Isle of Man středa

Jen co Indián vstane a otevře dveře, jako kdyby pánbůh zatáhl kohoutek a okamžitě přestalo z prudkého lijáku pršet. Celá jedna stěna stanu se větrem odlepila a sesunula na zem, ale naštěstí všechny věci a motorky zůstaly v pořádku na svém místě. Bylo jasné, že se hned tak Michal nikam nevydá a tak jsme zkoukli pár videí na internetu z Hořic a následně se Milan pustil do zapojování ukazatele zařazeného kvaltu.
Necháváme Milana v klidu pracovat a vyrážíme do Douglasu se podívat po krámcích.
Objevujeme doporučený obchod od Rona a kupujeme tři trička jako dárky. O kousek dál v dalším krámku pohlednici a kšiltovku za tři libry a nakonec si vymrčím i dámské triko, u kterého se ještě dohádáme o velikosti…jak se u motorkářů říká, objem (hrudníku) ničím nenahradíš…
O poznání s (mým) veselejším výrazem nasedáme na skútříka a jedeme zpátky do depa.
Milan už si přestává vědět rady s nastavením ukazatele, a tak voláme pro radu pana Ešnera, který motocykl ladil. Uvidíme. Teď si Milan trošku odpočine, protože Indián se mezitím dal do vaření a chystá brambory s „kipper fillets“ tedy s rybami, které přinesl den předtím „Big Ron“. Talíře vymetáme, jako bychom nejedli půl roku a i když už neprší, počasí se stále mění a je zataženo.
I tak ale vyrážíme k „vílímu mostu“, který je plný vzkazů a předmětů, které tu lidé zanechávají jako prosbu, či úplatek za ochranu.
Paní v obchodě s tričkama nám pověděla, jak je máme „manxky pozdravit“ a alespoň foneticky nám napsala pozdrav ve znění „Lee Vy Verry Veg“ (Lý Váj Very Vég) / „ Good day Little fairies“ / „Dobrý den malé víly“, který všichni u mostu poslušně přeříkáme.
Indián píše vzkaz a Milan zatím zavěšuje další s dárků od dětí pro víly. Když vidím okolo sebe tolik vzkazů a věcí, přemýšlím co tu zanechám já. Indián vytahuje peněženku a prohrabuje se věcmi. Mě napadá, že bych tu nechala svoji starou závodní licenci, ale to už na mě Michal kouká a dává mi do ruky vizitku Honzy Bartoňka (kdo to byl viz článek, jak jsme navštívili Petra Hlavatku). Napsala jsem mu prosbu a vizitku zastrčila mezi dva kameny mostu, kam jakoby patřila už odjakživa. Všude okolo vidím zastrkané vzkazy, mince, náramky, vzpomínky…dokonce tu visí i brzdové desky, rozeta, zrcátko, rukavice, fotky, celé sáčky se spoustou věcí, je to zajímavé a hlavně působivé.
Otáčíme se a jedeme zpět. Po cestě ještě fotím znak Manu, který se mi zalíbil.
Milan se zase s novými informacemi vrhá na ladění ukazatele zařazeného kvaltu a Michal přemýšlí, jestli i za takového počasí jaké tu teď panuje má vyrazit na trať. No práce máme ještě hodně, je pořád co dělat, taky mám dojem, že i hlad je tu nějaký větší, takže nás pořád honí mlsná. Depo se dnes zaplnilo o poznání více a dokonce jsme byli při mytí nádobí pozváni na narozeninovou párty Francouzů. Sice si už z Francouzštiny pamatuju tak leda ahoj a nashle, ale Michal mě popsal přinejmenším jako tlumočnici, takže pevně doufám, že se párty vyhnem. Beztak neumíme pít… :o)