Jen pár vzpomínek…

Přišel čas, kdy se již směle (bohužel) mohu počítat mezi pamětníky. Moje první výraznější vzpomínky na společenské dění, nejen na hezké tvářičky spolužaček ze školky, jsou srpnová okupace a přistání lidí na měsíci.

Jen pár vzpomínek…
První závody motocyklů jsem viděl v televizi někdy roku 1969. Bylo mi sedm let a tehdy černobíle mi to připadalo pomalé, nezajímavé a nudné. Myslím, že to byl tenkrát přímý přenos ze závodu v Hořicích. Jenže rok na to můj táta usoudil, že je načase synka vychovávat, a tak mě vzal do Hořic s sebou. Bylo to fascinující. Nikdy předtím jsem neviděl tolik lidí pohromadě a nikdy jsem neslyšel větší hluk. Největším překvapením ale bylo, že ty motocykly jsou krásně barevné, strašně rychlé a hlavně – krásně voní.
Ještě dnes je někdy na závodech veteránů cítit omamnou vůni spáleného ricinového oleje. Od té doby jsem byl ztracen. Táta byl naštěstí velkým fandou silničních závodů, a proto když jsme si pořídili první auto, vyráželi jsme od jara do podzimu téměř každý víkend na závody. Tenkrát se ještě jezdilo skoro všude – když už to nebyl závod mistrovství Československa, jelo se mistrovství Čech anebo nějaký krajský přebor. Benzín byl za hubičku, vstupné lidové a vstup do depa volný – co víc si přát. Navíc dnes devítinásobný mistr republiky a majitel bodů z mistrovství světa Zbyněk Havrda byl tátův spolužák, takže i díky jemu jsem postupně pronikal do tajů a kouzel života v depu i samotných závodů.
Jednou jsme jeli s panem Havrdou na mistrovství republiky do Jindřichova Hradce. Do kabiny Avie jsem se ale nevešel, takže jsem byl „vylosován“ pro jízdu vzadu s motocykly. Tenkrát mi bylo asi 14 let, a určitě si dovedete představit, co pro mě ta jízda Avií znamenala. Skoro celou cestu jsem seděl na Morbidelli 125 upoutané k podlaze popruhy, a najednou jsem byl velkým závodníkem. Myslím, že to Zbyněk dodnes neví….
K Jindřichovu Hradci se váže ještě jeden silný zážitek. Morbidelli v tréninku nejela, jak si Zbyněk přál, a tak mechanici Jirka Anders a Joska Černý měli co dělat. Když bylo dílo hotovo, bylo ještě nutné výsledek vyzkoušet. Ale kde? Trať už byla dávno otevřená pro veřejnost a byl na ní docela provoz. Nezbylo než naskákat do Avie a zkusit najít nějaký dlouhý přímý úsek bez provozu. To se povedlo, a tak byla Morbidelli vyložena, roztlačena a opatrně zahřívána. Představte si tichý letní sobotní podvečer a prázdnou silnici, ze které se do okolí ozývá štěkání vysokoobrátkového dvoutaktního dvouválce…
Po chvíli Zbyněk pomalým tempem vyrazil směrem odkud jsme přijeli, a ve vzdálenosti, kdy už nebyl téměř vidět, se otočil a s maximální akcelerací se rozjel směrem k nám. Ještě dnes slyším ten jekot vytočeného motoru, který jako by zahltil okolní tiché lesy.
Stál jsem na krajnici a řvoucí Morbidelli proletěla asi metr okolo mě. Stále ještě jsem s otevřenou pusou zíral proti směru jízdy, zatímco Zbyněk za mnou už pomalu mizel z dohledu. Ta rychlost byla neskutečná, strašidelná, famózní, a Dopplerův efekt přímo hmatatelný…Tak blízko jsem ještě nikdy nebyl, a myslím, že ani nikdy potom. Od té doby mě na závodech neopouští mrazení v zádech…..

Zbyněk Havrda, Morbidelli 125; foto Jiří Franek
Ten rok se říkalo, že hojně rostou houby, tak jsme v neděli před závody zašli s tátou do nedalekého lesa. Koukal jsem soustředěně na zem, okolo hustý a dokonale tichý les.
Najednou jsem byl ze svého soustředění vyrušen něčím těžko popsatelným. Měl jsem dojem, že slyším blížící se bušení a pískání táhel parního stroje. Vykoukl jsem z houští a byl jsem doslova jako v Jiříkově vidění. Z nedalekého mlází s rachotem, syčením a prskáním vyrazila černá obluda zahalená do oblaků dýmu a páry, zem se chvěla a ze stromů padalo jehličí.
Bylo to jako scéna z nějakého fantastického filmu, nebo snad z hororu, protože trať vinoucí se lesem byla bez jakéhokoliv náspu a navíc pod úrovní terénu, takže lokomotiva jedoucí jen tak mezi stromy vypadala naprosto neskutečně. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že v okolí Jindřichova Hradce byla a pravděpodobně stále je v provozu historická úzkokolejka.
I takové mohou být závody….
Později jsem toho okolo závodů zažil nejvíc s kamarádem Martinem Chvojkou.
Jednou o víkendu někdy zkraje osmdesátých let měly motocykly „volno“, a tak jsme vyrazili na autokros do Nové Paky. V sobotu odpoledne po tréninku jsme zajeli na „exkurzi“ do Jičína, a tam nás „vcucla“ jakási vinárna na náměstí. Bavili jsme se příjemně se zajímavými slečnami na baru, ale někdy před půlnocí nám daly najevo, že naše investice jsou nevratné a šly domů. Vypotáceli jsme se před vinárnu, a protože jsme byli zralí na kafe a měli jsme hlad, nerozpakovali jsme se a vyndali z auta židle a stolek, na vařiči jsme si ohřáli něco málo k jídlu a už jsme se těšili na kávu. Seděli jsme okolo stolku, kouřili, a čekali až se začne vařit voda.
Vinárna dávno zavřela a poklid temného náměstí byl rušen jen syčením našeho vařiče. Náměstí, na kterém jsme „kempovali“, bylo téměř čtvercové s ulicemi ústícími v každém jeho rohu. Kdo viděl závěrečnou scénu filmu „Blízká setkání třetího druhu“, kdy z létajícího talíře vystupují v záplavě světla podivné postavy, dovede si o následující scéně udělat jasnou představu. Najednou se v každé rohové uličce rozsvítily oslňující dálkové reflektory, podbarvené jakýmsi modrým blikáním, a k nám se začaly přibližovat také tak podivné postavy, navíc s placatými hlavami. Víc jsme proti těm světlům neviděli, ale věřte mi, stačilo to.
Dokonale nás prolustrovali, potom nás donutili vše sbalit a zalézt do auta. Strávili jsme „příjemnou“ noc vedle policejního auta, jehož osazenstvo asi hlídalo, abychom náhodou nechtěli lehce společensky unavení odjet. Nevím, čím jsme byli tak zajímaví, ale za minulého režimu stačilo jen trošku vybočit z davu a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Možná na nás veřejnou bezpečnost (policii) upozornil nějaký důchodce, jemuž námi navštívená vinárna svým hlukem již dávno pila krev, anebo bylo naše chování prostě vyhodnoceno jako velmi nezvyklé a proto provokativní.
Nejvíc zážitků mám ale z mistrovství světa. Je to samozřejmě dané tím, že do Brna se jezdí na několik dní. Musíte se přizpůsobit nepohodlnému stanu, jídlu z konzerv a opékaným uzeninám, zapomínáte na nějakou přehnanou hygienu, a taky je žádoucí přepnout klapku na večerní vodku či rum. Dnešní doba s sebou přináší ještě jednu důležitou věc, a tou je vypnutí mobilu. Přesto, že je s nimi spojeno hodně nepohodlí, málo spánku, hrozící úžeh a útoky zákeřného hmyzu, jsou to ty nejlepší dny z celého roku.
V době, kdy se v Brně jezdilo mistrovství Evropy a už bylo jisté, že slavný starý okruh má to své odzávoděno, jsme se s ním chtěli nějak důstojně rozloučit. Rozhodli jsme se proto s Martinem, že až se v sobotu po tréninku otevře trať pro pěší, tak si těch 11 km obejdeme.
Martin byl sice o půl hlavy větší než já (a je stále), já jsem ale tento handicap dorovnával kostkovanou bekovkou ala Jackie Steward. Někdy po šesté večer jsme vyrazili z Farinky směrem k Myslivně. Sobotní večer na staré trati znamenal, že okolo okruhu bylo utábořeno na noc mnoho diváků, kteří si hlídali místa na nedělní závody. Po skončení tréninků je čekal dlouhý večer, a tak posilněni pivem z všudypřítomných stánků se nudili a zevlovali. Mezi Farinkou a lomem ležely, posedávaly a bavily se stovky lidí. Trať byla prázdná, zrovna v tu dobu jsme si po ní vyšlapovali jen my dva. Najednou se odněkud z lesa ozvalo: „Hele, Sherlock Holmes a doktor Watson !“ Stovky nudících se lidí zareagovaly s povděkem na tento pokřik pískáním a aplausem. Jo, tenkrát jsme byli slavní
Do našeho ležení jsme se i díky pečlivému dodržování pitného režimu u do tmy zářících stánků vrátili dlouho po půlnoci, a druhý den nás vzbudila až hymna při slavnostním zahájení závodů.
Podobných příhod bylo během let tolik, že by dnes vydaly na samostatnou knížku, jenže ne vždy byly jen k pousmání. Až do roku 1989 se všechny odehrávaly ve stínu normalizace a budování socialismu, takže byly doprovázeny opatrným hledáním hranic možného a neustálým kličkováním v mezích některých nesmyslných zákonů a nařízení. Mladá generace asi moje předchozí řádky nechápe - a je to snad i dobře. Pro ni jsou současné závody v Brně setkáním s těmi nejlepšími jezdci, prezentací vrcholné techniky, bohatých sponzorů a v neposlední řadě i společenskou událostí.
Pro nás starší mělo Brno ještě něco navíc – byl to nesmělý dotek svobodného světa, letmý záblesk možné budoucnosti…..

Co se týká vlastních závodů, pro mě osobně měly největší náboj závody na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Bohužel po skončení éry Františka Šťastného a továrních motocyklů Jawa ze šedesátých let již bylo jen pouhým snem bojovat o vítězství v závodě mistrovství světa.

František Šťastný
Mezi jezdci se ale opět začala objevovat řada kvalitních motocyklů, především prodejní verze Yamahy TZ 250 a 350 ccm, a ve třídě 125 ccm to byly první italské dvouválce. Také v Jawě se pokusili o návrat na závodní tratě, a světlo světa tam roku 1976 spatřila dvoutaktní, vodou chlazená dvouválcová Jawa 250 s rozvodem řízeným rotačními šoupátky.

                       Bohumil Staša a poslední tovární Jawa 250; foto Jiří Franek
Díru do světa sice neudělala, dnes si však užívá zaslouženého důchodu v závodech veteránů. Rivalita mezi některými jezdci osmdesátých let byla přímo hmatatelná, při soubojích na trati to doslova jiskřilo, a i dohra po závodě byla leckdy hlasitá. Závodní tratě bývaly obsypané diváky, motodromy zatím u nás existovaly pouze v představách projektantů. Jezdci, tvořící špičku ve třídách 250 a 350 ccm jako Staša, Baláž, Mrkývka, Král, Franc, Bartůněk, Jarolím a ve třídách nižších Havrda, Fendrich, Vaněček, Šafránek, Židlík a další, byli zárukou kvality. Někteří z nich jsou držiteli bodů z mistrovství světa a jsem přesvědčen o tom, že v případě profesionálních podmínek, dostatku financí a v neposlední řadě citelné podpory státu by byli ve své době schopni konkurovat i těm největším hvězdám.
Podobně jako propagovala ve světě po první světové válce nově vzniklý stát skvělá Eliška Junková, tak se o Československu vědělo i díky příkladné bojovnosti Františka Šťastného. Dnes máme další dva vítěze velkých cen, vítěze Red Bull Rookies cupu, a ve stejném seriálu letos triumfuje další veliký talent. Myslím, že výrazná státní podpora silničního motocyklového sportu by naší zemi udělala větší reklamu, než deset zahraničních cest pana prezidenta...

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 35x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist