Jaká byla sezóna MotoGP?
Text: Martin Hakl | Foto: motogp.com, MPAFoto | Zveřejněno: 26.11.2011 | Zobrazeno: 5 203x
Stejně jako tomu bylo ve stopětadvacítkách, tak i v případě kubatury MotoGP můžeme mluvit o sezóně poslední, vždyť osmikila jely letos naposledy. V loňské sezóně hrál prim Španěl Jorge Lorenzo, letos jeho dominanci napodobil Australan Casey Stoner.
V letošní sezóně bodovalo v kubatuře MotoGP dvaadvacet pilotů, což je stejný počet jako v loňském roce (2007 – 26 bodujících; 2008 a 2009 – 21), ale stejně jako vloni bylo stálých pilotů pouze sedmnáct. Na vítězství dosáhli pouze čtyři piloti (Casey Stoner 10x, Jorge Lorenzo a Dani Pedrosa 3x a Ben Spies 1x). Z pohledu českého fanouška je nejvýznamnějším faktem to, že se poprvé v téhle kubatuře představil i český zástupce, kterým byl pochopitelně Karel Abraham. Většině příznivců se ale tenhle rok zapíše do paměti hodně černým písmem, protože při Grand Prix Malajsie zahynul talentovaný Marco Simoncelli.
Nejvýraznější osobností nejen letošního roku, ale celé éry osmistovek, je Australan Casey Stoner, který si během čtyř let s Ducati Desmosedici připsal třiadvacet vítězství, k tomu přidal dalších deset v sedle Hondy RC212V, celkem devětapadesátkrát vystoupil na stupně vítězů, získal čtyřiatřicet pole positions, v sedmadvaceti závodech zajel nejrychlejší kolo a získal dva tituly mistra světa. Letošní sezóna byla v jeho podání naprosto velkolepá. Nedokončil pouze závod v Jerezu, kde ho sestřelil Valentino Rossi, ale pak už pokaždé skončil na stupních vítězů, když vedle deseti vítězství získal jedno druhé a pět třetích míst. Nepřekonal sice loňský rekord Jorgeho Lorenza, který z osmnácti závodů získal 383 bodů, ale svoji roli v tom hrál právě smolný Jerez a samozřejmě také to, že kvůli tragické nehodě Marca Simoncelliho se zrušil závod v Sepangu. Pokud to v předešlých sezónách vypadalo na slabší psychiku tohoto Australana, tak letos všechny škarohlídy vyvedl z omylu. Po přechodu z nezkrotné Ducati všechny problémy hodil za hlavu a po osedlání Hondy byl opravdu nepřekonatelný. Nám nezbývá než doufat, že s nástupem litrových speciálů nebude hegemonie tandemu Stoner – Honda tak výrazná, jako tomu bylo letos.
Na začátku sezóny to vypadalo, že Španěl Jorge Lorenzo bude Stonerovi vyrovnaným partnerem, když se po třech závodech držel v čele průběžného pořadí. Pak ale Stoner vyhrál tři závody v řadě za sebou, zatímco obhájce titulu dojel čtvrtý v Le Mans, šestý v Assenu a
na Silverstone dokonce havaroval. Nejhorší byl pro něho ale závěr sezóny, protože v Austrálii havaroval, nepříjemně se zranil a do závěrečných dvou závodů ani nenastoupil. Připsal si pouze tři vítězství, k tomu přidal šest druhých a jedno třetí místo. Loňskou rekordní sezónu tedy nezopakoval, když nasbíral o 123 bodů méně a byl sice v letošní sezóně „prvním poraženým“, ale zároveň bezkonkurenčně nejrychlejším pilotem na jiném stroji, nežli letos dominantní značky Honda.
Bronzovou medaili získal Ital Andrea Dovizioso. Přestože je to jeho první medaile v nejsilnější kubatuře, celá letošní sezóna pro něho má určitě poněkud hořkou příchuť. Už před jejím začátkem si musel připadat jak páté kolo u vozu, protože po angažování Stonera se s ním chtěli v týmu Repsol rozloučit, ale nakonec se pro něho i díky šikovným právníkům motocykl v tomhle „jedničkovém“ týmu našel. Nedokončil sice pouze jeden závod (Grand Prix Aragonu) a většinou končil na stupních vítězů, případně těsně pod nimi, ale nepřipsal si ani jedno vítězství. Za čtyři roky v téhle kubatuře tedy vyhrál pouze jednou (v loňském zmoklém a poměrně zmateném Silverstone) a tak není divu, že už před koncem sezóny věděl, že v továrním týmu končí. Chuť si spravil aspoň bronzovou medailí, kterou získal na úkor týmového kolegy Daniho Pedrosy.
Právě Španělu Danimu Pedrosovi uniklo celkové třetí místo o pouhých devět bodů a letos opět předvedl svoji „klasickou“ sezónu. Tedy sezónu, ve které v mnohých závodech dokázal svoji velikou rychlost, ale také laboroval s nepříjemným zraněním, jenž ho nakonec odsunulo z boje o titul mistra světa. Do nešťastného Le Mans vytěžil ze tří závodů po jednom vítězství, druhém a třetím místě a za leaderem Lorenzem zaostával pouze čtyři body. Pak ale přišla tolik diskutovaná kolize s Marcem Simoncellim ve Francii a bodový výpadek trvající čtyři závodní víkendy. Po rozkoukání v podobě osmého místa se zaskvěl vítězstvím na oblíbeném Sachsenringu a další prvenství přidal v Motegi, ale páté místo ze závěrečné Valencie rozhodlo o tom, že Dani bral jenom „brambory“.
Páté místo získal nováček v továrním týmu Yamahy, Američan Ben Spies. Ten zažil hodně smolný vstup do sezóny, když z úvodních šesti víkendů třikrát závod nedokončil, dvakrát dojel šestý a pouze v Katalánsku vystoupil na bronzový stupínek. Pak si ale připsal premiérové vítězství v Assenu a zaznamenal dlouhou sérii kvalitních a vyrovnaných výsledků (ITA – 4; GER -5; USA - 4; CZE - 5; INP - 3; RSM – 6; ARA – 5; JPN – 6) a i když kvůli zranění nestartoval v Austrálii, tak sezónu zakončil druhým místem ve Valencii.
Na dalších dvou pozicích jsou dva italští piloti, kteří shodně nasbírali 139 bodů. Je to až
neuvěřitelně smutná shoda okolností, že jsou jimi dva kamarádi Marco Simoncelli a Valentino Rossi. Všichni moc dobře víme, co se v Malajsii stalo a už nemá smysl vše ještě jednou opakovat. Připomeneme si tedy spíše Marcovu sezónu v řeči čísel. Stejně jako Spies, také Supersic z úvodních šesti závodů třikrát nebodoval, dvakrát dojel pátý, jednou šestý a v průběžném pořadí se nedostal ani do první desítky. Ani deváté, páté a šesté místo z Assenu, Mugella a Sachsenringu nebyly rozhodně ničím převratným, navíc přišel pád v Laguna Seca. 
Vše se v lepší obrátilo na Masarykově okruhu, kde si Marco dojel pro premiérové umístění na stupních vítězů a po dvanáctém místě z Indy přišla tři čtvrtá místa, stříbro z Austrálie….. a pak už nešťastná Malajsie. Až s odstupem času si postupně uvědomujeme, jak velká osobnost (nejenom závodník) v Marcovi odešla. Stejně tak byla tisíckrát probírána letošní sezóna Valentina Rossiho. Poprvé ve svojí kariéře, trvající od roku 1996 si nepřipsal žádné vítězství a pouze jedenkrát (Grand Prix Francie) vystoupil na stupně vítězů. Ale nebudu nosit dříví do lesa, skvěle Valentinovu sezónu ve svém článku shrnul Bosso.
O tom, že krotit italského hřebce není věc jednoduchá, už dávno ví i Američan Nicky Hayden. Také on získal jedno třetí místo a to ve španělském Jerezu, jinak se většinou pohyboval v druhé polovině top ten. I přes větší zkušenosti s Ducati nasbíral o sedm bodů méně než Rossi a tak osmé místo rozhodně není nic, co by mohlo exmistra světa uspokojit. Nicky bude určitě patři mezi piloty, kteří se na nové litrové mašiny doslova "klepou". Deváté místo si připsal další Američan a to Colin Edwards. O tomhle veteránovi se stále mluví jako o staré škole a tvrďákovi odkojeném superbiky, ale jak jinak by se o něm mělo psát, když je schopný týden po zlomenině klíční kosti získat třetí místo v hodně extrémních podmínkách na Silverstone? Deváté místo sice nevypadá na první pohled nijak slavně, ale Colin je aspoň nejrychlejším pilotem sedlajícím privátní motocykl. Elitní top ten uzavřel Japonec Hiroshi Aoyama. Nejlepší umístění zaznamenal hned v Jerezu, kde dojel čtvrtý, jinak spíše sbíral umístění na rozhraní první a druhé desítky. Po smrti Daijira Kata prostě Japonci nemůžou najít tu správnou osobnost, po Tamadovi, Nakanovi, nebo Takahashim bohužel nepřesvědčil ani Aoyama.
Náš reprezentant Karel Abraham ve svojí první sezóně určitě nezklamal. Nedokončil sice šest závodů, ale šestkrát dojel v top ten, když jeho nejlepšími výsledky byla dvě sedmá místa z Jerezu a Silverstone. Paradoxně tedy ze závodů, kde se kvůli špatným podmínkám měly projevit jeho malé zkušenosti se speciálem MotoGP. Stejně tak tomu bylo i v závěrečné Valencii, kde (byť v hodně vystříleném startovním poli) bojoval s Crutchlowem a Pedrosou o čtvrté místo. Na elitní desítku to ještě letos nebylo, ale s jedenáctým Španělem Hectorem Barberou sváděl vyrované souboje a v závěrečném součtu mu chybělo pár bodíku jak na dvanáctého Cala Crutchlowa a třináctého Alvara Bautistu. Nechal za sebou tři ostřílené borce, kterými jsou Španěl Toni Elias, Francouz Randy De Puniet a Ital Loris Capirossi.
2 Jorge LORENZO Yamaha SPA 260
3 Andrea DOVIZIOSO Honda ITA 228
4 Dani PEDROSA Honda SPA 219
5 Ben SPIES Yamaha USA 176
6 Marco SIMONCELLI Honda ITA 139
7 Valentino ROSSI Ducati ITA 139
8 Nicky HAYDEN Ducati USA 132
9 Colin EDWARDS Yamaha USA 109
10 Hiroshi AOYAMA Honda JPN 98
11 Hector BARBERA Ducati SPA 82
12 Cal CRUTCHLOW Yamaha GBR 70
13 Alvaro BAUTISTA Suzuki SPA 67
14 Karel ABRAHAM Ducati CZE 64
15 Toni ELIAS Honda SPA 61
16 Randy DE PUNIET Ducati FRA 49
17 Loris CAPIROSSI Ducati ITA 43
18 Katsuyuki NAKASUGA Yamaha JPN 10
19 Josh HAYES Yamaha USA 9
20 Kousuke AKIYOSHI Honda JPN 7
21 John HOPKINS Suzuki USA 6
22 Shinichi ITO Honda JPN 3
Nejvýraznější osobností nejen letošního roku, ale celé éry osmistovek, je Australan Casey Stoner, který si během čtyř let s Ducati Desmosedici připsal třiadvacet vítězství, k tomu přidal dalších deset v sedle Hondy RC212V, celkem devětapadesátkrát vystoupil na stupně vítězů, získal čtyřiatřicet pole positions, v sedmadvaceti závodech zajel nejrychlejší kolo a získal dva tituly mistra světa. Letošní sezóna byla v jeho podání naprosto velkolepá. Nedokončil pouze závod v Jerezu, kde ho sestřelil Valentino Rossi, ale pak už pokaždé skončil na stupních vítězů, když vedle deseti vítězství získal jedno druhé a pět třetích míst. Nepřekonal sice loňský rekord Jorgeho Lorenza, který z osmnácti závodů získal 383 bodů, ale svoji roli v tom hrál právě smolný Jerez a samozřejmě také to, že kvůli tragické nehodě Marca Simoncelliho se zrušil závod v Sepangu. Pokud to v předešlých sezónách vypadalo na slabší psychiku tohoto Australana, tak letos všechny škarohlídy vyvedl z omylu. Po přechodu z nezkrotné Ducati všechny problémy hodil za hlavu a po osedlání Hondy byl opravdu nepřekonatelný. Nám nezbývá než doufat, že s nástupem litrových speciálů nebude hegemonie tandemu Stoner – Honda tak výrazná, jako tomu bylo letos.
Na začátku sezóny to vypadalo, že Španěl Jorge Lorenzo bude Stonerovi vyrovnaným partnerem, když se po třech závodech držel v čele průběžného pořadí. Pak ale Stoner vyhrál tři závody v řadě za sebou, zatímco obhájce titulu dojel čtvrtý v Le Mans, šestý v Assenu a
na Silverstone dokonce havaroval. Nejhorší byl pro něho ale závěr sezóny, protože v Austrálii havaroval, nepříjemně se zranil a do závěrečných dvou závodů ani nenastoupil. Připsal si pouze tři vítězství, k tomu přidal šest druhých a jedno třetí místo. Loňskou rekordní sezónu tedy nezopakoval, když nasbíral o 123 bodů méně a byl sice v letošní sezóně „prvním poraženým“, ale zároveň bezkonkurenčně nejrychlejším pilotem na jiném stroji, nežli letos dominantní značky Honda.
Bronzovou medaili získal Ital Andrea Dovizioso. Přestože je to jeho první medaile v nejsilnější kubatuře, celá letošní sezóna pro něho má určitě poněkud hořkou příchuť. Už před jejím začátkem si musel připadat jak páté kolo u vozu, protože po angažování Stonera se s ním chtěli v týmu Repsol rozloučit, ale nakonec se pro něho i díky šikovným právníkům motocykl v tomhle „jedničkovém“ týmu našel. Nedokončil sice pouze jeden závod (Grand Prix Aragonu) a většinou končil na stupních vítězů, případně těsně pod nimi, ale nepřipsal si ani jedno vítězství. Za čtyři roky v téhle kubatuře tedy vyhrál pouze jednou (v loňském zmoklém a poměrně zmateném Silverstone) a tak není divu, že už před koncem sezóny věděl, že v továrním týmu končí. Chuť si spravil aspoň bronzovou medailí, kterou získal na úkor týmového kolegy Daniho Pedrosy.
Právě Španělu Danimu Pedrosovi uniklo celkové třetí místo o pouhých devět bodů a letos opět předvedl svoji „klasickou“ sezónu. Tedy sezónu, ve které v mnohých závodech dokázal svoji velikou rychlost, ale také laboroval s nepříjemným zraněním, jenž ho nakonec odsunulo z boje o titul mistra světa. Do nešťastného Le Mans vytěžil ze tří závodů po jednom vítězství, druhém a třetím místě a za leaderem Lorenzem zaostával pouze čtyři body. Pak ale přišla tolik diskutovaná kolize s Marcem Simoncellim ve Francii a bodový výpadek trvající čtyři závodní víkendy. Po rozkoukání v podobě osmého místa se zaskvěl vítězstvím na oblíbeném Sachsenringu a další prvenství přidal v Motegi, ale páté místo ze závěrečné Valencie rozhodlo o tom, že Dani bral jenom „brambory“.
Páté místo získal nováček v továrním týmu Yamahy, Američan Ben Spies. Ten zažil hodně smolný vstup do sezóny, když z úvodních šesti víkendů třikrát závod nedokončil, dvakrát dojel šestý a pouze v Katalánsku vystoupil na bronzový stupínek. Pak si ale připsal premiérové vítězství v Assenu a zaznamenal dlouhou sérii kvalitních a vyrovnaných výsledků (ITA – 4; GER -5; USA - 4; CZE - 5; INP - 3; RSM – 6; ARA – 5; JPN – 6) a i když kvůli zranění nestartoval v Austrálii, tak sezónu zakončil druhým místem ve Valencii. Na dalších dvou pozicích jsou dva italští piloti, kteří shodně nasbírali 139 bodů. Je to až
neuvěřitelně smutná shoda okolností, že jsou jimi dva kamarádi Marco Simoncelli a Valentino Rossi. Všichni moc dobře víme, co se v Malajsii stalo a už nemá smysl vše ještě jednou opakovat. Připomeneme si tedy spíše Marcovu sezónu v řeči čísel. Stejně jako Spies, také Supersic z úvodních šesti závodů třikrát nebodoval, dvakrát dojel pátý, jednou šestý a v průběžném pořadí se nedostal ani do první desítky. Ani deváté, páté a šesté místo z Assenu, Mugella a Sachsenringu nebyly rozhodně ničím převratným, navíc přišel pád v Laguna Seca. 
Vše se v lepší obrátilo na Masarykově okruhu, kde si Marco dojel pro premiérové umístění na stupních vítězů a po dvanáctém místě z Indy přišla tři čtvrtá místa, stříbro z Austrálie….. a pak už nešťastná Malajsie. Až s odstupem času si postupně uvědomujeme, jak velká osobnost (nejenom závodník) v Marcovi odešla. Stejně tak byla tisíckrát probírána letošní sezóna Valentina Rossiho. Poprvé ve svojí kariéře, trvající od roku 1996 si nepřipsal žádné vítězství a pouze jedenkrát (Grand Prix Francie) vystoupil na stupně vítězů. Ale nebudu nosit dříví do lesa, skvěle Valentinovu sezónu ve svém článku shrnul Bosso.O tom, že krotit italského hřebce není věc jednoduchá, už dávno ví i Američan Nicky Hayden. Také on získal jedno třetí místo a to ve španělském Jerezu, jinak se většinou pohyboval v druhé polovině top ten. I přes větší zkušenosti s Ducati nasbíral o sedm bodů méně než Rossi a tak osmé místo rozhodně není nic, co by mohlo exmistra světa uspokojit. Nicky bude určitě patři mezi piloty, kteří se na nové litrové mašiny doslova "klepou". Deváté místo si připsal další Američan a to Colin Edwards. O tomhle veteránovi se stále mluví jako o staré škole a tvrďákovi odkojeném superbiky, ale jak jinak by se o něm mělo psát, když je schopný týden po zlomenině klíční kosti získat třetí místo v hodně extrémních podmínkách na Silverstone? Deváté místo sice nevypadá na první pohled nijak slavně, ale Colin je aspoň nejrychlejším pilotem sedlajícím privátní motocykl. Elitní top ten uzavřel Japonec Hiroshi Aoyama. Nejlepší umístění zaznamenal hned v Jerezu, kde dojel čtvrtý, jinak spíše sbíral umístění na rozhraní první a druhé desítky. Po smrti Daijira Kata prostě Japonci nemůžou najít tu správnou osobnost, po Tamadovi, Nakanovi, nebo Takahashim bohužel nepřesvědčil ani Aoyama.
Náš reprezentant Karel Abraham ve svojí první sezóně určitě nezklamal. Nedokončil sice šest závodů, ale šestkrát dojel v top ten, když jeho nejlepšími výsledky byla dvě sedmá místa z Jerezu a Silverstone. Paradoxně tedy ze závodů, kde se kvůli špatným podmínkám měly projevit jeho malé zkušenosti se speciálem MotoGP. Stejně tak tomu bylo i v závěrečné Valencii, kde (byť v hodně vystříleném startovním poli) bojoval s Crutchlowem a Pedrosou o čtvrté místo. Na elitní desítku to ještě letos nebylo, ale s jedenáctým Španělem Hectorem Barberou sváděl vyrované souboje a v závěrečném součtu mu chybělo pár bodíku jak na dvanáctého Cala Crutchlowa a třináctého Alvara Bautistu. Nechal za sebou tři ostřílené borce, kterými jsou Španěl Toni Elias, Francouz Randy De Puniet a Ital Loris Capirossi.
Celkové pořadí šampionátu
1 Casey STONER Honda AUS 3502 Jorge LORENZO Yamaha SPA 260
3 Andrea DOVIZIOSO Honda ITA 228
4 Dani PEDROSA Honda SPA 219
5 Ben SPIES Yamaha USA 176
6 Marco SIMONCELLI Honda ITA 139
7 Valentino ROSSI Ducati ITA 139
8 Nicky HAYDEN Ducati USA 132
9 Colin EDWARDS Yamaha USA 109
10 Hiroshi AOYAMA Honda JPN 98
11 Hector BARBERA Ducati SPA 82
12 Cal CRUTCHLOW Yamaha GBR 70
13 Alvaro BAUTISTA Suzuki SPA 67
14 Karel ABRAHAM Ducati CZE 64
15 Toni ELIAS Honda SPA 61
16 Randy DE PUNIET Ducati FRA 49
17 Loris CAPIROSSI Ducati ITA 43
18 Katsuyuki NAKASUGA Yamaha JPN 10
19 Josh HAYES Yamaha USA 9
20 Kousuke AKIYOSHI Honda JPN 7
21 John HOPKINS Suzuki USA 6
22 Shinichi ITO Honda JPN 3
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?