Jaká byla sezóna stopětadvacítek?

Stopětadvacítky letos předváděly zase jedny z nejlepších soubojů v motoristickém sportu. Mašiny poskládané do zatáček kapota na kapotu, souboje loktů, závody rozhodované až na cílové čáře.

Jaká byla sezóna stopětadvacítek?
 Letošní sezónu stopětadvacítek opanoval
Francouz Mike Di Meglio. Určitě to bylo pro většinu fanoušků velké překvapení, vždyť dosud tenhle rodák z Toulouse (nar. 17. ledna 1988) ve své dosavadní kariéře nijak zvlášť nezářil. První kompletní sezónu v mistrovství světa absolvoval v roce 2003 a skončil se ziskem pěti bodů na 28. místě. Největšího úspěchu dosáhnul v roce 2005, kdy se ziskem 104 bodů obsadil celkové jedenácté místo a v Turecku vyhrál svoji první Grand Prix. Jinak žádná sláva: 2004 - 18. místo, 2006 - 25. místo, 2007 - 17. místo. Letos ale bylo všechno úplně jinak. Šéf týmu Ajo Motorsport prokázal to, že má skutečně cit pro výběr talentů (například Kallio, Koyama, nebo Pešek) a angažoval tohoto dosud podceňovaného frantíka. Ten ještě první tři závody nechal soupeřům, ale už v Číně začal jeho boj o letošní titul. Právě v Šanghaji získal druhé místo a od té doby byl na stupních vítězů častěji, než kdokoli jiný. Posuďte sami: první - 4x, druhý - 4 x, třetí - 1x, čtvrtý - 2x, pátý - 1x, sedmý - 2x, devátý - 1x, desátý - 1x. Nedokončil pouze Grand Prix San Marina a právě pravidelnost, se kterou body získával, překvapila nejvíc. Svoji rychlost Mike totiž už nejednou předvedl, ale jeho největším problémem byly časté pády. Těch se letos ale dokázal vyvarovat (ujelo mu to jen v Misanu) a tak už v australském Phillip Islandu mohl slavit zisk titulu.
Titul vicemistra získal Simone Corsi, který byl mnohými považován za největšího favorita této kubatury, což potvrzoval i v úvodu sezóny, kdy vyhrál druhý a třetí závod a dostal se do čela průběžného pořadí. Jenže pak přišel pád v Číně, třinácté místo ve Francii a najednou mu byl Di Meglio více než zdatným soupeřem. Corsi je rozhodně také hodně rychlý, na nejvyšší stupínek se postavil stejně jako Di Meglio čtyřikrát, chyběla mu ale Francouzova vyrovnanost. Nakonec měl velkou kliku, že získal aspoň druhé místo, ke kterému mu nahrály hlavně problémy jeho největších soupeřů (Talmacsiho a Bradla) v posledním závodě.
Třetí místo nakonec vybojoval obhájce titulu Gábor Talmacsi. Po loňské sezóně, kdy byl z týmu Bancaja pro přestup do dvěstěpadesátek vybrán nakonec jeho kolega Héctor Faubel, se měl populární Talma pokusit o obhájení titulu v nejslabší kubatuře, což naposledy dokázal Haruchika Aoki v letech 1995 a 1996. V sezónách následujícíh pak na obhajobě vyhořeli například i Roberto Locatelli, Manuel Poggiali, Arnaud Vincent nebo Thomas Luthi. Talma neměl dobrý začátek sezóny, přes zimu určitě nezapomněl závodit, ale jeho Aprilia asi v týmu Bancaja nedostávala to, co by si zasloužila. První pódium získal až ve třetím závodě v Číně a k lepšímu se začala sezóna obracet po vítězství v Assenu. Přidal ještě jedno první místo v San Marinu a po třetím vítězství v Malajsii měl největší šanci na druhý flek. Pak ale přišela Valencie, kterou díky problémům s motocyklem a následnému pádu nedokončil a stříbro tak přenechal Corsimu.
Bramborová medaile nakonec zbyla na Němce Stefana Bradla. I když skončil na čtvrtém místě, rozhodně i on zaslouží podrobnější komentář. Ještě před dvěma lety i přes svoje mládí (nar. 29. listopadu 1989) uvažoval totiž o ukončení kariéry. Po krátké pauze se vrátil do španělského mistráku a oklikou pak do mistrovství světa. Pro letošní sezónu si ho vybral německý tým Grizly Gas Kiefer Racing, ve kterém jsou angažováni například i Stefanův otec Helmut nebo Ralf Waldmann. Tým dokázal vyladit privátní Aprilii tak, že byla minimálně rovnocená aprilkám továrním a stejné kvalitní výkony předváděl i Stefan. Vyhrál dva závody (Brno a Motegi), přidal dvě druhá a stejný počet třetích míst a jen dva nedokončené závody v závěru sezóny ho připravily o medaili. Rozhodně byl ale spolu s Di Megliem nejpříjemnějším překvapením letošní sezóny.
Na pátém místě skončil Španěl Nicolas Terol. Ten v loňském roce, ve kterém byl týmovým kolegou Lukáše Peška, dostal od týmu Derbi v polovině sezóny ultimátum, s tím, že  pokud nezlepší svoje výkony, bude ještě v průběhu sezóny vyměněn. Nakonec z toho bylo dvaadvacáté místo, tedy žádná sláva. Pro letošní rok si ho vybral do týmu WRB Sito Pons a tenhle mladík se mu odvděčil vítězstvím v Indianapolis, druhým místem ve Valencii a dvěma třetími místy (Estoril a Katalánsko). Po třetím závodě byli spolu s týmovým kolegou Corsim na prvních dvou místech v šampionátu  tak Nicolas možná pomýšlel i na vyšší umístění, přesto je páté místo rozhodně  úspěchem. 











Brit Bradley Smith byl před začátkem sezóny pasován za jednoho z favoritů a tak tři druhá, jedno třetí místo a konečná šestá pozice byla spíše zklamáním. Určitě prokázal velkou rychlost, ale o lepší umístění ho připravily časté pády. Sedmou pozici vybojoval Joan Olivé, který sázel spíše na pravidelný sběr bodů, připsal si tři druhá místa, k tomu připsal jedno třetí a slušný zisk 142 bodů. Osmou pozici obsadil Němec Sandro Cortese, jezdící na Aprilii českého týmu Emmi Caffe Latte. V konečném součtu zaostal za Olivém o pouhý jeden bodík, ale bohužel jsme ho ani jednou neviděli na stupních vítězů. I když se mnohokrát pohyboval v čelní skupince bojující o vítězství, ke konci závodu mu ale na  bednu vždy přeci jenom něco chybělo. 


Devátou příčku získal Pol Espargaro, který jel svoji druhou kompletní sezónu, ve které si připsal tři pódiová umístění. Desítku uzavírá Andrea Iannone, jezdec, který to umí hlavně na vodě, což potvrdil vítězstvím v Číně.











Jedenáctý skončil Scott Reding, letošní debutant, velké překvapení a rozhodně ohromný příslib do budoucnosti. Hned první start proměnil v páté místo, ale nejvíce zaujal velkolepým vítězstvím v domácím závodě na Doningtonu. Dvanácté místo bylo určitě velkým zklamáním pro Španěla Sergio Gadeu, pro kterého platilo rčení: "První vyhrání z kapsy vyhání." Po katarském vítězství v úvodním závodu, za které vyinkasoval 25 bodů, připojil už v průběhu celé sezóny pouhých 58 bodíků. Ještě daleko větším zklamáním byly výkony jezdců na strojích KTM, i když zklamáním byly spíš výkony těchto strojů. Pro oranžové zase platilo přísloví: "Méně znamená více." Na sezónu připravili osm strojů ve čtyřech stájích, ale ani jeden z nich neproniknul do první desítky. Nejlépe skončil Španěl Marc Marquez na třináctém místě, jeho krajan Esteve Rabat skončil čtrnáctý. Loňský medailista Tomoyoshi Koyama byl dokonce v průběhu sezóny vyhozen ze stáje ISPA Aran, aby se na trať vrátil v týmu Red Bull, ale stejně nakonec skončil až na tristním sedmnáctém místě.
Omezení věkového limitu na 27 let sice znamenalo konec kariéry pro některé kvalitní jezdce, kteří se v jiných kubaturách neuplatnili (Vincent, Jenkner), ale neustále zajišťuje nové tváře a souboje relativně ostřílených jezdců (Talmacsi, Olivé, Gadea) s těmi, kteří si teprve hledají místo na slunci (Redding, Espargaro, Smith). Před deseti, patnácti lety této třídě dominovali Japonci (v roce 1995 bylo šest v první desítce), případně Španělé a Italové. Teď se kromě těchto zemí po delší době začali prosazovat také jezdci, kteří pochází z "tradičních" motocyklových bašt, ať už Britové (Smith, Redding, Webb) ale také z Německa (Bradl, Cortese), vidět jsou také dříve nepříliš početní Švýcaři (Krummenacher, Aegerter), vloni byl mistrem světa Maďar, letos Francouz a tak i zastoupení jednotlivých zemí je daleko pestřejší, nežli v jiných kubaturách. Protože se očekává přesun některých špičkových jezdců do jiných kubatur, určitě tomu tak bude i v příští sezóně.

Pořadí jezdců

1 Mike DI MEGLIO FRA Ajo Motorsport 264
2 Simone CORSI ITA Jack & Jones WRB 225
3 Gabor TALMACSI HUN Bancaja Aspar Team 206
4 Stefan BRADL GER Grizzly Gas Kiefer Racing 187
5 Nicolas TEROL SPA Jack & Jones WRB 176
6 Bradley SMITH GBR Polaris World 150
7 Joan OLIVE SPA Belson Derbi 142
8 Sandro CORTESE GER Emmi - Caffe Latte 141
9 Pol ESPARGARO SPA Belson Derbi 124
10 Andrea IANNONE ITA I.C. Team 106
11 Scott REDDING GBR Blusens Aprilia Junior 105
12 Sergio GADEA SPA Bancaja Aspar Team 83
13 Marc MARQUEZ SPA Repsol KTM 125cc 63
14 Esteve RABAT SPA Repsol KTM 125cc 49
15 Stevie BONSEY USA Degraaf Grand Prix 46
16 Dominique AEGERTER SWI Ajo Motorsport 45
17 Tomoyoshi KOYAMA JPN Red Bull KTM 125 41
18 Raffaele DE ROSA ITA Onde 2000 KTM 37
19 Danny WEBB GBR Degraaf Grand Prix 35
20 Efren VAZQUEZ SPA Blusens Aprilia Junior 31
21 Pablo NIETO SPA Onde 2000 KTM 25
22 Lorenzo ZANETTI ITA ISPA KTM Aran 22
23 Michael RANSEDER AUT I.C. Team 22
24 Takaaki NAKAGAMI JPN I.C. Team 12
25 Randy KRUMMENACHER SWI Red Bull KTM 125 10
26 Pere TUTUSAUS SPA Bancaja Aspar Team 9
27 Stefano BIANCO ITA WTR San Marino Team 8
28 Alexis MASBOU FRA Loncin Racing 4
29 Lorenzo SAVADORI ITA I.C. Team 3
30 Marcel SCHROTTER GER Toni Mang Team 3
31 Robin LASSER GER Grizzly Gas Kiefer Racing 2
32 Enrique JEREZ SPA ISPA KTM Aran 1
33 Adrian MARTIN SPA Bancaja Aspar Team 1
34 Jonas FOLGER GER Red Bull MotoGP Academy 1
35 Hugo VAN DEN BERG NED Degraaf Grand Prix 1

Ve značkách byly suverénní stroje koncernu Piaggio, když vítězství si připsala Aprilia a druhé místo obsadily stejné stroje s nápisem Derbi na kapotách. Velký bodový propad zaznamenala značka KTM, která se umístila na třetím místě. Čtyři body získal čínský Loncin, což je vlastně bývalá mašina značky Malaguti a pouhé tři body si díky třináctému místu Marcela Schrottera ze Sachsenringu připsala Honda. S nulou na kontě zůstaly značky Seel (její zástupci jeli pouze v Assenu a na Sachsenringu) a Yamaha (pouze jeden závod v Austrálii).

Pořadí značek

1 Aprilia    401 bodů
2 Derbi     319 bodů
3 KTM       123 bodů
4 Loncin        4 body
5 Honda        3 body
6 Seel            0 bodů
7 Yamaha     0 bodů

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist