Historie "CRT"
Text: Jiří Mikšík | Zdroj: Tomáš Gescheidt | Foto: archiv autora | Zveřejněno: 14.12.2011 | Zobrazeno: 5 754x
Neustálá kritika CRT, ať už oprávněná, či neoprávněná mě přiměla k tomu, že jsem se zamyslel a vrátil se do let devadesátých a ejhle: "CRT" jezdily už tehdy, i když se pochopitelně takto nejmenovaly. Důležité ale je, že bez nich by startovní rošt tehdejších opěvovaných závodů půllitrů vypadal ještě hůře...
MotoGP nebyla nikdy kubaturou privátních týmů a jezdců a pokud už někteří vyhráli, tak to byla pouze výjimka potvrzující pravidlo, nebo se závod konal za "zvláštních okolností". Faktem sice je, že od zavedení 800-tek v roce 2007 žádný satelitní tým závod nevyhrál, ale už předtím se na královské kubatuře spálily takové značky jako Aprilia, Kawasaki či Suzuki. Ostatně ani první místa Toniho Eliase či Marca Melandriho v roce 2006 s motocykly o objemu 990 ccm, nebyla zrovna vítězstvím privátního týmu, ale to je věc jiná.
Jedním z úspěchů netovárních jezdců bylo vítězství Jacka Ahearna s motocyklem Manx Norton v roce 1964 v Imatře - GP Finska - a to jen proto, že tovární jezdec MV Agusty Mike Hailwood měl už titul matematicky v kapse a mohl si dovolit vynechat nebezpečnou finskou Grand Prix a ještě další závod.
Velmi zajímavou kampaň odstartovala právě továrna Suzuki, když v roce 1976 a potom i v následujících rocích zaplavila depa tehdejších Velkých cen replikami továrních motocyklů Suzuki XR14, či RG Mk1. A na nich dokázali vyhrávat a dojíždět na podia Phil Read, Marco Lucchinelli, Virginio Ferrari, Jack Findlay, Teuvo Lansivuori nebo Philippe Coulon. Ostatně právě při GP Finska 1976 vyhrál poprvé na privátní Suzuki Pat Hennen a bylo to také první historické vítězství Američana v závodě Grand Prix vůbec.
O rok později, tedy 1977, pak porazil Wil Hartog se soukromou Suzuki doma v Assenu Barryho Sheena. Ve stejném roce sice vyhrál královskou kubaturu Jack Findlay na Salzburgringu, ale tehdy závod bojkotovali na čele s Barry Sheenem všichni tovární jezdci na protest proti špatným bezpečnostním podmínkám, kdy se v předchozím závodě do 350 ccm bohužel zabil Hans Stadelmann.
Za podobných podmínek, tedy za bojkotu továrních pilotů, vyhrál v roce 1979 Dennis Ireland na motocyklu Suzuki Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamp. A na hodně nebezpečném okruhu dokonce s přejezdem kolejí vyhrál v Imatře rovněž další Nizozemec Boet van Dulmen.
Konečně třetí ze skvělých Nizozemců, Jack Middelburg, byl posledním privátním pilotem, který vyhrál za normálních podmínek, a to v Assenu 1980 na motocyklu Yamaha TZ a 1981 v Silverstone se Suzuki RG.
V roce 1983 se objevil další privátní motocykl - Honda RS. Nejlepší výsledek tohoto motocyklu byl o plných 6 roků později, kdy s výjimkou Chiliho všichni ostatní jezdci bojkotovali "Gran Premio delle Nazioni" v Misanu kvůli dešti a za vítězným "stávkokazem" Pierfrancescem Chilim dojeli na podiová umístění Simon Buckmaster a Michael Rudroff.
První motocykl "CRT" se potom objevil na startu v roce 1992. Pokud se můžeme podívat třeba do programu tehdejšího závodu Grand Prix Velké Británie v Doningtonu, tak sice zjistíme, že je přihlášeno 34 jezdců v kubatuře 500 ccm, ale z nich pouze 12 jich má k dispozici prototypové motocykly!, to je historická náhoda, aneb "historie se přece neopakuje, nebo snad ano" a zbytek jede s tehdejšími "CRT". Ve startovní listině tak najdeme s motocykly Harris-Yamaha třeba Carla Fogartyho, Simona Buckmastera a pochopitelně celou řadu dalších, nebo naopak s motocyklem ROC-Yamaha Petera Goddarda či Toshiho Ararakiho. A výsledek závodu: Vyhrál pochopitelně tovární jezdec Hondy Wayne Gardner a také další tři místa patřila továrním pilotům Raineymu, Garrigovi a Lawsonovi. Ovšem pátý dojel Goddard (ROC-Yamaha) se ztrátou 1.04.091 min, šestý s motocyklem Harris Yamaha Terry Rymes (+1.22.330). Ve startovní listině ale nechyběli ani třeba Lucio Pedercini (Paton) nebo Marco Papa (Librenti). V šampionátu MS 1992 končí populární Niall MacKenzie jedenáctý, Peter Goddard jako 15.
O rok později - 1993 - se tehdejší "CRT" měla už čile k světu, v úvodním závodě Grand Prix Austrálie na okruhu Eastern Creek, se jich ve výsledkové listině kubatury do 500 ccm objevilo celkem 14 (11x ROC-Yamaha, 3x Harris-Yamaha) a pouze 10 pilotů pilotovalo tehdy prototypy. Tito jezdci samozřejmě obsadili prvních devět míst, za posledním z nich (Matt Mladin - Cagiva) dojel se ztrátou 4,5 sekundy jako desátý Niall MacKenzie s motocyklem ROC-Yamaha, který ovšem na tehdejšího vítěze Schwantze ztratil 1.20.844 minuty. MacKenzie byl ostatně jediným z jezdců na motocyklem ROC, resp. Harris Yamaha, který neztratil celý okruh. Dalších devět dojelo na místech 11-19. s okruhem ztráty, další dva se 2 koly atd.
Nejlepší výsledek předchůdce dnešních "CRT" se datuje ve stejném roce do britského Doningtonu, kde už výše jmenovaný Nial MacKenzie (ROC-Yamaha) získal podiové umístění. Porazili ho pouze vítězný Luca Cadalora a druhý v cíli Wayne Rainey s továrními motocykly Yamaha, ovšem se ztrátou 21.898 sekundy nechal MacKenzie za sebou Fogartyho (Cagiva), Itoha a Beattieho (Honda). V tehdejší výsledkové listině najdeme celkem 13 předchůdců nynějších "CRT". V tabulce MS se vklínil skvělý soukromník Nial MacKenzie dokonce do Top-10 a sezónu 1993 dokončil jako devátý, když za sebou nechal všechny tovární jezdce s Cagivami - 10. Chandler, 11. Kocinski a 13. Mladin. Ostatně mezi italské Cagivy se vklínil i Španěl Juan Lopez Mella s dalším motocyklem ROC-Yamaha (12.).
I sezónu 1994 zachraňovaly vlastně motocykly ROC a Harris Yamaha, z 26 jezdců úvodního závodu na okruhu Eastern Creek bylo celkem 10 s továrními prototypy Honda (4), Yamaha
(2), Suzuki (2) a Cagiva (2), doplněni jedním motocyklem Paton, v cíli předposlední se ztrátou 2 okruhů na vítězného Kocinskeho s Cagivou. Tabulka MS nám nabídla stejný pohled jako o rok předtím, Niall MacKenzie (ROC-Yamaha) byl celkově klasifikován na místě 10., Bernard Garcia se šasím a motorem stejné značky 11. a John Reynolds s nejlepším strojem Harris-Yamaha jako 14.
Stejnou podívanou nám nabídl i rok 1995, v úvodním závodě z 28 startujících jezdců královské kubatury bylo 12 s prototypovými motocykly. Yamaha 3, Honda 6, Suzuki 2 a Aprilia 1. Motocykly ROC -Yamaha a Harris-Yamaha se podělily o další místa na startovním roštu v poměru 10:6. A výsledek také nikoho nepřekvapil, za 11 jezdci s prototypy skončil jako 12. Sean Emmett (+1.27.290), přičemž na posledního jezdce s prototypem Reggianniho s Aprilií ztratil 12,5 sekundy. V šampionátu se nejlépe umístil Neil Hodgson s ROC-Yamahou těsně za Top-10 na místě 11. a Juan Borja se stejným motocyklem 12.
O rok později se už počet strojů Yamaha se šasím ROC či Harris hodně zmenšil a to se také projevilo na celkovém obsazení startovního roštu: Pouhých 18 jezdců se postavilo na start tehdejší premiéry, 9 prototypů doplnilo 7 jezdců s ROC či Harrisem a po jednom motocyklu Paton a ELF. V konečné tabulce šampionátu 1996 to bylo také hned vidět, nejlepším byl Frederic Protat s ROC-Yamahou jako 15., když před ním skončil i Juan Borja s motocyklem ELF.
Úpadek tehdejších CRT nastal pomalu, ale jistě, už další rok: Na startu 1997 vidíme jen Lucia Pederciniho a Laurenta Naveua s ROC-Yamahami a ti končí ve výsledkovém propadlišti: Naveu je 27., Pedercini 29., když před nimi končí oba dva motocykly Modenas KR3 či ELF a také skoro všichni jezdci na "divokou kartu".
Závěrem jen shrnutí, zatímco tehdejší motocykly ROC a Harris Yamaha měly prototypové šasí britské výroby, tak jako pohonná jednotka byly použity motory Yamaha.
Nyní uvidíme na startovním roštu motocykly s prototypovým šasím FTR, Aprilia či Suter. A jako pohonné jednotky v nich budou zabudovány motory Aprilia, BMW či Honda.
Tehdy bylo na startu přibližně 10-12 jezdců s kompletními továrními prototypy Honda, Yamaha, Suzuki a ojediněle Cagiva, nyní jich bude přesně 12 a to Honda, Yamaha a Ducati.
Tehdejší nejlepší jezdec s motocyklem ROC Yamaha Niall MacKenzie skončil v závodě se ztrátou kolem 10. místa (s jednou výjimkou), což se dá u jezdců kvalit Colina Edwardse, Randy de Puineta či Aleixe Espargara očekávat rovněž.
A konečně v celkovém pořadí MS královské kubatury v sezónách 1992-1995 se nejlépe umísťovaný jezdec s motocyklem této konstrukce nacházel na hraně Top-10, což rozhodně není nad síly Edwardse či De Puineta.
Jinak řečeno, tuto situaci, jaká nás fanoušky závodů Grand Prix čeká v roce 2012, máme ještě v dobré paměti, tedy aspoň ti dříve narození.
Jedním z úspěchů netovárních jezdců bylo vítězství Jacka Ahearna s motocyklem Manx Norton v roce 1964 v Imatře - GP Finska - a to jen proto, že tovární jezdec MV Agusty Mike Hailwood měl už titul matematicky v kapse a mohl si dovolit vynechat nebezpečnou finskou Grand Prix a ještě další závod.
Velmi zajímavou kampaň odstartovala právě továrna Suzuki, když v roce 1976 a potom i v následujících rocích zaplavila depa tehdejších Velkých cen replikami továrních motocyklů Suzuki XR14, či RG Mk1. A na nich dokázali vyhrávat a dojíždět na podia Phil Read, Marco Lucchinelli, Virginio Ferrari, Jack Findlay, Teuvo Lansivuori nebo Philippe Coulon. Ostatně právě při GP Finska 1976 vyhrál poprvé na privátní Suzuki Pat Hennen a bylo to také první historické vítězství Američana v závodě Grand Prix vůbec.
O rok později, tedy 1977, pak porazil Wil Hartog se soukromou Suzuki doma v Assenu Barryho Sheena. Ve stejném roce sice vyhrál královskou kubaturu Jack Findlay na Salzburgringu, ale tehdy závod bojkotovali na čele s Barry Sheenem všichni tovární jezdci na protest proti špatným bezpečnostním podmínkám, kdy se v předchozím závodě do 350 ccm bohužel zabil Hans Stadelmann.
Za podobných podmínek, tedy za bojkotu továrních pilotů, vyhrál v roce 1979 Dennis Ireland na motocyklu Suzuki Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamp. A na hodně nebezpečném okruhu dokonce s přejezdem kolejí vyhrál v Imatře rovněž další Nizozemec Boet van Dulmen.
Konečně třetí ze skvělých Nizozemců, Jack Middelburg, byl posledním privátním pilotem, který vyhrál za normálních podmínek, a to v Assenu 1980 na motocyklu Yamaha TZ a 1981 v Silverstone se Suzuki RG.
V roce 1983 se objevil další privátní motocykl - Honda RS. Nejlepší výsledek tohoto motocyklu byl o plných 6 roků později, kdy s výjimkou Chiliho všichni ostatní jezdci bojkotovali "Gran Premio delle Nazioni" v Misanu kvůli dešti a za vítězným "stávkokazem" Pierfrancescem Chilim dojeli na podiová umístění Simon Buckmaster a Michael Rudroff.
První motocykl "CRT" se potom objevil na startu v roce 1992. Pokud se můžeme podívat třeba do programu tehdejšího závodu Grand Prix Velké Británie v Doningtonu, tak sice zjistíme, že je přihlášeno 34 jezdců v kubatuře 500 ccm, ale z nich pouze 12 jich má k dispozici prototypové motocykly!, to je historická náhoda, aneb "historie se přece neopakuje, nebo snad ano" a zbytek jede s tehdejšími "CRT". Ve startovní listině tak najdeme s motocykly Harris-Yamaha třeba Carla Fogartyho, Simona Buckmastera a pochopitelně celou řadu dalších, nebo naopak s motocyklem ROC-Yamaha Petera Goddarda či Toshiho Ararakiho. A výsledek závodu: Vyhrál pochopitelně tovární jezdec Hondy Wayne Gardner a také další tři místa patřila továrním pilotům Raineymu, Garrigovi a Lawsonovi. Ovšem pátý dojel Goddard (ROC-Yamaha) se ztrátou 1.04.091 min, šestý s motocyklem Harris Yamaha Terry Rymes (+1.22.330). Ve startovní listině ale nechyběli ani třeba Lucio Pedercini (Paton) nebo Marco Papa (Librenti). V šampionátu MS 1992 končí populární Niall MacKenzie jedenáctý, Peter Goddard jako 15.
O rok později - 1993 - se tehdejší "CRT" měla už čile k světu, v úvodním závodě Grand Prix Austrálie na okruhu Eastern Creek, se jich ve výsledkové listině kubatury do 500 ccm objevilo celkem 14 (11x ROC-Yamaha, 3x Harris-Yamaha) a pouze 10 pilotů pilotovalo tehdy prototypy. Tito jezdci samozřejmě obsadili prvních devět míst, za posledním z nich (Matt Mladin - Cagiva) dojel se ztrátou 4,5 sekundy jako desátý Niall MacKenzie s motocyklem ROC-Yamaha, který ovšem na tehdejšího vítěze Schwantze ztratil 1.20.844 minuty. MacKenzie byl ostatně jediným z jezdců na motocyklem ROC, resp. Harris Yamaha, který neztratil celý okruh. Dalších devět dojelo na místech 11-19. s okruhem ztráty, další dva se 2 koly atd.
Nejlepší výsledek předchůdce dnešních "CRT" se datuje ve stejném roce do britského Doningtonu, kde už výše jmenovaný Nial MacKenzie (ROC-Yamaha) získal podiové umístění. Porazili ho pouze vítězný Luca Cadalora a druhý v cíli Wayne Rainey s továrními motocykly Yamaha, ovšem se ztrátou 21.898 sekundy nechal MacKenzie za sebou Fogartyho (Cagiva), Itoha a Beattieho (Honda). V tehdejší výsledkové listině najdeme celkem 13 předchůdců nynějších "CRT". V tabulce MS se vklínil skvělý soukromník Nial MacKenzie dokonce do Top-10 a sezónu 1993 dokončil jako devátý, když za sebou nechal všechny tovární jezdce s Cagivami - 10. Chandler, 11. Kocinski a 13. Mladin. Ostatně mezi italské Cagivy se vklínil i Španěl Juan Lopez Mella s dalším motocyklem ROC-Yamaha (12.).
I sezónu 1994 zachraňovaly vlastně motocykly ROC a Harris Yamaha, z 26 jezdců úvodního závodu na okruhu Eastern Creek bylo celkem 10 s továrními prototypy Honda (4), Yamaha
(2), Suzuki (2) a Cagiva (2), doplněni jedním motocyklem Paton, v cíli předposlední se ztrátou 2 okruhů na vítězného Kocinskeho s Cagivou. Tabulka MS nám nabídla stejný pohled jako o rok předtím, Niall MacKenzie (ROC-Yamaha) byl celkově klasifikován na místě 10., Bernard Garcia se šasím a motorem stejné značky 11. a John Reynolds s nejlepším strojem Harris-Yamaha jako 14.
Stejnou podívanou nám nabídl i rok 1995, v úvodním závodě z 28 startujících jezdců královské kubatury bylo 12 s prototypovými motocykly. Yamaha 3, Honda 6, Suzuki 2 a Aprilia 1. Motocykly ROC -Yamaha a Harris-Yamaha se podělily o další místa na startovním roštu v poměru 10:6. A výsledek také nikoho nepřekvapil, za 11 jezdci s prototypy skončil jako 12. Sean Emmett (+1.27.290), přičemž na posledního jezdce s prototypem Reggianniho s Aprilií ztratil 12,5 sekundy. V šampionátu se nejlépe umístil Neil Hodgson s ROC-Yamahou těsně za Top-10 na místě 11. a Juan Borja se stejným motocyklem 12.
O rok později se už počet strojů Yamaha se šasím ROC či Harris hodně zmenšil a to se také projevilo na celkovém obsazení startovního roštu: Pouhých 18 jezdců se postavilo na start tehdejší premiéry, 9 prototypů doplnilo 7 jezdců s ROC či Harrisem a po jednom motocyklu Paton a ELF. V konečné tabulce šampionátu 1996 to bylo také hned vidět, nejlepším byl Frederic Protat s ROC-Yamahou jako 15., když před ním skončil i Juan Borja s motocyklem ELF.
Úpadek tehdejších CRT nastal pomalu, ale jistě, už další rok: Na startu 1997 vidíme jen Lucia Pederciniho a Laurenta Naveua s ROC-Yamahami a ti končí ve výsledkovém propadlišti: Naveu je 27., Pedercini 29., když před nimi končí oba dva motocykly Modenas KR3 či ELF a také skoro všichni jezdci na "divokou kartu".
Závěrem jen shrnutí, zatímco tehdejší motocykly ROC a Harris Yamaha měly prototypové šasí britské výroby, tak jako pohonná jednotka byly použity motory Yamaha.
Nyní uvidíme na startovním roštu motocykly s prototypovým šasím FTR, Aprilia či Suter. A jako pohonné jednotky v nich budou zabudovány motory Aprilia, BMW či Honda.
Tehdy bylo na startu přibližně 10-12 jezdců s kompletními továrními prototypy Honda, Yamaha, Suzuki a ojediněle Cagiva, nyní jich bude přesně 12 a to Honda, Yamaha a Ducati.
Tehdejší nejlepší jezdec s motocyklem ROC Yamaha Niall MacKenzie skončil v závodě se ztrátou kolem 10. místa (s jednou výjimkou), což se dá u jezdců kvalit Colina Edwardse, Randy de Puineta či Aleixe Espargara očekávat rovněž.
A konečně v celkovém pořadí MS královské kubatury v sezónách 1992-1995 se nejlépe umísťovaný jezdec s motocyklem této konstrukce nacházel na hraně Top-10, což rozhodně není nad síly Edwardse či De Puineta.
Jinak řečeno, tuto situaci, jaká nás fanoušky závodů Grand Prix čeká v roce 2012, máme ještě v dobré paměti, tedy aspoň ti dříve narození.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?