Zapomenuté šampionáty 3: Mistrovství Evropy

Mistrovství světa silničních motocyklů je svou délkou trvání nejdéle nepřetržitě funkčním šampionátem v oblasti motoristického sportu. Není ale nejstarším, neboť ještě předtím tu před r.1949 bylo Mistrovství Evropy. To má od 80. let minulého století také svou novodobější historii, kdy se opětovně obnovené ME jezdilo řadu let paralelně vedle Mistrovství světa.

Zapomenuté šampionáty 3:  Mistrovství Evropy
V počátcích motocyklového sportu se jednotlivé závody a potažmo Grand Prix konaly jen jako samostatné akce s větší či menší prestiží. Od roku 1924 začala FIM vždy jedné z nich přiřazovat status Mistrovství Evropy a vítězové se tak mohli pyšnit oficiálním mistrovským titulem. První závod ME se jel jako Grand Prix Itálie na Monze 1924 a vítězi, a tedy rovněž prvními evropskými šampiony, se v jednotlivých kategoriích stali: 250ccm – J.Van Geert (B) Rush-Blackburne, 350ccm – J.Simson (GB) AJS, 500ccm – G.Mentasti (I) Moto Guzzi. To jsou zřejmě jména, která již dnes mnohým příliš neříkají, ale v dalších letech se k nim postupně přidali např. Hunt, Frith, Gurhrie, Tenni, Kluge, Meier
Jelikož je ale jakékoliv jednorázové mistrovství něco jiného než celosezónní mistrovský seriál, nezískal shodou okolností nikdy titul ME nejlepší jezdec té doby Stanley Woods. V letech 1923-1939 vyhrál 10 x nejslavnější závod Tourist Trophy na ostrově Man (až Mike Hailwood v r.1967 tento počet jeho vítězství vyrovnal) a nepřeberné množství Grand Prix po celé Evropě. Zrovinka ale „jako na potvoru“ žádnou, která se jela jako Mistrovství Evropy. To třeba jeho největší rival Jimmy Guthrie byl v tomto ohledu úspěšnější a na svém kontě má čtyři evropské tituly. A zmiňme ještě alespoň jedno jméno: z roku 1925 (opět Monza) má titul ve třistapadesátkách pozdější legendární automobilový závodník Tazio Nuvolari, který svou nebetyčnou kariéru začínal právě na motocyklech. V roce 1938 a 1939 se Mistrovství Evropy jelo už jako bodovaný seriál několik závodů, v prvním roce se řádně odjelo všech osm podniků, ale rok nato se již některé závody v závěru sezóny neuskutečnily z důvodu vypuknutí 2. světové války. Po nucené několikaleté pauze pak první poválečné ročníky 1947-48 znamenaly návrat opět jen k jedinému mistrovskému závodu (GP Švýcarska v Bernu a Ulster GP na okruhu Clady). To již ale FIM připravovala nový ambiciózní projekt – Mistrovství světa. Jeho vznikem v roce 1949 ztratilo ME své opodstatnění a zaniklo.
Po více než třech desetiletích se ale situace ve sféře motocyklových závodů vyvinula tak, že opětovně vzniklo Mistrovství Evropy, které se v tomto případě konalo paralelně s Mistrovstvím světa. Díky velice úspěšnému světovému šampionátu byl zájem o motocyklové závody obrovský a situaci také pozitivně nahrával velký ekonomický růst celosvětového hospodářství, kdy významní movití sponzoři mohli podporovat řadu týmů a jezdců. Všichni chtěli do MS, ale i zde platí, že je mnoho povolaných ale málo vyvolených. Byl tu totiž jen takový „dvoustupňový systém“ - národní šampionáty a pak hned mistrovství světa, ovšem tam se všichni nemohli vejít. FIM viděla řešení ve vytvoření určitého mezinárodního seriálu závodů, jenž by vyplnil prostor mezi národními závody a tou nejvyšší světovou úrovní a v němž by především mladí jezdci získávali zkušenosti nezbytné pro případný vstup do MS. K tomuto mělo posloužit právě Mistrovství Evropy.
Z počátku bylo deklarováno, že první tři z ME budou mít v dalším roce jistou účast v MS, ale prohlášení jsou jedna věc a realita věcí druhou. K účasti v MS se musela tak jako tak podávat vždy oficiální přihláška, která byla posuzována z různých hledisek, jež musel žadatel splňovat. Hlavně šlo o dostatečný finanční rozpočet na pokrytí celé sezóny, zajištění technického vybavení a podobně. Pokud příslušní funkcionáři neshledali dostatečné záruky všech podmínek, nepomohl jezdcům ke vstupu do MS ani jejich evropský titul. Mnohdy v tom všem bohužel hrály roli také různé zákulisní „vyšší zájmy“.
První ročník novodobého ME se uskutečnil v roce 1981, ale jelikož se v té době u nás jezdilo MS, tak to nevzbudilo v našich motocyklových kruzích přílišný ohlas. To se mělo ovšem zakrátko změnit. Brněnský okruh byl z bezpečnostního hlediska dlouhodobě kritizován a od roku 1983 naše Grand Prix už v kalendáři MS nefigurovala. Museli jsme tedy vzít za vděk pouze Mistrovstvím Evropy, které se pak v Brně jezdilo po čtyři roky. Přestože se bez diskuse jednalo o „2. ligu“, závody to byly nepochybně kvalitní a s řadou jmen jsme se měli možnost setkávat později také ve světovém šampionátu. Jen namátkou: Chili, Cardus, Cadalora…. Na jednu stranu jsme sice želeli ztráty závodů MS, na druhou stranu jsme v závodech ME mohli spatřovat určité šance našich jezdců na obsazení některých vyšších příček.
To se ovšem nenaplnilo a bohužel jsme se přesvědčili, že nám ujel už i ten „evropský“ vlak. Za čtyři roky konání závodů ME v Brně sice naši jezdci pobrali pár mistrovských bodíků do 10.místa, ale ani zdaleka se neprosadili třeba na některou z pódiových příček a nejlepší umístěním bylo 7.místo Pavola Dekánka v roce 1986 v kubatuře do 500 ccm, která se v evropském provedení vrátila do Brna (naposledy v MS u nás v r.1977). „Deko“ má ale prsty také v naší největší, leč zmařené, šanci na podium z roku 1984.
V posledním kole pětistovek jeli spolu se Stašou na 3. a 4. místě a ze zadu útočící Staša se na svého soupeře každým metrem dotahoval. Chybělo už jen pár stovek metrů a oba najížděli do posledního retardéru před cílovou zatáčkou. Dekánek vpředu byl pod velkým tlakem a ve sjezdu kolem Myslivny šel v plné rychlosti pozdě na brzdy, byl dlouhý a do retardéru se nevešel. Napálil to do balíků slámy, které v pádu rozházel po trati přímo Stašovi do cesty. Ten v závěsu už neměl šanci se náhlé překážce vyhnout a krkolomném saltu rovněž havaroval. Hrůzostrašně vypadající karambol se naštěstí obešel bez vážnějších zranění, ale vidina třetího místa byla ve zlomku vteřiny nenávratně pryč. Pavol svou chybu kajícně uznával, ale jeho smutné „Bohuš…prepáč…“ už na celé situaci nemohlo nic změnit. Bohouše to štvalo o to více, že to byl právě on, kdo stál z našich jezdců v Brně naposledy na stupních vítězů. V roce 1971 zde dojel ve třídě 350 ccm na druhém místě za Jarno Saarinenem, což je dosud stále nejlepší výsledek československého jezdce na brněnské Grand Prix v rámci MS. Nyní, v podstatě již ke konci své kariéry, věděl, že tohle byla zřejmě jeho poslední šance.
Od roku 1987 pořádalo Brno již na novém automotodromu opět Grand Prix Mistrovství světa a evropskou štafetu převzali pořadatelé z druhého našeho okruhu v Mostě, kde se pak tyto závody konaly nepřetržitě až do roku 2007. Byla to určitě nejlepší léta ME, kdy se na scéně začala objevovat jména pozdějších velkých postav motocyklových závodů: Alex Criville, Loris Capirossi, Alessandro Gramigni, Valentino Rossi, Roberto Locatelli, Manuel Poggiali, Arnaud Vincent, Andrea Dovizioso, Thomas Lüthi, Mika di Meglio,Olivier Jacque, Jorge Lorenzo, Marco Simoncelli – ti všichni to dotáhli až na mistra světa a ty všechny jsme jako mladé klučíky mohli vidět v závodech ME třeba právě v Mostě.
Do roku 1989 se v ME jezdily v podstatě totožné kubatury jako v Grand Prix mistrovství světa, od roku 1990 se ale skladba kategorií změnila. Zůstaly třídy 125 a 250 ccm, jako základní kategorie pro přestup do MS, nově se jezdily Supersporty a Superbiky jako relativně lacinější závodění než MS a sidecary už v té době byly takovou „samostatnou jednotkou“, která si žila svým vlastním životem – předváděly ovšem velice atraktivní podívanou.
Zejména třída 125 ccm byla tou pravou líhní mladých nadějí a začali se v ní postupně prosazovat také naši závodníci. Nejdříve to byl Jaroslav Huleš, který si přes evropské závody začal prošlapávat cestu na světovou scénu. Úžasný byl jeho ročník 1995, kdy se vedle závodů v Mostě jel výjimečně jeden závod 125 ccm také v rámci Grand Prix MS v Brně. Jarda dokázal vyhrát jak v Mostě, tak v Brně a v obou případech porazil Valentina Rossiho! Zůstává nám však jen poněkud smutné povzdychnutí jak se jejich následné závodní kariéry, ale vlastně i životní osudy, ubíraly naprosto různými směry.
Po Hulešovi následoval Jakub Smrž, který v roce 2000 skončil v ME ve třídě 125 ccm na celkovém druhém místě. Ještě Lukáš Pešek a Igor Kaláb se dokázali v dalších letech prosadit až mezi první trojici v závěrečné klasifikaci. Ve výsledkových tabulkách je ale také řada dalších: např. Matěj Smrž, Václav Bittman, Patrik Vostárek, oba bratři Šemberové nebo také současní jezdci Grand Prix Jakub Kornfeil a Karel Abraham. Nesmíme v této souvislosti zapomenout ani na Tomáše Hlavatku, který bohužel v Mostě při závodě 125 ccm v roce 1997 zahynul.
Ve stopětadvacítkách jsme prostě měli vždy hojný počet zástupců, ale kluci to neměli vůbec lehké. Byla to nejnabitější třída a nejednou se muselo trénovat ve dvou skupinách, aby se vůbec všichni závodníci nějak na dráhu vešli a mnozí se přitom do závodu ani nedostali. Ovšem i v ostatních třídách jsme měli své zástupce. V třídě 250 ccm první své body sbíral nositel slavného závodnického jména Bohumil Staša junior a po něm především Radek Rous, který rok co rok postupně zlepšoval své umístění až k celkově 5. místu v roce 2003. Mistrem Evropy tenkrát se stal možná poněkud paradoxně Japonec Taro Sekiguchi, jenž dokázal vyhrát všech osm závodů šampionátu, což se předtím ani potom nikomu jinému nepodařilo.
V první polovině sezóny mu zdatně sekundoval jeho týmový kolega Lukáš Pešek, jehož umístění byla: 4.-3.-2.-2. Následně se ale věnoval plně angažmá v MS, získané body však stačily ještě na celkové šesté místo. V dalších letech se z českých jezdců probojoval až na post vicemistra Evropy v r.2006 Michal Filla! Mezi jmény jako Reinholt Roth, Carlos Cardus, Regis Laconi, Sebastian Porco a další je nejzářivější hvězdou této třídy bezesporu Max Biaggi, mistr Evropy 1991, jenž se ve dvěstěpadesátkách stal následně čtyřnásobným světovým šampiónem a jednou z nejvýraznějších osobnosti celé závodní historie. Může být i zajímavé, že svůj evropský titul získal před Eskilem Suterem, současným špičkovým konstruktérem závodních motocyklů.
V supersportech bylo naše jezdecké zastoupení určitě početnější než ve čtvrtlitrech a občasné body sbírali například P. Pinc. R. Boček, J. Hudeček, P. Ouda, K. Prágr, T. Foukal, V. Bican, J. Kadeřábek… Na nějaké výraznější umístění v šampionátu to ale bohužel nebylo a až na výjimky šlo o pořadí ve třetí či čtvrté desítce celkové klasifikace. Na lepší časy se začalo blýskat v roce 2005, kdy se Václav Bittman, Jiří Brož a Ondra Ježek seřadili za sebou na 11.-13 místě. Rok na to už byli dva naši v první desítce – 4. Bittman a 7. Vostárek a sezóna 2007 končila vynikajícím 3. místem Michala Filly a 4. příčkou Radka Rouse.
Nejsilnější třída Superbiků měla v rámci ME nejkratší „životnost“ a jezdila se jen v letech 1992-1997. První body si tehdy v roce 1993 Připsal Petr Šalé, jenž se stal i mistrem republiky v této kubatuře. Nejúspěšnější sezónou z našeho hlediska byl ta závěrečná, kdy jsme měli tři jezdce v první desítce ME: 4. Jiří Mrkývka, 6. Ondřej Lelek a ještě 9. Michal Bursa.
Rokem 2007 seriál mistrovství Evropy jako takový zanikl, ale od roku 2008 se na španělském okruhu Albacette každoročně koná jednorázový podnik ME. Na rozdíl od prvopočátečních Grand Prix Mistrovství Evropy let dávno minulých s účastí celé jezdecké špičky, jsou nyní účastníci vybírání dle různorodého klíče z národních či mezinárodních šampionátů. V uplynulých letech se do tohoto závodu nominovala také celá řada českých jezdců a nevedli si vůbec špatně- Kornfeil, Popov, Filla… Největšího úspěchu z nich dosáhl nedávno Karel Hanika, který jak se říká „veni, vidi, vici“ , tedy přišel, viděl a zvítězil – a stal se pro rok 2013 Mistrem Evropy kategorie Moto3!
Přestože bylo ME pochopitelně vždy ve stínu MS Grand Prix, sehrálo v historii motocyklových závodů rozhodně významnou roli. V současné době se dokonce objevují myšlenky na obnovení Mistrovství Evropy, jenž by mohlo vzniknout na základech španělského mistrovského seriálu. Takže možná nejde o úplně zapomenutý šampionát…

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 8x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist