Velké postavy Velké ceny 7 – Jarno Saarinen

Ještě po více než čtyřiceti letech od své tragické smrti je stále jedním z nejdiskutovanějších a nejpopulárnějších motocyklových závodníků. Je tomu tak i v souvislosti s naší Velkou cenou Československa v Brně, kde tento fenomenální závodník zažil řadu stěžejních úspěchů své závratné, leč bohužel krátké, kariéry.

Velké postavy  Velké ceny 7 – Jarno Saarinen
Doma ve Finsku začínal jako kluk „blbnout“ nejdříve na kole a později na nějakém tom mopedu. Od svých 16 let se pak už začal účastnit oficiálních motocyklových závodů všeho druhu – na ledě, na travnaté dráze, na pískových oválech, enduro, silnice…. V závodech na ledě se stal také mistrem Finska. Nezaměňovat ale se současným pojetím ledové ploché dráhy, tyto závody se spíše svým charakterem podobaly takovému motokrosu na ledě a na sněhu. Na své konto si také později připsal několik domácích titulů v silničních závodech, ale svět však zná Jarno Saarinena především jako jednu z legend motocyklových Grand Prix.
V první z nich se představil v roce 1968 na domácí trati v Imatře, kde dojel ve třídě 125 ccm na 11. místě. O rok později zde ale v tréninku havaroval a závodu se nemohl zúčastnit. Rok 1970 byl ovšem již rokem jeho plné účasti v seriálu mistrovství světa. Se stopětadvacítkou Puch se mu sice vůbec nedařilo, ale v silnější kubatuře 250 ccm dal o sobě pořádně vědět. V duelech se svými soupeři jako byli např. Rod Gould, Kel Carruthers, Kent Anderson, Chas Mortimer či Borje Jansson se dokázal pravidelně utkávat o pódiová umístění a dvakrát dokázal vybojovat třetí příčku. Po holandském Assenu to bylo také u nás v Brně. Závod se sice odehrával v režii dvojice Carrutherse s Anderssonem, kteří bojovali o vítězství až na cílovou čáru, ale před všemi ostatními dokázal jako třetí projet cílem právě Jarno. Z daleka to ale neměl být jeho poslední úspěch na naší Velké ceně.
V sezóně 1971 se Saarinen soustředil především na kubatury 250 a 350 ccm, i když úspěšně absolvoval také dva závody padesátek. V první části roku se mu ale příliš nedařilo, když se nedokázal umístit výše než na pátém místě (a to vlastně jen jednou v kubatuře 250 a jednou ve 350 ccm). Zlom nastal právě na Grand Prix Československa. Závod 350 ccm se zpočátku odvíjel dle předpokladů a Giacomo Agostini si během prvních čtyř kol vyjel na druhého Saarinena poměrně slušný náskok (oba byli již nejrychlejšími jezdci tréninkových jízd), ovšem v pátém kole se Jarno na Aga náhle dotáhl a dokonce šel před něho. Zklamaný Agostini pak už pouze zajel s poruchou do depa a závod vzdal. Jarno měl cestu k vítězství volnou – ale ještě ne tak docela. Závod dostal obrovský náboj, když se na druhé místo za něho probojoval náš Bohumil Staša na domácím motocyklu ČZ! Diváci ho mohutně hnali dopředu a chvíli to vypadalo, že by mohl zkusit Saarinena dojet. Nakonec se to ukázalo jako nereálné. Jednak jel Jarno naprosto bravurně, jednak musel Bohouš v závěru už šetřit motocykl, s nímž nakonec dojel do cíle jen s velkými problémy. Bylo to vůbec první vítězství v Grand Prix MS pro Jarno Saarinena, který si ještě za překvapivou dvojicí maďarských jezdců, Drapál a Szabó, dojel pro třetí místo v následujícím závodě dvěstěpadesátek.
Do konce sezóny přidal Jarno ještě po jednom vítězství v každé z obou kubatur a v konečném pořadí MS mu patřilo 3. místo ve 250 ccm a dokonce pozice vicemistra ve třídě do 350 ccm. V této době už bylo jasné, že právě on bude v následující sezóně jedním z hlavních aktérů a po mnoha letech naprosté dominance Giacoma Agostiniho také jeho hlavním vyzyvatelem.
Rok 1972 se stal Saarinenovo nejúspěšnější sezónou a Brno jeho nejúspěšnější Velkou cenou. V průběhu roku to byl v jednotlivých závodech především jeho souboj s dvojicí italských soupeřů. Ve dvěstepadesátkách jím byl Renzo Pasolini a ve „třipade“ Giacomo Agostini. A brněnský závod se také zpočátku vyvíjel zdárně právě pro Agostiniho, který vedl před svým týmovým kolegou Readem, zatímco se musel Jarno po zdržení na startu pracně prokousávat vpřed. Ago sice na čele všem ujížděl, ale po třetím kole v Bosonohách havaroval. Mezitím se Jarno dotáhl na záda Philu Readovi a následný těsný souboj o vítězství mezi těmito dvěma jezdci trval téměř po celý závod. Nádhera! Saarinen se pevněji včele usadil až necelá tři kola před cílem a když Readovi vypověděla poslušnost jeho MV Agusta, nebylo již o Jarnově vítězství pochyb.
Ve dvěstěpadesátkách vyhrál Jarno před Brnem dva závody za sebou (Belgie a NDR) a na Grand Prix Československa přijížděl také s nejvyšším průběžným bodovým ziskem jako vedoucí jezdec světového šampionátu. Přesto, že Jarno stál na startu na pole position, neměl nejlepší start. Záhy byl však na třetí pozici za Pasolinim a Readem a brzy šel přes oba nezadržitelně do čela! Ukázalo se, že nikdo z nich nemá na to, aby s ním nějak výrazně soupeřil a Jarno si v Brně slavně připsal svůj první vítězný double. Na konci úspěšné sezóny získal titul mistra světa 250 ccm a ve třistapadesátkách mu patřilo opět druhé místo.
Do té doby závodil Jarno vlastně jako pouhý soukromník a prostřednictvím finského dovozce značky Yamaha měl dispozici motocykly, které si ovšem zcela sám komplet připravoval! Byl vlastně jezdcem, mechanikem i manažerem v jedné osobě a jediným dalším členem jeho závodního „týmu“ byla jeho přítelkyně a později manželka Soili. Znali se už jako teenageři, nebo spíš ještě jako děti, když si Jarno chodil občas kupovat pneumatiky do servisu, který vlastnil Soilin otec. Jarnovi bylo 16, Soili byla o tři roky mladší. Když se později Jarno opravdu vážně zaměřil na motocyklové závody, neváhala a vyrazila do světa spolu s ním. Tvořili opravdu okouzlující pár a prožívali spolu závratné chvíle štěstí. Bohužel jim nebylo dopřáno více času…
Jarno byl možná tak trochu jiný v porovnání s řadou ostatních závodníků. Jeho svět nebyl omezen striktně jen na motocyklové závody a jako promovaný strojní inženýr věděl, že až přestane se závoděním, tak určitě sežene nějakou dobrou práci ve svém oboru. Měl tedy své jisté i po ukončení závodní kariéry a málo se ví, že už tehdy například pracoval pro rakouskou firmu Puch jako designér, a to nejen pro motorky, ale i pro kola a jiné věci. Nad nikoho se ale rozhodně nepovyšoval, i když na druhou stranu také znal svou cenu, ale to byla poněkud jiná záležitost. Například v roce 1972 se před domácí finskou Grand Prix do poslední chvíle dohadoval s pořadateli o svém startu. Chtěl totiž stejné startovné jako Agostini, což bylo v té době něco neslýchaného! Jelikož ale byl jejich duel hlavním tahákem, tak byl Jarno přesvědčen, že by na tom měl být stejně jako Ago: „Chcete-li vidět náš vzájemný souboj, zaplaťte nám oběma stejně“. Celá záležitost se táhla až do poslední chvíle, až nakonec dosáhl svého. Ti co ho dobře znali, byli ovšem přesvědčeni, že by byl schopen závod opravdu bojkotovat, pokud by to tak nedopadlo. Závodění bral sice hlavně jako zábavu, ale na druhou stranu k němu přistupoval naprosto zodpovědně a profesionálně. Byl si dobře vědom velkého rizika, a přestože jezdil poměrně razantním stylem, míval dík svému jezdeckému umění vše pod kontrolou. Podle něho se dalo na té nejvyšší úrovni závodit tak 3 - 4 roky bez nějaké vážnější nehody, proto rozhodně nechtěl protahovat svou jezdeckou kariéru do nekonečna.
Zatím však před ním byla sezóna 1973 a s ní nová velká výzva. Yamaha mu totiž nabídla post továrního jezdce! Byla to pro něho zcela nová situace a jen se tak v duchu pousmál, když si vzpomenul, jak mu ještě nedávno málem nedali v továrním stánku Yamahy ani nový řetěz. Teď mu na stříbrném podnose nabízeli tovární motorky s kompletním technickým zázemím. Taková nabídka se rozhodně neodmítá, a tak pochopitelně přijal. Kdo by ne? Není ovšem všechno zlato, co se třpytí a Jarno nebyl v mnoha ohledech ve své nové roli příliš spokojen. Pokud vyhrál, byl jen součástí celého týmu Yamaha a v řadě případů musel bojovat s tovární mašinérií, ať již to byl nedostatečný vývoj nové pětistovky, s níž chtěla Yamaha přerušit mistrovskou řadu MV Agusty, nebo snaha protěžovat jeho japonského týmového kolegu… Sám říkal, že byl mnohem spokojenější jako soukromník! V kontextu se současnou motocyklovou scénou Grand Prix něco naprosto nemyslitelného.
Na úvod sezóny se prezentoval vítězstvím na prestižních závodech v Daytoně a v Imole a rovněž v Grand Prix nenacházel konkurenci. V prvních dvou podnicích (Francie a Rakousko) vyhrál jak pětistovky, tak dvěstěpadesátky a jen přetržený řetěz v krásném souboji s Philem Readem na Hockenheimu možná zabránil třetímu doublu v řadě. Následovala však osudná Monza.
Od samého počátku tam byla vypjatá atmosféra a jezdci měli řadu připomínek k bezpečnosti tratě a k celému organizačnímu zajištění závodů. Krátce po startu dvěstěpadesátek došlo k hromadné havárii, o jejíchž příčinách se dodnes vedou všemožné diskuse. Přes dlouhé řízení vyšetřovací komise a její zveřejněné závěry, nejsou stále zcela jednoznačně stanoveny příčiny - olej na trati, zadření motoru jednoho z motocyklů…? Důsledky jsou ale známé všem: smrt Renza Pasoliniho a Jarna Saarinena. Jarno se na scéně Grand Prix pohyboval vlastně jen necelé čtyři sezóny, přesto se stal jednou z legend motocyklového sportu – v očích mnohých dokonce tou největší.
Jarno Saarinen
*11.12.1945 – †12.5.1973
Počet titulů MS: 1
Počet vyhraných GP: 15
Účast na GP Československa: 1970-1972
Nejlepší umístění v Brně: 3 x první místo

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist