Jaká byla sezóna dvěstěpadesátek?
Text: Martin Hakl | Foto: motogp.com, press | Zveřejněno: 15.11.2009 | Zobrazeno: 1 995x
Tak s jistotou víme to, že byla sezónou poslední. Rozhodně byla ale i pořádně napínavá, vždyť do posledního závodu nebylo jisté, kdo se bude nakonec radovat ze zisku titulu mistra světa.
Tím nejúspěšnějším pilotem v poslední sezóně čtvrtlitrů byl nakonec Hiroshi Ayoama. Před sezónou by si na něho vsadilo asi jen hodně málo fanoušků, vždyť po nuceném odchodu od KTM na něho “zbylo” místo v týmu Scot Racing Team a motocykl Honda, tedy náčiní, které mělo už svoje nejlepší léta za sebou. Ale technici u HRC nakonec ještě na tomhle čtvrtlitru zapracovali a Hiro se jim za jejich úsilí odměnil. Nejen, že dokázal bodovat ve všech závodech, ale jeho nejhorším umístěním bylo osmé místo z Le Mans! Celkem sedmkrát dojel na pódiu, z toho třikrát pro stříbro, čtyřikrát vyhrál a získal dvě pole position. V podstatě jediný “kopanec” předvedl až při závěrečném závodě ve Valencii, kde se výletem mimo trať málem připravil o zisk důležitých bodů, ale nakonec po zásluze slavil zisk posledního čtvrtlitrového titulu.
Na druhé pozici skončil možná trochu překvapivě Hector Barbera. I když on byl tím, kdo figuroval na čele tabulky po prvním vítězném závodě v Kataru, tak v uplynulých sezónách předváděl, že jeho forma bývá hodně kolísavá. To sice potvrdil v prvních čtyřech závodech (Katar – vítězství, Japonsko - jedenáctý, Jerez - čtvrtý, Le Mans – jedenáctý), ale od Muggela dojel nejhůře osmý, dokázal (pouze s Aoyamou) bodovat ve všech závodech, když si připsal celkem tři vítězství, tři druhá a dvě třetí místa. K když k tomu čtyřikrát přidal pole position, je jasné, že i stříbrná medaile je ve správných rukou.
Na obhájce titulu Marca Simoncelliho nakonec zbyla až třetí příčka, přesto ale svými výkony dokazoval, že je bezesporu nejrychlejším jezdcem této kubatury, vždyť stál desetkrát na pódiu, z toho třikrát na třetí příčce, jedenkrát na druhé a nejvýše vystoupil dokonce šestkrát! Bohužel ale nepokračoval v pravidelném sbírání bodů, tak jako v loňském roce a velkým hendikepem pro něho byla také neúčast v zahajovacím závodě, kde chyběl kvůli zranění z motokrosu. Na své bodové konto si připsal celkem pětkrát nulu a kromě už zmíněných deseti závodů dokončených na bedně bylo pro něho “nejhorším” umístěním čtvrté místo z Doningtonu!
Stejně jako v MotoGP, můžeme i ve čtvrtlitrech hovořit o “velké čtyřce,” kterou v této kubatuře nakonec uzavřel Alvaro Bautista. Čtvrtá příčka je pro něho určitě zklamáním, vždyť před sezónou patřil spolu se Simoncellim k největším favoritům. Během roku zaznamenal deset pódiových umístění (5x třetí, 3x druhý, 2x vítězství), tři pole position a i když až do Estorilu patřil k největším Aoyamovým soupeřům v boji o světový primát, tak v posledních čtyřech závodech získal jenom šestadvacet bodů a tak nejenže ani ve své třetí sezóně v této kubatuže titul nezískal, ale zbyla pro něho jen “bramborová” medaile.
Pokud jsem psal, že tito piloti utvořili velkou čtyřku, tak při pohledu na jejich bodová skóre je jasné proč. Další jezdec v pořadí, kterým je pátý Mattia Pasini, se nejenže nepřehoupnul přes dvousetbodovou hranici, ale ani zdaleka se k ní nedostal. Na čtvrtého Bautistu ztratil rovných devadesát bodů a to je fakt pořádná propast. Tenhle Ital měl sezónu opravdu jako na houpačce: pětkrát na bedně (1x vítězství, 2x druhý, 2x třetí), jedno čtvrté, jedno šesté a jedno osmé místo, ale také osm nedojetých závodů! Během sezóny také řešil velké problémy, když jeho domovský tým Toth neplatil za pronájem motocyklů a tak Mattia závěr sezóny dokončil v týmu Paddock pana Daniela Eppa.
Pasini ale svoji pátou pozici uhájil o pouhých šest bodů před svým krajanem Raffaelem De Rosou. Na to, že se jednalo o jeho první sezónu v této kubatuře, si tenhle Ital, jedoucí na Hondě týmu Scot Racing vedl velice dobře, dvanáckrát dojel v první desítce, jedenkrát startoval z pole position a na závěr sezóny si dokonce připsal i dvě třetí místa. Po zásluze se tak stal nejlepším nováčkem čtvrtlitrové kubatury.
Dva body na De Rosu ztratil Švýcar Thomas Luthi. Určitě by jsme si ho přáli vidět ještě o nějaký ten stupínek výše, vždyť reprezentoval český tým Emmi Caffe Latte, vedený Čechošvýcarem Danielem Eppem. Ale Thomas neměl jednoduchou sezónu, v jejím průběhu řešil operaci rukou a hlavně v její prostřední části byl dost nevýrazný. Naštěstí se ale v jejím závěru dokázal vymanit ze zdravotních komplikací, našel svoji rychlost a hlavně dravost a sezónu zakončil dvěma čtvrtými místy. Škoda, že se mu nepodařilo vystoupit na stupně vítězů, pak by určitě konečná top five byla jeho.
Na místě osmém skončil loňský malorážkový mistr světa Mike Di Meglio. Tenhle Francouz sezónu zahájil skvělým třetím místem v Kataru, ale pak se nějak zasekl a během následujících sedmi závodů nasbíral pouhých šestnáct bodů. I když během sezóny například i druhým místem v Estorilu dokázal, že má rozhodně v prostřední kubatuře co předvést, nakonec souboj o nejlepšího čtvrtlitrového nováčka prohrál překvapivě s De Rosou.
Dva body na Di Meglia ztratil devátý Španěl Hector Faubel, který zaujal zejména svým druhým místem v Le Mans a je tak třetím jezdcem v top ten, jedoucím na stroji Honda. První desítku dokompletoval jeho krajan Alex Debon, když tenhle veterán vystoupil na bednu jenom na Sachsenringu, což je určitě při jeho zkušenostech velké zklamání.
Naši reprezentanti nasbírali během letošní sezóny naprosto stejný počet bodů a o tom, že Karel Abraham skončil na čtrnáctém místě, rozhodlo lepší umístění v jednotlivých závodech. Začátek sezóny určitě nebyl podle jeho představ, když během prvních tří závodů zaznamenal jedno deváté místo a dva pády. Stejně tak bohužel nevyšel ani domácí závod na Masarykově okruhu a ani ze Sachsenringu, kde Abaja startoval z nadějné páté pozice, si nakonec žádné body nepřivezl. Celkem tedy zaznamenal čtyři bodové výpadky, ale také sedm umístění v elitní top ten a povedl se hlavně závěr sezóny, když v Austrálii i ve Valencii dojel na skvělém šestém místě. Tato šestá místa tedy nakonec rozhodla o tom, že Lukáš Pešek skončil na místě patnáctém, když si připsal pouze dva nedokončené závody (v San Marinu bohužel kvůli přetrženému řetězu!), v první desítce skončil čtyřikrát a nejlepší umístění pro něho byla sedmá místa z Japonska, Francie a USA.
Během letošní sezóny na stupně vítězů vystoupilo celkem jedenáct pilotů a to pro první místo: Simoncelli 6x, Aoyama 4x, Barbera 3x, Bautista 2x a Pasini 1x, pro místo druhé: Aoyama, Barbera a Bautista 3x, Pasini 2x, Simoncelli, Di Meglio, Faubel, Debon a Jules Cluzel 1x a pro místo třetí: Bautista 5x, Simoncelli 3x, Barbera, Pasini a De Rosa 2x, Di Meglio a Locatelli 1x. Bodovalo celkem devětadvacet pilotů
Celkové pořadí šampionátu
1 Hiroshi AOYAMA 261 bodů; 2 Hector BARBERA 239 3 Marco SIMONCELLI 231 4 Alvaro BAUTISTA 218 5 Mattia PASINI 128 6 Raffaele DE ROSA 250cc 122 7 Thomas LUTHI 120 8 Mike DI MEGLIO 107 9 Hector FAUBEL 105 10 Alex DEBON 101 11 Roberto LOCATELLI 85 12 Jules CLUZEL 82 13 Ratthapark WILAIROT 81 14 Karel ABRAHAM 74 15 Lukas PESEK 74 16 Alex BALDOLINI 41 17 Shoya TOMIZAWA 32 18 Gabor TALMACSI 28 19 Shuhei AOYAMA 27 20 Aleix ESPARGARO 22 21 Valentin DEBISE 18 22 Imre TOTH 12 23 Balazs NEMETH 11 24 Vladimir LEONOV 9 25 Bastien CHESAUX 3 26 Axel PONS 3 27 Toby MARKHAM 2 28 Kazuki WATANABE 2 29 Stevie BONSEY 1
Na druhé pozici skončil možná trochu překvapivě Hector Barbera. I když on byl tím, kdo figuroval na čele tabulky po prvním vítězném závodě v Kataru, tak v uplynulých sezónách předváděl, že jeho forma bývá hodně kolísavá. To sice potvrdil v prvních čtyřech závodech (Katar – vítězství, Japonsko - jedenáctý, Jerez - čtvrtý, Le Mans – jedenáctý), ale od Muggela dojel nejhůře osmý, dokázal (pouze s Aoyamou) bodovat ve všech závodech, když si připsal celkem tři vítězství, tři druhá a dvě třetí místa. K když k tomu čtyřikrát přidal pole position, je jasné, že i stříbrná medaile je ve správných rukou.
Na obhájce titulu Marca Simoncelliho nakonec zbyla až třetí příčka, přesto ale svými výkony dokazoval, že je bezesporu nejrychlejším jezdcem této kubatury, vždyť stál desetkrát na pódiu, z toho třikrát na třetí příčce, jedenkrát na druhé a nejvýše vystoupil dokonce šestkrát! Bohužel ale nepokračoval v pravidelném sbírání bodů, tak jako v loňském roce a velkým hendikepem pro něho byla také neúčast v zahajovacím závodě, kde chyběl kvůli zranění z motokrosu. Na své bodové konto si připsal celkem pětkrát nulu a kromě už zmíněných deseti závodů dokončených na bedně bylo pro něho “nejhorším” umístěním čtvrté místo z Doningtonu!
Stejně jako v MotoGP, můžeme i ve čtvrtlitrech hovořit o “velké čtyřce,” kterou v této kubatuře nakonec uzavřel Alvaro Bautista. Čtvrtá příčka je pro něho určitě zklamáním, vždyť před sezónou patřil spolu se Simoncellim k největším favoritům. Během roku zaznamenal deset pódiových umístění (5x třetí, 3x druhý, 2x vítězství), tři pole position a i když až do Estorilu patřil k největším Aoyamovým soupeřům v boji o světový primát, tak v posledních čtyřech závodech získal jenom šestadvacet bodů a tak nejenže ani ve své třetí sezóně v této kubatuže titul nezískal, ale zbyla pro něho jen “bramborová” medaile.
Pokud jsem psal, že tito piloti utvořili velkou čtyřku, tak při pohledu na jejich bodová skóre je jasné proč. Další jezdec v pořadí, kterým je pátý Mattia Pasini, se nejenže nepřehoupnul přes dvousetbodovou hranici, ale ani zdaleka se k ní nedostal. Na čtvrtého Bautistu ztratil rovných devadesát bodů a to je fakt pořádná propast. Tenhle Ital měl sezónu opravdu jako na houpačce: pětkrát na bedně (1x vítězství, 2x druhý, 2x třetí), jedno čtvrté, jedno šesté a jedno osmé místo, ale také osm nedojetých závodů! Během sezóny také řešil velké problémy, když jeho domovský tým Toth neplatil za pronájem motocyklů a tak Mattia závěr sezóny dokončil v týmu Paddock pana Daniela Eppa. 
Pasini ale svoji pátou pozici uhájil o pouhých šest bodů před svým krajanem Raffaelem De Rosou. Na to, že se jednalo o jeho první sezónu v této kubatuře, si tenhle Ital, jedoucí na Hondě týmu Scot Racing vedl velice dobře, dvanáckrát dojel v první desítce, jedenkrát startoval z pole position a na závěr sezóny si dokonce připsal i dvě třetí místa. Po zásluze se tak stal nejlepším nováčkem čtvrtlitrové kubatury.
Dva body na De Rosu ztratil Švýcar Thomas Luthi. Určitě by jsme si ho přáli vidět ještě o nějaký ten stupínek výše, vždyť reprezentoval český tým Emmi Caffe Latte, vedený Čechošvýcarem Danielem Eppem. Ale Thomas neměl jednoduchou sezónu, v jejím průběhu řešil operaci rukou a hlavně v její prostřední části byl dost nevýrazný. Naštěstí se ale v jejím závěru dokázal vymanit ze zdravotních komplikací, našel svoji rychlost a hlavně dravost a sezónu zakončil dvěma čtvrtými místy. Škoda, že se mu nepodařilo vystoupit na stupně vítězů, pak by určitě konečná top five byla jeho.
Na místě osmém skončil loňský malorážkový mistr světa Mike Di Meglio. Tenhle Francouz sezónu zahájil skvělým třetím místem v Kataru, ale pak se nějak zasekl a během následujících sedmi závodů nasbíral pouhých šestnáct bodů. I když během sezóny například i druhým místem v Estorilu dokázal, že má rozhodně v prostřední kubatuře co předvést, nakonec souboj o nejlepšího čtvrtlitrového nováčka prohrál překvapivě s De Rosou. Dva body na Di Meglia ztratil devátý Španěl Hector Faubel, který zaujal zejména svým druhým místem v Le Mans a je tak třetím jezdcem v top ten, jedoucím na stroji Honda. První desítku dokompletoval jeho krajan Alex Debon, když tenhle veterán vystoupil na bednu jenom na Sachsenringu, což je určitě při jeho zkušenostech velké zklamání.
Naši reprezentanti nasbírali během letošní sezóny naprosto stejný počet bodů a o tom, že Karel Abraham skončil na čtrnáctém místě, rozhodlo lepší umístění v jednotlivých závodech. Začátek sezóny určitě nebyl podle jeho představ, když během prvních tří závodů zaznamenal jedno deváté místo a dva pády. Stejně tak bohužel nevyšel ani domácí závod na Masarykově okruhu a ani ze Sachsenringu, kde Abaja startoval z nadějné páté pozice, si nakonec žádné body nepřivezl. Celkem tedy zaznamenal čtyři bodové výpadky, ale také sedm umístění v elitní top ten a povedl se hlavně závěr sezóny, když v Austrálii i ve Valencii dojel na skvělém šestém místě. Tato šestá místa tedy nakonec rozhodla o tom, že Lukáš Pešek skončil na místě patnáctém, když si připsal pouze dva nedokončené závody (v San Marinu bohužel kvůli přetrženému řetězu!), v první desítce skončil čtyřikrát a nejlepší umístění pro něho byla sedmá místa z Japonska, Francie a USA.
Během letošní sezóny na stupně vítězů vystoupilo celkem jedenáct pilotů a to pro první místo: Simoncelli 6x, Aoyama 4x, Barbera 3x, Bautista 2x a Pasini 1x, pro místo druhé: Aoyama, Barbera a Bautista 3x, Pasini 2x, Simoncelli, Di Meglio, Faubel, Debon a Jules Cluzel 1x a pro místo třetí: Bautista 5x, Simoncelli 3x, Barbera, Pasini a De Rosa 2x, Di Meglio a Locatelli 1x. Bodovalo celkem devětadvacet pilotů
Celkové pořadí šampionátu
1 Hiroshi AOYAMA 261 bodů; 2 Hector BARBERA 239 3 Marco SIMONCELLI 231 4 Alvaro BAUTISTA 218 5 Mattia PASINI 128 6 Raffaele DE ROSA 250cc 122 7 Thomas LUTHI 120 8 Mike DI MEGLIO 107 9 Hector FAUBEL 105 10 Alex DEBON 101 11 Roberto LOCATELLI 85 12 Jules CLUZEL 82 13 Ratthapark WILAIROT 81 14 Karel ABRAHAM 74 15 Lukas PESEK 74 16 Alex BALDOLINI 41 17 Shoya TOMIZAWA 32 18 Gabor TALMACSI 28 19 Shuhei AOYAMA 27 20 Aleix ESPARGARO 22 21 Valentin DEBISE 18 22 Imre TOTH 12 23 Balazs NEMETH 11 24 Vladimir LEONOV 9 25 Bastien CHESAUX 3 26 Axel PONS 3 27 Toby MARKHAM 2 28 Kazuki WATANABE 2 29 Stevie BONSEY 1
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?