Grand Prix Československa 1977

Nedávná Grand Prix České republiky je sice již historií, ovšem na nějaké „historické“ hodnocení je určitě ještě čas. Po adrenalinové smršti se pro zajímavost můžeme naopak v poklidu ohlédnout do hlubší minulosti naší Velké ceny, která v roce 1977 přinesla některé okamžiky, na něž se vzpomíná dodnes.

Grand Prix Československa 1977
Mistrovský program se skládal ze třídy 250 ccm, 350 ccm, 500 ccm a sidecarů, přesto bylo k vidění celkem pět závodů, když pořadatelé na začátek zařadili ještě národní závod tříd 250 a 350 ccm. V něm celkem jasně zvítězil Vladimír Jarolím (Jawa 250), jenž byl po celý průběh závodu na prvním místě. Na druhé příčce se v pěkném souboji postupně vystřídali Jiří David, Rudolf Mitošinka, Pavel Vašíček a Jan Bartůněk. Nakonec byl druhý Mitošinka s náskokem jen 0,1 vteřiny před Bartůňkem. Úplný úvod na trati ale obstarala skvělá přehlídka závodních veteránů - a to jak strojů, tak jezdců, mezi nimiž patřil největší aplaus zaplněných tribun legendě naší silnice, Františkovi Šťastnému. Po vzpomínce na staré dobré časy dostali jezdci třídy 500 ccm tak trochu „nad plán“ možnost projet si ještě tři poslední seznamovací kolečka. Jury totiž zamítla jejich žádost o zkrácení závodu, ale jako kompromis povolila tento dodatečný trénink s ohledem na upřesnění spotřeby paliva, kdy při celkové délce závodu téměř 153 km panovaly u některých jezdců obavy, že by závod pro nedostatek paliva nedokončili (v r. 1976 na prázdnou nádrž doplatil jasně vedoucí Länsivuori).
Pak už se šlo na to a zahajovalo se třídou 350 ccm. Titul mistra světa měl již z předchozích závodů zajištěný Japonec Takazumi Katayama a bylo to vůbec poprvé, kdy mistrovský titul získal japonský jezdec. Zde ale svou pozici nepotvrdil. Nedařilo se mu už v tréninku (měl až čtvrtý nejhorší čas!) a do vlastního závodu nakonec ani nenastoupil. Naproti tomu skvělou „fazónu“ potvrdil Cecotto. Hned ve druhém kole vystřídal ve vedení Toma Herrona a nezadržitelně jel vstříc svému prvnímu brněnskému vítězství. V cíli činil jeho náskok bezmála celou minutu. Herron jezdil prakticky celý závod druhý, ale jen s několikavteřinovým náskokem, kdy neměl před svými pronásledovateli nic jistého. Za ním karty míchali především Sarron, Pons, Ballington a Korhonen, ale i Sousan a Palomo. V 9. kole odstoupil Pons a poněkud se propadl Ballington, naopak dopředu se tlačil Pentti Korhonen a také Sousan s Palomem. Korhonen se dokonce dostal i před Sarrona, ale ten si ve skvělém souboji vzal posléze svou třetí pozici zpět. Pořadí si několikrát vyměnili rovněž Sousan a Palomo, a v těsném dojezdu byl nakonec o pouhých 0,5 sec rychlejší Palomo. Takže i přes Cecottovu suverenitu byla k vidění celá řada zajímavých soubojů. Z našich jezdců závod dokončil jen Peter Baláž, a to na vcelku slušném 13. místě. Ovšem počátek sezóny dával předpoklady, že by se Peter mohl mezi světovou elitou umisťovat ještě mnohem výše. Na Grand Prix v Imole a v Jaramě jezdil totiž v první desítce! V Imole po zastávce v depu skončil ale na 15.místě, v Jaramě bohužel dopadl podstatně hůře. Kolize s Ballingtonem znamenala pád se zlomeninou ruky a nohy, čímž byla značná část dobře rozjeté sezóny pryč a v Brně mu po dlouhé rekonvalescenci do původní formy ještě přeci jen krapánek chyběl. Ostatní naši – Jiří Král, Rudolf Mitošinka a František Svatoš – závod nedojeli.
Následovala kubatura do 250 ccm, kde byl v průběžném pořadí na prvním místě Mario Lega (Morbidelli) před Katayamou na Yamaze a dvěma Italy na Harley-Davidson, Villou a Uncinim. Lega šel hned po startu do vedení, zatímco Katayama pokračoval ve svém krušném vystoupení i v tomto závodě a první kolo dokončil až jako zcela poslední. Druhé kolo ještě jakžtakž odkroužil a vzdal. Za Legou jezdili zpočátku Grant, Ballington a North a ze zadních pozic se vpřed probíjeli Villa s Uncinim. Walter Villa byl od 3. kola již třetí a v pátém šel do vedení. Hned kolo nato se za něho na druhou pozici zařadil i jeho týmový kolega Uncini. Bylo nasnadě, že tým pojede na Villovo vítězství s udržením případné šance na obhajobu mistrovského titulu. Ale chyba lávky! Uncini šel hned před svého krajana a mezi oběma se rozhořel souboj na ostří nože. Uncini nebral ohled na signalizační tabule a týmovou režii a nakonec v tomto bratrovražedném boji dokázal Villu o 0,41 sec porazit. Z takového „doublu“ ale panovalo v týmu značné rozčarování a Uncini si od vedení rozhodně vyslechl své. Mario Lega jel s velkým odstupem na jistotu třetí příčky, která mu při Katayamově odstoupení postačovala k zisku titulu mistra světa. Za ním sváděli po celý závod krásný duel Ballington a Herron, každou chvíli byl vepředu někdo jiný a teprve až šachovnicová vlajka odmávla s konečnou platností na 4. místě o necelou půlvteřinku dříve Korka Ballingtona. V porovnáním s loňskou sezónou byl Legův titul jako noc a den. V minulém roce totiž nezískal v celém průběhu šampionátu ani jeden mistrovský bodík a dokonce jako soukromník jezdil po závodech v rámci své řádné dovolené! Vloni byl v Brně ve čtvrtlitrech až 16. a ve třídě 350 ccm hned v prvním kole havaroval. Letos začínal sezónu s nevalnými výsledky opět na Yamaze, ale pak dostal tovární Morbidelli a s pořádným „cajkem“ v rukou všem ukázal co v něm vlastně je. Vyhrál sice jen GP Jugoslávie, ale pravidelná přední umístění s příslušným bodovým přídělem ho vynesla až na pozici mistra světa. Naše barvy hájila enkláva sedmi jezdců, ale s nevalným úspěchem. Vedle Petera Baláže, který dokázal zopakovat své 13. místo z předešlého závodu, dojel do cíle jediný Oldřich Kába na 22.místě a s jedním kolem ztráty. Jiří Král, Bohumil Staša, Jaroslav Franc, Pavel Vašíček ani Jan Bartůněk závod nedokončili. Baláž a Staša startovali poprvé v závodě mistrovství světa na nové tovární dvoudobé vodou chlazené Jawě. Sice příliš neuspěli, ale nový stroj měl být hlavně velkým příslibem do budoucnosti a o možnosti startu na nové Jawě údajně proběhla jednání i s irským jezdcem Tomem Herronem. Bohužel zůstalo nakonec jen u příslibů…
Ohledně třídy 500ccm panovaly před samotnou Grand Prix dohady o účasti již jistého mistra světa Barryho Sheena. Ten i přes své zdejší vítězství v r. 1971 neměl náš okruh nikdy příliš v oblibě a loňský brněnský závod vynechal. Jeho účast nebyla jistá ani tentokráte, i když byl řádně přihlášen a dokonce si u pořadatelů vyžádal své oblíbené startovní číslo sedm. Nakonec se však v Brně opět neobjevil. Je velkou škodou, že jsme nemohli tohoto skvělého a nesmírně populárního jezdce vidět v letech jeho největší slávy. Zastoupili ho však jiní a největší hvězdou závodu 500 ccm se stal miláček publika Johnny Cecotto. Předvedl tak famózní jízdu, že je otázkou, zda by měl Sheene proti němu vůbec nějakou šanci. Očití svědci tvrdí, že ani náhodou! Johnny byl již nejrychlejší v tréninku, ale samotný závod nezačal vůbec dobře. Zatímco na čele jel Hartog před Hennenem, byl Cecotto po prvním kole až na 15. místě. Stačila mu ovšem pouhá čtyři kola na to, aby projel startovním polem jak nůž máslem a usadil se na čele. Spanilou jízdou si pak dojel nikým neohrožován pro zasloužené vítězství. Přesto ale závod nebyl žádná „nuda v Brně“ a o další příčky se vedly opravdu tuhé boje. Naprosto úžasná byla dvojice Agostini – Rougerie. Ze středu pole se propracovávali vpřed a jejich vzájemný souboj se od poloviny závodu stal bojem o druhou příčku, když kromě Cecotta nedokázal nikdo jejich tempu odolat. V těsné jízdě kolo na kolo si několikrát vyměnili své pozice a až v závěru závodu se projevila Agostiniho zkušenost, když nakonec dokázal Rougeriemu o pár vteřin odskočit. Za nimi pak dojeli Hennen, Bonera a Lansivuori (v takovémto pořadí také stáli vedle Cecotta v první startovní řadě). Náš jediný zástupce Bohumil Staša závod nedokončil a již ve druhém kole se svou Yamahou z posledního místa odstoupil. Agova jízda dala při jeho posledním startu na brněnském okruhu vzpomenout na léta největších triumfů, když zde v letech 1968 – 73 dokázal 7 x zvítězit (3 x 350ccm a 4 x 500ccm). Nebyl to však jen Agostini, pro něhož to byl poslední zdejší závod, byl to totiž zcela poslední závod kubatury 500 ccm, který se tomto okruhu v rámci mistrovství světa konal. Vítězný Cecotto tak stanovil dva trvale platné rekordy: závod zajel průměrnou rychlostí 184,187 km/h a rekord kola ustanovil časem 3 min 29,69 sec na průměr 187,476 km/h. Je to vlastně stále nejvyšší průměr na jedno kolo naší Velké ceny v celé její historii, neboť ani na trati současného nového Masarykova automotodromu nedokázal být nikdo rychlejší.
Šampionát Side nebyl před Grand Prix v Brně ani zdaleka rozhodnut, neboť bodový stav mezi průběžně prvními posádkami Billand/Willams a O´Dell/Holland byl 45:44 ve prospěch prvně jmenovaných. V tréninku se ale ani jedné z těchto posádek příliš nedařilo a po startu ze třetí a čtvrté řady zahajovaly závod až v závěru první desítky – po prvním kole byl O´Dell na 7. a Billand na 8.místě. Od počátku byli ve vedení Werner Schwärzel/Andreas Huber sledováni dvojicí Schilling/Gundel. Toto pořadí vydrželo čtyři kola, kdy Schillinga předjel Steinhausen. To už jezdil Billand jako pátý těsně sledován svým největším soupeřem O´Dellem. Následně však chyboval a propadl se až na 10. příčku. Ovšem nic nevzdal a začal se opět prokousávat dopředu. Naopak kolo co kolo se postupně propadal Schilling. V předposledním kole odpadl z prvního místa Schwärzl a vedoucí pozici zaujali dosud druzí Rolf Steinhausen/Wolfgang Kalauch (v průběhu sezóny se při autonehodě zranil Steinhausenův stálý spolujezdec Joseph Huber). Za nimi byl Schauzu a O´Dell, za něhož už postoupil Billand. Takové bylo nakonec i pořadí v cíli a situace na čele světového šampionátu tím zůstala v podstatě stejná jako před závodem. Mezi Billandem a O´Dellem byl totiž stále rozdíl jen jednoho bodu – ale tentokráte ve prospěch George O´Della. Rozhodnout tak musel až poslední závod mistrovství světa, Grand prix Velké Británie na okruhu Silverstone - a rozhodl ve prospěch posádky O´Dell/Cliff Holland. Pro mistra světa z předešlých dvou ročníků Steinhausena to bylo v Brně jeho první a jediné letošní vítězství. Ještě si však prožil dramatické chvilky, když ho po vyhlášení vítězů postihla určitá slabost a neměl daleko k celkovému kolapsu. Musel být ihned převezen do nemocnice, ale po příslušném vyšetření a stabilizaci svého zdravotního stavu se mohl vrátit v pořádku zpět do paddocku.
O skvělé úrovni závodů svědčí mimo jiné to, že ve všech kubaturách byly překonány stávající rekordy na jedno kolo a v případě pětistovek dokázal Cecotto posunout hranici rekordu o neuvěřitelných 10 km/h. Johnny zde jel ve velké formě a přitom většinu sezóny musel vynechat kvůli několikanásobné fraktuře ruky po pádu v Grand Prix Rakouska, což byl hned druhý podnik MS. Vrátil se až na poslední čtyři závody, z nichž dokázal dva vyhrát, jednou byl druhý a jeden závod nedokončil.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 8x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist