Mistři mechaniků 2: Erv Kanemoto

Život Erva Kanemota by se dal možná zhodnotit jako „splnění amerického snu“, kdy se tento farmářský chlapec vypracoval až na jednoho z nejúspěšnějších a nejuznávanějších technických „mágů“ a „bossů“ na taovék prestižní scéně, jakou je Moto GP. Přesto, že již před řadou let radikálně omezil své aktivity v této oblasti, je jeho jméno nadále vyslovováno s velkým respektem a úctou – a všichni dobře vědí proč. Zejména spojením se značkou Honda a Freddiem Spencerem, které dokázal v 80. letech minulého století přivést k vrcholným výsledkům, je nesmazatelně zapsán v celé motocyklové historii.

Mistři mechaniků 2: Erv Kanemoto
Doma na farmě svého otce v San José vypomáhal od mala nejen se zemědělskou technikou, ale například též s lodními motory a motokárami. Sám Erv jezdil americké motokárové závody a záhy shledal, jakou výhodu mu před konkurencí skýtá dobře připravený stroj. Mimochodem na motokárách závodila i jeho sestra – a to mnohem agresivněji a také úspěšněji…
Když přišla nabídka pracovat pro jednu motocyklovou firmu, tak se mu zkušenosti se čluny i motokárami velice hodily. Mladý Kanemoto se ukázal být excelentním mechanikem a jeho šéf byl s jeho prací po všech stránkách nadmíru spokojen. Neváhal mu proto svěřit stavbu motoru pro motocyklové závody dragsterů a to byla vlastně Kanemotova první zkušenost s motocyklovým sportem. Následně pracoval na motocyklech dirt-track a v roce 1968 prvně stanul na závodech na ameri ckém kultovní okruhu V Daytoně. To už se všude kolem začínalo stále hlasitěji mluvit o novém a nesmírně šikovném ladiči závodních motorů.
Kanemoto: "Dnes je to již jen taková úsměvná historka, ale tehdy v začátcích jsem měl oproti všem ostatním kolegům jeden poněkud vcelku paradoxní hendikep. Kdekdo z nich mohl každý motocykl pořádně prohnat, jen já ne - neměl jsem totiž papíry na motorku! To bylo pochopitelně předmětem různých poznámek a vtípků, ale brzo jsem to vyřešil a řidičák si samozřejmě udělal."
V roce 1969 už založil svůj vlastní motocyklový tým a jeho „americké“ období je především spojeno s úspěchy známého závodníka Garry Nixona, jehož přivedl až k několika americkým titulům AMA SBK a v roce 1976 si s motocyklem Kawasaki připsali mezi záplavou Yamah také celkově 2. místo v poháru FIM 750 ccm.
Jednoho dne měl Kanemoto telefonát, který podstatně změnil jeho život. Zavolal mu totiž Spencer senior, zda by mohl připravit motor pro jeho syna Freddieho. Slovo dalo slovo a změnily se dějiny – alespoň ty motocyklové. Freddie byl ještě příliš mladý a tak to byla nejprve jen dvěstěpadesátka Yamaha, kterou pro něho Kanemoto připravoval a Spencer s ní v roce 1978 vyhrál americký šampionát. V dalších letech se již výrazně prezentoval na silných „bajkách“ jak v AMA, tak poprvé také v Evropě v závodech Transatlantic Trophy.
Jejich cesty se na chvíli rozešly, když pro rok 1981 zůstal Spencer věrný americkým superbikům, zatímco Kanemoto postoupil o úroveň výše do MS Grand Prix a spolupracoval s Barry Sheenem v týmu Yamaha. Když Barry vyhrál závěrečný závod sezóny ve švédském Anderstorpu, bylo to sice jeho poslední vítězství, současně to ale znamenalo první vítězství v Grand Prix pro Erva Kanemota. V sezóně 1982 vstoupil na scénu Grand Prix rovněž Freddie Spencer a spolu s Kanemotem se opět sešli v továrním týmu Hondy.
Rokem 1979 zahájila Honda svůj návrat na scénu mistrovství světa, ale se svým revolučním čtyřtaktem neuspěla. Úspěchy se dostavily až s novým dvoutaktem a hlavně s příchodem Erva Kanemota a Freddieho Spencera. Kanemoto nebyl ovšem jen pouhým mechanikem, ale výrazně se podílel na vývoji zcela nového motocyklu, který jako by byl ušit přímo Spencerovi na míru. Honda vlastně vůbec poprvé ve své závodní historii stavěla dvoutaktní motocykl a Kanemoto se svými zkušenostmi s těmito motory dokázal velice úzce spolupracovat s japonskými inženýry na jedné straně a se Spencerem na straně druhé. Ten v roce 1982 vyhrál v belgickém Spa svoji první Grand Prix a v následujícím ročníku dokonce vybojoval pro Hondu toužebně očekávaný titul mistra světa ve třídě 500 ccm, což byl jediný vavřín, který této slavné značce dosud stále chyběl.
V průběhu celé sezóny 1983 to byl především neustálý souboj mladické dravosti Freddieho Spencera s profesorskou zkušeností Kennyho Robertse, kteří si vítězství ve všech závodech rozdělili jen mezi sebou. Každý si jich připsal na své konto šest a závěrečný bodový součet vyzněl nakonec těsně o pár bodíků ve prospěch Spencera. Freddie držel rekord nejmladšího vítěze Grand Prix třídy 500 ccm a stal se rovněž nejmladším mistrem světa této královské kubatury. Oba rekordy dokázal překonat až v loňské sezóně Marc Marquez.
Kanemotovi se Spencerem však stále patří jejich rekordní sezóna 1985, v níž po trochu strastiplném roce 1984 nastupoval Spencer pod Kanemotovým vedením hned ve dvou kategoriích – 250 a 500 ccm. Kanemoto šéfoval celému týmu techniků a nejen svými technickými, ale též organizačními schopnostmi dokázal dotáhnout celou sezónu až k naprosto ojedinělému vítěznému double v obou těchto kubaturách. V následujících letech se ale Spencer potýkal se zdlouhavým zánětem nervů svého zápěstí, a přestože se několikrát snažil o návrat na výsluní (ať stále s Kanemotem a Hondou nebo posléze u Yamahy) byly to již bohužel víceméně neúspěšné pokusy.
Kanemoto: "S odstupem času se může zdát, že právě naše společná nejúspěšnější sezóna nakonec vyústila ve Spencerovy zdravotní problémy a vlastně i předčasný konec jeho kariéry. Jezdil na špičkové úrovni souběžně dvě kubatury a k tomu nespočet kilometrů testovacích jízd, byla to velká zátěž a jakékoliv zdravotní problémy se řešily takříkajíc za pochodu, abychom nemuseli vynechat žádný závod. Šlo prostě o hodně. Možná toho bylo až příliš a tělo se následně se svými neduhy ozvalo. Těžko říci… Přesto je rok 1985 tím nejlepším, co jsem kdy v Moto GP zažil."
V roce 1989 Kanemoto založil svou vlastní závodní stáj Grand Prix a Honda svěřila svůj v podstatě tovární tým právě do jeho rukou. Obrovskou senzací se stal přestup mistra světa pětistovek Eddieho Lawsona od Yamahy, s níž získal mistrovské tituly v letech 1984,1986 a 1988, právě ke Kanemotovi. Další senzací bylo, když dokázal svůj titul s novým týmem hned napoprvé obhájit.
Kanemoto: "Naše spolupráce s Eddiem byla výborná a jsem přesvědčen, že jsem nemohl mít lepšího jezdce. Jeho přístup byl naprosto profesionální a precizně dokázal analyzovat a specifikovat veškeré chování motocyklu. Přitom charakteristika našeho závodního stroje Honda byla naprosto odlišná od Yamahy, na níž dosud jezdil. Tato jeho zpětná vazba byla pro celý tým opravdu velice přínosná. O to více mě mrzelo, když se další rok vrátil zpět k Yamaze."
V té době se Kanemoto již soustředil více na činnost vedoucího manažera a na „černou“ práci na motorkách měl své lidi, ale i on sám, stejně jako všichni ostatní, stál před zcela novým trendem, který předešlá generace techniků vlastně nezažila. Do světa motocyklových závodů začala totiž stále více a více pronikat dnes všudypřítomná výpočetní technika. Pomocí komputerů a všemožných (a pro laika naprosto nepochopitelných) softwarů se postupně začalo nejdříve analyzovat a pak i ovlivňovat chování a jízdní vlastnosti motocyklů. Možná se to nezdá, ale byl to jeden ze zlomových momentů ve vývoji závodních motocyklů a Kanemoto se tedy musel naučit zvládat i toto nóvum. Jednak musel uměl veškerá data správně vyhodnotit a hlavně jako šéf musel umět podle nich správně rozhodovat. Byl to nebetyčný rozdíl v porovnání s jeho začátky, ale i tento nelehký úkol zvládl bravurně.
V dalších letech dokázal naplnit Kanemotovy mistrovské ambice především Luca Cadalora, který v jeho týmu získal v sezónách 1991 a 1992 titul mistra světa v kategorii 250 ccm. Zatímco Luca následně přestoupil do pětistovek, usedl za řídítka Kanemotovy dvěstěpadesátky další Ital – Max Biaggi. Nejúspěšnějšího jezdce našeho brněnského okruhu v celé jeho historii jsme u nás prvně mohli vidět v roce 1993 právě v Kanemotových barvách Rothmans-Honda. Přestože Biaggi po roce „zběhl“ k Aprilii, měly se jejich kariéry ještě několikrát protnout. Mezitím, co Kanemoto spolupracoval s dalšími jezdci jako např. Gardner, Okada, Barros či opět Cadalora, získal Biaggi s Aprilií v letech 1994-96 tři tituly MS v řadě.
Ovšem v dalším roce se vrátil k Hondě do Kanemotova týmu Marlboro Team Kanemoto a spolu dokázali získat další titul! V následující sezóně 1998 oba postoupili do královské kubatury pětistovek a hned v první Grand Prix sezóny v Japonsku si připsali na své konto nejen pole position a nejrychlejší kolo, ale především hned první vítězství! Tovární tým Hondy, jenž vedle Crivilleho a Okady disponoval zejména suverénním Mickem Doohanem s tituly z předešlých čtyř sezón, dostal najednou silnou konkurenci takříkajíc z vlastních řad. Honda totiž dodávala Kanemotovi rovněž prvotřídní stroje, které se v jeho rukou naprosto vyrovnaly továrně připravovaným strojům. Biaggi byl po celou sezónu neustále ve hře o mistrovský titul a až v samém závěru rozhodl Doohan o svém pátém triumfu. Biaggi rok na to ale odešel k Yamaze a s ním odešel i hlavní Kanemotův sponzor Marlboro. Bez této výrazné finanční podpory provozoval Kanemoto svůj tým s Johnem Kocinskim ještě v dalším roce, ale dále už to v tomto velkém finančním byznysu nešlo.
Stal se poradcem pneumatikářské firmy Bridgestone a jejich spolupráce vyústila v roce 2002 v projekt společného týmu Kanemoto – Bridgestone, jenž měl s jezdcem Jürgenem v.d. Goorberghem ale jen jednoroční krátké trvání.
V roce 2005 ovšem čekala Erva Kanemota ještě jedna opravdu velká výzva. Hondu po řadě úspěšných sezón opustil Valentino Rossi a v roce 2004 vybojoval hned ve svém novém angažmá mistrovský titul u konkurenční Yamahy. Honda „bila na poplach“ a do funkce technického ředitele své závodní sekce Honda Racing Corporation angažovala právě Erva Kanemota. Jako jezdecká jednička přišel do týmu Max Biaggi, ale na úspěšné roky vzájemné spolupráce se ani jednomu z nich už nepodařilo navázat.
Tím se také uzavřela Kanemotova kariéra v Grand Prix, v níž dokázal se svými jezdci vyhrát 64 závodů a získat celkem 7 titulů mistra světa. Tento stále čilý sedmdesátník (nar.7.5.1943) byl v roce 2001 uveden do americké motocyklové síně slávy AMA Hall of Fame a nyní si spokojeně užívá svého důchodu. Neznamená to pro něho však žádné bačkory s fajfkou, ale jako příležitostný konzultant působí v motocyklové branži dál.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.29
Známkováno: 17x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist