Velké postavy Velké ceny 12 – František Šťastný

Na samý závěr našeho 12-ti dílného seriálu o velkých postavách naší Velké ceny jsme si nechali naši největší motocyklovou legendu, Františka Šťastného. Daly by se o něm psát knihy – a také byly napsány, a tak je těžké sepsat něco nového. Určitě ale nebude na škodu si jeho prostřednictvím alespoň stručně připomenout některé aspekty nejslavnějších let našeho motocyklového sportu.

Velké postavy Velké ceny 12 – František Šťastný

Na dvou kolech sice začínal jako cyklista a dokonce se v roce 1948 jako reprezentant Československa zúčastnil prvního ročníku někdejšího slavného Závodu míru na trase mezi Varšavou a Prahou, ovšem jeho celoživotní vášní se staly motocyklové závody.
Má na svém kontě 5 titulů mistra republiky a 24 vítězných mistráků z období 1955-1970, ale obojího mohlo být určitě ještě více, v té době však jezdil mistrovství světa a nebylo možno sloužit naplno dvěma pánům současně. Získal řadu pohárů a věnců z různých mezinárodních závodů doma i v zahraničí, z toho také např. 8 vítězství na Velké ceně Československa v Brně v letech 1954-1962. Ze starého okruhu nemají takovýto počet vítězství ani Agostini, Hailwood či Read.

Samozřejmě, že takovéto srovnání poněkud pokulhává, neboť zmínění zahraniční borci u nás vyhrávali Grand Prix v rámci světového šampionátu od roku 1965, což se Františkovi doma nikdy nepodařilo. Škoda, že vrchol jeho kariéry spadá do období, kdy naše Velká cena ještě nebyla součástí MS a jezdila se pouze jako mezinárodní závod s označením „Závod družby národů“. Bývaly to ale velice dobře obsazené závody s častou účastí pravidelných jezdců mistrovství světa, ovšem svého času se prostě do Brna jezdilo především na „Šťastňáka“.

Debutoval zde jako v podstatě neznámý jezdec v r. 1952 s trochu obstarožním motocyklem Norton – ovšem pod honosným názvem „Blesk speciál“ s výrazně barevným vyobrazením blesků na nádrži. V té době totiž u nás platil nesmyslný zákaz používání zahraničních motocyklů, což ale vedlo jen k jeho obcházení podobným způsobem. „Ale kdepak Norton pánové, to je přece můj Blesk speciál, mám ho po tátovi…“ nebo něco podobnýho. První vítězství na naší Velké ceně si připsal v roce 1954 v kubatuře 250 ccm už jako tovární jezdec Jawy. Velkou pozornost budil hned na startu, k němuž nastupoval o berlích, a jelikož měl povolenou pomoc při roztlačování svého motocyklu, musel se zařadit až na konec startovního roštu. Jeho zranění bylo následkem střetu se psem na Sachsenringu o dva týdny dříve. Vypadalo to na delší nucenou pauzu, ale nikdo neví jak ukecal doktory, pořadatele i vedení Jawy, aby mohl v Brně startovat. Naši Velkou cenu si ale prostě nechtěl nechat za žádnou cenu ujít. „Tlačte volové, už se jede!“ vydal jasně srozumitelný pokyn svým dvěma pomocníkům, když se mu zdálo, že po startu nějak zaváhali. Naštěstí motor Jawy okamžitě naskočil a Šťastný se hned pěkně podél boxů posunul do první vlny celého jezdeckého pole a z Bosonoh už vyjížděl na čele závodu! Bravurní jízdou nedal nikomu šanci a dojel si pro své první vítězství.

Stejně tak je skvělá například šňůra čtyř vítězných závodů do 350 ccm z let 1958-1961. To poslední z nich mělo vcelku kuriózní kulisu, neboť při naskakování na startu nějak blbě zavadil o sedlo a to celé upadlo. Kolem se hnala horda ostatních jezdců a na rozhodnutí bylo jen pár okamžiků: Jede se dál! Seděl tedy celý závod jen na trubkovém rámu, což rozhodně není žádné pohodlí a ovládání stroje nebylo za dané situace také vůbec jednoduché. Neobvyklým posezem se poněkud změnily jízdní vlastnosti motocyklu, těžiště stroje a jezdce bylo jinde než obvykle a také všechny páčky byly na dosah trochu jinak, než byl zvyklý. Pár kol si vše musel osahávat, přesto se dokázal držet ve vedení a nakonec přivedl svůj motocykl vítězně do cíle. Sice si po závodě připadal v zadních partiích jako uličník, co právě dostal od tatínka řemenem „pětadvacet na holou“, ale za vítězství to stálo. Úspěch všechny rány hojí a bylo tomu tak i v tomto případě.

V roce 1962 dosáhl Šťastný možná svého největšího úspěchu na Velké ceně Československa, když dokázal vyhrát kubaturu do 500 ccm, přestože jel jako v předešlých letech pouze s třistapadesátkou. Tentokráte měl ale k dispozici jen rezervní motor, neboť ten „ostrý“ měl zničený ze závodu 350 ccm. Takže určité pochybnosti zde byly, ale vše dopadlo nad očekávání dobře. Ve druhém kole šel do vedení a už před sebe nikoho nepustil. Při své jubilejní desáté účasti se tak stal poprvé celkovým vítězem Velké ceny a jeho triumf si mohli vychutnat nejen diváci přímo v Brně, ale také u televizních obrazovek, neboť Československá televize vysílala poprvé závody z naší Velké ceny v přímém přenosu. Za deset ročníků tu dokázal 11x stanout na stupních vítězů, z toho 8 x až na tom nejvyšším. Kdo by si byl tehdy pomyslel, že tohle bylo jeho poslední zdejší vítězství.

Největšího věhlasu ale dosáhl mimo naší republiku na mnoha proslulých okruzích po celém světě. Celkem 21 x stál po závodech MS na stupních vítězů a především dokázal zvítězit ve čtyřech světových Grand Prix, to se zatím nepodařilo nikomu z jeho následovníků překonat. A to své největší úspěchy dosahoval především na strojích naší domácí produkce - o tom se může dnešní generaci opravdu už jenom zdát. V roce 1961 vyhrál GP Německa na Hockenheimu a Švédska na okruhu Kristianstad - obojí ve své parádní kategorii do 350 ccm. Stejnou kategorii vyhrál ještě v roce 1965 na Ulster Grand Prix v Severním Irsku a o rok později přidal na Grand Prix NDR na Sachsenringu ještě vítězství v pětistovkách. Samostatnou kapitolou je pak jeho účast na nejtěžším a nejslavnějším závodě Tourist Trophy na ostrově Man. Odtud má František dvě třetí místa a spolu s dalšími skvělými výsledky si přivezl celkem osm stříbrných a jednu bronzovou repliku slavné trofeje. Přestože na titul mistra světa nikdy nedosáhl, jsou právě jeho výsledky v MS stále naší největší chloubou.

Poprvé bodoval v MS již v roce 1957, ale vrcholem jsou 60. léta, zejména jejich první polovina. V roce 1961 byl vicemistrem světa ve třídě 350 ccm a s výjimkou roku 1964 se v letech 1960-1966 v některé z kubatur umístil vždy nejhůře do 5. místa v celkovém pořadí světového šampionátu. Považte, to vše na strojích Jawa či později ČZ (ojediněle startoval též na východoněmecké MZ). Přitom měl svého času nabídky od Hondy i MV Agusty a nejednou ho na zahraničních cestách doprovázely prověřené estébácké kádry, kteří měli případným „nekalým“ stykům zabránit. Legální možnost startu na těchto motocyklech zde de facto nebyla a znamenalo by to jediné – emigraci. Na to byl ale František příliš velkým patriotem a největší radost měl z toho, když těm největším světovým esům dal pěkně zakouřit na českém stroji.

V roce 1965, když byla Grand Prix Československa zařazena do MS, doufaly početné davy diváků, že některý z našich jezdců by mohl doma opět dosáhnout až na vítězství. Nestalo se tak, neboť české motocykly už za konkurencí stále více a více zaostávaly. Snad to ale ještě nebylo tak hrozné jako v pozdějších letech, neboť hned v následujícím závodě v Ulsteru vyhrál Šťastný „své“ třistapadesátky a v dalším roce dokázal na Grand Prix NDR na Sachsenringu vyhrát ještě třídu pětistovek. Pak přišla ale opravdu hubenější léta. Motocykly Jawa už nestačily, s novými to bylo nejisté a také roky už ubíhaly, přesto měl František Šťastný pořád renomé světového jezdce.

Poměrně neutěšená situace ohledně motocyklů Jawa vyústila mimo jiné v jednu velmi zajímavou záležitost na Velké ceně Československa v Brně 1967. Hovořilo se totiž o tom, že by měl mít k dispozici motocykl MV Agusta 350! Italský tým byl proti silné Hondě zastoupen pouze Agostinim a kvalitní druhý jezdec by se jistě hodil. To, že se uvažovalo o Šťastném, byť třeba jen pro jediný závod, ukazuje, jaký byl František „střelec“ a jak si jeho jezdeckých kvalit ve světě vážili. Těžko říci do jaké míry to vše bylo skutečně reálné, ale ať už to bylo, jak chtělo, tak se nakonec František s Agustou nesvezl. Představitelé italského týmu jen sdělili, že druhý stroj není možno připravit ke startu a tím to zhaslo.

V letech 1968-69 se zablýsklo na lepší časy s novým dvoutaktním čtyřválcem Jawa, s nímž byl Šťastný třetí v Brně a o rok nato ještě také na Hockenheimu. Motocykl měl velký potenciál a s cílem získat světový titul byl pro rok 1969 do týmu angažován Angličan Bill Ivy. Po slibném začátku sezóny ale vše skončilo Ivyho tragickou nehodou na Sachsenringu a jak se později ukázalo, byl to, i přes některé následné dílčí úspěchy, začátek konce našich závodních motocyklů. Od roku 1970 už Jawa se Šťastným nepočítala a po jeho téměř dvacetiletých oddaných službách pro tuto značku mu nikdo nepodal ani ruku. Typická česká ubohost… Ještě to zkoušel jako soukromník se zakoupenou Yamahou, ale Jičín 1971 byl jeho posledním závodem.

Se svými zážitky potom jezdil po různých akcích a pracoval také jako televizní komentátor motoristických pořadů Československé televize a po létech se spolu se svými soupeři a kamarády ještě střetávala na závodech veteránů. Po změně politických poměrů v Československu došel posléze alespoň částečného uznání. V roce 1998 obdržel nejvyšší čestné ocenění pro naše motoristické reprezentanty, Granátový odznak Autoklubu ČR a v roce 2000 se stal naprosto jednoznačným vítězem ankety o českého motocyklového závodníka století. Prezident republiky mu v roce 2013 udělil in memoriam státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti sportu, a jak při této příležitosti správně uvedl - František Šťastný sice mnohokrát spadl, ale vždy vstal a bojoval dál! V jeho rodných Kochánkách byl v říjnu loňského roku otevřen také park nesoucí jeho jméno.
Dosud se u nás nenašel nikdo, kdo by se jeho výsledkům mohl rovnat. To se bude muset mládež ještě moc a moc snažit.

František Šťastný
*12. listopadu 1927 - † 8. dubna 2000
Počet vyhraných GP: 4
Účast na GP Československa: 1952-1970
Nejlepší umístění v Brně: 8 x 1. místo

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 27x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist