Závodníci včera a dnes

Vstupem do nového roku 2012 jsme si odškrtli další položku na naší životní pouti. Ovšem nebyli jsme v tom sami a spolu s námi každoročně stárnou i někdejší hvězdy motocyklového nebe. Stará láska nerezaví, a tak i když jsou to dnes již pánové v důchodovém věku, nevysedávají jen tak nečinně na zápraží, ale dle možností se stále motají kolem rychlých kol.

Závodníci včera a dnes

Giacomo Agostini * 1942

Ago je statisticky nejúspěšnějším jezdcem motocyklové historie. Na svém kontě má 15 titulů mistra světa a 122 vítězných GP. Sám však hájí počet 123, neboť si sveřepě započítává i jedno vítězství v MS 750ccm – tyto závody však neměly status Grand Prix. Své úspěchy dosáhl především s motocykly MV Agusta a posléze i s Yamahou. Po ukončení závodní kariéry spojil své další působení ve světě GP právě s touto značkou a šéfoval továrnímu týmu Marlboro Yamaha, později ale také Cagivě. Se svými jezdci, jako byli mimo jiné třeba Kenny Roberts a Eddie Lawson, si připsal na své konto další tituly i jako týmový manažer. Dnes je to pořád švihák k pohledání a jako host se na různých motocyklových akcích stále objevuje v sedle svých motocyklů. Mezi čestnými hosty je pochopitelně vždy hvězdou první velikosti – právem. Zkoušel vlastně i automobilové závody, ovšem jeho výsledky v této oblasti nesnesou přísnějšího měřítka a s těmi motocyklovými se nedají vůbec srovnat.

Phil Read * 1939

Na scéně motocyklových závodů toho zažil – a taky dokázal – mnoho. Je sedminásobným mistrem světa v objemových kubaturách 125, 250 a 500ccm a k tomu si ještě připsal titul MS TT F-1 z roku 1977 na milované i zatracované Tourist Trophy. V roce 1972 byl jedním z hlavních odpůrců TT a tvrdě prosazoval její další bojkot, ale po pár letech se tam slavně vrátil a zvítězil. Mnozí skalní příznivci TT mu ale jeho někdejší postoj k tomuto závodu nikdy nezapomněli. U motorek zůstal i poté a na ostrovech v různých formách zastupoval motocyklové značky MV Agusta a Yamaha, s nimiž sbíral své nelepší výsledky. Dnes ho stále můžeme vidět na slavných okruzích, ať jsou to Assen, TT, Imola, Jarama či další, kde si to stále s chutí rozdává se svými někdejšími soupeři. Svou závodní přilbu na hřebík tedy rozhodně nepověsil a diář má stále plný.

Victor Soussan * 1946

Tento výrazně kníratý chlápek brázdil závodní okruhy ve druhé polovině 70. let. Na špici výsledkových listin Grand Prix ho sice moc často nenajdeme, ale patřil k oblíbeným a tak trochu exotickým postavám každého paddocku. Narodil se totiž v Maroku, a aby se to nepletlo, tak jezdil s australskou licencí. V té době bez mobilu či internetu bylo Maroko i Austrálie přeci jen pořád strašně daleko a pro nás, za železnou oponou, tuplem. Sem tam navštíví nějaké to setkání klasiků či jiné motoristické akce a všímavý návštěvník naší loňské Velké ceny v Brně mohl vidět tohoto snědého, stále dobře naladěného chlapíka i zde. Pár vzpomínek na závody na starém brněnském okruhu přitom samozřejmě nemohlo chybět.

Jim Redman * 1931

Cesty osudu jsou mnohdy spletité a to je i Jimův případ, když jako rodilý Angličan dosahoval svých motocyklových úspěchů pod vlajkou africké Rhodesie. A byly to úspěchy nemalé. Získal cekem šest titulů mistra světa, z toho v letech 1962 a 1963 double 250/350ccm Pro Hondu vyhrál v kategoriích 125, 250, 350 a 500 ccm celkem 45 Grand Prix a pouze Mick Doohan dokázal o mnoho let později tento počet překonat. Jim také startoval na mnohých závodech v Československu, pamatují ho v Brně, Jičíně a dalších okruzích a jezdí k nám rád dodnes. Posledních několik let je totiž pravidelným účastníkem závodů v Kyjově a v rámci loňského ročníku zde dokonce uspořádal své kulaté narozeninové párty. No, osmdesátku by mu asi nikdo nehádal. Takže, Jime, hodně zdraví do dalších let.

Steve Baker * 1952

Je vůbec prvním Američanem, který má titul mistra světa ze silničních motocyklových závodů. To bylo v r.1977, ne sice přímo z MS Grand Prix, ale z kubatury 750 ccm, která měla v období 1977-79 svůj samostatný šampionát (tomu v letech 1973-76 předcházel Pohár FIM 750). Jezdil ale současně také klasické MS a v roce 1977 byl dokonce vicemistrem světa 500ccm hned za Barry Sheenem. Z toho roku ho také známe z Brna. Jeho kariéru bohužel předčasně ukončilo zranění a tím pro nás Evropany jaksi upadl v zapomnění. Ne tak pro zámoří, kde měl ve svém rodném Bellinghamu obchodní zastupitelství s motocykly a v roce 1999 byl uveden do americké motocyklové Síně slávy. Do Evropy se vrátil až nedávno a pod hlavičkou Yamaha Classic Racing Teamu brázdí známé evropské tratě.

John Surtees * 1934

Jako jediný se stal mistrem světa na dvou i na čtyřech kolech v těch nejvrcholnějších kategoriích. Jako tovární jezdec MV Agusty získal v letech 1956 až 1960 celkem 7x titul mistra světa ve dvou nejvyšších objemových třídách 350 a 500ccm. V té době neměl sobě rovného a jelikož v motocyklovém sportu získal vše, čeho bylo možno dosáhnout, přijal další výzvu – automobilové závody. Rovněž v této disciplíně se postupně prosadil až na samý vrchol a v roce 1964 s vozem Ferrari vyhrál titul mistra světa F-1. Později dokonce startoval ve Formuli-1 s vozy vlastní konstrukce a rovněž mnoho dalších jezdců se svezlo v Surteesu F-1, včetně např. Mika Hailwooda. Dnes se „Big John“ stále objevuje na různých akcích motocyklových i automobilových veteránů a to třeba i s motocykly či automobily patřícími do jeho soukromé sbírky – a kousky jsou to více než zajímavé. Jeho závodní kariéra spadá do období, kdy bezpečnost byla někdy dost mizerná a nejeden jeho kolega to zaplatil životem. Surtees vše přestál bez úhony, ale i v jeho případě si osud vybral krutou daň, když před několika lety při automobilových závodech zahynul jeho syn…

Heinz Rosner * 1939

Celou svou kariéru na světových okruzích (1964 – 1969) prožil v sedle východoněmecké MZ a ve druhé polovině 60.let patřil ke špičce především ve třídách 250 a 350ccm, v nichž výrazně konkuroval slovutnějším japonským značkám. Jeho nejlepším umístěním v MS bylo 3.místo 250ccm v roce 1968 za tehdy nedostižnou tovární dvojicí Yamahy Read-Ivy. Přestože nevyhrál žádnou Grand Prix, dosáhl mnohokrát na pódiové umístění a na stupních vítězů jsme ho mohli vidět nejednou i u nás v Brně. Po ukončení své závodní kariéry vedl benzinovou pumpu a taxislužbu. Dnes, v důchodu, se na své MZ stále prohání po různých okruzích – ať už je to Assen, TT, Sachsenring, Schleiz nebo některá z českých tratí. Svou závodní kariéru shrnul v knize „Heinz Rosner…startet für MZ“, kde se dočtete spoustu zajímavého.

Kel Carruthers * 1938

Jezdil na různých značkách, Norton, Aermacchi, Honda, Yamaha či třeba Benelli, na níž získal v roce 1969 titul MS 250ccm. Rok nato sice v MS skončil, ale přijal nabídku Yamahy jezdit v Americe a tak trochu jim tam dohlédnout na jejich supernadějného mladíka Kenny Robertse. Jako vedoucí týmu se pak taky s Kennym vydali „do světa“ a nakonec spolu dobyli 3x titul mistra světa kategorie 500ccm. Jako šéftechnik byl rovněž u světových titulů dalšího z Američanů - Eddie Lawsona (team Yamaha Marlboro). Motal se i u různých motokrosových týmů Yamaha a dokonce měl co do činění i se závody motorových člunů. Dnes nám dává vzpomenout na minulé závodní roky s Yamahou i se svou mistrovskou, všude stále velice atraktivní, Benelli.

Rod Gould * 1943

V podstatě celou svou aktivní kariéru strávil u Yamahy, s níž v roce 1970 dosáhl až na titul mistra světa 250ccm. Když po sezóně 1972 končil, zůstal u této firmy na jednom z manažerských postů a mimo jiné stál také za Agostiniho „přestupem století“ od MV Agusty k Yamaze, když ho jako týmový šéf po dva roky (1974-75) u Japonců provázel. Společně s další motocyklovou legendou, Mikem Hailwoodem, vytvořil společnost s takovým typickým anglickým názvem Hailwood & Gould a zabývali se dovozem a distribucí motocyklů na britských ostrovech (tentokráte šlo o značku Honda). Rodnou Anglii vyměnil za slunné Španělsko, kde již řadu let žije, a jako kmenový člen Classic Yamaha Racing Team, sedlá dále své někdejší motocykly Yamaha na různých mítincích klasiků.

Teuvo Lansivuori * 1945

Po tragické smrti Jarno Saarinena na Monze 1973 převzal za svého krajana pozici nejlepšího jezdce Yamahy a pěkně zatápěl jezdcům slavné MV Agusty. Rovněž návštěvníci Velké ceny Československa v Brně měli možnost vidět řadu jeho skvělých závodů, ať již s Yamahou nebo později v sedle Suzuki. Některé byly vítězné jako třeba 350ccm v roce 1973, jiné smolné - např. 500ccm 1975, kdy při skvělém souboji s Philem Readem jeho Suzuki nevydržela a nebo rok 1976, kdy z jasného vedení zbylo nakonec jen 2. místo. S kuckajícím motorem totiž bez benzínu dojel jen tak tak do cíle. Pokud si chcete s Tepim zavzpomínat na „staré dobré časy“, stačí vyrazit na některý ze závodů klasiků v Imatře, Spa, Assenu nebo třeba do Imoly či na jiné okruhy, kde tento plavovlasý finský sympaťák prohání svou někdejší modrobílou Suzuki.

Luigi Taveri * 1929

Jedna z velmi skromných superhvězd nedávné minulosti, možná historií poněkud opomíjený. Ovšem neprávem. Vždyť má na svém kontě tří tituly mistra světa! No a kdo z vás to má, pánové? Má vlastní motocyklové muzeum a po ukončení své aktivní kariéry se na některých kouscích nadále představoval v závodech klasiků. Před lety mu jaksi netáhla jeho pětiválcová Honda 125ccm a nějak si s tím nevěděl rady. Ale není divu, vždyť si to představte: pět válců (spíše válečků), k tomu řada ventilů (spíše tedy ventilků), dále osmistupňová převodovka (spíše -čička) a spousta dalších titěrností. Tak se rozhodl poslat vše na seštelování přímo k výrobci do Japonska. Když se o tom dověděl Franta Šťastný, tak se jen tak usmíval, a že prý by chtěl Luigiho vidět, až mu přijde od Hondy účet. Taveri jezdí veterány dodnes, ale tento stroj už nechává doma. Asi byl ten účet opravdu pořádně „mastný“…

Freddie Spencer * 1961

Patřil mezi ty zázračné děti motocyklového sportu. V roce 1983 vyhrál jako nejmladší v historii titul mistra světa 500ccm a o dva roka později získal jedinečný double 250/500ccm. Pro komplikované poranění ruky byla ale jeho kariéra narušena a značně zkrácena. Laboroval se zdlouhavým zánětem nervů svého pravého zápěstí a v řadě sezón neabsolvoval plný počet závodů. Několikrát se snažil o návrat na výsluní, ale bohužel to byly víceméně neúspěšné pokusy, které už mnohdy vyznívaly dost nedůstojně pro takovou persónu jakou byl Freddie. Ovšem zdraví především a tak Spencer musel svou kariéru předčasně ukončit. Dnes má doma svou jezdeckou motocyklovou školu a její žáci si jen těžko mohou přát lepšího pana učitele. Jako „tvář Hondy“ se po celém světě stále objevuje na různých motoristických akcích.

Wayne Rainey * 1960

Je trojnásobným mistrem světa 500ccm z let 1990-1992 a v cestě za možná čtvrtým titulem ho zastavila až vážná havárie v Misanu 1993 (byl v té době ve vedení šampionátu). Wayne si vážně poranil páteř a bohužel zůstal na invalidním vozíku. Ani to mu však nezabránilo, aby se následně angažoval na scéně Grand Prix jako manažer svého vlastního týmu. Za Yamahu Team Rainey 250 jezdili třeba Kenny Roberts jr. či Tetsuya Harada. Když však posléze Yamaha přestala obsazovat třídu 250ccm, zaměřil své aktivity jen na americkou domácí scénu. Dnes bývá vždy čestným hostem při obou amerických Grand Prix v Laguna Seca i v Indianapolis a na mnohých dalších akcích. Poprvé od své havárie navštívil loni po létech poprvé také Grand Prix San Marina právě na okruhu v Misanu.

Randy Mamola * 1959

Bezesporu miláček davů. Svým atraktivním jezdeckým stylem i svými parádičkami pro pobavení obecenstva si získal přízeň snad každého diváka. Vždyť z jeho wheelie, kdy nejdříve sám vyburcoval celou tribunu a pak „to dal“ na zadní, jsme byli u vytržení i u nás v Brně. Tenhle vytlemený pihovatý kluk byl prostě k sežrání. Zůstal však takovým korunním princem Grand Prix, neboť vyhrál 13 závodů a v MS obsadil celkem 4x druhou příčku, ale na titul nakonec nikdy nedosáhl. Dnes ho můžete vidět v paddocku Grand Prix jako uznávaného odborného televizního komentátora. A nejen to. Zastává mimo jiné ještě jednu zajímavou funkci. Na dvousedadlové Ducati vozí vybrané VIP osobnosti po závodním okruhu a těch pár koleček pro ně musí být nepochybně velkým adrenalinovým zážitkem, zejména proto, že Randy v žádném případě nezapomněl jezdit po zadním kole.

Carlo Ubbiali * 1929

Získal celkem 9 titulů mistra světa (6x125ccm a 3x250ccm), tedy stejně jako například jeho krajan Valentino Rossi. Ale ruku na srdce, kdo dnes zná Rossiho a kdo Ubbialiho? Svět je prostě nespravedlivý. A to v 31 letech končil kariéru poněkud předčasně a klidně mohl ještě nějaký ten titul přidat. Ale i tak bude opravdovými odborníky vždy označován jako
„il maestro“ malých kubatur. Pak o něm nebylo příliš slyšet, ale nakonec se k motocyklovým závodům vrátil. Vypomáhal např. mladým talentům v národním týmu Italské motocyklové federace při Mistrovství Evropy nebo o úroveň výše třeba v týmu Lucia Cecchinela. „Potuloval“ se tedy nenápadně depem v Mostě i v Brně, ale jen málokdo si ho tam v tom všeobecném mumraji všiml. I ve svém věku dnes rád využije některých pozvání a příležitostně se sjede se svou malou MV Agustou. Před lety byl i u nás ve Dvoře Králové.

Geoff Duke * 1923

Jedna z největších ikon celé dosavadní historie motocyklových závodů a bezesporu nejlepší jezdec své doby, Vždyť v období let 1951 -1955 získal šest titulů mistra světa, ať už to bylo nejprve s Nortonem a nebo později s italskou Gilerou (což mimochodem byla na tehdejší poměry taky doslova přestupová bomba). Žije na Isle of Man, kde před lety založil celosvětově proslulou společnost DUKEvideo, která vydává filmové dokumenty ze všech možných oblastí motoristického sportu – určitě si vyberete a nákupem rozhodně neprohloupíte. Ještě před několika málo lety jsme Duka mohli vidět na závodních tratích a při různých akcích v plné síle. Dnes si již musí zdravíčko trochu šetřit, ale i tak je každoročně přítomen na slavné Tourist Trophy, ovšem už jen v roli diváka. Svou účastí ale dává tento „vévoda rychlosti“ vzpomenout na mnohé úžasné momenty jeho skvělé kariéry.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 39x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist