70 let MS silničních motocyklů: 3. díl 1997-2018

1997
Zisk již čtvrtého titulu Micka Doohana v řadě proběhl ve velkém stylu opravdivého mistra. Mick vyhrál celkem 12 závodů, 2x byl druhý (zvítězili jeho týmoví kolegové Crivillé a Okada, takže dokonalý triumf týmu Repsol Honda). Může ho tak jen mrzet pád z prvního místa právě v posledním závodě na domácí Grand Prix Austrálie. Jinak byl Doohan prostě nepřekonatelný. Také Max Biaggi, nově na Hondě, obhájil svůj titul ve dvěstěpadesátkách, i když to měl o poznání obtížnější a vyhrál nakonec jen dva body před Waldmannem. Japonskou nadvládu ve stopětadvacítkách z posledních tří let přerušil svým prvním titulem italský mladíček Valentino Rossi – slavit ho mohl již u nás v Brně.

1998
V pětistovkách dostal Mick Doohan nového vážného soupeře. Do královské kubatury totiž přestoupil Max Biaggi. Vyhrál dokonce hned zcela první Grand Prix v Japonsku a po značnou část sezóny byl jeho duel s Doohanem o mistrovský titul zcela otevřený. Čtyři vítězství v jednom tahu na konci sezóny ale rozhodly opět pro Doohana. Na dvěstěpadesátky se asi bude nejvíce vzpomínat v souvislosti s kolizí týmových kolegů Aprilie Capirossiho a Harady v posledním závodě sezóny, kdy oba přímo bojovali o titul. Jen pár zatáček před cílem sestřelil Capirossi zezadu Haradu, sám dojel druhý a získal tak titul. Po přešetření celé záležitosti totiž zůstaly výsledky v platnosti. Dnes by mu to asi jen tak neprošlo. O mistru stopětadvacítek se rozhodovalo dokonce až po skončení sezóny takříkajíc „u zeleného stolu“. Dle počtu dosažených bodů na tom byl nejlépe Masaki Tokudome. Následně ale byla  Sakatovi zrušena jeho diskvalifikace ze 4. místa v předešlém závodě v Austrálii a zpětně připsané body mu zajistily titul.

1999
Cesta Micka Doohana za dalším titulem a vlastně celá jeho závodní kariéry skončila havárií při tréninku na Grand Prix Španělska (třetí závod sezóny). Ani po dlouhodobé léčbě  zraněného kolena se už Doohan nedokázal na závodní dráhu vrátit. Uvolnění trůn světového šampiona obsadil Alex Crivillé ze Španělska a od roku 1982, kdy získal titul Franco Uncini, vyhrál po dlouhých 17 letech titul v nejprestižnější třídě 500 cm³ opět jezdec z Evropy. Rossi získal poměrně bezpečně titul ve dvěstěpadesátkách, když vyhrál celkem devět závodů. Naopak žádný nevyhrál Emilio Alzamora ve třídě 125 cm³, přesto mu vyrovnané výkony a pravidelný příděl bodů (10x na podiu) na titul stačily. Melandri a Azuma, kteří skončili v konečném pořadí až za ním, měli každý na svém kontě pět vítězství.

2000
Po vcelku úspěšné předešlé sezóně (2. místo) to Kenny Roberts jr.s motocyklem Suzuki dotáhl tentokráte až na mistrovský titul královské kubatury 500 cm³. Jeho otec to dokázal v letech 1978-80 dokonce 3x v řadě. V celé historii MS je to jediná dvojice otec a syn, která dosáhla na titul světových šampiónů. Ale více než poněkud nenápadný Kenny junior zaujala gradující rivalita Biaggiho a Rossiho, který přestoupil do královské třídy. Jejich vzájemné ataky během sezóny se musely řešit až na vedení FIM a Dorny. Dvěstěpadesátky ovládla Yamaha s jezdci Olivierem Jacquem a Shinyou Nakanem. O titulu rozhodoval až zcela poslední závod, který celý na čele odvodil Nakano s Jacquem za zády. Ten se ale v posledním kolese na cílové rovince z jeho závětří vynořil a nezadržitelně šel před bezmocného Nakana - o 0,014s tak vyhrál závod i titul.

2001
K vidění byla taková Rossiho klasika. Nejdříve vždy první jakási „seznamovací“ sezóna a další rok hned už zisk mistrovského titulu. Takhle to probíhalo ve stopětadvacítkách i dvěapůlích a bylo tomu tak rovněž v pětistovkách. Ve své druhé sezóně nedal Rossi svým zkušenějším soupeřům příliš šancí a jedenáct vyhraných Grand Prix a 126 bodů náskoku na druhého Biaggiho hovoří celkem jasnou řečí. Byla to poslední sezóna tradičních dvoutaktních pětistovek, pak se MS začalo postupně měnit. Daijiro Katoh byl vycházející japonskou hvězdou a ve dvěstěpadesátkách dominoval obdobně jako Rossi – 11 vítězství a titul byla jeho vstupenka do MotoGP. Bohužel jeho slibnou kariéru i život ukončila smrtelná havárie na GP Japonska 2003.

2002
Dosud nejsilnější tradiční kubatura 500 cm³ byla přeměněna na kategorii MotoGP. V ní mohly startovat zatím jak dvoutaktní pětistovky, tak motocykly s čtyřdobým motorem o objemu do 990 cm3. Průběh sezóny ovšem postupně ukázal jednoznačnou převahu nových čtyřtaktů. Ty od počátku nasazovaly především tovární týmy, ale později je měly k dispozici i ostatní účastníci. Rossi již jako člen továrního týmu Hondy pokračoval ve své „spanilé jízdě“ a v boji o titul neměl v podstatě žádného vyrovnaného soupeře. Výsledkem byla suverénní obhajoba jeho titulu. Z velkou bodovou ztrátou za ním skončil na druhém místě opět Max Biaggi na Yamaze.

2003
Valentino Rossi opět s přehledem vyhrál další titul a spojení Rossi-Honda se zdálo nepřekonatelné. O to bylo ale větší překvapení, když po skončení sezóny byla jejich spolupráce ukončena a Rossi přestoupil k Yamaze. Ukázalo se však, že Vale dobře ví co dělá. Dvěapůle vyhrál Manuel Poggiali a po stopětadvacítkách v roce 2001 to už byl v takové tichosti jeho druhý titul. V dalších létech ale nedokázal svůj nepochybný potenciál pořádně „prodat“ a již se nikdy výrazněji neprosadil. Naproti tomu Dani Pedrosa svým titulem v nejslabší kubatuře do 125 cm³ skvěle odstartoval svou dlouhou a velice úspěšnou kariéru, která skončila až loňskou sezónou.

2004
Prvního Rossiho sezóna u Yamahy skončila stejně  jako ta předchozí u Hondy – tedy mistrovským titulem. Bylo jedno, jestli jezdí dvoutakty nebo čtyřtakty, na Hondě nebo na Yamaze. Tak či tak byl již několik let prostě nejlepší z nejlepších a sbíral jeden mistrovský titul za druhým. Již po dva roky se do role jeho největšího soupeře pasoval Sete Gibernau ze Španělska, ale ani on neměl v duelu s Rossim reálné šance na titul. Pedrosa, který postoupil o třídu výše, na nic nečekal a hned vyhrál také dvěstěpadesátky. Stopětadvacítky se staly kořistí Andrey Doviziosa, který je v současné době již už několik let velkou hvězdou MotoGP.

2005
Mistrem v kategorii Moto GP se stal opět s velkým náskokem nepřekonatelný Rossi, tentokráte před dalším Italem Marcem Melandrim. Ovšem méně slavné už to bylo s jejich krajanem Maxem Biaggim. V továrním týmu Repsol Honda si dělal velké naděje na mistrovský titul, tyto ambice se však nenaplnily a nakonec z toho byla jeho nejhorší a jak se později ukázalo, také zcela poslední sezóna v MS. Po různých kontroverzích již nesehnal žádné další angažmá. Stopětadvacítky vyhrál Lüthi o pět bodů Kalliem. Právě o těch pět bodů ho připravil vlastní týmový kolega Talmacsi na GP Qataru, kde nedodržel týmovou režii a vedoucího Kallia těsně před cílovou čarou předjel. KTM sice měla vítězný double, ale šéfové se chytali zděšeně za hlavu…

2006
Rossiho vítězné tažení bylo „konečně“ zastaveno. Mistrem světa se stal poněkud překvapivě Nicky Hayden, prostřední z bratrské trojice amerických závodníků (nejstarší Tommy, nejmladší Roger Lee). Rozhodoval až poslední závod a stále byl ve hře rovněž Valentino Rossi. Jeho pád hned z počátku závodu ale znamenal konec nadějím. Jó i mistr tesař se utne… Mistr světa WSBK Troy Bayliss dostal od Ducati dárek v podobě možného startu na závěrečném závodě MotoGP ve Valencii. Příležitost využil dokonale a závod s přehledem vyhrál! Byl to jeho poslední závod v MotoGP a byla to také jeho jediná vyhraná Grand Prix.

2007
Došlo k výrazné změně v nejsilnější kubatuře, kde byla snížena kapacita motoru na maximální objem 800 cm³. Vedly k tomu různé záměry, ale vše bylo postupně stejně zase rychlejší, dražší atd. Ostatně jako vždycky. Na tuto změnu byla nejlépe připravena Ducati, na níž získal Australan Casey Stoner svůj první titul mistra světa. Českého fanouška ale tentokráte zajímala více naopak nejslabší třída stopětadvacítek. Po mnoha letech od posledního vítězství Františka Šťastného v roce 1966 dokázal totiž Lukáš Pešek vyhrát dvě Grand Prix – v  Číně a Austrálii. Jednu chvíli dokonce vedl průběžné pořadí MS, ale nakonec skončil na 4. místě. Jistě všichni pamatujeme jeho pódiové umístění (3. místo) na domácí Velké ceně v Brně.

2008
Rossi se opět vrátil na trůn, a pokud se ohlédneme za jeho dosavadními tituly, tak je získal pěkně postupně napříč všemi kategoriemi: 125 a 250 cm^₃, stihl také ještě dvoutaktní pětistovky, následovaly čtyřtakty 990 cm³ a nyní tedy osmistovky. Dvěstěpadesátky vyhrál jeho vlasatý krajan Marco Simmocelli. Nikdo neví, jak se mu ta jeho mohutná kudrnatá hříva mohla vejít pod přilbu. Byl to velice sympatický a značně populární jezdec s velkým závodnickým srdcem. To bohužel dotlouklo o pouhé tři roky později při havárii v MotoGP v Malajsii, kde po celkem nevinně vypadajícím pádu skončil po koly svých soupeřů. Stopětadvacítky vyhrál poněkud překvapivě Francouz Di Meglio, ale svůj mistrovský titul nedokázal již v dalších letech zúročit.

2009
Byl to poslední rok dvoutaktních dvěstěpadesátek a posledním mistrem světa se stal Japonec Hiroshi Aoyama na Hondě. Tato třída byla od příštího roku nahrazena kategorií Moto2, v níž mohly startovat různé motocykly (podvozky) s jednotně dodávaným motorem Honda 600 cm³. Valentino Rossi dokázal obhájit svůj titul v nejsilnější třídě osmistovek a byl to již jeho devátý titul v pořadí. Tehdy si to ani on, ani nikdo jiný nepřipouštěl, ale dnes to s odstupem času vypadá, že to nejspíše bude také jeho titul poslední. Jen před pár týdny oslavil Valentno kulaté čtyřicáté narozeniny a kulatý desátý titul by byl pro něho jistě tím nejlepším dárkem.

2010
Při tréninku na domácí Grand Prix Itálie havaroval Valentino Rossi a zlomenina nohy ho vyřadila ze hry na několik dalších závodů. Bylo to vlastně vůbec poprvé v jeho kariéře, kdy nemohl v nějakém závodě startovat. Od svého debutu při Grand Prix Malajsie 1996 totiž nevynechal ani jeden závod! Nyní ho zranění vyřadilo na čtyři závody v řadě, ale od té doby opět Valentino nechyběl na startu žádného závodu. Prvním mistrem světa v nově vzniklé kategorii Moto2 se stal Toni Elias. Po Františku Šťastném a Lukáši Peškovi dokázal Karel Abraham jako třetí Čech v historii vyhrát závod MS Grand Prix. Stalo se tak v závěrečném závodě ve Valencii ve třídě Moto2, což mu následně umožnilo získat angažmá v MotoGP. Ve stopětadvacítkách vyhrál svůj první titul Marc Márquez. Experti v něm již tehdy viděli velký talent. Nespletli se!

2011
Vybuchla jedna z největších přestupových „bomb“ v celé historii MS. Valentino Rossi odešel k Ducati! Obecně se mělo za to, že s podporou této značky to dříve či později společně dotáhnou k mistrovskému titulu. Očekávané výsledky se ale nedostavily a svůj druhý titul získal Australan Casey Stoner na Hondě, kam přestoupil právě od Ducati. Tímto rokem skončila třída 800 cm³, a pokud se na jejich pětiletku podíváme trochu pohledem statistiky, zjistíme možná poněkud překvapivě, že nejúspěšnějším nebyl Valentino Rossi, nýbrž právě Casey Stoner. Má dva tituly z let 2007 a 2011, stejně tak Rossi z let 2008 a 2009. Ovšem Stoner vyhrál za tuto dobu celkem  33 závodů, zatímco Rossi „pouhých“ jedenadvacet. Ostatní v porovnání s nimi, snad až na Lorenza, víceméně jen paběrkovali. Tímto rokem v MS skončila poslední dvoutaktní třída do 125 cm³.

2012
Kategorii MotoGP se opět vrátila k litrovému objemu (oproti původnímu povolenému objemu motoru 990 cm³ to bylo tentokráte opravdu přesně 1000 kubíků, což platí dodnes). Mistrem světa se stal Jorge Lorenzo na Yamaze před dvojicí továrních Hond s Danim Pedrosou a Caseym Stonerem. Po sezóně ukončil Stoner poněkud překvapivě svou závodní kariéru. „MotoGP už není ten sport, který jsem tak miloval,“ prohlásil. Prý se už chtěl věnovat jen své rodině, rybaření a užívat si život doma v Austrálii. Přesto svět MotoGP tak zcela neopustil a nadále jsme ho mohli vídat v roli testovacího jezdce či jakéhosi poradce jak u Hondy, tak u Ducati. Prvním mistrem světa v kategorii Moto3 (jednoválcové čtyřtaktní dvěstěpadesátky), která vystřídala stopětadvacítky, se stal Sandro Cortese.

2013
Po dvouleté neúspěšné anabázi s Ducati se Valentino Rossi pokorně vrátil do týmu Yamahy. Tam však byl již jedničkou jeho dřívější kolega a nynější mistr světa Jorge Lorenzo. Bez ohledu na dřívější či současné úspěchy je ale všechny porazil španělský fenomén Marc Márquez, který hned ve své první sezóně v nejprestižnější kategorii MotoGP dokázal získat titul světového šampióna. Stal se nejmladším mistrem světa nejsilnější kubatury v celé historii MS, ať již se jednalo o pětistovky nebo následně MotoGP. Z rekordních zápisů tak vymazal dosud nejmladšího Freddieho Spencera, mistra světa pětistovek 1983.

2014
Byl to jednoznačně rok Marca Márqueze. Dokázal totiž vyhrát prvních deset Grand Prix a všechny své soupeře odsoudil v podstatě do role statistů. Každá série ale jednou končí a tato Marquezova se skončila právě na naší Velké ceně v Brně, kde bral až „bramborovou“ medaili za čtvrté místo. Z pohledu boje o titul mistra světa ale nebylo už dávno co řešit. A aby toho nebylo málo, tak v kategorii Moto3 získal titul mistra světa Marcův mladší bratr Alex Márquez. Bylo to vůbec poprvé v historii MS, co nějaká bratrské dvojice získala titul mistra světa. Tvrdilo se dokonce, že Alex je ještě větší talent než jeho starší brácha, to se ale v dalších letech nepotvrdilo a Alex na tento svůj úspěch zatím navázal.

2015
V kategorii MotoGP to byl velice vypjatý rok především mezi oběma jezdci továrního týmu Yamahy Jorgem Lorenzem a Valentinem Rossim. Márquezovi se oproti nim tentokráte tolik nedařilo, přesto se právě on stal jazýčkem na vahách ohledně titulu mistra světa. V průběžném bodovém hodnocení vedl od první vyhrané Grand Prix v Kataru po celou sezónu Valentino Rossi. O své postavení i o titul přišel až v posledním závodě ve Valencii. Co tomu ale předcházelo? V předešlé Grand Prix Malajsie skončil duel Rossiho a Márqueze vzájemnou kolizí a pádem Marca. Na celý incident panuje řada rozdílných názorů, ale oficiálně byla celá záležitost vyhodnocena tak, že viníkem byl shledán Rossi, který způsobil Márquezův pád. V konečném důsledku to znamenalo trest pro Rossiho a jeho start ve Valencii až z posledního místa na roštu. Rossi dojel čtvrtý, ale Lorenzovo druhé místo znamenalo titul pro Španěla.

2016
Po roční pauze získal titul MotoGP opět Marc Márquez. Nebyla to sice tentokráte žádná spanilá jízda, ale přesto to měl v podstatě neustále pod kontrolou. V kategorii MotoGP dokázalo vyhrát alespoň jednu Grand Prix celkem 9 (slovy devět!) různých jezdců – z toho 5x Marquez, 4x Lorenzo, 2x Rossi a Crutchlow (1x u nás v Brně) a po jednom vítězství si připsali ještě Viňales, Dovizioso, Pedrosa, Iannone a Miller. Je to rekord všech dob nejsilnější třídy v celé historii MS. Určitým protikladem mohou být třeba sezóny 1956 nebo 1968, kdy Surtees či Agostini vyhráli každý sám všechny závody pětistovek… To byla ale jiná doba a každá z nich má své příznivce i odpůrce. Francouz Johan Zarco dokázal jako dosud jediný obhájit titul v kategorii Moto2.

2017
Vyrovnaným poměrem 6:6 skončilo skóre vítězných závodů mezi Márquezen na Hondě a Doviziosem na Ducati. Márquez ale dokázal přeci jen svůj titul obhájit. Italům přinesl mistrovský titul alespoň Franco Morbidelli v kategorii Moto2, když si víceméně bezpečně udržoval vedení po celou sezónu. Jeho náskok z prvních třech vyhraných závodů již nikdo nedokázal dohnat, i když se v některých fázích Lüthi dotáhl trochu „na dostřel“. Franco však dokázal vždy včas kontrovat. Nejjasnějšího mistra měla tentokráte třída Moto3. Joan Mir s 10 vítězstvími si zas tolik své soupeře k tělu nepustil a jednoznačně si dojel pro titul.

2018
Tento ročník bychom měli mít ještě v živé paměti, i když si člověk kupodivu někdy pamatuje věci 30 let staré a například vítěze z Brna nedá dohromady, kdyby se zbláznil… Tak jen pro připomenutí, kdo u nás vyhrál: MotoGP – Dovizioso, Moto2 - Oliveira, Moto3 – Di Gianntonio. Samozřejmě 3. místo našeho Kuby Kornfeila si přeci asi jen pamatujeme všichni. Stejně tak poslední závod ve Valencii, kde dostal šanci startovat na divokou kartu Can Öncü, vítěz Red Bull Rokies Cupu. Využil toho dokonale a závod s přehledem vyhrál. Ve věku 15 let a 115 dnů se tak stal nejmladším vítězem Grand Prix v celé historii MS. Čas nelze zastavit, jedni do Grand Prix nově nastupují, druzí po létech končí - jako například jedna z velkých postav celé historie MS Dani Pedrosa.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)