godreye, prvního vítěze Senior na Mountain Course v roce 1911, nebo originál Woodsovy Velocette, pak přes Dukova Nortona či Hailwoodovu Hondu 500 až po celou plejádů motocyklů Yamaha, která zde slavila 50 let svého působení na světové scéně Moto GP. Nádhera, jeden nezapomenutelný zážitek se prolínal se spoustou dalších. Opět to stálo za to a určitě bych rád jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru TT ještě alespoň jednou zažil. Slíbil jsem si to a sliby se mají plnit… nejen o Vánocích.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist