Rolf Biland: Splněný sen

"Byl to vždy můj sen, jet aspoň jednou, jedenkrát rychleji než motocykly solo o objemu 500 ccm, a v Jerezu to konečně klaplo", říká sedminásobný mistr světa a vítěz 81 závodů Grand Prix v sajdkárech Rolf Biland ze Švýcarska. Jaký vlastně byl a je tento Švýcar, který se včera dožil 60-ti let.

Rolf Biland: Splněný sen
Motoristickou legendu Rolfa Bilanda jsem poznal osobně v Curychu v tamnějším "Hallenstadionu", kdy v rámci galapředstavení "Noc švýcarského sportu" nejenže jezdil se svým sajdkárem - a s vousatým spolujezdcem Kurtem Waltispergerem - po klopené dřevěnné cyklistické dráze dlouhé 250 m, ale také za barem točil nealkoholické pivo "Schlossgold" či běžel štafetu nejlepších tehdejších švýcarských sportovců - neboť tato tradiční akce byla pořádána každý rok v rámci cyklistických "6 Days" a výtěžek celého večera byl následovně určen přípravě švýcarských olympioniků.
Nejdříve si ale Rolfa Bilanda, čerstvého šedesátníka trochu představme. Vyučený automechanik vyhrál celkem sedm titulů mistra světa (1978 s Kennym Williamsem a 1979, 1981, 1983, 1992, 1993 a 1994 s Kurtem Waltispergerem). Celkem 116x stál na stupních vítězů, když 81x vyhrál závod Grand Prix - kromě toho 23x obsadil 2. a 12x místo3.). Získal celkem 2214,5 mistrovských bodů (tedy včetně Světového poháru, který se v poslední části jeho kariéry jezdil místo závodů MS). Dohromady absolvoval 142 závodů Grand Prix a už zmiňovaného SP (123 s Kurtem Waltisbergrem, 14 s Kennym Williamsem, 4 s Freddy Freiburghausem a 1x s Berndem Grubem).

Ale pojďme raději k začátkům kariéry Rolfa Bilanda. Ta začala - a to už zřejmě málokdo ví -  místem spolujezdce u Fritze Häniho. Mladík Biland tehdy kvůli tomu předčasně ukončil sekundární školu v bernském kantonu. Jeho tehdejší výplata jako učně byla "celých" 150 švýcarských franků. Svůj první závod jako jezdec jel pozdější mnohonásobný světový šampion potom v roce 1972 na okruhu Ollon-Villarsu.

Velkým zlomem jeho kariéry bylo seznámení se s konstruktérem Ruedi Kurthem (pamětníci si jistě vzpomenou na zlato-černý sidecar a jeho obsazení Ruedi Kurth a Dani Roweová). Ten nejenže závodil, ale také stavěl sajdkáry CAT. A jeden takový okopíroval i Biland a dal do něho dvouválcový motor Reimo-Suzuki o objemu 500 ccm. Byla to revoluční myšlenka a jeho tehdejší spolujezdec Kenny Williams seděl v sajdkáře BEO v roce 1978 jako v tříkolovém autě. Soupeřům se to moc nelíbilo a tehdejší spolujezdecká legenda Wolfgang Kalauch z Německa dokonce řekl: "To si můžeš vedle sebe posadit rovnou cvičenou opici."

"Technika mě od samého začátku vždy rajcovala. Mladí švýcarští inženýři Beat Schmid a Guido Sieber tento koncept  zdokonalili a Němci Steinhausen a Schwärzel vykládali něco o hov---", vzpomíná Biland na svých webových stránkách.
Skoro 25 let patřil Rolf Biland k absolutní světové špičce. Nezapomenutelné jsou jeho legendární souboje s Angličanem Steve Websterem, s Francouzem Alainem Michelem, s Holanďanem Ernstem Streuerem či s Němci Jörgem Steinhausenem a Wernerem Schwärzelem. Tyto neuvěřitelné souboje "tříkolových artistů" v tuto dobu fascinovaly i skalní fanoušky kubatur solo!!!

"Mým snem bylo, jet jednou rychleji se sajdou, než kubatura 500 ccm sólo. Bylo mně jasné, že se to může podařit pouze na hodně zatáčkovité trati, např. na starém Jerezu. V roce 1988 jsem jezdil se šasím Pecostar-LCR a k rukám jsem měl konstruktéra Haralda Bartola. Při kvalifikaci jsem si extra nechal donést z kamionu novou sadu pneumatik, když jsem se v boxu dozvěděl, že jsem jen nepatrně za časem Eddieho Lawsona. Všichni mechanici ze sólo kubatury 500 ccm se shromáždili u betonové zdi a čekali, co se bude dít. Normálně jsme byli asi o 1 sekundu pomalejší než hvězdy půllitrů. Vždyť jsme měli nejen horší motor, ale také o 100 kg těžší motocykl a ještě navíc 70 kg váhy spolujezdce. Ale v Jerezu se to tehdy podařilo!!!", vzpomíná na Jerez 1988 s hrdostí několikanásobný švýcarský sportovec roku.
 
Biland měl ovšem i hodně smůly, neboť když zkoušel něco podobného o 6 roků dříve v Mugellu 1982, - při předchozích jarních testech tam totiž zajel výborné časy - tak to skončilo zlomeninou klíční kosti a ačkoliv Biland vyhrál během této sezóny 6 závodů Grand Prix, tak se bez jediného prvního místa stal tehdy mistrem světa Němec Schwärzel. 

Proti Britovi Georgi O´Dellovi na Silverstone zase prohrál Biland titul v roce 1977 jen proto, že musel jet na mokru se slicky: "Předpověď počasí byla hodně proměnlivá a tak jsme mohli mít klidně připraven ještě druhý sajdkár - tedy mého týmového kolegy Hermanna Schmida, který už stejně neměl šanci na titul. Na startovním roštu totiž začalo pršet a nám nešly povolit šrouby na předním kole, neboť byly přilepeny, aby se nepovolily. A přitom by stačilo pouze přelepit číslo na Schmidův motocykl, a mohl jsem do závodu vyjet s mokrými pneumatikami. To jsem ale nevěděl a tak jsem se vydal do deště se slicky." 

Za svou kariéru vystřídal Biland několik podvozků: 1973 jel už se zmiňovanou kopií CAT, 1975 následoval Seymaz, 1977 pak verze od Schmida. Hodně vzruchu vyvolalo v roce 1978 "auto na třech kolech" BEO, o rok později v kubatuře B2a (ten rok se jely dva různé šampionáty) používal TTM. A teprve od roku 1980 začal Biland spolupracovat s legendárním konstruktérem Luisem Christenem a až do konce kariéry jezdil se šasím LCR.
Následovaly jeho hvězdné roky, kdy si Biland mohl hrát se soupeři jako "kočka s myší", přičemž poprvé měl švýcarský šampion sponzora v roce 1985, kterým byla cigaretová firma Rothmans. "To byly skvělé roky, vydělával jsem až 200 000 švýcarských franků ročně", vzpomíná Biland. Ne vždy se mu ale peněžně tak dařilo, byly totiž i opačné případy:
 
V roce 1991 si v Laguně Sece zlomil při tréninku klíční kost a dostal zákaz startu od lékaře závodu. Jelikož ale Biland potřeboval nutně "price money", tak do závodu nastoupil a dojel nakonec čtvrtý. Ještě úsměvnější je ale historka z úplného začátku jeho kariéry, tedy z roku 1973. Tehdy si vzal kredit od banky na své závodění, ovšem pochopitelně nemohl říci, že to je motocyklové závodění. A tak jako důvod udal opravování soustruhů a jiných dílenských mašin a kýžený kredit 6 000 švýcarských franků si během roku vybíral v bance po částkách 350 franků. A dařilo se mu i na tehdy hodně populárních závodech do vrchu. Jednou, když zajel v Medosciu absolutně nejlepší čas, tak mu pořadatel - tehdejší viceprezident FIM Dr. Soldati řekl: "Bilande, do dvou let se buď zabijete, nebo se stanete mistrem světa. Pokud ale budete mít problém, tak mně klidně zavolejte...!"

Pak ale začal postupný propad této atraktivní kubatury. Přestala totiž být součástí závodů Grand Prix a mohla jezdit pouze se superbiky a dokonce byla degradována na Světový pohár. Svůj poslední závod jel Biland při světovém poháru v Cartageně 1997. Po skončení závodní kariéry to dokonce zkoušel jako týmový šéf ve stáji MuZ-Weber s Lucou Cadalorou a Jürgenem van Goorberghem - výsledkem byla dvě Pole position v královské kubatuře. 

Bilandovo  jméno je - celkem pochopitelně - spojeno s Brnem, tedy s naším Masarykovým okruhem a to jak s tím novým, tak i se starým.
Tento famózní Švýcar totiž vyhrál jak na přírodní trati, tak i na novém Automotodromu

Dodnes si vzpomínám na rok 1976, stál jsem vysoko na lešení u televizní kamery přímo naproti cílového šachovnicového praporku a vidím to jako dnes: "Byl to souboj dvou švýcarských a dvou německých párů. Při sjezdu z Kamenného vrchu jsou ještě na čele obě dvojice ze Švýcarska, a lépe na tom byl Rolf Biland se spolujezdcem Kenny Williamsem z Anglie. Po výjezdu ze zatáčky do cílové rovinky jim ale praskl řetěz a cílem projíždějí setrvačností až jako třetí. Vítězí jejich krajané Hermann Schmid s Jeanem Matillem, druzí končí Němci Werner Schwärzel-Andreas Huber  a teprve třetí Rolf Biland-Kenny Williams."  

Vítězstvím v roce 1979  se poprvé zapsal do brněnské zlaté knihy vítězů Rolf Biland, ovšem už s novým spolujezdcem Kurtem  Waltispergerem, který vyhrál před britskou dvojicí Greasley-Parkins a Němci Schwärzelem s Huberem.  O rok později - 1980 - vyhráli Švýcaři opět, stejně jako vloni, tentokráte ale už se šasím LCR před Francouzi Michelem-Burkhardtem na Seymazu.

Rok 1981 znamenal pro Rolfa Bilanda se spolujezdcem Kurtem Waltispergerem čistý brněnský hattrick, když vyhráli před francouzským párem Michel-Burkhard a britskou dvojicí Jones-Ayres. Samozřejmě, že nová historie Masarykova okruhu se začala pochopitelně rovněž psát se jménem Rolfa Bilanda. Ten vyhrál hned úvodní závod na Masecu v roce 1987 před Nizozemci Streuerem se Schnidersem - obě dvojice na LCR, a britským párem Webster – Hewitt (Fowler-Seward), kterým ale toto umístění stačilo k zisku titulu mistra světa. O rok později - 1988 - jim ale štěstí v Brně vůbec nepřálo, neboť: Bilandovi s Waltispergerem stačilo dojet do cíle na 14. místě a titul by byl jejich. Ovšem proti byl zřejmě jejich stroj a tak posádka musela zastavit z druhé pozice a dotlačit ho až před cílovou pásku a modlit se, aby do cíle dojelo jen 13 dvojic. Svůj sajdkár protlačili cílem sice hned za vítězi, ale stačilo to jen na 24. místo a sen o titulu se rozplynul. Vítězství a titul tak putovaly do Velké Británie zásluhou Webstera s náhradním spolujezdcem Simmonsem (Hewitt byl totiž zraněn a v Brně nestartoval).  

Na své další brněnské vítězství si musel Biland počkat až do roku 1991, a tentokráte měl zase štěstí on, neboť: Už v zahřívacím kole odstoupila favorizovaná dvojice Michel-Birchall z Francie . Začátek nejlépe vyšel Rakušanům Klaffenböckovi s Parzerem, a později je vystřídali Švýcaři Egloffové. Nakonec o pouhé 0,4 sekundy vyhrávají jejich krajané Rolf Biland – Kurt Waltisperg před Nizozemci Streuerem a Schniedersem – obě posádky na LCR a britskou dvojicí Webster – Simmons na Krauseru. 

V roce 1993 vyhrál Biland v Brně dokonce dvakrát! Jak to bylo možné? Sajdkáry se totiž jely jak v rámci mistrovství světa superbiků, tak i v rámci Grand Prix. Poprvé zvítězili Biland s Waltispergrem před Rakušany Klaffenböckem s Parzerem a před svými krajany, bratry Güdelovými, podruhé pak před bratry Güdelovými a anglickou dvojicí Webster – Simmons. O rok - 1994 - později sice vedli nejdříve Švýcaři Bösinger s Eglim, ale pak už se jelo dle hodně známých not. Závod vyhráli Rolf Biland a Kurt Waltisperg před svými krajany Bösingerem a Eglim (LCR) a britsko-švýcarskou dvojicí Webster – Hänni (Krauser).

V roce 1995 se jel závod sajdkár už v sobotním odpoledni a opět v něm zvítězili Švýcaři Rolf Biland a Kurt Waltisperg na LCR – bylo to už jejich deváté vítězství na Masarykově okruhu od roku 1979. Druzí skončili Britové Abbott se Smithem (Windle) a třetí další Švýcaři Bösinger – Egli (LCR). 

Píše se rok 1996 a sajdkáry se jely už v sobotu a za deště, ale to nic nezměnilo na tom, že vítěz zůstal stejný jako v minulých rocích, tedy švýcarská dvojice Rolf Biland – Kurt Waltisperg a bylo to jejich jubilejní desáté první místo v Brně! Druzí dojeli Britové Webster s Jamesem a třetí jejich krajané Wilford s Wynnem – všichni na LCR. 

1997 - je koncem Bilandovy brněnské nadvlády, čímž končí jedna kapitola brněnské motocyklové historie. Závod sajdkárů neměl už tento rok status mistrovství světa, nýbrž se jel jako světový pohár a podle toho i vypadalo startovní pole, o budoucnosti této atraktivní motoristické kubatury ani nemluvě. Jury dokonce musela zvýšit kvalifikační limit na 115%, aby závod měl dostatečné množství startujících. V 15. kole odstupuje sedminásobný mistr světa Rolf Biland pro poruchu – když měl už tuto dobu už náskok 12 sekund...

Dnes si 60-letý Rolf Biland vydělává na živobytí jako motocyklový instruktor touringového švýcarského klubu a jako trenér automobilového závodníka Fabia Leimera. 

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 8x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist