Pohled do minulosti (2): Životní příběh Wayne Raineyho

V archívech tohoto serveru je mnoho článků, některé již leží v absolutním zapomnění. Napadlo mě, že by se několik zajímavých článků mělo oprášit a opět nabídnou náruživému motocyklovému publiku. Vznikl tak nápad založit jakousi "historickou vzpomínku" a alespoň pár takovýchto článků opět v původním znění publikovat. 25. ledna 2003 byl na těchto stránkách publikován článek, který Vám přiblížil jednu z největších hvězd MotoGP, a který tenkrát nesl název "ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH WAYNE RAINEYHO" U jeho vzniku byl především Jaromír Havránek, jeden z nejuznávanějších motocyklových novinářů nejen naší malé země.

Pohled do minulosti (2): Životní příběh Wayne Raineyho
Motocyklová legenda, jeden z nejlepších a největších pilotů historie, prožil minulé dny opět v bolestech na nemocničním lůžku. Chcete se dozvědět něco více o tomto kalifornském jezdci? Tak neváhejte a ponořte se do následujících řádků ... Wayne Wesley Rainey
narozen: 23. října 1960 /USA/
národnost: americká
bydliště: Monterey /Kalifornie - USA/
stav: ženatý se Shae, syn Rex Sportovní kariéra
1969 První amatérské závody
1982 Mistrovství US Superbike /Kawasaki/ - 3.místo
1983 Mistr US Superbike /Kawasaki/
1984 MS 250 ccm - 8. místo /Yamaha/
1985 2 vítězství v národním US
1986 Mistrovství US Superbike /Honda/ - vicemistr
1987 Mistr US Superbike /Honda/
1988 MS 500 ccm - 3.místo celkově
1989 MS 500 ccm - 2.místo celkově
1990 MS 500 ccm - mistr světa
1991 MS 500 ccm - mistr světa
1992 MS 500 ccm - mistr světa
1993 MS 500 ccm - vicemistr světa 1994 Marlboro Yamaha 250 Team Rainey - jezdci:
Kenny Roberts Jr. - 18. místo celkově
Jimmy Filice - bez bodů
Toshihiko Honma - 23.místo celkově
1995 Marlboro Yamaha 250 Team Rainey - jezdci:
Tetsuya Harada - vicemistr světa
Kenny Roberts Jr. - 8.místo celkově
Sete Gibernau - bez bodů /záskok za zraněného Haradu/
1996 Marlboro Yamaha Team Rainey - jezdci:
500 ccm - Loris Capirossi - 10.místo celkově
250 ccm - Tetsuya Harada - 8.místo celkově
250 ccm - Sete Gibernau - 22.místo celkově /jel dva závody jako záskok za Haradu, ale bez bodů/
1997 Yamaha 500 Team Rainey - jezdci:
Norifumi Abe - 7.místo celkově
Sete Gibernau - 13.místo celkově
1998 Yamaha 500 Team Rainey - jezdci:
Norifumi Abe - 6.místo celkově
Jean Michel Bayle - 16.místo celkově
Luca Cadalora - 22.místo celkově /jen jako záskok/
Radost a bolest z jednoho šálku
(Pojednání o Wayne Raineym)
Byl, jsem a stále budu jeho velkým fandou. Určitě mi schází a nejen mně…. Nikdy jsem ho neviděl vyhrát nikde jinde než u nás doma v Brně a to jsme s mým nynějším fotografem najezdili nesčetně kilometrů křížem krážem Evropou. Snad i to osud tak chtěl. Jediné co nechápu, proč jsem musel vidět tu havárii? ……vzpomínám, že jsem seděl ve své pracovně a jakoby bezduše jsem sledoval velkou fotku. Obraz někoho úplně cizího a přesto tak blízkého. S přibývajícím časem se dostavovaly větší a větší návaly vzteku a touhy něco rozbít. Chtělo se mi strašně řvát, ale nešlo to. Čí si neviditelná ruka svírala mé hrdlo. Dusil jsem se a nemohl jsem polykat. Pak se ten obraz pojednou jakoby začal mlžit a ztrácet. Podpis a věnování napsané stříbrnou tužkou už bylo úplně nečitelné, v ten okamžik mi po tvářích začaly stékat slzy. Tak strašně jsem chtěl něco udělat, jen kdyby tady nebyla ta hnusná bezmoc svazující svou sítí každý centimetr mého těla a s ní snoubící se mrazivý pocit strachu a smrti v zádech se míchal se spoustou emotivních jiných krásných vzpomínek. Na radost, na hrdost z každého vítězství, ale i prohru…..
Je to již devět let a za tu dobu se v lidském životě stane moře různých věcí, ale i tak se musím přiznat, že při každém pohledu na ten stejný obraz se dostaví stejné pocity jen již s menší intencí. Strašně dlouho jsem přemýšlel také o tom, zda vůbec dokáži tyto řádky napsat a zda budou dosti výstižné. Měl jsem strach z toho, aby to nebyla jen změt mých vlastních pocitů, ale intimita inspirovala kuráž a doufám, že i stejně jako v Raineyho případě triumf zastínil tragédii.
22. srpna 1993
Jen pro připomenutí faktů roku 1993. Čtrnáct dní před dnem, který dokonale změnil jeho život vyhrál Wayne Rainey v Brně svou 24 Grand Prix v životě. Na jeho posledním vítězství se podílely i ruce jednoho velmi šikovného specialisty z Brna, pana Jaroše. Wayne byl na jedné straně spokojený s jedenácti bodovým náskokem, který získal na svého největšího rivala Kevina Schwantze, na druhé straně však jaksi jeho podvědomí nahlodával fakt až moc jednoduchého vítězství. Do konce roku zbývaly ještě tři Grand Prix. A minimálně další dvě následující, italské Misano a americká Laguna Seca, měli být jeho dalšími hřebíčky do Kevinovi rakve, matematicky vzato. Měl na dosah čtvrtý titul mistra světa v královské kubatuře půllitrů. Už po něm doslova natahoval ruku, tentokráte mu však královskou korunu nevyfouknul jen tak nějaký soupeř. Ale osud jeho vlastní osud. Jednou z jeho přezdívek bylo "Mr. Perfect". Již od začátku své kariéry v královských pětistovkách v roce 1988, byl schopen analyticky vyhodnocovat vše co sebou motoristický sport přinášel. Každá maličkost, která jej potkala na závodní trati, každý hrbolek, sebemenší změna v nastavení to vše dokázal vnímat každou částí svého těla. Již v tom období byla totiž Honda podstatně lepším motocyklem a jediný recept jak ji porazit byla neúnavná píle a práce na každém detailu. Neutuchající snaha Kennyho Robertse, který se na Raineyho apel snažil všemožnými i pokoutnými způsoby vyrazit z továrny "ladičů pianin", alespoň něco trochu lepšího než vyfasovali. Těch testovacích kilometrů co Wayne sám, těch dílů a nastavení, které odzkoušel Randy Mamola za řidítky stejného stroje. Změna značky pneumatik či obyčejně kouzelný rám od Serge Rosseta, který montoval do strojů ROC Yamaha. To vše a i mnohém víc stálo za Raineyho vítězstvími. Můžeme polemizovat na téma, kolik titulů by měl, kdyby si v 92 Mick Doohan nezpůsobil těžký úraz nohou? Kolik titulů by měl, kdyby ………? Na tyto otázky nemůže dát nikdo jasnou odpověď scénář života totiž již tyto řádky napsal a nic je nemůže a nedokáže změnit.
5. září 1993 - Poslední závod
"Ze startovního roštu odchází všichni mechanici s bedýnkami, dlouhonohé slečny s deštníky. Zůstal jsem tam skoro sám. Můj mechanik Howard mne roztlačí a přeje mi hodně štěstí. Odpovídám mu:"Jo, to bude asi hodně dlouhý závod". Myslím, že jsem nikdy nic podobného ve stejné situaci neřekl. Přemýšlím proč jsem to vůbec vyslovil? Luca Cadalora a já se snažíme všem ostatním ujet. První dvě kola vedl on, pak já. Kevina Schwantze jsme již setřásli, každé kolo dostával něco okolo dvou desetinek. Jel jsem hodně na doraz. Cítil jsem to na sobě, byl to úplně odlišný závod od toho předešlého v Brně. Nemohl jsem popadnout dech a na jazyku jsem měl úplné sucho. Jel jsem opravdu na hranici únosného rizika, ale jen proto, abych ujel svému největšímu soupeři. Závod se jel na 30 kol a v sedmém kole v první zatáčce to přišlo. Jen nepatrně mne to nakoplo, snad proto, že můj nájezd byl velmi rychlý a i úhel náklonu byl odlišný od předešlých průjezdů. Nebylo však těžké držet tu správnou linii. Chystal jsem se akcelerovat, můj náklon byl stále fantastický. Pak jsem otočil plynem. To co následovalo se odehrálo velmi rychle. Místo toho, co by mne to katapultovalo, shodilo mne to na vnitřek. První co mi proběhlo hlavou, když jsem padal bylo: Fuck!, přišel jsem o titul. Při dopadu na zem a klouzání jsem si říkal, že je to nějaký rychlý. Byla to trojková zatáčka a rychlost okolo 130 mil v hodině. Jen mne tak napadlo, doufám, že se do ničeho netrefím. Když se tak motáte nevíte, kde je nahoře a kde je dole a na můj vkus to trvalo docela dlouho. Už jsem si říkal, že by to mohlo skončit a pak jsem ucítil ohromnou ránu do zad. Neměl jsem vůbec zdání co se stalo".
Podobných pádů jsem viděl již několik, tento byl však v něčem jiný. V rozrytém kačírku leželo bezvládné tělo jezdce a o kus dále zdevastovaná Yamaha YZR. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se stalo něco vážného, jenže Wayne Rainey se nezvedal. Velmi vláčné pohyby jeho paže upozornily traťové komisaře a záchranáře, že asi není něco v pořádku. Několikráte jsem si přehrával záznam pádu a snažil se ze šesti fotografických obrázků přijít na to, co mohlo nebo spíše co poškodilo Raineyho páteř, ale opravdu tam není nic zřejmého. Spíše jak na kontakt s motocyklem bych se i dle jeho vyprávění přiklonil k názoru, že k poškození došlo při posledním kotrmelci. Jedno je však docela určitě jisté. Těchto pár vteřin dokonale změnilo jeho život a to ve všech směrech.
"Mým tělem se rozléhala neuvěřitelná bolest. Nic podobného jsem nikdy předtím nepoznal. Procházelo to přímo středem mého těla. První na co jsem pomyslel bylo, vstávej, tak sakra vstávej. Předtím jsem vždycky vstal, bylo mi jedno jak moc a co mne bolelo. Ale nešlo to. Pohnul jsem rukama a snažil se posadit. Moje ruce se pohybovaly, ale sednout si nešlo. Proč mi někdo odsud nepomůže, sakra? Napadlo mne, že tady asi není něco v pořádku. Cítil jsem své nohy, ale ne úplně všechno. Říkal jsem si OK, tentokráte to bude asi špatný. Začal jsem přemýšlet racionálně. Budou vědět italští pořadatelé, že se mnou není něco v pořádku? Začal jsem mít strach, že na místa, kde ležím spadne ještě někdo jiný a trefí mne. Začal jsem špatně vidět a vzhledem ke stupňující bolesti jsem si myslel, že umírám. Jedno oko jsem měl podlité krví, na to jsem neviděl vůbec, a obraz vidění toho druhého byl značně rozmazaný. Vzpomínám si, že se okolo mne pojednou rozprostřel zajímavý klid. Byl to fantastický pocit. Úplný klid na závodišti, kde se nějací blázni honí za vítězstvím a z tribun je ženou nesčetně masy temperamentního publika. Nikdy jsem nebyl věřící. Věřil jsem v boha a věděl jsem, že když lidská bytost opouští tento svět měla by poprosit před cestou na věčnost o očištění od všech hříchů, ale nikdy jsem nebyl opravdu věřící. A tak si vzpomínám, že z mých úst najednou sama vyšla slova: "Bože jestli umírám, odpusť za všechny hříchy a zlé činy jichž jsem se tady dopustil. Nejsem však ještě připraven odejít. Chtěl bych vidět svou ženu Shae a syna Rexe. V ten okamžik jako bych se vrátil zpět do reality a z dáli se řev motorů mísil s podivným hlasem: "Dobře synu, ale tvůj život nebude jednoduchý……….". Z mé hlavy jako by se pojem závodění v tyto okamžiky dokonale vykouřil".
Dno propasti, které spatřil probudilo hlas, který velel k naslouchání jeho vlastní duše. V temnotách jeho komplikovaného trápení se však zrodily bázlivé paprsky "černého slunce". Až překvapivě snadno se zbavil svého dřívějšího břemene a získal kontrolu nad životem nynějším. Tvrdí se, že prožitky spojené s poznáním smrti, dělají život více jasnějším, snesitelnějším a až nerealisticky skutečným. Zranění jej sice uvrhlo na invalidní vozík, ale zároveň obohatilo jeho nový život. Vše v takzvaném novém světě v sedě je jaksi jiné. Není to dáno jen jiným úhlem perspektivy pohledu, ale podstatou samou. Člověk upoutaný na invalidní vozík je každodenně konfrontován s novými výzvami. Každý den se učí poznávat a reagovat na věci, které průměrný jedinec nedokáže vnímat. Ano jsme to my, společnost, která dělá rozdíly mezi tím či oním jedincem a k lidem takto či jinak postiženým se chováme s falešnou solidárností až pokryteckou laskavostí. Přitom tito lidé mohou a mnohdy žijí ve Vašem sousedství. Jejich životy jsou protkány větší rozmanitostí než ty naše obyčejné konzumní. Ti lidé mají většinou ve svých nitrech prazvláštní dar, pochopení pro jiné, což spousta z nás vůbec nemá.
"Věděl jsem, že se jednoho rána probudím a všichni okolo mne budou mluvit o tom, kdo ten den závodil a mé jméno tam figurovat nebude. Těšil jsem se na ten den. Nyní když nastal nejsem schopen se s tím nějak srovnat. S odstupem času však musím říci, že jsem závodil tak dlouho, že v mých vzpomínkách snad ani není místo pro nic jiného. Nyní jsem však úplně jiný člověk. Člověk, který se naučil být jiný než předtím. Dnes již nedokáži a ani nemohu závodit na motorce a díky tomu jsem poznal jak žít obyčejný a normální život, obyčejného a normálního jedince."
Tyto slova však Wayne nevyslovil ihned po pádu a nebo v době své rehabilitace či zvykání si na invalidní vozík. Slova byla vyřčena až v roce 1998, kdy se v nizozemském Assenu rozhodl odejít z motocyklového sportu úplně. Necelého půl roku po havárii, tedy na jaře roku 1994 již stál znova na startu. Řečeno obrazně. Jeho dřívější šéf a přítel v jednom Kenny Roberts, trojnásobného mistra světa přemluvil k tomu, aby se vydal na dráhu týmového šéfa a jako první počin do začátků mu půjčil svého nejstaršího syna Kennyho. Ten za tým Rainey odjezdil celou sezónu ve dvěstěpadesátkách. Najednou jako by se vše roztočilo znova, jen pro Wayna to bylo o něco těžší. Dlouhé přelety, jednání se sponzory a Yamahou, vedení celého týmu, všechno docela nové a přesto staré. Rok poté si Kenny hodně polepšil a mnoho nezbývalo, mohl okusit i chuť stupínků vítězů. Kdo ji však poznal docela dobře byl jeho týmový kolega Tetsuya Harada. Jen dvě Yamahy tehdy válčily v poli dvěstěpadesátek proti převaze Hond a Aprilií a tak byl titul vicemistra světa ceněn hodně vysoko. Rainey však chtěl stále do královské třídy. Kennyho si vzal otec zpět na Modenas a tak Wayne zvolil do každé třídy jezdce jednoho. Na půllitr posadil tehdy Lorise Capirossiho a ve dvěpade zůstal Harada. Snažil se všemi silami předávat poznatky, které nabyl za dobu své velmi úspěšné kariéry. Odměnou za neutuchající píli a snahu bylo na sklonku roku vítězství Lorise Capirossiho při Grand Prix Austrálie. Jazyková bariéra však donutila Lorise odejít, možná v tom byla i hodně zajímavá nabídka od Aprilie a tak se musel poohlédnout po jiných jezdcích. Ke vší smůle ještě přišel o finanční podporu cigaretového koncernu Phillip Morris. To však v žádném případě nevadilo Norifumi Abemu, aby podepsal smlouvu na dva roky. Po jeho boku se objevil další talent, kterého si Rainey vyhlídl na tréninkovém ranči poblíž Barcelony - Sete Gibernau. Gibernau vydržel jeden celý rok a nahradil jej ex-motokrosař Jean Michel Bayle. To se však psal již rok 1998 v jehož polovině se Rainey rozhodl odejít a věnovat svůj čas rodině, která jej do té doby bezmezně podporovala. Své celoživotní lásce manželce Shae, která za jakékoliv situace stála po jeho boku a pomalu dospívajícímu synovi, který již v té době věděl, co všechno jeho táta dokázal. Málokterá pohádka mívá špatný konec a Sandy, Waynův otec jich malému Rexovi napovídal spoustu. Ve všech však byl vždy jeden vítěz, ten který se postavil anebo zůstal stát na svých vlastních. A to Wayne znova dokázal. Rozhovor na papíře
Možná je to pro Vás všechny zklamání, jak krátký rozhovor Vám nabízím, ale věřte mi, nejvíce zklamán jsem asi já sám. Když jsme se s Waynem viděli naposled řekl, že se bude stěhovat někam do Oregonu, ze staré adresy se mi nikdo neozval, ale kdo ví. Snažil jsem se již od letošního května zkontaktovat Wayna a to opravdu jakýmkoliv způsobem. Ptal jsem se na adresu, mail či telefonní číslo jeho bývalého šéfa Kennyho Robertse, odkázal mne však jen na asociaci Riders for Health. Ti to prý určitě budou vědět. Odtud mi však odpověď nepřišla také žádná. Moje intervence u Yamahy i přestože tam mám hodně dobré známé, vyšla absolutně naprázdno a když už to vypadalo, že se dopátrám tak mne bývalý Waynův týmový koordinátor Dario Raimondi odkázal rovnou na manažera Geoffa Crusta. A u toho to také skončilo. Napiš mi pár otázek já se s Waynem spojím a odpověď ti pošlu. Takže co? Sorry……, tady je výsledek. Pár rychlých otázek, jen tak co mne napadlo a k nim velmi rychlé odpovědi.
Proč jsi se vlastně rozhodl skončit s motorkami?
Je to kombinace více důvodů, která zapříčinila, že jsem změnil směr svého života. Nemyslím, že bych s nimi skončil nadobro, ale momentálně patří do mého života docela jiné věci a pro mne mnohem cennější věci.
Jako co například?
Na prvním místě je pro mne můj syn Rex a tedy rodina. Začal chodit do školy a chtěl bych být co nejvíce s ním. Navíc je to pro mne fyzicky náročné, všechno to cestování. Cítil jsem se hodně vycucaný. Už mi to nic neříkalo a mám-li se přiznat skutečně, neměl jsem již ani to nadšení z dřívějška a proto nastal čas na změnu.
Nebyly v tom i nějaké obchodní záměry?
Mám práci, respektive určité zájmy, které mne docela vytěžují a je zde určitá možnost toho, že by to mělo souvislost se závody. Ale jen a pouze s automobilovými.
Ty, ale stále závodíš?
Jo, ale je to spíše hobby než závodění.
/poznámka: tak toto určitě není pravda! Pravda je taková, že již v roce 1998 ještě v době své aktivní dráhy šéfa týmu, jezdil na specielně upravené motokáře závody americké série. Specielně upravenou Yamahu TZ 250 pro něj do rámu zabudoval dřívější rival a odvěký souputník od dětství Eddie Lawson, který se mimo jiné baví stejným způsobem/
Měl jsi hodně co dočinění s Yamahou, vlastně celá tvá úspěšná kariéra je s ní svázána. Nemrzí tě momentální stagnace značky?
Asi bych byl hodně nevděčný, kdybych řekl, že ne, ale už mne to až tak moc netrápí. Yamaha si jednoho dne pomůže znova sama. Svět závodů má svůj řád a nic netrvá věčně. Stejně jako skončila doba dvoutaktů, o kterých se tvrdilo, že jsou zde navždy. Je potřeba na takové věci pohlížet úplně z jiného úhlu.
Vím, že jsi měl prsty v tom, aby za Yamahu jel Checa a Biaggi?
To bylo to poslední, co jsem mohl udělat a také udělal pro Yamahu, když k tomu ještě přičtu to, že se vrátilo Marlboro zpátky do hry. Teď je to tak, že Marlboro s Yamahou končí, Checa zůstává a Biaggi odchází. Možná jsem měl být tenkráte více důsledný a na Yamaze by jezdil Mick Doohan.
Vraťme se ještě o ty čtyři roky zpět. Šuškalo se, že za tvůj odchod může částečně i Kenny Roberts starší?
Tak to není vůbec pravda. Bylo to mé rozhodnutí. Nikdo nikdy neudělal za mne rozhodnutí ohledně něčeho co mělo souvislost se závody. Jistá rivalita mezi našimi týmy panovala, vždyť šlo přeci o byznys, ale ne nic takového, co by přimělo toho druhého nějakým unfair trikům. Jsme a stále budeme velcí přátelé.
A jak se díváš na dnešní závody?
Jako na něco co mne dříve živilo a bavilo. Jinak nic víc. Je to až podivně sterilní. Už za mne se hodně debatovalo o tom, jakou cestou se vývoj bude ubírat, jenže takhle to asi brzo přestane hodně lidí bavit. Nemyslím tím vítězství jen jednoho jezdce, ale chybí tomu i přes tu inovaci trochu větší atraktivita. Ale to je jen můj osobní názor.
Chtěl by jsi aby se Rex vydal v tvých šlépějích?
Já myslím, že si to bude muset vybrat sám. K ničeho ho nutit nebudu, ale co vím, momentálně jej baví spíše baseball. Možná ho to chytne, na motorce jezdí, ale pokud začne závodit, tak podporu dostane.
Tolik životní příběh Wayne Raineyho.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist