Velké postavy velké ceny 10 – Anton Mang

Nejúspěšnější německý jezdec sólových kategorií byl svého času velice populární i na naší Velké ceně. Mohl se zde bez nadsázky cítit jako doma, neboť ho každoročně do Brna přijížděli podpořit němečtí motocykloví příznivci v míře opravdu nevídané. Mezi českými, nebo vlastně ještě československými diváky, jeho popularita takové míry pochopitelně dosahovat nemohla, to ale vůbec nesnižuje jeho mimořádné jezdecké umění, které nám zde rok co rok předváděl.

Velké postavy velké ceny 10 – Anton Mang

Sice se již od svých 11 let proháněl na motocyklu DKW 125 ccm, ale své první výrazné sportovní úspěchy získal za řídítky zcela jiného typu a ve zcela jiné sportovní disciplíně než jsou motocyklové závody. V 16 letech se totiž stal jednak německým mistrem a též juniorským mistrem Evropy v jízdě na ski-bobech!
K pořádným závodním motorkám se dostal až později, ovšem nejdříve v roli mechanika. Od roku 1970 totiž pracoval v týmu německého šampióna Dietera Brauna. Očividně se mu ale závodní činnost líbila mnohem více než špinavá práce mechány. Měl se tedy od koho učit a občas měl příležitost si na některé z Braunových motocyklů také zazávodit. Nakonec se jeho závodní kariéra stala jedním z případů, kdy žák přerostl svého učitele. V té době se také spolu se známým ladičem Seppem Schlöglem a Alfonsem Zenderem podílen na vývoji a stavbě motocyklu SMZ 250. Toto označení znamenalo „Schlögl-Mang-Zender“ a Toni Mang s ním také zaznamenal své první vítězství.

V roce 1975 získal titul mistra Německé spolkové republiky v kubatuře 350 ccm a při Grand Prix Rakouska na Salzburgringu si odbyl svou premiéru v seriálu MS – a nutno dodat úspěšnou premiéru. S motocyklem SMZ 125 ccm obsadil totiž napoprvé hned 6. místo, což nepochybně stojí za pozornost.

Rok na to si již dokázal připsat své první vítězství a nikde mu to asi nemohlo chutnat lépe, než na domácím Nürburgringu. V konečném účtování na konci sezóny z toho bylo 5. místo ve třídě 125 ccm. To dokázal v roce 1977 se svou Morbilelli zopakovat a vedle toho jezdil také pětistovky na Suzuki – jak jinak v té době. A právě v závodě kubatury 500 ccm v roce 1977 jsme mohli Toniho vidět také poprvé na našem brněnské Grand Prix. Ještě bez valného zájmu fanoušků závod tehdy nakonec nedojel.
Rokem 1978 začala pro Manga nejúspěšnější část jeho kariéry. Na scénu motocyklových Grand Prix se vrátila japonské značka Kawasaki, s níž Mang spojil své působení po dobu několika sezón. Nebyl sice v roli továrního jezdce, tam na svých postech „seděli“ Kork Ballington a Gregg Hansford, ale s podporou německého zastoupení značky Kawasaki, měl rozhodně konkurenceschopný materiál. Hvězdy kubatur 250 a 350 ccm museli prostě začít brát tohoto německého jezdce opravdu vážně.

V letech 1978 a 1979 ovládal obě tyto třídy Kork Ballington, ale pak se již naplno prosadil Mang. V roce 1980 jezdil sice nadále na motocyklech Kawasaki, ale již bez podpory německého dovozce a jel prakticky tedy jen jako soukromník s loňskými modely v barvách Krauser. Kawasaki dokonce zpočátku nepovolila na jeho motocyklech žádné označení ani logo své firmy. Tolik se zřejmě obávala možného fiaska a až v průběhu sezóny si najednou Toniho úspěchy chtěla taky přisvojit. Mang se stal mistrem světa dvěstěpadesátek, v nichž dokázal překonat úřadujícího šampióna Ballingtona na továrním stroji. V rámci objektivity nutno podotknout, že Ballington měl určité zdravotní problémy a musel se v průběhu sezóny podrobit akutní operaci zažívacího traktu a tři závody vynechal. Naproti tomu Mang zase skončil ve všech závodech na stupních vítězů: 4x zvítězil, 4x dojel druhý a 2x třetí. Takže to rozhodně nebyl žádný „darovaný“ titul. O novém mistru bylo sice bodovou matematikou rozhodnuto již před Brnem, přesto se očekávala velká bitva právě mezi těmito dvěma jezdci, které v tréninku dělila pouhá setina vteřiny na kolo ve prospěch Manga. Ten se sice po startu Mang poněkud zdržel, ovšem nebylo to nic dramatického. Brzo se na špičku dotáhl a ve třetím kole šel již do vedení. Nikdo ze soupeřů nedokázal na jeho útok zakontrovat, a tak si postupně vyjel několikavteřinový náskok, který si hlídal po celý průběh závodu. Nakonec to v cíli dělalo na druhého Ballingtona téměř 20 vteřin.

Rovněž ve třídě 350 ccm usiloval Mang o mistrovský titul. Největším soupeřem mu byl tentokráte Jon Ekerold. Mang dokázal v Brně vyhrát i tento závod, zatímco Ekerold se s uvadajícím strojem postupně propadal až na konečné 10. místo v cíli. Zachránil tak alespoň jeden mistrovský bodík, ovšem po Mangově vítězství byl jejich bodový zisk zcela vyrovnán a o mistru světa musel proto rozhodnout až zcela poslední závod na Nürburgringu. V něm dokázal Ekerold domácího Manga porazit a vybojovat mistrovský titul.
Rok 1981 byl na všech frontách plně v režii Antona Manga. Kawasaki „přišla k rozumu“ a angažovala ho jako svou jedničku a spokojenost rozhodně byla na obou stranách. Mang získal tituly v kubaturách 250 i 350 ccm a také v Brně dokázal oba tyto závody vyhrát. Své soupeře doslova deklasoval a jak se říká nikdo jiný „neměl nárok“. Němečtí diváci doslova šíleli, a to jich přijíždělo každoročně do Brna několik desítek tisíc. Ovšem nutno poznamenat, že to byli v drtivé většině návštěvníci z tehdejší Německé demokratické republiky, tedy ti „hodní“ Němci. Jejich počet se každoročně odhadoval na 80-100 tisíc!!!

Jak k tomu ale vlastně došlo, že si naši Velkou cenu tak oblíbili? Je to vcelku zajímavé a vlastně svým způsobem až tragikomické. Když se totiž po vítězství Dietera Brauna na Velké ceně NDR 1971 hrála na počest vítěze západoněmecká státní hymna, povstali přítomní „dederoni“ jako jeden muž a přidali se svým hromovým zpěvem. Vyděšení soudruzi z NDR se narychlo snažili zmírnit tuto veřejnou protistátní demonstraci alespoň vypnutím ampliónů podél trati, to už ale bylo pozdě. Ve svém důsledku měl ovšem tento incident za následek konec Velké ceny Německé demokratické republiky. Jelo se zde sice ještě v roce 1972, ale potom se už musel Sachsenring spokojit jen se závody nižší mezinárodní úrovně. Příznivci motocyklových závodů v NDR svůj zájem pak zaměřili právě na naší Velkou cenu v Brně.
Rok 1982 znamenal ovšem konec Grand Prix MS rovněž pro brněnský okruh. Mang zde ve svém posledním vystoupení sice nevyhrál žádný ze závodů (8./250ccm a 2./350ccm) ale dokázal obhájit svůj mistrovský titul 350 ccm a ve dvěstěpadesátkách mu obhajoba unikla jen o jeden jediný bodík. V sezóně vyhrál sice 5 závodů, tedy nejvíce ze všech, ale zrovna v Brně to byl jeho nejnižší bodový zisk… Tournadremu k titulu stačilo jedno vítězství a pravidelný přísun bodů.
V roce 1983 přijal Mang výzvu startovat v kubatuře 500 ccm v týmu HB Suzuki vedle Randyho Mamoly. Ovšem v zimě se zranil při lyžování a do sedla motocyklu se mohl vrátit až někdy v polovině srpna, kdy už se sezóna vlastně chýlila pomalu ke konci. Špatný zdravotní stav + špatný materiál = špatné výsledky, to je vcelku jednoduchá rovnice.
Pro další roky se vrátil do dvěstěpadesátek a zejména sezóna 1985 ho opět vynesla absolutní mezi špičku. Ten rok patřil sice Freddiemu Spencerovi, který dokázal získat historický mistrovský double v třídách 250 a 500 ccm, ale v dvěapůlích mu byl největším konkurentem právě Toni Mang, jenž nakonec obsadil celkově druhé místo.

V další sezóně bylo sice „jen“ čtvrtý ale v roce 1987 dokázal opět získat titul mistra světa! Vyhrál celkově osm závodů a jedním z nich byla také Velká cena Československa v Brně. Po několika letech se totiž vrátilo motocyklové MS do Brna – tentokráte již na nový moderní automotodrom. Toni se tak stal nejen zdejším prvním vítězem dvěstěpadesátek, ale vedle sidecaristů Bilanda a Michela je jediným sólo jezdcem, který dokázal vyhrát naší Grand Prix v rámci MS jak na staré, tak na nové trati.

Obhajoba titulu a se mu ale příliš nevyvedla. Vyhrál sice hned první GP v Japonsku, ale pak se mu už tolik nedařilo. Vše vyvrcholilo havárií a zraněním na Velké ceně Jugoslávie, což mělo za následek ukončení jeho veleúspěšné kariéry. Rozlučku si naplánoval do Brna, kde za doprovodu mnoha kolegů z celého paddocku absolvovat čestné kolo. Když při tom takhle člověk seděl na „Céčku“ a z několika desítek tisíc hrdel, hlavně německých fanoušku, slyšel kolem sebe to hromové „Toni! Toni!“, tak mu naskakovala husí kůže. Toni si ale takovéto poděkování rozhodně zasloužil.

Dodnes je vůbec nejúspěšnějším německým závodníkem s pěti tituly MS a 42 vyhranými Grand Prix na svém kontě. Kromě toho, že řadu let provozuje své jezdecké tréninkové středisko, tak se taky neustále „motá“ kolem mladých německých nadějí. Nezapomíná ovšem ani na svou „starou gardu“ a bývá k vidění i v závodech klasiků.

Anton „Toni“ Mang
*29. září 1949
Počet titulů MS: 5
Počet vyhraných GP:
Účast na GP Československa: 1977-1987
Nejlepší umístění v Brně: 5x 1. místo

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 9x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist