Po 42 rocích se pojede bez Suzuki

Japonská Suzuki se poprvé objevila v královské kubatuře závodů Grand Prix v sezóně 1970 a její účast trvala nepřetržitě až do roku 2011. Jaké byly jednotlivé roky jejího závodění, a kteří nezapomenutelní jezdci se vystřídali v sedle této motorky. Tedy od Roba Brona přes Barryho Sheena a Jacka Findlaye, italské mistry světa Marca Lucchinelliho a Franca Unciniho, nezapomenutelného Kevina Schwantze, domácího Nobu Aokiho a dalšího Američana Kenny Robertse jr., až po Johna Hopkinse či Alvara Bautistu a vůbec posledního Randyho de Puineta.

Po 42 rocích se pojede bez Suzuki
Jezdec s motocyklem Suzuki se ve výsledkových listinách MS v královské kubatuře objevil poprvé v roce 1970, kdy Holanďan Rob Bron dojel jako 6. v domácím závodě "Dutch TT" v Assenu. O rok později bodovali na privátních motocyklech Suzuki opět Rob Bron - celkově třetí v MS a pozdější tovární jezdec této značky Jack Findlay (5.).

A právě Rob Bron vyjel pro Suzuki první historické podium v kubatuře do 500 ccm, bylo to na Hockenheimringu 1971, když skončil o 13 sekund druhý za Agostinim na MV Agustě. Kromě toho získal Bron ještě další tři podia, a to v Assenu, Imatře a v Ulsteru.

V tomto roce ale slavila Suzuki i své první vítězství v závodech Grand Prix, kdy Jack Findlay vyhrál závod Ulster Grand Prix, tedy v Severním Irsku, před svým značkovým kolegou Bronem.

V roce 1972 se žádný z jezdců s motocyklem Suzuki neprosadil do Top-10, nejlépe se v tabulce MS umístil Ital Guido Mandracci jako 11.

O další rok později - 1973 - se Australan Jack Findlay dostal v konečné tabulce šampionátu na 5. místo, když se pátým místem s tímto motocyklem zapsal do paměti i brněnským divákům.
V roce 1974 se na okruzích Grand Prix objevuje poprvé oficiální tovární tým Suzuki ve složení Barry Sheene a Jack Findlay s motocykly Suzuki RG500. Zatímco Findlay končí celkově pátý (2x 3.), tak jeho týmový kolega Sheene je o místo horší, jako šestý (1x2. a 1x3.). Populární Brit dojíždí navíc v Brně na čtvrtém místě. 

První oficiální vítězství továrního týmu Suzuki se pak datuje v roce 1975, kdy Barry Sheene vyhrává nizozemskou Dutch TT a také ve Švédsku. V mistrovství světa končí Sheene jako šestý, o dvě místa za svým značkovým kolegou Teuvem Länsivuorim. V Top-10 končí se Suzuki i Brit John Newbold (8.). Na konci tohoto roku pak všechny překvapila zpráva, že Yamaha Motor Company odstupuje oficiálně od účasti na podnicích mistrovství světa, což podstatně ovlivnilo závodění v královské kubatuře v příštích létech.
Naše Brno se v roce 1976 jelo bez nového šampiona Barryho Sheena a jeho Suzuki, což zas tak nikoho moc nepřekvapilo, neboť tento Brit nikdy brněnskou trať neměl rád a dával to také vždy najevo a nový úsek - sjezd od Myslivny k místu tehdejšího závodního depa nazval ironicky jako "nejrychlejší motokrosová trať na světě". Z počátečního souboje Marco Lucchinelli – Teuvo Länsivuori odstoupil Ital a zdálo se, že Fin se konečně v Brně dočká. Jelikož mu ale došel benzín, tak dojíždí do cíle pouze setrvačností a jen bezmocně přihlíží, jak ho několik desítek metrů před cílem předjíždí Brit John Newbold s vypůjčenou motorkou Suzuki, kterou si do Brna dovezl ve vypůjčeném kamiónu a vyhrává tak svůj první závod Grand Prix. Druhý se cílem proplížil se ztichlým motorem Teuvo Länsivuori a třetí končí Švýcar Philippe Coulon – oba rovněž na Suzuki. Bylo to první vítězství tohoto motocyklu v Brně a to hned trojnásobné. O rok dříve totiž v Brně pro poruchu rozvodu své Suzuki musel velký favorit Barry Sheene závod vzdát.

Jinak odstoupení Yamahy ze šampionátu znamenalo, že v konečné tabulce MS královské kubatury 1976 obsadila Suzuki prvních šest míst: Barry Sheene,Teuvo Länsivuori, Pat Hennen, Marco Lucchinelli, John Newbold a Phillippe Coulon. A v Top-10 se kromě Agostiniho neobjevil žádný jiný jezdec, než ten, který sedlal v tomto roce motocykl Suzuki. Barry Sheene navíc kromě titulu mistra světa vyhrál celkem pět závodů Grand Prix.

K roku 1976 se váže ještě jeden rekord: Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamps  vyhrál John Williams s motocyklem Suzuki a na místech 2. až 10. skončili pouze jezdci s motocykly Suzuki v pořadí: Barry Sheene, Marcel Anone, Michel Rougerie, Teuvo Länsivuori, Dieter Braun, Chas Mortimer, Pat Hennen, John Newbold a Helmut Kassner.

Barry Sheene svůj titul mistra světa obhájil i o rok později, tedy v sezóně 1977 a to opět suverénně, když vyhrál celkem šest závodů Grand Prix a mohl si tak opět dovolit vynechat naše Brno. Z dalších jezdců na Suzuki dokončil šampionát v tomto roce jako třetí Američan Pat Hennen a týmový tovární kolega Sheena, krajan Steve Parrish byl pátý.
V Brně 1977 se tedy opět jelo bez nového světového šampióna Barryho Sheena. Ze začátku vedl Holanďan Willy Hartog se Suzuki, potom na chvíli jeho značkový kolega Američan Pat Hennen, ovšem od 4. kola se na čele usadil Johnny Cecotto na Yamaze a vyhrál před Giacomem Agostinim s motocyklem stejné značky. Nejlépe s motocyklem Suzuki dojel třetí francouzský jezdec Michel Rougerie a za ním jako čtvrtý dojel Američan Pat Hennen, pátý Gianfranco Bonera z Itálie a šestý Fin Teuvo Länsivuori – všichni na Suzuki. To bylo také na dlouhou dobu naposled, co se v Brně jela královská kubatura o světové body. Na starém Masarykově okruhu se už jezdily půlitry pouze o evropské body a o ty nejcenější jsme motocykly Suzuki viděli až na nové trati v roce 1987.

V sezóně 1978 se objevil nový motocykl Suzuki RGA. Dvě vítězství a pět dalších podií zajistilo Barry Sheenovi druhé místo v šampionátu za Kenny Robertsem sr. s Yamahou. Tovární kolega Wil Hartog skončil celkově čtvrtý, když rovněž dvakrát projel cílem jako vítěz. O obrovské převaze Suzuki ve startovním poli nejlépe svědčí konečná tabulka MS v tomto roce: Od 6. do 17. místa to byli pouze jezdci s motocykly Suzuki.

Mistrem světa 1979 se sice opět stal tovární pilot Yamahy Kenny Roberts, ale Virginio Ferrari byl vicemistrem světa, Barry Sheene skončil 3. a Wil Hartog 4., když všichni byli v sedle nového motocyklu Suzuki RGB.
Pro následující rok 1980 získala Suzuki velkou vycházející hvězdu a sice Randy Mamolu. Ačkoliv Kenny Roberts dokončuje svůj hattrick, tak ve své premiérové sezóně se Suzuki končí Mamola jako druhý, Marco Lucchinelli 3. a dále Franco Uncini, Graziano Rossi a Wil Hartog kompletují Top-6.
S novým motocyklem Suzuki RG-Gamma se stává Ital Marco Lucchinelli mistrem světa 1981 a to před svým továrním kolegou Randy Mamolou.
Nadvláda Italů a motocyklu Suzuki pokračuje i v následujícím roce 1982, když díky Franco Uncinimu patří titul opět jezdci na této značce. Uncini vyhrává celkem pět závodů Grand Prix a nahrazuje tak Lucchinelliho, který odešel k Hondě.

Úřadující mistr světa Franco Uncini ovšem v roce 1983 těžce havaruje v Assenu a tak svůj titul celkem pochopitelně nemůže obhájit a končí až v MS devátý. Lépe než on končí v tabulce MS na motocyklu Suzuki jen Randy Mamola, jako třetí.

Další tři roky se japonská továrna oficiálně závodů MS nezúčastní a výsledky tomu také odpovídají:
1984 - 6. Barry Sheene, 8. Boet van Dulmen
1985 - 9. Rob McElnea
1986 - 10. Pierfrancesco Chili
Po této tříleté přestávce nastupuje Suzuki do roku 1987 s dvojicí Japonec Takumi Itoh a s pozdější ikonou této značky Kevinem Schwantzem. Zatímco Schwantz končí 16., tak Itoh je ještě o místo horší (17.). S motocyklem Suzuki se v MS nejvíce daří Kenny Ironsovi (14.).

Zlepšení nastává v následujícím roce, když sezonu 1988 dokončil Kevin Schwantz jako osmý, týmový kolega Rob McElnea 10. Ovšem Schwantz dvakrát vyhrává - v Suzuce a na Nürburgringu a k tomu dvakrát dojíždí třetí. V Brně se Suzuki nejlépe dojíždí Rob McElnea jako 8.

Rok 1989 končí Kevin Schwantz na celkovém čtvrtém místě, ovšem vyhrává celkem 6 závodů - jedno z nich pak viděli i brněnští diváci a přidává další tři druhá místa. Vyjíždí si ale také 9 Pole position. Týmový kolega Ron Haslam pak končí sezónu na místě 8. a na stejném místě dojíždí "Rocket Ron" i na našem Masarykově okruhu.
Další sezónu 1990 dokončuje Kevin Schwantz jako vicemistr světa, když celkem 5x stojí na stupni nejvyšším. Připisuje si dalších 5 podií a celkem sedm PP. Týmový kolega Niall MacKenzie absolvuje svou suverenně nejlepší sezónu v Grand Prix a končí celkově v MS jako 4., když 2x projíždí cílem na třetím místě. Jinak v Brně Schwantz havaroval a jeho motocykl se ocitl doslova v ohni. Těsně za podiem dojíždí v Brně Niall MacKenzie.

O jedno místo celkově si Kevin Schwantz pohoršil v roce 1991 a skončil třetí, když 5x vyhrává, 5x si vyjede PP a má další 3 podia. U nás v Brně se mu moc nedaří, jako nejlepší jezdec na Suzuki dojíždí 5. a Didier de Radigues s druhým motocyklem Suzuki je v cíli 8. Stejné místo patří tomuto Belgičanovi i v konečné tabulce MS.

Rok 1992 Kevinu Schwantzovi moc nevyšel, v konečném pořadí si opět o příčku pohoršil a ze tří podiových umístění pouze jednou vyhrál. Američan má ovšem nového týmového kolegu, krajana Douga Chandlera a ten končí v MS celkově pátý, když celkem 4x dojíždí na podiu.
Další rok se jezdec s motocyklem Suzuki stává po 11 rocích opět mistrem světa. Kevin Schwantz vyhrává v roce 1993 celkem čtyři závody a přidává kromě 6 PP i sedm dalších pódií. Nový týmový kolega Alex Barros končí jako 6., když jednou vyhrál a jednou dojel druhý. K titulu mistra světa pomohly Schwantzovi i body na 5. místo v Brně, zatímco Barros uzavíral v tomto roce v Brně Top-10.

Rok 1994 ukončil Kevin Schwantz na 4. místě celkově s dvěma dalšími vítězstvími, jeho týmový kolega Alex Barros byl 8. S brněnským publikem se Schwantz ve svém posledním závodě rozloučil se 7. místem, Barros pak dojel 8.

Začátkem roku 1995 se rozhodl odejít Kevin Schwantz do sportovního důchodu, když svůj poslední závod jel v japonské Suzuce a dokončil ho jako 6. Druhý tovární jezdec Suzuki Daryl Beattie potvrdil svůj obrovský talent, když skončil celkově 2. a stal se vicemistrem světa a dokázal 2x vyhrát - mimochodem v Brně dojel na třetím místě. Schwantzův nástupce a krajan Scott Russell byl klasifikován jako 13. 

O rok 1996 později tvoří tovární dvojici Scott Russell a Daryl Beattie. Russell ukončuje sezónu jako 6., se dvěma podiovými umístěními, jedno z nich si vyjel i v Brně. Beattie utrpěl už před sezónou těžké zranění a během celé sezóny se nedostal do své bývalé formy a byl nakonec v tabulce MS až 18.

Dva Australané Daryl Beattie a Anthony Gobert byla tovární dvojice Suzuki v roce 1997. Zatímco Beattie dokončil tuto sezónu jako 11., tak Gobert skončil až 15. V Brně končí Beattie na 10. místě a Gobert dojíždí 12.

Nebylo tedy divu, že pro další sezonu nastoupila Suzuki s úplně novou dvojicí a tou byli v roce 1998 Japonci Nobuatsu Aoki a Katsuaki Fujiwara. Fujiwara se ovšem během testování ještě před sezónou zranil a Aoki tak absolvoval prakticky celou sezónu úplně sám. Dokončil ji jako 9., když nejlépe dojel na 4. místě. V Brně pak nejstarší ze tří bratrů Aokiových dojel 12., Fujiwara při svém comebacku 18.
Právě Japonec Nobu Aoki měl být dle tehdejší tovární strategie novým reprezentantem motocyklů z Hamamatsu, ovšem během tří roků nezískal "Nobby" ani jedno podiové umístění...

V roce 1999 dostal Nobuatsu Aoki nového týmového kolegu a tím byl Kenny Roberts jr. Američan Roberts jr. nadělil Suzuki po čtyřech rocích vítězství, když vyhrál hned úvodní závod v Malajsii a díky pravidelnému sbírání bodů se stal vicemistrem světa, když měl po sezóně na svém kontě čtyři první místa a další čtyři podia, jedno z nich se mu podařilo vyjet i u nás v Brně. Aoki si zlomil zápěstí a sezónu dokončil až 13., ovšem v Brně byl odmávnut na místě 6.
Hodně mokrých závodů v sezóně 2000, to byla voda na mlýn pro Kennyho Robertse jr. a ten nabízené příležitosti také bezezbytku využil. Se čtyřmi vítězstvími a dalšími pěti podii se stal po zásluze mistrem světa. Týmový kolega Nobu Aoki byl klasifikován na 10. místě a po sezóně musel své místo kvůli sponzorovi MoviStar uvolnit Sete Gibernauovi. V Brně dojel Roberts 4. a Aoki 8.

Sete Gibernau a Kenny Roberts jr. byla tovární dvojice s motocykly Suzuki RGV500 na rok 2001. V konečném pořadí obsadil Gibernau místo 9., Roberts jr. skončil 11. Hned v prvním roce svého závodění se Suzuki ale dokázal Gibernau vyhrát, doma ve Valencii. Na Masarykově okruhu startoval v tomto roce se Suzuki pouze Gibernau a závod dokončil na 8. místě.

Rok 2002 byl prvním rokem nové kubatury MotoGP, čtyřtaktů o objemu do 990 ccm. Oba dva tovární piloti Kenny Roberts jr. a Sete Gibernau měli k dispozici nové motocykly Suzuki GSV-R. Moc se jim ale nedařilo, výsledkem bylo jediné podium, o které se zasloužil třetím místem Roberts v Brazílii, což bylo velké zklamání.

Přitom tato sezona začala nečekaně doslova fantastickým výsledkem, když s novým čtyřtaktním motocyklem GSV-R skončil hned v úvodním závodě v Suzuce testovací jezdec Akira Ryo s "wild card" za deště druhý a prohrál pouze s Valentinem Rossi na továrním motocyklu Honda RC211V.

Celkové umístění rozhodně neodpovídalo přáním továrny, Roberts jr. byl nakonec 9. a Gibernau 16. V Brně startovali jezdci s motocykly Suzuki v tomto roce celkem tři, Gibernau dojel 4., Roberts 11. a opět s "wild card" startující Akira Ryo 14.

V dalším roce vystřídal španělského jezdce Američan John Hopkins, zatímco ex-mistr světa Kenny Roberts jr. zůstal i v sezoně 2003. Výsledkově byla sezóna opravdu katastrofou, když po pádu při Grand Prix Itálie musel Kenny Roberts jr. celkem tři závody vynechat a na konci byl klasifikován jako 19., ovšem bohužel jen dvě místa za Hopkinsem (17.). Brno bylo tenkrát výsledkovou katastrofou, Hopkins dojel 17. a Roberts dokonec až 20.

Ačkoliv tým vyměnil na rok 2004 pneumatiky Michelin za Bridgestone, tak na výsledcích dvojice jezdců John Hopkins - Kenny Roberts jr. se toho moc nezměnilo. Hopkins ji dokončil 16., Roberts jr. opět dvě místa za ním, 18. V Brně skončil Roberts 10., Hopkinsnův náhradník Gregorio Lavilla do cíle nedojel.

Ani třetí sezóna ve stejném jezdeckém obsazení nepřinesla nic pozitivního. Kenny Roberts jr. ukončil rok 2005 na 13. místě, jeho týmový kolega John Hopkins o místo za ním, tedy 14. Jediným světlým okamžikem továrního týmu Suzuki byl deštivý závod britské Grand Prix, kde dojel Roberts jr. na druhém místě.  V Brně jeli Suzuki opět tři, Roberts byl klasifikován 11., Hopkins 13. a s "wild card" startující Nobu Aoki 16.

Na rok 2006 vystřídal Kennyho Robertse po sedmi sezónách u Suzuki mladý Chris Vermeulen, zatímco John Hopkins zůstal. Hopkins ukončil sezónu jako 10. a nováček Vermeulen hned za ním, 11. Ovšem hned ve své prvn í sezóně získal Australan podium při domácí Grand Prix, kde dojel druhý! Na brněnském Automotodromu jsme viděli v cíli Hopkinse 7. a Vermeulena při jeho premiéře na našem okruhu 12.
V sezóně 2007 začala nová éra motocyklů o objemu 800 ccm a oba tovární jezdci Chris Vermeulen a John Hopkins se s novým motocyklem Suzuki GSV-R představili opravdu skvěle. Chris Vermeulen získal pro Suzuki první vítězství - na mokru v Le Mans - od zavedení čtyřtaktů v královské kubatuře a na konci roku z toho bylo skvělé 6. místo. A John Hopkins se umístil celkově ještě lépe, jako 4. a vyjel si také čtyři podiová umístění. V Brně "Hopper" podlehl pouze vítěznému Stonerovi o 8 sekund, přičemž úspěch Suzuki podtrhl ještě skvělým pátým místem Vermeulen.
Místo Hopkinse přišel v roce 2008 zkušený Loris Capirossi, zatímco Chris Vermeulen v týmu zůstal. První sezona v tomto složení nebyla rozhodně špatná, Vermeulen ji dokončil na 8. místě, Capirex pak kompletoval Top-10. Australský jezdec si připsal další dvě podiová umístění za třetí místa, italský veterán pak jedno, když dojel třetí u nás v Brně a jeho australský týmový kolega kompletoval Top-6. A se třemi starty s "wild card" se prezentoval v tomto roce i Ben Spies a dojel 8. v Laguna Sece a 6. v Indy.

Sezona 2009 už takovým progresem nebyla, stejná týmová dvojice ji dokončila bez jediného podia a s celkovým skorem devět - Loris Capirossi a dvanáct Chris Vermeulen. Nejlepším umístěním byla čtyři pátá umístění Capirossiho a jedno stejné si vyjel i Vermeulen. Na Masecu skončil Capirex pátý, Vermeulen 11.

Zatímco Loris Capirossi v továrním týmu zůstal, tak australský pilot byl nahrazen v roce 2010 mladým Španělem Alvarem Bautistou. Po skončení sezóny moc veselo v továrním týmu nebylo, Bautista byl klasifikován 13., Capirossi 16. Co se týká umístění v závodech, tak nejlépe dojel Bautista 2x na 5. místě, Capirossi 1x jako sedmý. Ani jeden z jezdců Suzuki do cíle naší Grand Prix v tomto roce nedojel.
V právě skončené sezóně 2011 jel za tovární tým pouze jeden jezdec a to Alvaro Bautista. Dva starty na divokou kartu měl absolvovat i John Hopkins, ovšem ani k jednomu startu kvůli zranění amerického jezdce nakonec nedošlo. Neměli bychom ale zapomenout na Hopperův start v Jerezu (místo zraněného Bautisty), kdy dojel na mokru v Top-10.

Bautista obsadil v konečném hodnocení až 13. místo, když byl ovšem hned na začátku zraněn a nejlépe byl odmávnut šachovnicovým praporkem jednou na 5. místě a jednou jako šestý. Bohužel Bautista při posledním startu Suzuki v Brně cílový šachovnicový praporek pro pád neviděl.
Posledním jezdcem, který na motocyklu Suzuki královské kubatury zatím jezdil, byl na nedávných testech ve Valencii francouzský pilot Randy de Puinet.

Končí tedy jedna éra závodění japonských motocyklů Suzuki v královské kubatuře závodů Grand Prix a my jen můžeme doufat, že se v roce 2014 opravdu Suzuki na startu s litrovým motocyklem této značky objeví.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist