Isle Of Man 9.6. - 11.6.

Středeční den byl od rána již natolik chladný a deštivý, že by mě ani ve snu nenapadlo, že by dnes pustili závod. Proto mě ani nepřekvapilo, že byl start odložen o dvě hodiny a já tak mohla Indiána nechat déle spát a Milan měl víc času se věnovat motorce. Start byl odložen ještě několikrát, ale pak byla stanovena konečná hodina a už to fakt vypadalo, že do toho deště motorky opravdu vypustí. Začali jsme šaškovat s mokrýma gumama a nechtěli věřit, že by jezdce do takového bláznivého počasí opravdu poslali. Pět minut před startem, když už byl Indi v pláštěnce, bylo oznámeno, že start je pro dnešní den zrušen. Tři čtvrtiny jezdců jej totiž odmítlo. Pro tento den tedy bylo „vymalováno“ , a tak se celý program přesunul až na čtvrtek.

Isle Of Man 9.6. - 11.6.
Minule jsem psala o sabotážích na motocyklech jezdců a mělo to také dohru v podobě vyšetřování kriminální policií, která byla i u nás a provedla ohledání motocyklu a výslech týmu. Policie měla tip na skupinu mladých lidí, co si říká „Skullies“, kteří jsou pověstní různými výtržnostmi. Nechápu co v těch svých chorých hlavách ale vůbec mají, když dokážou takto ohrozit na životě někoho jiného.
Čtvrteční den už vypadal o něco lépe, ale probudila nás docela silná vichřice, která lomcovala stany a vlastně vším, co nebylo dobře přivázáno. Čekal nás závod TT Supersportů a já měla obavu, že budou jezdci hlavně na „Windy corner“ lítat jako papírky. Závod byl stanoven na třetí hodinu. Opět nechápu, která hlava to vymyslela, ale něco po půl třetí v rozhlase oznámili posun startu dopředu na tři čtvrtě na tři! Nemusím tak povídat, že to spoustu jezdců rozhodilo, spoustu jich nestihlo nahřát gumy, jak potřebovali, a když jsem běžela pro Indiána do sprchy, tak ze záchodu zrovna sprintoval pomalu ještě s trenkami u kolen Ian Hutchinson a další. Indi se ale oblékl rychle a start jsme naštěstí stihli.
Indi už v prvním kole projel s podstatně horším časem než obvykle, ale to i všichni ostatní, takže nám bylo jasné, že někde vlají žluté vlajky. Druhé kolo bylo ještě o něco horší a při Pit Stopu po nás Indi málem hodil pravé řidítko, kdyby ještě trochu nedrželo…jeden šroub se „ucvakl“ a druhý se pak povolil. Řidítko se protáčelo a vyklalo. Než jsme našli správné nářadí a dohodli se, že pojede s řidítkem jen na jeden pojišťovací šroub, byla minuta pryč. Do toho pak při odjezdu motorka chcípala, tak jí dal Indi napít a byla z toho za 65km/h půlminutová penalta. Závod byl tím pádem ztracený protože jsme celkově ztratili okolo dvou minut, ale Indi ho aspoň dojel.
„Hned v prvním kole se stala těžká nehoda u Ballageary, kde jezdec Paul Owen mával na ostatní jezdce žlutou vlajkou….projel jsem stanovenou šedesátkou přes několik krvavých stop a nebylo mi nejlíp, protože když jsem viděl i motorku, bylo mi jasné, že to jezdec asi nepřežil. Je to fakt rychlá zatáčka na šestku a ne nadarmo jí jezdci říkají Ballascary. V druhém kole se mi najednou začalo protáčet řidítko a nemohl jsem dát ani pořádně plyn. V depu po nekonečném tankování jsem pak ještě přepálil rychlost raz dva a bylo…ve čtvrtém kole byla navíc další těžká nehoda u Quarry bends, a tak jsem byl rád, že jsem vůbec dojel. Strašně mě naštval Ben Wylie, který pod žlutými ani o píď neubral…doufám, že mu těch pár vteřin stálo za to a bude za to mít postih…naopak si vážím Paula Owena, že mu nebyl jeho závod cennější než jiný jezdec.“

Bohužel hned po závodě jsme se dozvěděli, že zemřel jezdec Paul Dobbs. Čekala nás ale ještě mnohem větší rána…věděla jsem, že ve čtvrtém kole nedojel Martin Loicht. Pak mi pořadatel řekl, že je v nemocnici a já pevně doufala, že to nebude nic vážného. Přišla ovšem ta nejhorší zpráva co mohla…věčně vysmátý ďábel se špinavýma rukama Martin Loicht zemřel…promítly se nám v tom okamžiku celé dva týdny na Manu, kdy jsme se Martinem vídali a ten smutek se nedal zastavit…ještě těsně před závodem mu Indi u nás v kamionu vařil poslední kafe a povídali si spolu s Billym, že by pomohl Martinovi na Ulster GP. Ještě na technické, kde jsme procházeli sotva půl hodiny před startem šrouboval svoje TT ZERO a tam si ho pamatuju naposledy…na kolenou a se šroubovákem v ruce, jak se na mě směje a svojí speciální angličtinou mi říká „ no problems, all is good“. Paul Dobbs byl jeho kamarád a loni jel na elektromotocyklu Martinovi konstrukce…v jeden den, v jednom závodu odešli spolu dva kamarádi závodit do nebe…Je mi to strašně líto a strašně nás to bolí…celý večer jsme čekali na Martinova mechanika, až se vrátí z nemocnice…Indi mezitím poprosil lidi okolo Martinova stanu, ať se o něj potom postarají…nikdy nezapomenu na moment, kdy si s Indiánem padli do náruče a přes slzy si řekli hodně věcí…ještě teď mám hořko v ústech a těžko se mi polyká, protože si nedovedu představit závody na přírodních tratích bez Martina Loichta…dokázala bych vysypat z rukávu několik vtipných příhod s Martinem a to jsem neměla tu čest ho poznat tak dobře jako jiní. Nejsou důležité technické závady ani jiné naše problémy co nás tu potkaly….odešel skvělej člověk, kterýho měli rádi snad všichni, i když jim v závodech často ukázal záda a odnášel si z jednoho víkendu klidně plnou náruč pohárů. Teď to může zaznít jako klišé, ale za celý tým vyjadřuji upřímnou soustrast rodině….od srdce, protože tam nás to opravdu zasáhlo a celou noc jsme téměř nespali a jen se míjeli.
Páteční den pro nás znamenal také poslední závod v rámci TT - Senior TT, do kterého Indi nastoupil s litrovou Kawasaki. Na ní ještě den předtím v jednom testovacím kole vytekl centrální tlumič, a tak jej přes noc Milan vyměnil za tlumič ze šestky. Všichni jsme měli na rukávech černou pásku, i Indi, který si ráno zašel do kostela. Indi chtěl jet za Martina a věděli jsme, že poletí co to půjde…první kolo zajel lehce přes devatenáct. Netrpělivě jsme čekali na Pit Lane, až přijede na dotankování, ale Indi najednou nikde a na startu vyvěšena červená vlajka…nikdo nic nevěděl a ve mně hrklo. Postupně se ale k nám dostaly informace, že se někdo vážně vyboural ve stejné zatáčce, jako se včera zabil Paul Dobbs a tam už Indi určitě nebyl…za chvíli už jsme věděli, že je to Guy Martin a že jeho motorka shořela. Guye odvezl vrtulník a asi po hodině přijeli závodníci za traťovým komisařem ve vláčku. Indi mezi nimi….neskutečně se mi ulevilo, protože ten včerejší černý den bude v našich myslích ještě hodně dlouho…za hodinu byl znovu restart a místo šesti kol byl zkrácen na čtyři.
Už byl Indi skoro na řadě, když mu ještě dolaďoval z týmu Connora Cumminse mechanik podvozek, který nebyl po přehození ze šestky samozřejmě odzkoušen. Hned první kolo zajel Indi neuvěřitelných 18:40 a druhé kolo ještě zrychloval! Už už se rozsvítila žárovička, že Indi projel Sign post těsně před cílem…bohužel mu nevyšel benzín a tak jsme opět zůstali stát nachystaní na Pit Stop jako opaření…zatahal prostě víc než předtím a tak se s o tolik větší spotřebou nepočítalo…je to ale jedno, protože hlavní je, že se mohl vrátit zpět do depa. Po restartu odpadlo na technické závady mnoho jezdců špičky a v horách měl nehodu Connor Cummins, kterého také odvezl vrtulník. Poslední zprávy mám takové, že Connor má zlomeninu nohy a ruky a Guy už je také mimo ohrožení života se zlomeným obratlem, pohmožděním plic a polámanou hrudní kostí. Oba byli celou dobu při vědomí a měli kus štěstí, který den předtím chyběl Martinovi a Paulovi.

Tourist Trophy nám opět dokázala, že je nejtěžším závodem na světě…každé dojetí do cíle je obrovský úspěch a Indi přidal k loňskému Merkurovi dva další…Asi bychom měli mít radost… nebýt ovšem toho smutku, se kterým pojedeme ještě závod Southern 100 zde na ostrově a v pondělí domů.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 34x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist