Závodníci včera a dnes 2.

Na doby minulé nám mnohdy zůstávají již jen naše vzpomínky. Vědecké výzkumy dokazují, že „člověčí“ tendencí je spíše si uchovat ty příjemné, což je fajn. Pojďme si tedy jen pro jejich osvěžení připomenout pár dalších jmen, která nám léta nabízela krásné chvíle závodění a dávají nám na ně vzpomenout i dnes.

Závodníci včera a dnes  2.

Jan De Vries *1944

Celou svoji kariéru na přelomu 70. a 80. let zasvětil především nejnižší objemové kubatuře 50 ccm. V té době nebylo zas takovou výraznou jezdeckou prioritou tlačit se hned do vyšších tříd s cílem už být honem honem v Moto GP (nebo tehdy v pětistovkách). Samozřejmě, že vždy tu existovala prestiž jezdit královskou kubaturu, ale současně s tím tu také byly různé hranice, kdo na to mohl nakonec dosáhnout a kdo nikoliv. Jan tedy zůstal u svých „kolibříků“, ovšem jen tak se na nich nevozil, ale sbíral jeden vítězný věnec za druhým. Když končil, tak se nakonec jeho statistiky zastavily na následujících údajích: 14 vyhraných Grand Prix a tituly mistra světa z let 1971 a 1973. Po ukončení své kariéry ctil i nadále národní holandské barvy a byl třeba manažerem svého dalšího slavného krajana Van Kessela.

Christian Sarron *1955

Je lepším z bratrské dvojice populárních Francouzů. Svého mladšího bratra Dominiqua předčil délkou i úspěšností své závodní kariéry na scéně Grand Prix, kde povětšinou hájil barvy Yamahy s výraznou francouzskou podporou, ať již Motul, Gauloises nebo třeba Yamaha France. Vzpomínáte? No určitě, vždyť jezdil v Brně na starém a později i na novém okruhu. U nás sice nevyhrál, ale jinak si na své konto připsal 9 vítězství a vrcholem jeho kariéry byl titul MS 250 ccm z roku 1984. V 500  ccm vyhrál sice jen jednou (nejlépe v MS 3.místo v letech 1985 a 1989) ovšem svého času byl v podstatě jediným Evropanem úspěšně čelícím zámořské nadvládě. Jezdil také 750 ccm a ve Francii tolik populární vytrvalostní závody. Ve svých typických modrobílých barvách je na okruzích k vidění i dnes.


Steve Parish *1954

Odkojený britskou motocyklovou scénou se vedle moderních motodromů nezalekl ani klasických přírodních okruhů včetně slavné Tourist Trophy (proč taky, vždyť je rodákem z Isle of Man). Je několikanásobným britským šampiónem různých kategorií a v MS Grand Prix skončil v roce 1977 na výborném 5. místě (v Brně byl sedmý). Pak jezdil také trucky a je dokonce evropským mistrem 1984. Dnes pracuje především jako televizní komentátor pro sportovní sekci britské televizní společnosti BBC, či jako publicista a odborný poradce pro řadu renomovaných motoristických časopisů. Jeho zasvěcené komentáře se týkají nejen Grand Prix, ale také SBK nebo velkých road racingových akcí jako jsou TT, NW200 či Ulster GP. Tohle všechno si sám prožil na vlastní kůži a tak moc dobře ví o čem je řeč.


Dieter Braun *1943

Jezdil skoro všechno, od 125, přes 250 a 350 až po třídu 500 ccm. Není to vskutku žádný střízlík, ale navzdory své vysoké postavě získal v roce 1970 titul mistra světa právě ve třídě 125 ccm na polosoukromém motocyklu Suzuki. Druhý titul má pak ze své „hlavní“ kubatury 250 ccm v roce 1973 a z této sezóny má mimo jiné také vítězství v Brně. K jeho prvenství na GP DDR na Sachsenringu 1971 se váže také jeden zajímavý incident. Když byla na počest vítěze hrána západoněmecká státní hymna, povstali přítomní „dederóni“ a jako jeden muž začali zpívat její slova. Vyděšení soudruzi z NDR se narychlo snažili zmírnit tuto veřejnou demonstraci za jednotné Německo alespoň vypnutím ampliónů podél trati, to už ale bylo pozdě. Střední třídy jezdil převážně na Yamaze a na „místo činu“, jako je třeba Assen, Spa nebo TT se s ní vrací i dnes.

Franco Uncini *1955

V roce 1977 vyhrál na motocyklu Harley Davidson v Brně dvěstěpadesátky před svým týmovým kolegou a trojnásobným mistrem světa z předchozích let Walterem Villou. Bylo to pro diváky vcelku překvapení a zřejmě též pro Villu i celý tým HD. Spekulovalo se o tom, že to bylo i za hranicí určité stájové režie, kde byl Villa týmovou jedničkou. Kdo ví…? Jisté však je, že Uncini dosáhl svých nejlepších výsledků následně v pětistovkách a pět vítězných Grand Prix mu v roce 1982 vyneslo titul mistra světa. Do doby než přišel Rossi, byl po dlouhá léta posledním italským šampiónem 500 ccm. Dnes je stále velice aktivní na scéně Grand Prix, ale z velkého závodníka se stal velkým funkcionářem (v tom nejlepším slova smyslu) a již řadu let zastává významnou funkci delegáta FIM pro bezpečnost závodních okruhů.


Sammy Miller *1933

Motocyklový všeuměl, který jezdil motokros, enduro, trial i silnici. Ze všech těchto disciplín má nespočet irských i britských vavřínů a prosadil se rovněž na mezinárodní scéně. V kategorii silničních motocyklů se sice nikdy nedostal až na samý vrchol a třeba titul mistra světa nebo vyhraný závod Grand Prix mu v jeho sbírce všemožných trofejí chybí, ale zato má dnes jednu z největších a nejunikátnějších sbírek klasických motocyklů na světě (včetně závoďáků). K vidění je na adrese: Sammy Miller Museum, New Milton, Hampshire, England. Takže vážení motocykloví fandové, příležitostně se tam stavte, stojí to určitě za to. Sammy vás tam rád uvidí a vsaďte se, že bude mít v ruce typický irský šálek čaje s mlékem. Dáte si? Při té příležitosti s ním můžete zavést řeč třeba na to, jak závodil také na naší ČZ.


Johnny Cecotto *1956

„Panebože, kdo to je?“ kroutili všichni hlavou, když hned při své první GP ve Francii 1975 vyhrál double 250/350 ccm! Na scéně MS byl sice jen šest let (1975-1980), což není zas až tak moc, ale stihl jeden titul MS 350ccm + 14 vítězných Grand Prix,  z toho také dvě v Brně 1977, včetně platného rekordního průměru 187,476 km/h z nezapomenutelného závodu pětistovek. K tomu v roce 1978 ještě titul 750ccm. Jako nejeden silničář před ním, přesedlal také Johnny na čtyři kola, takže zatímco starý brněnský okruh si „střihnul“ ještě na motorce, na novém se už proháněl v autě. Prosadil se až do Formule-1, ovšem hlavně to byly cesťáky. Dnes v autech závodí už jeho syn a Johnny vede takovou závodní školu pro mladé nastupující talenty. Snad poprvé od roku 1980 se vloni ve Spa zase svezl s Yamahou 500. První jeho komentář byl strohý, ale výstižný: Fantastic!


Marco Lucchinelli *1954

Byl to takový bouřlivák na trati i mimo ni. Nebyl nikdy svatej a má i něco odsezeno v kriminále za určité drogové delikty. Dnes už je ale čistý a tak se zase věnuje svým původním a mnohem lepším drogám – motocyklům. S těmi brázdil světové okruhy řadu let a nakonec to dotáhl až na mistra světa nejprestižnější kategorii 500 ccm. To bylo v roce 1981 a na jeho štítě zůstali takoví střelci jako byli Mamola, Roberts nebo Sheene. Škoda, že jsme ho v době jeho největší slávy už nemohli vidět u nás v Brně - a za hranice se z nás tehdy dostal jen málokdo. Vcelku úspěšně jezdil i jiné šampionáty jako např. 750 ccm (4./1977) či SBK (5./1988) nebo TT F-1 (7./1986). Nepřehlédnutelný svým zjevem i temperamentem je i na soudobých závodech veteránů. Tam kde je v paddocku nějaká bžunda, tam bude nejspíš i Marco.


Phillip Coulon *1950

Tento Švýcar byl řekněme hvězdou druhé velikosti, když mu do té „first class“ vždy nějaký ten maličký krůček chyběl. Ale v tehdejším početném jezdeckém poli vidět byl, to zas jo. Vždyť v celkovém pořadí mistrovství světa kategorie 500 ccm se dokázal celkem 3 x prosadit až do první desítky, když v roce 1976 byl šestý a v letech 1977 a 1979 skončil vždy o dva stupínky níže, tedy na osmém místě. Z roku 1976 má na svém kontě také dvě třetí místa na stupních vítězů, a to z Imatry a pak rovněž od nás ze starého Brna - že by mu nějak svědčily ty klasické přírodní okruhy? Jeho největší dosažené úspěchy jsou spojeny s motocyklem Suzuki 500. Na dnešních akcích veteránů na ni zase rád odhodlaně usedne, omládne o několik let a vyrazí všechny ty hvězdy pořádně prohnat.


Kenny Roberts *1951

Do světa Grand Prix vstoupil naplno v roce 1978 typicky americkým prohlášením, že získá hned tři tituly mistra světa. V merku měl 250, 500 a 750 ccm a přestože z toho byl nakonec „jen“ titul pětistovek, nebyly jeho cíle až tak nereálné. V 750 ccm skončil totiž těsně druhý a tak pouze dvěapůle v průběhu sezóny zabalil. Svůj titul 500 ccm pak dokázal ještě v dalších dvou letech obhájit a jeho souboje třeba se Sheenem nebo Spencerem patří do zlatého fondu historie motocyklových závodů. Poté úspěšně vedl svůj závodní tým jako manažer (Mamola, Lawson, Rainey, Kocinski…) a později si troufl i na výrobu vlastních motocyklů Proton. S nimi to už ale tak slavné nebylo. Nyní si užívá závodů veteránů a kromě toho také hledá různé možnosti pro účast svého týmu v Moto2. Zatím se to nepodařilo, zatím…


Kevin Schwantz *1964

Jeho kariéra byla dlouhodobě spojena se značkou Suzuki, která především jeho zásluhou mohla konkurovat Hondě a Yamaze. Nakonec se s ní Kevin probojoval v roce 1993 až k titulu mistra světa 500 ccm. Jeho celoživotním „osobním“ soupeřem byl Wayne Rainey, s nímž bojoval od počátků již v Americe a pak i v MS. Pro Kevina platilo vždy jediné – vyhrát nebo být alespoň před Raineym (no ale on se Wayne jen tak nedal). Svým atraktivním jezdeckým stylem si získal obrovské množství fanoušků po celém světě a jedna zatáčka brněnského okruhu dokonce nese jeho jméno – kdo by neznal „Švoncovku“. Stále je v těsném kontaktu s děním kolem Grand Prix a před pár lety dokonce uvažoval o zřízení satelitního týmu Suzuki. Vývoj vzal nakonec ale zcela opačný směr a tato značka nyní ze závodů zcela odstoupila. Kevin dnes tedy alespoň pokukuje po nějaké možnosti svého týmu v Moto2. Tak uvidíme.


Tommy Robb *1934

Rodák ze Severního Irska to měl k motocyklovým závodům velice blízko – tam se to prostě jezdí všude. I když pak se závody procestoval pořádný kus světa, svých nejlepších výsledků dosáhl právě na Ostrovech. Pomineme-li řadu jeho domácích úspěchů (nebo raději nepomineme – např. 5 vítězství na NW200), tak v mistrovství světa dokázal vyhrát celkem tři závody. V roce 1962 Ulster GP 250 ccm a 350 ccm v Imatře, na TT v roce 1973 ještě přidal vítěznou třídu Lightweight 125. V MS byl celkově nejlépe druhý za Redmanem ve 350 ccm v roce 1962. Dnes sice už chůzi zvládá jen s určitou námahou a pěkně pomaloučku, ovšem v sedle motocyklu uhání pořád ještě hezky svižně. S partou kámošů ze starých časů to každoročně předvádí na TT nebo třeba v Goodwoodu, avšak bývá k vidění i jinde.


Jorge Martinez *1962

Na tohoto Španěla se spíše doptáte jako na Aspara, než na Martineze. Tuto svou všeobecně známou přezdívku pojal za svou do té míry, že už je to spíše jakýsi „umělecký“ pseudonym. Vždyť i jeho autogram (rád vám ho poskytne) zní jasně – Aspar. Když v roce 1988 získal mistrovský double 80 a 125 ccm, stal se posledním jezdcem, který získal dva tituly MS v jedné sezóně. Celkem má čtyři jako jezdec a řadu dalších přidal v roli týmového manažera. Dnes jako „big boss“ má svůj tým ve všech třídách MS a jelikož je každý financován jinými sponzory, musí Aspar ctít barvy všech svých mecenášů. Nesmí se tedy opomenout vždy včas pro každou třídu převléknout do příslušného „dresu“. Několikrát denně je to sice dost otrava a další starost navíc, ale kdyby šlo ve světě MotoGP jen o toto, tak by to byla brnkačka.


Angel Nieto *1947

Je nejúspěšnějším jezdem těch nejnižších objemových kategorií. Celkem 7x získal titul světového šampióna 125 ccm a k tomu má ještě dalších šest z padesátek. Těchto svých 13 titulů ale z určité pověrčivosti rozepisuje raději jako 12+1. Ve třídách 50, 80 a 125ccm vyhrál celkem 90 Grand Prix a v historických statistikách je se všemi těmito čísly hodně vysoko, vždyť větší počet titulů má už jen Agostini (15) a v pořadí vítězných závodů je Angel na třetí příčce za italským duem Agostini a Rossi. Na závodní scénu přivedl i další členy svého klanu – syna Pabla a synovce Fonsiho. Nebylo to sice špatný, ale Angelových úspěchům se ani nepřiblížili. Dodnes je stále v centru dění kolem závodních motorek v mnoha různých funkcích - jako manažer, konzultant, komentátor, poradce nebo někde třeba jen jako host (např. TT 2010) a vášeň pro dvě rychlá kola ho určitě hned tak nepustí.


Wil Hartog *1948

V závodním světě byl znám jakožto „Bílý obr“. Přezdívalo se mu tak jednak pro nepochybně velké (patřilo by se asi napsat obrovské) jezdecké umění, jednak pro jeho typickou a nepřehlédnutelnou bílou kombinézu. Zejména holandští motocykloví fanoušci na něho nedali dopustit a když v roce 1977 vyhrál Dutch TT ve třídě 500 ccm na legendárním okruhu v Assenu, kde porazil v té době naprosto dominantního Barryho Sheena, tak extáze nadšení přítomných diváků byla, no řekněme, rovněž obrovská. Vyhrál 5 Grand Prix a v MS bylo jeho nejlepším umístěním 4. místo z let 1978 a 79 (vše 500 ccm). Představil se také u nás v Brně, ale bez nějakého mimořádného výsledku. Přestože dnes jeho stále bílou kombinézu již doplňují také stylově bílé vlasy, svou modrobílou Suzuki prohání jak za mlada.


Bohumil Staša *1944

Celkový počet 20 titulů mistra republiky z něho dělá našeho nejúspěšnějšího závodníka, tedy alespoň co se domácí scény týká. Má titul ze třídy 125, 175, 250, 350 a 500 ccm, tedy mimo 50 a side ze všech u nás tehdy vypisovaných kubatur. Ovšem prosadil se též ve světě a jeho nejlepší celkové umístění je shodně 8. místo s ČZ 350 ccm v letech 1968 a 69. Byla to však doba, kdy nemohl absolvovat celý mistrovský seriál a tak jsou jeho výsledky v MS značně zkreslené, neboť jezdecky měl rozhodně na víc a nepochybně patřil do tehdejší světové špičky. Je též nejúspěšnějším českým jezdcem na naší brněnské Velké ceně v rámci MS, odkud má dva cenné věnce ze stupňů vítězů: 1969, 3. místo ČZ 372 (třída 500) a 1971, 2. místo ČZ 350 4. Ovšem dnes ho do Brna nedostanete ani párem koní…. V poslední době si ve svém domku ve Strakonicích udělal zase po létech radost a postavil si krásnou repliku své někdejší „Čízy“ 350, s níž je sporadicky k vidění na některých veteránských akcích.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 12x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist