Suzuki v MS Grand Prix 1987 – 2010

Rok 1988 už znamenal pro Suzuki plnohodnotnou sezónu s Kevinem Schwantzem na postu tovární jedničky, vedle níž jako druhý jezdec jezdil Rob McElnea. Začátek nemohl dopadnout lépe, když hned první Grand Prix Japonska dokázal Schwantz vyhrát před mistrem světa Gardnerem a všemi dalšími esy. V dalším průběhu sezóny zaznamenal ještě jedno vítězství v Německu a nakonec skončil ve své první úplné sezoně (nepočítáme-li víceméně ojedinělé starty v letech 1987 a 1986) celkově na slušném 8.místě. Jeho potenciál byl ale mnohem větší.

Na úvod sezóny 1989 si jak Schwantz, tak Suzuki dali repete a Kevin vyhrál opět úvodní GP v japonské Suzuce. Vítězství bylo tentokráte o to sladší, že porazil svého krajana, a dalo by se říci svého osobního celoživotního soupeře, Wayna Raineyho, s nímž ho vázala obrovská vzájemná rivalita ještě z domácích amerických okruhů. Z 15-ti závodů jich Schwantz vyhrál šest, z toho jednou také v Brně, byl 9x na pole position a 8x zajel nejrychlejší kolo závodu. Prostě byl ze všech nejrychlejší. Když se k tomu přidala jeho bojovnost a velice atraktivní jezdecký styl, bylo vše jasné – nový divácký idol byl zde. Tato skvělá bilance ale stačila jen na čtvrté místo celkově. Jeho bojovný naturel a pojetí závodů mělo totiž i druhou stranu mince - padal více než jeho soupeři a to ho stálo řadu dobrých umístění. Byl to aspekt, táhnoucí se celou Kevinovo kariérou a přes mnohá dílčí vítězství, slízl tu nejlahodnější mistrovskou smetanu většinou někdo jiný. V letech 1990-1992 to byl právě Wayne Rainey.

V roce 1990 Schwantz upadl například také v Brně. Stalo se to v pravotočivé zatáčce u tubusového průchodu pod tratí a tento úsek okamžitě zlidověl jako „Švancovka“. Zatáčka pak po mnoha letech opravdu dostala oficiální název „Zatáčka Kevina Schwantze“. Pád předčasně ukončil celou sezónu druhého jezdce týmu Kevina Mageeho již po dvou závodech. Suzuki za něho našla náhradu v Neilu McKenziem, který byl příjemným překvapením. Všechny své závody dokončil na bodech a bylo z toho nad očekávání skvělé 4. místo. Všechno se ale točilo hlavně kolem Kevina, jenž dokázal vyhrát pět závodů a v MS skončil na 2.místě. Zbývalo tedy udělat ten poslední krůček až na samý vrchol.
To se ale v sezóně 1991 týmu Suzuki zatím ještě nepodařilo. Schwantz však zase vyhrál pět Grand Prix a jeho souboje zejména s Raineym patří do zlatého fondu silničářské historie. Třeba jejich duel na Hockenheimu, kde do poslední série zatáček šel Schwantz na brzdy až v tom úplně nejkrajnějším okamžiku a se zmítajícím se motocyklem Raineyho naprosto neskutečným způsobem předjel. V souboji bok po boku dokázal pak své vítězství o 0,016 sec uhájit. Takhle v přímém souboji porazil Reineyho ještě několikrát, ale měl také pár výpadků a v MS skončil na třetím místě za Raineym a Doohanem. Jeho týmový kolega Belgičan De Radigues byl celkově osmý.
V dalším ročníku 1992 to s vavříny nebyla žádná sláva a Suzuki mohla slavit pouze jedno Schwantzovo vítězství v Mugellu. Stačilo to jen na čtvrté místo celkově a hned za ním skončil druhý muž Suzuki Doug Chandler.
Pro rok 1993 jakoby si Schwantz řekl, že teď už toho „zatraceného“ Raineyho musí konečně porazit. To tedy znamenalo především nechybovat a nepadat. To se lehce řekne, ale hůře provede. Oproti předchozím letům tu však byla opravdu změna a Kevin spadl jen v jednom jediném závodě a to v desáté Grand Prix v Doningtonu – ovšem byl v tom tentokráte opravdu zcela nevinně. Do té doby nasbíral čtyři vítězství, pokaždé byl na stupních vítězů a v průběžném pořadí vedl o 23 bodů právě před Raineym. Hned v úvodu závodu ale Doohan nedobrzdil do zatáčky a naremploval Barrose i Schwantze takovým způsobem, že pro oba závod skončil dříve, než pořádně začal.V jediném okamžiku byl celý tým Suzuki vyřazen ze hry a na jeho kontě byla „nula bodou“. Naproti tomu Rainey si druhým místem své bodové konto značně vylepšil. Následoval závod v Brně, kde Kevin stále ještě limitovaný svým zraněním levé ruky z Doningtonu dojel až na 5. místě, zatímco Rainey zvítězil a posunul se do čela šampionátu. Zdálo se, že ani Schwantz ani Suzuki na vytoužený titul opět nedosáhnou. Všechno ale rozhodl další závod v Misanu. I tam Rainey potvrzoval nabytou převahu a vodil celé jezdecké pole. Pak však přišel jeho osudný pád, jenž ho vyřadil nejen ze závodu, ale ve svých důsledcích trvale upoutal na invalidní vozík. Za této situace Kevin ve zbylých závodech pouze bodově jistil svůj titul, neboť nikdo z dalších jezdců už ho nemohl nijak ohrozit. Po posledním závodě slavil tým Suzuki nejen titul, ale i vítězství Alexe Barosse, což bylo prvně, kdy závod vyhrála týmové dvojka.
Snad i to mu pomohlo ke smlouvě také na rok 1994 a tým Suzuki měl poprvé stejné jezdecké obsazení dvě sezóny za sebou. Dosud se totiž vedle Schwantze všichni po jednom roce střídali. Novou sezónou ale začala éra Micka Doohana a na jeho pevné spojenectví s Hondou nikdo neměl – ani Suzuki, ani nikdo jiný. Přesto Schwantz vyhrál dvě Grand Prix a celkově skončil na 4. místě. Barros byl osmý.
Do sezony 1995 vstupoval tým Suzuki s jezdci Schwantzem a Darylem Beattiem, ale v tomto složení absolvoval jen úvodní tři mimoevropské závody. Schwantz ze zdravotních důvodů nejel již několik posledních závodů loňského roku (jako náhradníci startovali Sean Emmet a Juan Lopez Mella) a ani přes zimu se situace příliš nezlepšila. Spíše naopak. Nyní po prvních třech závodech musel další dva opět vynechat a následně v italském Mugellu oznámil okamžité ukončení své závodní kariéry! Jeho četná nakumulovaná zranění se prostě nedařilo úplně vyléčit a za tohoto stavu hrozilo značné nebezpečí trvalých zdravotních následků. Nebylo zbytí a kariéra jednoho z nejlepších a nejpopulárnějších jezdců celé motocyklové historie prostě ze dne na den skončila. Pro Suzuki tak nastalo období „Po Schwantzovi“ a musela se s touto skutečností nějak vypořádat. Na jeho místo tedy angažovala dalšího Američana Scotta Russella, mistra světa SBK 1993. Beattie měl skvělý rok a byl naprosto rovnocenným soupeřem Micka Doohana. Značnou část sezóny byl dokonce v čele průběžného pořadí MS, ale nakonec skončil „jen“ jako vicemistr na druhém místě.
Pro rok 1996 jak Beattie, tak Russell u Suzuki zůstali, avšak Beattie pro zranění absentoval téměř celou druhou polovinu sezóny. Jeho náhradník Terry Rymer byl sice spolehlivým sběratelem bodů, ale za této situace musela Suzuki spoléhat především na Russela. Žádné zázraky se ovšem nekonaly a jeho nejlepším umístěním bylo 3. místo v Japonsku a také na Grand Prix České republiky (v onom památném závodě zvítězil Criville o pouhé 0,002 sec před Doohanem). V MS skončil Russell jako šestý. V roce 1997 sedlala Suzuki dvojice Australanů Darryl Beattie a Anthony Gobert. Pokud minulá sezóna nebyla „nic moc“, tak tentokráte to bylo ještě horší a Suzuki poprvé neměla žádného svého jezdce v první desítce MS. Beattie se po několika předešlých zraněních a dlouhé rekonvalescenci již nikdy nevrátil do původní formy a mladý Gobert si více užíval světských radovánek, než by přistoupil na tvrdou profesionální řeholi. Dokonce se později zapletl i s drogami. Pouze talent holt nestačí...
V období 1991-1993 obsazovala Suzuki svým továrním týmem také třídu 250 ccm. S úspěchy pětistovek se to ale nedalo srovnat a jediným, kdo se prosadil do první desítky MS byl Martin Wimmer v r.1991. Nejslibnější byl rok 1993 s Johnem Kocinskim v sedle, ale v polovině rozjeté sezóny se obě strany ve zlém rozešly a Johnův nástupce Simon Crafar na jeho výsledky nedokázal navázat (u nás v Brně dojel na 13.místě). Poté se Suzuki z MS stáhla jen na domácího scénu a do „světa“ se vrátila až v letech 1997-1998 prostřednictvím týmu Arie Molenaara. Týmová jednička Noriyasu Numata (jel již na divokou kartu na GP Japonska 1996 - 2.místo) se ale v seriálu světového šampionátu nedostal výše než na celkovou 12. příčku v roce 1997.
Možná i v důsledku odchodu hlavního sponzora Lucky-Strike působilo vystoupení týmu Suzuki v roce 1998 poněkud skromněji. Vsadila tentokráte na domácí japonské „samuraje“ Nobuatsu Aokiho a Katsuaki Fujiwaru. V předsezónních testech se ale Fujiwara zranil a tak vše odtáhl hlavně Aoki, vedle něhož se příležitostně vystřídalo několik jezdců, ovšem bez valných výsledků. To Aoki se jak sám voják v poli rval s převahou dominujících motocyklů Honda a Yamaha a v MS skončil nakonec na 9. místě. Blýskání na lepší časy nastalo v roce 1999 příchodem Kennyho Robertse juniora. Ten doposud jezdil ve stáji svého otce, ale už zřejmě uzrál čas, aby opustil rodinné hnízdo. V týmu byl spolu s loňskou jedničkou Aokim, ale byl to „Junior“, kdo byl tentokráte hlavním tahounem. A začal tahat pěkně hned od začátku, když vyhrál dvě úvodní Velké ceny v Malajsii a Japonsku. Ani suverén předešlých sezón Mick Doohan na něho neměl a po jeho zranění byla mistrovská koruna zcela k dispozici. Nakonec si ji nasadil Alex Criville s Hondou a Roberts skončil druhý. Přesto čtyři vyhrané Grand Prix a titul vicemistra bylo mnohem více, než se u Suzuki před sezónou reálně čekalo. Tandem Roberts + Suzuki se ukázal být velmi dobrým i v roce 2000. Co dobrým? Skvělým! Kenny vyhrál opět čtyři závody: Malaysia, Španělsko, Catalunya a Pacifik a v dalších pěti stál na stupních vítězů. Suma sumárum z toho byl titul světového šampióna! Někdy se uvádí, že tehdy skoro celá sezóna propršela, a že jen díky těmto „nestandardním“ podmínkám se Roberts stal nakonec mistrem světa. Je to však zjednodušený a zavádějící pohled na věc. Možná pršelo více než je zdrávo, ale Roberts nevyhrával jen v „mokrých“ závodech. A i kdyby, tak co? Pomineme-li, že podmínky byly vždy pro všechny stejné, tak to, že Roberts na vodě prostě umí je jen a jen jeho plus. Není pochyb, že titul získal zcela zaslouženě.
V dalších letech se ale Suzuki na vítězné vlně nedokázala udržet, zato se na ni vyšvihl dominátor nadcházejících let Valentino Rossi se „svými“ značkami Honda a posléze Yamaha. V sezóně 2001 přišel k Suzuki ambiciózní Španěl Manuel Gibernau. Bohužel ani jemu, ani obhájci titulu Robertovi se nedařilo navázat na předchozí úspěšné dva ročníky. Alespoň jeden týmový a svůj osobní úspěch si připsal Gibernau svým prvním vítězstvím na Grand Prix Valencie, kde úspěch Suzuki podtrhl ještě Roberts třetím místem. To ale bylo jedinkrát, kdy se jezdci Suzuki postavili na stupně vítězů a v závěrečném hodnocení šampionátu jim patřila 9. (Gibernau) a 11. (Roberts) příčka.S rokem 2002 opustila mistrovství světa kategorie 500ccm, která byla jeho vlajkovou lodí od samého prvopočátku v r.1949. Královskou třídou se staly čtyřtakty 990ccm a bylo těžké odhadnout, jak se s touto zásadní změnou jednotlivé značky, ale i jezdci, vypořádají. Bohužel Suzuki se to moc nezdařilo. Roberts skončil s jediným pódiovým umístěním jako devátý a Gibernau byl dokonce až na 16. místě. Paradoxně tak k nejlepšímu výsledku dovedl Suzuki japonský závodník Akira Ryo, který byl ale jako třetí jezdec nasazován jen do některých závodů – na domácí GP Japonska dojel druhý!
V letech 2003-2005 jezdila za Suzuki stálá americká dvojice Kenny Roberts a John Hopkins. Byla to však bídná léta, kdy Suzuki mohla jen vzpomínat na své předešlé úspěchy. V konečném pořadí mistrovství světa se oba dva pohybovali vždy až ve druhé desítce, a to povětšinou spíše na jejím konci. Za celou tu dobu se snad jen Roberts překvapivě blýskl svým pole position v Riu 2004 (v závodě samotném ale skončil až jako sedmý) a druhým místem v Doningtonu o rok později. Zatímco Hopkins zůstal u Suzuki i nadále, Robertse od roku 2006 nahradil Australan Chris Vermeulen, mistr světa třídy Supersport 2003. A byl to právě on, kdo ve své domácí GP na Phillip Islandu dovedl Suzuki do cíle alespoň jedenkrát na pódiovém druhém místě.
Třída Moto GP 990ccm byla od roku 2007 změněna na 800ccm a zdálo se, že by to tentokráte mohlo být Suzuki ku prospěchu. V „litrech“ totiž Suzuki propadla na celé čáře a za celou dobu nevyhrála ani jeden závod, když její jezdci dosáhli jen na dvě druhá místa, a to byly opravdu pouze výjimky v řadě trvale nevýrazných výsledků. Tentokráte John „Hopper“ Hopkins dokázal stanout 4x na stupních vítězů, z toho nejvýše v Brně, kde tento svérázný Američan s velice atraktivním jezdeckým stylem (slajdry by měl mít snad i na loktech) podlehl pouze vítěznému Stonerovi na Ducati. Vermeulen spolu s několika pódii dokázal dokonce pro Suzuki vyhrát Grand Prix Francie v Le Mans (poprvé od roku 2001). V celkovém pořadí MS byl Hopkins nakonec na výborném čtvrtém místě za nedostižnou trojicí Stoner-Pedrosa-Rossi a Vermeulen obsadil 6. místo.
Nejlepší Hopkinsova sezóna pro něho ale kupodivu neznamenala prodloužení smlouvy na rok 2008. Vedle Vermeulena byl totiž angažován veterán Loris Capirossi, ale ani touto výměnou Suzuki nedokázala své výsledky posunout na vyšší úroveň. Vermeulen dojel 2x na druhé příčce a Capirossi se výrazněji prosadil jen 2. místem u nás v Brně. Za zmínku ještě stojí, že ve třech závodech usedl za řidítka Suzuki také nadějný Američan Ben Spies. Jen a jen škoda pro Suzuki, že Ben spojil svou další kariéru s jinou značkou.
Ani v posledních dvou sezónách 2009-2010 nedokázala Suzuki svou stagnaci, nebo spíše propad, zastavit. Jezdci Capirossi, Vermeulen či Bautista se ani jednou nedostali na stupně vítězů a v pořadí MS byly s výjimkou Capirossiho 9.místa v r.2009 vždy až za první desítkou. Uvážíme-li, že jezdecké pole čítalo pouze necelou dvacítku jezdců, nelze takovéto umístění v žádném případě považovat za úspěch.
Ale zřejmě více než na nějaké úspěchy se Suzuki musela soustředit na svou vlastní existenci v Moto GP vůbec. Především z finančních důvodů nebylo jisté, zda bude moci v seriálu Grand Prix pokračovat, a tak ve snaze zachovat účast této značky, musely být týmu Suzuki poskytnuty určité „úlevy“- jako jediná nemusela mít satelitní tým, v r.2010 se kvůli Suzuki měnilo v průběhu sezóny i pravidlo o maximálním počtu užitých motorů a pro ročník 2011 bude mít v týmu jen jediného jezdce (Alvaro Bautista). To z pohledu všech zainteresovaných jaksi degraduje Suzuki do druhořadé role. Věřme však, že momentální tíživou situaci dokáže překonat a že brzo tuto slavnou značku opět uvidíme na pozicích, které jí nepochybně náleží.