Suzuki v MS Grand Prix 1960 - 1986

Uplynulá sezóna 2010 znamenala padesátileté jubileum japonské značky Suzuki v mistrovství světa silničních motocyklů. Bylo to totiž právě v roce 1960, kdy na slavné Tourist Trophy tato tehdy ještě ne příliš známá firma se svými motocykly v rámci světového šampionátu debutovala.

Suzuki v MS Grand Prix 1960 - 1986
V roce 1909 založil Michio Suzuki (1887-1982) svou firmu Suzuki Loom Works. Uvážíme-li, že v té době mu bylo pouhých 22 let, je nutno uznat, že to byl velice podnikavý mladík. Firma se však vůbec nezabývala motocyklovou produkcí, ale vyráběla tkalcovské stavy a postupem času v této oblasti výrazně prosperovala. Mimochodem dodnes vlastní řadu svých celosvětově chráněných patentů. Do sféry motorismu přivedlo Suzuki až období po 2. světové válce a potřeby spojené s rozrůstajícím se japonským hospodářstvím. Od prvních bicyklů s přídavným motorkem přešla výroba postupně především na maloobjemové motocykly, ale také automobily. Vše běželo na plné obrátky a v roce 1954 byl název společnosti oficiálně změněn na Suzuki Motors Company. Zakrátko se již Suzuki účastnila prvních domácích závodů, ale nezůstalo jen u nich a pro rok 1960 se rozhodla podstoupit zkoušku i na mezinárodní scéně, a to hned tu nejtěžší. Stejně jako rok předtím Honda, tak i Suzuki přijela na Isle of Man poměřit síly s ostatními značkami na slavném závodě Tourist Trophy. Z určitých administrativních důvodů tam tehdy ale startovala pod názvem Colleda. V přihlášce totiž došlo k přehození zápisu v rubrikách „Značka motocyklu“ a „Typ motocyklu“, takže to vypadal asi takto: značka-Colleda, typ-Suzuki. No ono není divu, Evropanům by jakýkoliv japonský formulář určitě taky pořádně zamotal hlavu. Vlastní závod ale pro Japončíky dopadl nakonec vcelku dobře. Ve třídě 125ccm měla Suzuki tři stroje a všechny dojely do cíle na 15., 16. a 18. místě. Nejlepší Toshio Matsumoto získal za své 15. místo dokonce bronzovou repliku Merkura – první z mnoha pro Suzuki.
V následujícím roce 1961 už Suzuki byla řádným účastníkem mistrovství světa. Bohužel při přetrvávajících technických problémech se zapalováním se nakonec po několik závodech rozhodla svou účast v průběhu sezóny odvolat. Bylo to trpké sousto pro všechny zainteresované, ale o to více je to motivovalo do další činnosti a výsledky se záhy dostavily.

V roce 1962 byla Suzuki zase zpět na světové scéně a kromě třídy 125ccm obsadila i v tom roce nově zavedenou kategorii 50ccm. A bylo to představení v plném lesku. První vítězství v MS pro Suzuki vybojoval Ernst Degner se svou padesátkou na Tourist Trophy a když k tomu přidal ještě další tři vítězné Grand Prix, byl z toho na konci sezóny dokonce premiérový mistrovský titul. Suzuki tak porazila další značky Kreidler, Honda a Derbi, které rovněž o tento první „kolibří“ titul usilovaly. Vedle Degnera se do první desítky ještě vešli další tři její jezdci: 5. M.Itoh, 7.H.Anderson a 8. S.Suzuki. Mistr světa Degner se ale k Suzuki dostal za velmi dramatických podmínek. Jako občan Německé demokratické republiky jezdi domácí, tedy východoněmecký, motocykl MZ – a poměrně úspěšně. V roce 1961 dokonce vedl průběžně mistrovství světa 125ccm, když odcestoval k předposlednímu závodu do Švédska. Po závodě se však již nevrátil do své vlasti, ale na zpáteční cestě zůstal jako emigrant v NSR. Celá záležitost byla již dopředu domluvena s firmou Suzuki, jež byla celému tomuto útěku „na západ“ do určité míry nápomocna. Tvrdí se, že Degner vzal s sebou různé technické nákresy motocyklů MZ a také některé součástky či dokonce snad i celý motor. Kdo ví…? Faktem ale je, že jako zkušený inženýr se pak u Suzuki podílel na vývoji jejich úspěšných strojů, na nichž byly některé prvky z MZ nepochybně uplatněny.
Také v kategorii 125ccm zaznamenala značka Suzuki úspěch především vítězstvím Hugha Andersona v závěrečné mistrovské Grand Prix Argentiny. A byl to právě tento Novozélanďan, který se stal největší persónou této japonské značky v další sezóně (1963), když pro ni dokázal vyhrát nejen osm Grand Prix (6x 125ccm a 2x 50ccm), ale především senzačně získal mistrovský double ve třídách 50 i 125 ccm. Suzuki obě tyto kategorie přesvědčivě ovládla. Po jednom vítězství ve 125ccm ještě přidali Degner, Schneider a Perris, zatímco jezdci největšího konkurenta, Hondy, Taveri s Redmanem, získali každý jen jeden vavřín. Na ostatní se již nedostalo. S tím také korespondovala podoba závěrečné tabulky MS, kde mezi prvními šesti byla 4x Suzuki. Snad ještě výraznější převahu měla v padesátkách, kde jim byl jediným vážnějším soupeřem Hans-Georg Anscheidt na Kreidleru. V souboji o mistrovský titul však v závěru sezóny podlehl Andersonovi a za ním byli opět další jezdci Suzuki: Degner, Morishita, Itoh a Ichino.
V roce 1964 Hugh Anderson obhájil svůj titul v padesátkách, ale neměl to vůbec jednoduché. V úvodu sezóny sice jasně dominoval, když ze čtyř závodů získal tři vítězství a jedno druhé místo, ale v dalším průběhu zaznamenal stejnou bilanci i Ralph Bryans na Hondě. Před posledním závodem v Imatře tedy ještě nebylo nic rozhodnuto, ovšem po vítězství Andersona už ano. Ve 125ccm Anderson tentokráte nestačil na své loňské rivaly Redmana a Taveriho a i přes tři vítězství skončil za nimi na třetím místě.

V dalším roce 1965 si ale obě značky tituly zase vyměnily. Suzuki ovládla světový šampionát stopětadvacítek v konečném pořadí 1. Hugh Anderson, 2. Frank Perris, když další jejich týmový kolega Degner skončil jako čtvrtý za Derekem Woodmanem s MZ. V padesátkách vybojoval Bryans nejmenší titul poprvé, a jak se ukázalo také naposled, pro Hondu. Druhý skončil rovněž s Hondou Taveri a pak už následovala čtveřice jezdců Suzuki.

Toho roku poprvé zavítalo mistrovství světa také k nám do Brna. Kromě všech legendárních světových jezdců a motocyklů byly k vidění také motocykly Suzuki. Jelikož se v Brně padesátky nejely, tak to bylo jen ve třídě 125ccm. Nejrychlejší muž v tréninku Hugh Anderson dokazoval své umění i v závodě a po celý jeho průběh s přehledem držel vedení. S velkým náskokem projížděl posledním kolem, ale v Pisárkách přišel pád a konec! Do vedení se tak dostal jeho týmový kolega Perris a s náskokem 1min 47,7sec zvítězil před Woodmanem na MZ.

V roce 1966 si Suzuki vzala zpět „svůj“ titul v padesátkách, bylo to již počtvrté za pět let existence této třídy. Tentokráte to byl Hans-Georg Anscheidt, který jako lídr týmu dokázal těsně porazit duo Taveri-Bryans na Hondách. V další sezóně – 1967 - však Honda v této třídě vyklidila pozice a světový šampionát za dané situace zcela ovládla Suzuki. Obsadila první tři místa, když titul tentokráte bezpečně obhájil Anscheidt před svými stájovými kolegy Y.Katayamou a S.Grahamem. Vyšší třída 125ccm ovšem již tolik úspěchů značce Suzuki nepřinesla a po vítězném roce 1965 se v dalších dvou musela sklonit před svými japonskými konkurenty Hondou a Yamahou, pro něž tituly zajistili Luigi Taveri a Bill Ivy.
Po sezoně 1967 se Suzuki rozhodla svůj tým ze seriálu mistrovství světa stáhnout. Nebylo to ale úplné vymizení této značky ze světových okruhů a pár jejich motocyklů se dostalo do soukromé režie některých jezdců. To, že tyto motocykly měly velký potenciál a bylo je možno provozovat i nadále na té nejvyšší úrovni, dokazují především mistrovské tituly Hanse-Georga Anscheidta v roce 1968 v padesátkách (potřetí v řadě za sebou) a Dietera Brauna ve třídě 125ccm o dva roky později. V roce 1971 úspěšně jezdil na Suzuki 125ccm také nastupující Barry Sheene, když skončil v MS celkově na druhém místě. Přičemž vyhrál tři Grand Prix, v dalších šesti stál na stupních vítězů a za celou sezónu nasbíral nejvíce mistrovských bodů. Bodový systém započítávající ale jen šest nejlepších výsledků nakonec určil za mistra světa Angela Nieta na Derbi. Sheenova hvězda u Suzuki však měla naplno zazářit teprve až v dalších letech. Víceméně soukromé produkční Suzuki byly vidět třeba také v pětistovkách, kde v roce 1971 obsadili Keith Turner a Rob Bron v mistrovství světa 2. a 3. místo za tehdy vlastně neporazitelným Agostinim s MV Agustou a Jack Findlay pak dokázal vyhrát mistrovské závody v Ulsteru 1971 a na Tourist Trophy 1973.
Suzuki ale měla s touto nejvyšší objemovou třídou mnohem vyšší cíle. Ty začala naplňovat v roce 1974, kdy do mistrovství světa 500ccm nasadila svůj oficiální tovární tým se zbrusu novými motocykly Suzuki 500 RG, které sedlalo hlavně duo Barry Sheene a Jack Findlay. V mnoha případech ale jezdci doplatili na technické závady svých strojů a řadu závodů nedokončili. Začátek roku byl ovšem slibný a hned na úvod v Clermond Ferrand dojel Barry Sheene na 2. místě vklíněn mezi Reada a Boneru na MV Agustách. Po poruše v druhém závodě byl v následujícím opět na pódiu, ale pak přišla celá řada výpadků a nakonec už jen body za čtvrté místo v posledním závodě u nás v Brně. V konečné tabulce z toho bylo šesté místo. Findlay přeci jen pravidelnějším sbíráním menších bodových porcí nakonec obsadil místo páté.
Pro rok 1975 tvořila tovární tým silná dvojice Barry Sheene a Teuvo „Tepi“ Länsivuori. U motocyklů ale nadále přetrvávala poměrně velké nespolehlivost, přesto se Suzuki díky Sheenovi dočkala svého prvního vítězství v královské kubatuře. V Assenu v těsném závěru porazil Agostiniho, když oběma byl v cíli naměřen zcela shodný čas. Druhé Sheenovo vítězství přišlo ve švédském Anderstorpu, to však byly za celou sezónu dva jediné závody, které dokončil. Jeho kolega Länsivuori sice žádný závod nevyhrál, ale 3x stál na stupních vítězů a s několika dalšími body mu to vyneslo 4. místo v celkovém pořadí mistrovství světa. I přes určitou výsledkovou nevyrovnanost byli oba v každé Grand Prix řazeni mezi hlavní favority. Bylo tomu tak i u nás v Brně, kde byli s velkým náskokem nejrychlejšími již v tréninkových jízdách. V závodě pak postupně svedli skvělý souboj s Philem Readem na MV Agustě. Nejdříve Sheene - jeho stroj ale nevydržel ani tři kola. Poté se na Reada dotáhl Länsivuori a oba předváděli vrcholné jezdecké umění plné vzájemných předjížděcích manévrů. To trvalo až do předposledního kola, kdy motor Länsivuoriho Suzuki vypověděl službu. Z vítězství se tak těšil Phil Read, ale slavil především druhý v pořadí Agostini, který získal svůj další mistrovský titul a pro Yamahu první titul ve třídě 500ccm.
Jakoby si však Yamaha ziskem titulu ve třídě 500ccm splnila své dlouhodobé cíle a poměrně překvapivě z mistrovství světa odstoupila, alespoň co se oficiálního továrního týmu týče. Skončila i MV Agusta a rovněž Suzuki pro další léta změnila jaksi svou závodní strategii. V roce 1976 nevyslala do mistrovství světa svůj oficiální tovární tým a zaměřila se na zvýšenou produkci svých závodních motocyklů, které poskytovala příslušným zájemcům. Přesto mohl být tým Suzuki GB považován za její vlajkovou loď s tou nejmasivnější tovární podporou. Jezdci tohoto „prvního“ týmu Suzuki byli Barry Sheene a Američan Pat Hennen. Suzuki sedlala v jiných týmech i řada dalších předních jezdců jako Länsivuori, Lucchinelli, Newbold, Coulon, Findlay, Read, Mortimer, Rougerie, Braun, Hartog, Ferrari a další. Mistr světa Agostini se dohodl na soukromém pronájmu motocyklů se svým bývalým zaměstnavatelem MV Agustou, ale na své soupeře nestačil a tak rovněž on v průběhu sezóny přešel na Suzuki. Vůbec se mu s ní však nedařilo a přestože v kvalifikacích dokázal být třeba 2x na pole position, nezískal na „Suzině“ ani jeden mistrovský bod.
Po závodě u nás v Brně mu došla trpělivost a do posledního závodu na německém Nürburgringu se opět vrátil k MV Agustě - a světe div se – vyprášil tam všechny Suzuki a vyhrál! Bylo to jak jeho vůbec poslední vítězství, tak také poslední vítězství motocyklu MV Agusta na scéně MS. Bylo to ale také jediné vítězství jiné značky než Suzuki, která v celé sezóně jednoznačně dominovala. Barry Sheene šel od vítězství k vítězství a vyhrál téměř vše co se dalo. Při vynechání Tourist Trophy vyhrál pět závodů ze šesti, když jen ve Spa dojel druhý za Johnem Williamsem (rovněž Suzuki). S předstihem si tak zajistil mistrovský titul a zbývajících závodů se již nezúčastnil. Neviděli jsme ho tedy bohužel ani u nás v Brně a jeho uvolněné místo v týmu zaujal dosud poněkud nenápadný John Newbold. Závod samotný byl především nádhernou bitvou mezi Teuvo Länsivuorim a Italem Marcem Lucchinellim (oba Suzuki). Ti v těsném kontaktu spolu absolvovali první polovinu závodu, ale pak Lucchinelli s poruchou vzdal. Länsivuori tak zůstal na čele zcela osamocený a zdálo se, že si vynahradí zdejší loňskou smůlu. Při nájezdu do posledního kola o tom již nikdo nepochyboval, neboť ostatní soupeři byli daleko vzadu. V samém závěru však začala jeho Suzuki najednou vynechávat a Tepi se v posledních kilometrech už jen zoufalým komíháním stroje ze strany na stranu pokoušel z nádrže vyždímal poslední kapičky benzínu, které mu ještě zbyly. Cíl byl ale pořád daleko a ze zadu se nezadržitelně blížil John Newbold, přehnal se kolem finského nešťastníka a byl nakonec odmávnut jako vítěz. Länsivuori ještě stačil protnout cílovou čáru alespoň jako druhý. Druhý za mistrem světa Sheenem byl i v celkovém pořadí MS. Třetí skončil Pat Hennen, který se svým vítězstvím ve finské Imatře stal vůbec prvním Američanem, jenž zvítězil v mistrovském závodě Grand Prix. Suzuki svými jezdci s výjimkou sedmého Agostiniho obsadila prvních dvanáct míst. Ale i Ago jezdil část sezóna na Suzuki, veškeré mistrovské body však získal v sedle MV Agusty.
V další sezóně 1977 Barry Sheene svůj titul obhájil. Vyhrál šest Grand Prix z celkového počtu vypsaných jedenácti, tedy víc jak polovinu. Jako jistý mistr světa ale opět vynechal závod u nás v Brně a přestože zde v roce 1971 vyhrál na Kreidleru 50 ccm svou vůbec první Grand Prix, neměl náš okruh příliš rád a pokud nemusel, tak se zdejším startům vyhýbal (ovšem obdobný vztah měl i k jiným přírodním okruhům). Za jeho nepřítomnosti vyhrál brněnský závod zcela suverénně Johnny Cecotto s Yamahou a zůstává otázkou, zda by Sheene na Cecotta jedoucího v takové „fazóně“ vůbec měl. Očití svědci by potvrdili, že ani náhodou. Po nepříliš vydařeném startu postupoval Cecotto ze zadních pozic jako nůž máslem a nikdo mu ani v nejmenším nestačil. Při své spanilé jízdě vytvořil dva trvale platné rekordy: závod zajel průměrnou rychlostí 184,187 km/h a rekord kola ustanovil časem 3min29,69sec na průměr 187,476 km/h. Je to vlastně stále nejrychlejší kolo naší Velké ceny v celé její historii, neboť ani na trati současného nového Masarykova automotodromu nedokázal být nikdo rychlejší. Suzuki měla v celém startovním poli mistrovství světa nejpočetnější zastoupení, ale jezdci Yamahy byli sice jedinými, avšak silnými konkurenty. Nebýt pádu a zranění hned ve druhém podniku MS na Salzburgringu, byl by zřejmě právě Johnny Cecotto největším Sheenovým soupeřem. Takhle ale musel část sezóny vynechat, přesto dokázal dík skvělým výsledkům po svém návratu skončit celkově čtvrtý. V první šestici šampionátu bylo obsazení Suzuki-Yamaha vyrovnané 3:3. Lepší umístění ale brali jezdci Suzuki: 1. Sheene, 3.Hennen, 5. Parish, zatímco umístění trojice od Yamahy bylo 2. Steve Baker, 4. Johnny Cecotto, 6. Giacomo Agostini. Za nimi pak až téměř do nekonečna jen a jen Suzuki.
Výraznou početní převahu si Suzuki držela i v následujícím ročníku 1978, ale v boji o titul všem vypálil rybník Američan Kenny Roberts. Ten vstoupil na scénu MS v barvách týmu Yamaha USA, který kromě silného technického a finančního zázemí měl i výrazné personální zastoupení .Vedle Robertse tu byl vedoucí týmu Kel Carruthers (mistr světa 250ccm v r.1969) a geniální šéfmechanik Nobby Clark, který už „šrouboval“ třeba pro takového Mika Hailwooda. Hlavními protagonisty tedy byli Roberts s Yamahou a Sheene na Suzuki, kteří bojovali o titul až do samého závěru sezóny. Zpočátku byl ale největším Robertsovým soupeřem Sheenův týmový kolega Pat Hennen. Měl na svém kontě jedno vítězství a tři druhá místa a na Robertse ztrácel jen pár bodíků. Sheene byl až za ním. Pak však přišla Hennenova těžká havárie na Tourist Trophy (tehdy už byla TT mimo mistrovství světa), která ukončila jeho velmi slibnou kariéru a v dalším průběhu sezóny to pak už bylo v podstatě jen jeden na jednoho, protože další jezdci do přímého souboje o titul nijak výrazně nezasáhli. Sheenovi se nakonec nepodařilo získat svůj třetí titul v řadě a z mistrovské koruny se poprvé těšil Roberts.
V dalších dvou letech dokázal Roberts svůj mistrovský titul obhájit a přestože snad jen s výjimkou Johnnyho Cecotta (rovněž Yamaha) jela celá světová špička na Suzuki, nikdo ho nedokázal o královskou korunu připravit. V těch letech to byl opravdový „King Kenny“.
V roce 1979 mu nejvýrazněji konkuroval Ital Virginio Ferrari, který po většinu sezóny držel krok v boji o titul. V závěrečných závodech se mu ale vůbec nedařilo a skončil nakonec jako druhý. Třetí příčku v konečném účtování obsadil Barry Sheene. V další sezóně 1980 byl Robertovým největším soupeřem hlavně jeho krajan Randy Mamola, který ale i přes svá dvě vítězství a řadu vyrovnaných závodů skončil nakonec na pozici vicemistra. Na dalších místech pak byla trojice Italů v pořadí Lucchinelli, Uncini a Rossi, všichni rovněž na Suzuki. Právě prvním dvěma jmenovaným se podařilo navrátit mistrovský titul pod prapor Suzuki.
V roce 1981 dokázal Marco Lucchcinelli vyhrát pět Grand Prix a získal mistrovský titul před dalším jezdcem Suzuki Randy Mamolou. Až za nimi byli Roberts a Sheene, oba na Yamahách. O rok později (1982) stejný počet pěti vyhraných závodů přinesl mistrovský titul Francu Uncininu a značce Suzuki již sedmý titul konstruktérů v řadě od roku 1976. To ovšem už byla její pozice zcela jiná a řada předních jezdců jela na motocyklech Yamaha, Honda či Kawasaki a kromě Unciniho se do první desítky prosadil se Suzuki už jen Mamola na 6. místě.
Suzuki se svými víceméně produkčními závoďáky již přestávala konkurovat továrním speciálům Yamahy a na scénu Moto GP se navrátivší Hondě. Právě mezi těmito značkami se po další dekádu dělily mistrovské tituly. V roce 1983 si Roberts (Yamaha) a Spencer (Honda) rozdělil rovným dílem všechna vítězství a nakonec jen těsně zvítězil Spencer. Nejlepším jezdcem Suzuki byl třetí Mamola, ale do boje o titul neměl pražádnou šanci promluvit. Obhájce titulu Uncini sezónu pro zranění nedokončil, ale ještě byl nakonec klasifikován alespoň jako devátý. Po tomto ročníku ovšem Suzuki definitivně ukončila tovární podporu svých týmů a v dalších letech tak „soukromníci“ už spíše jen paběrkovali. V roce 1984 byl nejlepší Sheene na celkově 6. pozici, který svým třetím místem v úvodním závodě sezóny v Kyalami zaznamenal jediné pódiové umístění Suzuki. Do celkové první desítky se ještě se Suzuki vešel Boet van Dulmen. V dalších dvou letech byl mezi prvními deseti již jen Rob McElnea (9./1985) a Pierfrancesco Chilli (10./1986). To ovšem již Suzuki chystala návrat na scénu Grand Prix se svým novým továrním týmem.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 12x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist