Zapomenuté šampionáty 1: MS 750 ccm

Když v roce 1949 vzniklo mistrovství světa silničních motocyklů, zahrnovalo kubatury 125, 250, 350 a 500 ccm + sidecary, což přiměřeně odráželo výrobní skladbu motocyklů té doby. Ovšem postupem času se především počátkem 70. let minulého století dostávaly do obliby motocykly ještě větších objemů a výrobní firmy se pochopitelně i s těmito stroji chtěly prezentovat na závodních tratích, což je ta nejlepší reklama - a rovněž jejich majitelé chtěli vidět vyhrávat právě ten „svůj“ motocykl.

Zapomenuté šampionáty 1:  MS 750 ccm
V některých zemích jako byly např. USA , Velká Británie či Itálie se už závody „velkých bajků“ úspěšně jezdily (Daytona, Tourist Trophy, Imola…) a tento celosvětový trend reflektovala rovněž FIM, která od roku 1973 zřídila samostatný šampionát kategorie 750 ccm. Zprvu to sice nebylo hned mistrovství světa, ale prozatím jen Pohár FIM 750 ccm, jelikož ale pro tyto motocykly neexistoval žádný vyšší závodní status, tak se mnohdy i první čtyři pohárové ročníky 1973-1976 označují jako MS. „De facto“ tomu tak vlastně bylo, přestože „de jure“ existovalo MS až v letech 1977-1979.
Závody sedmsetpadesátek ovšem nebyly součástí Grand Prix, ale měly svůj vlastní seriál. Klasifikačním formátem byly vždy dvě jízdy (výjimečně se někde jela jen jedna) které se bodově nehodnotily každá samostatně, jak to známe nyní třeba ze závodů Superbiků, ale na základě výsledků obou jízd se určovalo pořadí a vyhlašoval jeden celkový vítěz. Tím vůbec prvním byl finský fenomén Jarno Saarinen, který ve své hvězdné, ale bohužel tragické, sezóně stihl ještě suverénně vyhrát obě jízdy zahajovacího podniku v Imole 1973. Zajímavé je, že proti plnokrevným sedmsetpadesátkám startoval pouze s Yamahou o objemu 350 ccm. Yamaha se ale zpočátku účastnila téměř výhradně s těmito motocykly, které byly v jezdeckém poli výrazně zastoupeny a se svou rychlostí a ovladatelností byly silnou konkurencí ostatním strojům vyšších kubatur. V celé sezóně se konalo sedm podniků, z nichž vzešlo sedm různých vítězů – Saarinen, Sheene, Findlay, Länsivuori, Smart, Woods a Dodds. Nejvíce bodů si z nich připsal a první mistrovskou korunu 750 ccm si nakonec nasadil britský vlasatý mladík Barry Sheene na Suzuki. Znali jsme ho mimochodem již také jako vítěze Grand Prix Československa 1971, kde vyhrál naopak nejnižší třídu 50 ccm.
Další ročník 1974 nebyl tak bohatý a čítal pouhopouhé tři závody. O vítězství v nich se podělili Dodds, Korhonen a Smart, když celkovým vítězem se stal John Dodds na Yamaze.
Trochu jakoby to hned zavánělo nečekanou krizí nově zrozené kubatury, ale následující rok 1975 a 17 jízd v devíti závodech opět přineslo sedmsetpadesátkám odpovídající kredit. Poprvé se seriál rozšířil také do USA, kde jsou velkoobjemové motocykly velice populární a jejich závody tam mají dlouhou tradici. Sezóna začínala slavným závodem 200 mil Daytona na legendárním floridském dromu, kde se jela jen jedna jízda a v ní si k radosti místních diváků dojel pro vítězství domácí borec Gene Romero. Všechny další závody již viděla Evropa. V nich zaznamenal nejvyšší počet vítězství Barry Sheene a celkem třikrát byl vyhlášen celkovým vítězem – a to se zdaleka nezúčastnil všech závodů. Nakonec mu to ale stačilo pouze na 2. místo (45 bodů), když celkovým vítězem Poháru se stal Jack Findlay, jemuž se započítávalo 46 bodů. Přitom je paradoxní, že tento populární Australan, známý i z mnoha startů u nás, nevyhrál ani jeden závod, ba ani jednu jedinou jízdu. Ovšem body za pravidelné dojezdy v popředí mu nakonec těsně stačily. A když jsme u těch bodů, tak v závěrečné klasifikaci figurovalo alespoň s jedním bodem celkově 59 závodníků z 18 zemí – také zajímavá čísla..
Sezóna 1976 začínala opět v Daytoně a vítězného Venezuelana Johnnyho Cecotta očekával hned za pár týdnů domácí závod na okruhu San Carlos. Cecotto tam také za velkého nadšení diváků jednu z jízd vyhrál, ale nakonec FIM rozhodla nezapočítávat venezuelský závod do hodnocení celého seriálu. Příčinou byl především poměrně nízký počet startujících, rekrutujících se z velké části jen z amerických a domácích jezdců. Nešlo ale v žádném případě o nějaký jezdecký bojkot (i když o bezpečnosti závodů právě ve Venezuele se vždy diskutovalo, a to třeba i při Grand Prix) ovšem pro řadu především menších týmů či soukromníků byly logistické záležitosti přepravy a s tím spojené finanční náklady nad jejich možnosti, ale dost možná, že otázka bezpečnosti byla v jejich úvahách také kladena na misky vah. Evropská část sezóny pak již probíhala řekněme standardním způsobem, ale nadstandardně vyšel především její závěr španělskému jezdci Victoru Palomovi. Ten si po nepříliš výrazných výsledcích v průběhu roku připsal plný počet bodů ve třech posledních závodech sezóny (Silverstone, Assen, Hockenheim) a nakonec z toho bylo poměrně dost nečekaně celkové první místo. Rozhodně byli na začátku roku jiní žhavější favorité a poněkud se tu naskýtá paralela s předešlým Findlayovým vítězstvím, neboť Palomo byl sice 3x vyhlášen jako vítěz, ale ani v jedné z celkového počtu patnácti jízd nebyl v cíli odmávnut jako první.
Rokem 1977 dostala kategorie 750 ccm statut oficiálního mistrovství světa, ale celková podoba seriálu se nijak výrazně nezměnila. Rozšířil se jen počet závodů, kterých bylo nyní na programu celkem jedenáct, z toho 3 x na americkém kontinentu - Daytona, Laguna Seca a Mosport, ostatní v Evropě – Imola, Jarama, Dijon, Brands Hatch, Salzburgring, Zolder a na závěr Hockenheim. Do MS se tedy už nevešly menší okruhy, na kterých se v předešlých letech jezdívalo, jako např. Nogaro, Nivelles, Muntjuich či Hämeenlinna… Výběr tratí ale očividně nedělal žádné problémy Stevu Bakerovi s motocyklem Yamaha. Spolu s Cecottem byl členem továrního týmu Yamahy také pro závody MS Grand Prix 500 ccm, ale tam nedosahoval nijak oslnivých výsledků a za celou svou kariéru vlastně nedokázal zvítězit ani v jedné Velké ceně. Jeho největším úspěchem je celkově druhé místo v roce 1977 za Barry Sheenem.
Ovšem sedmsetpadesátky, a především právě sezóna 1977, to bylo jiný kafe. Začalo to hned jeho vítězstvím v Daytoně, pokračovalo v Jaramě a tři po sobě jdoucí závody v Brand Hatch, Salzburgringu a Zolderu mu přinesly vítězný hattrick, když zde dokázal zvítězit ve všech jízdách a tím v podstatě rozhodl o svém titulu. K tomu přidal v ostatních závodech ještě tři celkově druhá a dvě třetí místa - pokaždé tedy stál na stupních vítězů, jen na poslední závod se už jako jistý mistr světa ze zámoří nevracel - i tak se ale stal vůbec prvním motocyklovým mistrem světa z USA. Teprve po něm přišla éra Robertse, Spencera, Raineyho a dalších…. Závěrečný závod na Hockenheimu tak vyhrál Giacomo Agostini, který tam své soupeře porazil v obou jízdách a bylo to vlastně poslední vítězství jeho jedinečné kariéry. Agostini je nejúspěšnějším motocyklovým závodníkem historie a vedle rekordních 15 titulů mistra světa má na svém kontě také dosud nepřekonaných 122 vítězných Grand Prix. Sám však tvrdě zastává údaj 123 vítězství, mezi něž si započítává právě tento závod 750 ccm. To však rozhodně nebyl závod Grand Prix, i když na druhou stranu to přeci jen byl regulérní závod mistrovství světa, a tak se nelze divit, že si ho Ago tak hájí (a některé statistiky mu dávají dokonce za pravdu…).
Od vyhlášení MS 750 si FIM mimo jiné slibovala zvýšení zájmu jednotlivých výrobců a početnější účast továrních týmů. To se ale příliš nezdařilo a tovární tým oficiálně nasadila jen Yamaha, která měla ve startovním poli drtivou převahu. Vždyť z celkového počtu 50 bodujících jezdců jeli jen tři na jiné značce! Těmi „bílými vránami“ byli Hansford a Duhamel na Kawasaki a v jednom závodě na domácím Brands Hatch také Newbold se Suzuki – jinak všude samá Yamaha. Vedle dvou továrních motocyklů byly pro některé další vybrané jezdce k dispozici alespoň tovární motory, všichni ostatní jeli s prodejními závodními motocykly v různých úpravách.
Situace ohledně strojového parku se nijak nezměnila ani v roce 1978, byl tu však alespoň vyrovnanější boj o titul mezi jezdci dvou týmů Yamahy: Johnnym Cecottem v továrním týmu a Kenny Robertsem ze stáje Yamaha USA. Američan Roberts startoval dosud až na výjimky především v zámoří, ale v roce 1978 se naplno vydal na mezinárodní scénu s typicky americkým „velkohubým“ prohlášením, že získá hned tři mistrovské tituly naráz. Vedle kategorií Grand Prix 250 a 500 ccm měl v merku právě také sedmsetpadesátky. Sebevědomí mu tedy rozhodně nescházelo, ovšem nutno uznat, že ve svých výrocích nijak nepřeháněl a jeho cíle nebyly vůbec nereálné. Zpočátku úspěšně stíhal účast ve všech třech kubaturách, ale později z různých důvodů ze závodů dvěstěpadesátek odstoupil a soustředil se jen na zbylé dvě nejvyšší kubatury. Jedním z hlavních důvodů byla také termínová kolize Grand Prix Československa a Jugoslávie se závody 750 ccm a Roberts dopředu věděl, že se těchto dvou GP nezúčastní a potřebné body mu rozhodně budou chybět – proto „dvěpade“ prostě obětoval. O stejném víkendu jako se jela Grand Prix v Brně startoval Roberts v belgickém Nivelles, ale celá účast pro něho skončila neslavně hned poruchou po několika stovkách metrů první jízdy. Nezískal tak ani bod, zatímco jeho největší soupeř v boji o titul Johnny Cecotto bral za své vítězství plný počet, což v závěrečném účtování sehrálo významnou roli ve prospěch venezuelského jezdce, jemuž nakonec patřil mistrovský titul. Pětistovky se v té době na naší Grand Prix nejezdily, a tak Roberts do Brna bohužel nepřijel ani v dalších letech a je tak od roku 1965, kdy naše Velké cena dostala status světového šampionátu, jediným mistrem světa, který u nás nikdy nestartoval. Viděli jsme ho zde až později od roku 1987 na novém motodromu, to už ale v roli šéfa a majitele týmu.
Do třetice všeho dobrého či zlého? Těžko říci, ale třetí ročník MS 750 ccm byl nakonec ročníkem posledním. Oproti předešlým letům se v r. 1979 měnil způsob klasifikace jednotlivých závodů, když se bodově hodnotila každá jízda samostatně. Tehdy už se tak jezdil třeba motokros a nyní je to běžný způsob např. v MS Superbiků. Jelo se tedy celkem 20 bodovaných závodů. Za největšího favorita platil obhájce titulu Johnny Cecotto, který se po několika závodech také postupně usadil na čele, ale tuto svou pozici nakonec neudržel. Vyhrál sice celkem pět závodů, což bylo nejvíce ze všech, ale získané body mu stačily jen na třetí příčku. V závěrečném hodnocení se před něho dostali druhý Michel Frutchi a mistr světa Patrick Pons. Stejně jako v r. 1977 Baker pro Američany, byl tentokráte Pons pro změnu zase prvním motocyklovým mistrem světa z Francie. Za touto vcelku vyrovnanou trojicí již byli další jezdci s poměrně většími bodovými odstupy – 4. Asami, 5. Bonera, 6.Fontan, 7.Sarron, 8. Roche…. tedy vesměs dobře známá jména z Grand Prix. Kenny Roberts jel jen jediný závod doma v Laguna Seca, kde obě jízdy poměrně jasně vyhrál a 30 získaných bodu mu stačilo na celkovou 15. příčku. Jak vidno, některá zvučná jména se MS 750 nevyhýbala, ale rozhodně se tato třída nestala nejprestižnější kategorií a Formulí 1 na dvou kolech, jak možná bylo původně zamýšleno. Chyběl totiž ve větším měřítku především zájem značek, které se věnovaly hlavně klasickému MS Grand Prix a na další šampionát již nezbývaly ani síly ani finance. Byla zde ale i řada dalších faktorů a obrazně řečeno chyběl jakýsi „tah na branku“ všech zúčastněných – funkcionářů, organizátorů, výrobců, jezdců i diváků…. Třída dvoutaktních 750 ccm byla sice opodstatněným produktem své doby, ale na světové scéně se udržela jen relativně krátkou dobu. Vývoj se ubíral jiným směrem a dnes už si na tyto závody vzpomene jen málokdo.

Mistři 750 ccm

1973: Barry Sheene - GB - Suzuki *
1974: John Dodds -AUS- Yamaha *
1975: Jack Findlay - AUS- Yamaha *
1976: Victor Palomo -E- Yamaha *
1977: Steve Baker -USA- Yamaha **
1978: Johnny Cecotto -YV- Yamaha **
1979: Patrick Pons -F- Yamaha **

* Pohár FIM 750
** Mistrovství světa

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 13x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist