Velké postavy Velké ceny 8 – Walter Villa

Itálie, jako jedna z motocyklových velmocí na scéně Grand Prix, má ve svých řadách mnoho vynikajících závodníků minulosti i současnosti. Tu minulost zastupuje mimo jiné třeba také Walter Villa, 4-násobný mistr světa a 24-násobný vítěz Grand Prix MS.

Velké postavy Velké ceny 8 – Walter Villa

Většina z nás možná zaznamenala tohoto Itala až v souvislosti s tragickou nehodou na Monze 20. května 1973. V ní krátce po staru dvěstěpadesátek zahynul při hromadné havárii několika jezdců Villův krajan Renzo Pasolini spolu s nejlepším jezdcem té doby Finem Jarno Saarinenem a v prvních zprávách se také hovořilo o třetí oběti, jíž měl být právě Walter Villa. Nakonec se alespoň tato informace ukázala jako lichá, ovšem i tak je tato tragédie dosud považována za jednu z nejčernějších událostí celé motocyklové závodní historie.

Walter se narodil do válečného roku 1943 v Castelnuovo Rangone, mezi Maranellem a Modenou, tedy v samém srdci italského motoristického sportu. Ovšem vztah k motocyklovým závodům se u něho formoval především pod vlivem jeho staršího bratra Francesca. Ten sice svou závodnickou kariéru dotáhl až do závodů mistrovství světa – a to jak jezdec, tak jako konstruktér - ale mladší Walter dokázal být rozhodně mnohem úspěšnější.
Jeho vlastní závodní kariéra započala závodem v domácí Modeně v březnu 1962. V kategorii do 175 ccm skončil hned napoprvé na 3. místě za Pasolinim, ale třeba před nastupující novou megastar Giacomem Agostini, který dojel jako pátý. Jen malou poznámku na okraj – kubatura 175 ccm se mistrovsky jezdila ve větší míře právě jen v Itálii a v Československu. Rok nato si již v „klasické“ třídě 125 ccm připsal s motocyklem Ducati své první vítězství v italském mistráku. Dostal dokonce možnost startovat s motocyklem MV Agusta, ale k dlouhodobému kontraktu s touto proslulou stájí nedošlo, když si Domenico Agusta vybral nakonec Giacoma Agostiniho.

Villa tedy sedlal motocykly jiného italského výrobce – Mondial – a v letech 1966 a 1967 se stal mistrem Itálie ve 125 ccm. Již také nakoukl do světa Grand Prix, ale motocykly pro domácí šampionát na světovou úroveň neměly. V roce 1967 si ale přeci jen připsal první mistrovské body s Montesou a v roce 1969 se objevil také za řídítky motocyklu Villa 125 ccm, jehož konstruktérem nebyl nikdo jiný než jeho bratr Francesco. Ten vlastně již svou kariéru ukončil, ale na svém motocyklu se doma ještě rád svezl. Na Grand Prix Itálie 1969 v Imole bylo pořadí: 1.Simmonds (Kawasaki), 2.Szabó (MZ), 3. Francesco Villa (Villa) a 4. Walter Villa (Villa).

Zlom v jeho závodní kariéře nastal rokem 1973 – a to jak v dobrém, tak i v tom špatném. Nejdříve tedy to špatné. Na Monze byl zapleten do zmíněné hromadné havárie patnácti jezdců krátce po startu dvěstěpadesátek, která bohužel skončila mimořádně tragicky. O svůj život zde přišel Jarno Saarinen s Renzem Pasolinim a Walter Villa byl v počátečních poněkud zmatených a neúplných informacích označován za třetí oběť tohoto neštěstí. Nakonec se ukázalo, že Walter vyvázl sice z řadou zranění, ale přežil. Sezóna byla ovšem ztracená a léčba všech možných poranění byla velice náročná a zdlouhavá. Psychicky mu také nijak nepřidala skutečnost, kterou slyšel všude kolem sebe - že jako jedna z příčin havárie byl označován olej na trati, který měl pocházet právě z jeho motocyklu z předchozího závodu třistapadesátek. To se však přes dlouhé vyšetřování celé záležitosti jednoznačně nepotvrdilo a svou roli sehrála hlavně celá řada negativních faktorů především ze strany organizátorů závodů.

Před sezónou 1974 se ale začalo blýskat na lepší časy a Villa získal tovární angažmá u značky Harley-Davidson. Zde je nutno ale uvést pár slov na objasnění, jak to všechno vlastně doopravdy bylo. Jednalo se totiž de facto o původní tým Aermacchi, který odkoupil právě tento americký motocyklový gigant. Továrna a závodní tým, ale nadále fungovaly v Itálii a americké tu byly akorát dolary a legendární jméno Harley-Davidson. Ale nic proti tomu, dnes bychom při celosvětové globalizaci našli určitě řadu obdobných případů, a to třeba i přímo ve světě Moto GP. Spojení Walter Villa + H-D se ukázalo více než úspěšné. První společné vítězství na Grand Prix mohli slavit po závodě 250 ccm na domácí Grand Prix v Imole, kde dokázal mimo jiné porazit obhájce světového titulu Dieter Brauna. Těžko bylo možné usuzovat, že od něho Walter na konci sezóny převezme korunu mistra světa. Když však přijížděl v srpnu do Brna na prvním místě průběžné klasifikace, měla již tato otázka zcela jasnou podobu. Téměř celé startovní pole se skládalo výhradně z motocyklů Yamaha, ale na prvních dvou místech na roštu stáli jezdci Harley-Davidson: Villa a Rougerie. Až za nimi byl loňský mistr světa Dieter Braun a všechny ostatní Yamahy. Walter nezaváhal. Od startu vyrazil jako první a po celý průběh závodu už před sebe nikoho nepustil. Největším soupeřem mu byl Japonec Takazumi Katayama, který ho pronásledoval celých devět kol, leč marně - v cíli zůstal o 10 vteřin zpět. Tímto prvním „brněnským“ vítězství si Villa již v podstatě definitivně pojistil rovněž svůj první mistrovský titul.

Rok se s rokem sešel a Villa přijel obhajovat svůj titul samozřejmě rovněž do Brna. Byl opět na čele průběžného pořadí a čekalo se, zda o titulu rozhodne stejně jako vloni svou sólovou jízdou. Což o to, sólo to bylo, ale poněkud jiné, než si představoval. Od startu totiž odjel až úplně poslední s téměř půlkolem ztráty. Slouží mu ke cti, že to nevzdal a statečně (a osamoceně) bojoval až do konce. Dotáhl to až na 13. místo a zcela zaslouženě sklidil nadšené divácké ovace. Nakonec i přes tento výpadek dokázal titul obhájit.

Rok 1976 se stal nejúspěšnější sezónou v celé jeho závodní kariéře. Nejen, že ve dvěstěpadesátkách dokázal vybojovat třetí titul v řadě, ale navrch přidal ještě titul v silnější kubatuře 350 ccm. Na takovýto double by si před sezónou asi vsadil málokdo. Walter ale vyhrál „třipade“ hned na úvod v Le Mans a první polovina sezóny byla ve znamení krásných soubojů s Johnnym Cecottem, který v této kubatuře obhajoval titul. Po polovině sezóny to bylo mezi oběma dost těsné, ale zdálo se, že misky vah by se mohly postupně převážit na Cecottovu stranu. Villovi ale po několika bodových výpadcích vyšel náramně závěr sezóny, když ve čtyřech posledních závodech dokázal třikrát po sobě vyhrát a vytvořit si rozhodující náskok. Jedno z oněch vítězství jsme viděli také u nás v Brně. Byl to především Villův duel s Dieterem Braunem, kteří si drželi první dvě pozice a několikrát se vystřídali ve vedení. Braunův motocykl Morbidelli ale nakonec tuto honičku nevydržel a Villa si poté již bezpečně pohlídal nejen vítězství, ale i mistrovský titul.
Ve třídě do 250ccm, kde obhajoval titul, to už taková honička nebyla a nikdo na něho neměl. Již před naší Grand Prix měl na svém kontě 5 vítězství a další přidal stylem start-cíl právě v Brně. Za ním jezdil první dvě kola Tom Herron, před něho se ale pak probojoval Gianfranco Bonera na druhém motocyklu Harley-Davidson. Na svého týmového kolegu však nestačil.

Se čtyřmi tituly v rozmezí tří let 1974-1976 je Villa nejúspěšnějším jezdcem tohoto období. Enzo Ferrari ho dokonce označil jako Niki Laudu na dvou kolech. Vedle svých nesporných mimořádných jezdeckých kvalit, dokázali totiž jak Vila na motocyklu, tak Niki Lauda v kokpitu Formule 1, používat také hlavu. Nebyli to žádní hazardéři, uměli správně vyhodnocovat nastalé situace, dobře rozuměli technice a dokázali správně spolupracovat se svým týmem. Všechny tyto aspekty zdárně využívali k cestě za vítězstvím.

V roce 1977 vystřídal Boneru po boku Waltera Villy jiný Ital, Franco Uncini. Nemělo to znamenat nic dramatického, prostě jen to, že Villovi v boji o další titul bude krýt záda někdo jiný. Ale bylo to trochu jinak a například v Brně jsme se dočkali velkého překvapení. Harley-Davidson dal třistapadesátky zase „k ledu“ a ve dvěstěpadesátkách se Walterovi vůbec nedařilo. Přestože vyhrál úvodní závod ve Venezuele, následovalo pět závodů zcela bez bodů. Vila ale nabral zase dech vítězstvím ve Spa a další triumf v Imatře ho ještě držel v boji o titul. V tomto rozpoložení čekalo na závodníky Brno. Oba jezdci Harley-Davidson se postupně prokousali na čelo závodu, třetí jezdil vedoucí muž šampionátu, Mario Lega. Bylo nasnadě, že tým pojede na Villovo vítězství s posílením šance na obhajobu mistrovského titulu. Ale chyba lávky! Uncini šel přes Villu do vedení a mezi oběma se rozhořel souboj na ostří nože. Uncini nebral ohled na týmovou režii a nakonec v tomto bratrovražedném boji Villu o pár desetinek porazil. Mario Lega jel s velkým odstupem na jistotu třetí příčky, která mu ovšem postačovala k zisku titulu mistra světa. Tak to prostě bývá, že když se dva perou, třetí se směje. Bylo tomu tak i na stupních vítězů po tomto závodě.

V dalších letech jsme již u Waltera zaznamenali určitý ústup ze slávy. Ještě s Harleyem získal jedno vítězství v roce 1978 (250 ccm, GP Venezuely) a pak už jen pár třetích míst na soukromých Yamahách. Zcela poslední závod Grand Prix odjel na Velké ceně Československa v Brně 1981.
Jeho život předčasně ukončil v roce 2002 náhlý infarkt. Každoročně se na Villovu památku koná v Modeně memoriál tohoto vynikajícího závodníka.

Walter Villa
*13.8.1943 – †18.6.2002
Počet titulů MS: 4
Počet vyhraných GP: 24
Účast na GP Československa: 1969 - 1981
Nejlepší umístění v Brně: 3 x první místo

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist