Isle of Man - čtvrtek, pátek

Ráno sice nevypadalo původně nic moc, ale venku, i když je zataženo, je asi nejtepleji co jsme tady. Milan tedy chystá Gsxr a Indián si jede dát sólo kolečko po trati.
Po návratu nám celej vysmátej hlásí, že mu došel benzín před Kirk Michael (hladový oko nezamrkalo, tak jak mělo). Naštěstí byl asi dva kiláky od benzínky, na kterou dojel stylem jednička, vytočit, spojka, zdechnout a poslední metry doskákal na výpary. I tak by byl ale „zachráněn“, protože kolem něj jel chlápek v autě a všiml si, že už jede Indoš bez motoru, tak to hned otočil, aby mu dojel pro benzín, ale dohnal ho až na „Totalce“, tak si alespoň popovídali. Je zvláštní jak je každej překvapenej, když zjistí, že tu Michal není na koukanou, ale jako závodník. Taky se dost často podivují, jestli není ještě moc mladej na takový závody, ale když jim Indián říká svůj věk, tak se podivují snad ještě víc (a Indoš se tetelí radostí).
Dáváme obídek á la česká konzerva, pročítáme hromady emailů a vzkazů od Vás (děkujeme, protože nás to hodně těší) a vyrážíme znovu na trať ve dvou. Minule jsem chytla v horách déšť, tak doufám, že tentokrát tam budeme mít konečně možnost zastavit a já si obejmu Joeyho Dunlopa (jedinej chlap, kterýho tu mám ještě povolenýho objímat :-D) na jeho bronzové motorce.

Ještěže už se vymyslely integrální přilby, jinak bych byla typický veselý motorkář, s pusou od ucha k uchu. Dokonce mi ani nevadí, že jedu zatím jako spolujezdec a bez pořádného oblečení. Rozhlížím se kolem sebe a krajina je tu prostě nádherná, kamenné zídky a domky, výhledy na moře…člověka to úplně unese.
Konečně přijíždíme do hor a zastavujeme u sochy J.Dunlopa, za kterou je v pozadí Museum, které dříve provozoval pan Murray. Tento pán se ale kvůli svému věku rozhodl provoz k letošnímu roku ukončit. Alespoň tak to bylo Michalovi řečeno při jeho návštěvě v lednu.
Dnes má ovšem museum obnovenou fasádu (byť bylo teď zrovna zavřené), takže kdo ví, třeba si to někdo po panu Murraym vzal na starost.
Koukáme ještě dolů na silnici, kde zrovna přejíždí Manxský vláček-úzkokolejka, když se ze směru, kam se Joey kouká, najednou přes vrcholek hory vyvalí hustá mlha. Fotím ještě poslední fotku, než nás mlha pohltí. Rychle sedáme na mašinu a pokračujeme zpět do depa. Po cestě ještě míjíme další nehodu, kterých je tady v horách nějak moc a už vyjíždíme z mlhy zase ven. Pro mě je až nepochopitelné jak se na jeden ostrůvek můžou vejít krásné nížiny a zároveň hory. Když na jednom kousku téhle země prší, na druhém klidně svítí slunce. O to je tahle trať náročnější například na výběr pneu, zabarvení plexi apod.
Po návratu obcházíme depo, které je už téměř plné a obdivujeme motorky u týmu Relentless Suzuki, které jedou stejně jako my na pneu Metzeler. Je vidět jak mají „litry“ zřetelně zvětšené nádrže, mají také na motorkách kompletní datarecording s telemetrií a moc, moooc karbonu  :o)
Také koukáme po kamionu Bitubo, kde jsme domluvení na pondělí na nastavení podvozku.
V sobotu nás čeká první ostrý trénink, tak už budeme vědět co bude třeba poladit.
Odpoledne si dává jednu jízdu sólo po trati i Milan…alespoň ví jak je důležité, aby byla motorka z jeho rukou ťip ťop, tady nemůžeme nic zanedbat, protože za každou chybku se tady platí. I mě se zdá trať docela OK a zapamatovatelná do chvíle, než si uvědomím, že tu Indián poletí minimálně trojnásobnou rychlostí…to se pak ze silnice stává úzká cestička a jezdec musí přesně vědět, kde je a co bude za dalším rohem…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE