Grand Prix Československa 1965

S ohledem na celkovou složitou situaci ve světě motocyklových závodů je více než potěšující, že v programu nadcházející sezóny 2013 figuruje opět v srpnovém termínu Grand Prix České republiky v Brně, jejíž tradice je jedna z nejdelších a nejvěhlasnějších v celé historii mistrovství světa.

Grand Prix Československa 1965
Prvně se motocyklová Velká cena konala v Brně roku 1950, což pochopitelně nebylo hned v rámci MS, vždyť světový šampionát „kroutil“ tehdy vlastně teprve svůj druhý ročník. Byl to však poměrně velký závod s účastí našich nejlepších jezdců a špičky hlavně ze sousedních zemí. Časem brněnský závod přerostl v opravdu významný mezinárodní podnik a s rostoucí prestiží začali pořadatelé pokukovat stále více po statusu MS. Po řadě úspěšných ročníků a jakési neoficiální generálce roku 1964 se o všem rozhodovalo na podzimním kongresu FIM v Praze. Po přednesení vesměs kladných zpráv různých delegátů, kteří náš závod již určitou dobu sledovali, bylo rozhodnuto: Grand Prix Československa motocyklů v Brně byla zařazena do seriálu mistrovství světa pro rok 1965. Byl to nepochybně obrovský úspěch nejen pořadatelů, ale i diplomatů – a možná, že i v opačném pořadí. Ani tehdy nebylo totiž vůbec jednoduché se prosadit na mezinárodní scéně, kde si každý hájil především své vlastní zájmy.
Jako den „D“ byl Brnu stanoven 25.červenec 1965, ale do té doby musela být také splněna celá řada opatření, jimiž FIM své rozhodnutí podmiňovala. Organizátory tak čekala spousta práce: položit jednotný asfaltový povrch tratě, instalace svodidel a dalších bezpečnostních prvků, celkové zlepšení infrastruktury jako např. příjezdových cest a prostoru depa (vlastních boxů i celého parkoviště závodních strojů, jak se tehdy říkalo) či vylepšení pracovních podmínek pro všechny zúčastněné – jezdce, doprovod, pořadatele, média… atd. Objem prací čítal dle tehdejších norem 22 měsíců plného nasazení, tolik času ale nezbývalo a vše se muselo stihnout zhruba za třetinu této doby. A stihlo! Jubilejní 15. Velká cena Československa v Brně se tak poprvé jela jako závod mistrovství světa silničních motocyklů.
Již několik dnů před závodem se začali do Brna sjíždět všichni světoví jezdci, a když nastal závodní víkend, nechyběla žádná ze světových hvězd. Mezi ně patřil třeba několikanásobný mistr světa Jim Redman, který byl už českým divákům znám z účasti v Brně z předešlých let, či dvojice Mike Hailwood a Giacomo Agostini, kteří u nás byli naopak zcela poprvé. Byla zde též další slavná jména: Read, Duff, Rosner, Anderson, Perris, z našich Šťastný, Havel, Boček, Bojer, Staša
Program naplňovaly čtyři závody ve třídách 125, 250, 350 a 500 ccm + přičleněný závod automobilů F3 (jím se zde nebudeme zabývat, ale přesto alespoň pořadí v cíli: 1.Melkus 2.Findeisen, 3.Seifert, všichni NDR). Trať měla délku 13,940 km, výškový rozdíl 171 metrů, 22 pravých a 18 levých zatáček. Pro naprostou většinu jezdců to byl zcela nový okruh, a tak před prvními tréninkovými jízdami mnohdy nevěděli do čeho vlastně jdou. Brzy však měli jasno a zjištěná skutečnost zcela předčila jakékoliv jejich představy. Neměli žádných připomínek a nešetřili upřímnými slovy chvály. Rovněž zahraniční novináři referovali v superlativech a jen kroutili hlavami, že „nějaké Československo“ je schopno připravit tak vynikající závodní trať a skvěle zorganizovat opravdu vrcholný motocyklový závod. Jedinou vadou na kráse snad bylo, že taková trať a takové závody zde již mohly (a měly) být dávno. Vždyť navýsost úspěšná první polovina 60. let v podání našich jezdců a strojů k tomu dávala ty nejlepší předpoklady. Ovšem doba byla složitá…
Tréninkové jízdy nejnižší kategorie 125 ccm ovládl Novozélanďan Hugh Anderson na svém motocyklu Suzuki, který do Brna přijížděl jednak jako již trojnásobný mistr světa z předchozích let,1963: 50 a 125ccm, 1964: 50ccm, jednak jako vedoucí muž šampionátu 1965. Vedle něho se do první řady postavil ještě jeho týmový kolega Frank Perris. Největším překvapením byl na ale 3. místě náš Jaroslav Žípek, kterého ještě doplnil Boček (5. místo).
Závod byl vypsán na 8 kol, celkem tedy 111,52 km. Ze startovní čáry se nejrychleji odpíchli jezdci na východoněmeckých motocyklech MZ, které ve startovním poli výrazně převažovaly, ale již v průběhu několika kilometrů prvního kola převzalo otěže závodu duo Anderson a Perris na Suzuki. Naši jezdci nedokázali ze svého postavení v první řadě vytěžit nějaké příznivé pořadí a propadli se dozadu, Žípek dokonce pro pád za Farinovo zatáčkou nedokončil ani první kolo.
Za vedoucí dvojicí se nejzdatnějším pronásledovatel stal postupně Derek Woodman a za ním pak Rosner spolu s dalšími jezdci NDR. I náš Boček se po propadu tlačil mezi nimi dopředu. Náskok vedoucí dvojice byl ovšem více jak jednu minutu na třetího v pořadí a vzájemný souboj o vítězství začal pomaloučku kolo za kolem rozhodovat ve svůj prospěch Anderson. V předposledním okruhu zajel nejrychlejší kolo závodu rychlostí 143,3 km/h a v posledním kole měl již na svého týmového kolegu náskok více než dvacet vteřin. Za Kohoutovicemi v Libušině údolí však havaroval a přišel o téměř jisté vítězství, pro které si už v poklidu dojel Frank Perris. Suzuki tak přeci jen svou převahu dotáhla do vítězného konce i v Brně. Její jezdci dokázali v celé sezóně zvítězit 11 x z celkového počtu 12 závodů (7 x Anderson, 2 x Perris a 1 x Degner) a Hugh Anderson, i přes brněnský výpadek, získal v celku bezpečně svůj čtvrtý titul mistra světa. „Smůla, ale neumím jezdit pomalu“, komentoval tehdy svůj pád, kterým tak trochu dopomohl Františku Bočkovi k jeho nakonec velmi pěknému šestému, a tudíž bodovanému místu.

Závod třídy 250 ccm byl vypsán na 9 kol a nic nebylo rozhodnuto vlastně až do samého závěru. Dlouhodobý boj o vítězství sváděli především Redman na Hondě s dvojicí Read Duff na Yamahách, Ostatní jezdci v poli nabrali již značné, několikaminutové, ztráty. Od startu vedl Jim Redman a v jednom šiku s oběma jezdci Yamahy nechal ostatní daleko vzadu. Vedoucí trojice si několikrát prohodila své pozice, do třetího kola projížděl na čele Mike Duff, v pátém se před oba své soupeře dostal zase Read. Za nimi se odehrával především pěkný souboj dvou týmových kolegů od MZ, Rosnera s Woodmanem, za nimiž jezdil náš František Šťastný. Nádherná podívaná na čele neustávala, ale postupem času jakoby Yamahy poněkud uštvaly Redmanovu Hondu a v těsném šiku v pořadí 1. Duff, 2. Read najížděli oba do posledního kola. V něm se nakonec prosadil Phil Read a prolétl cílem pár vteřin před Duffem, čímž si zajistil titul mistra světa. Za třetím Redmanem rozhodl vzájemný souboj ve svůj prospěch Woodman před Rosnerem. Jejich ztráta na vítěze ovšem byla tři a půl minuty, Šťastného za nimi dokonce více než pětiminutová. Vítězná špička jela při své předháněčce prostě takovou palbu, že se nakonec závod dvěstěpadesátek ukázal být vůbec nejrychlejším závodem celé Grand Prix, tedy rychlejší než třistapadesátky a dokonce i než pětistovky! Vítězný Read dosáhl na celý závod průměru 153,4 km/h. Z našich dojel nejlépe František Šťastný na 6.místě, ještě s plným počtem kol, ale se značným časovým odstupem.
Největší pozornost na sebe v kubatuře 350 ccm přitahovali především Mike Hailwood a Giacomo Agostini na MV Agustách. Ovšem suverénem tréninkových jízd a hlavním favoritem byl Jim Redman s Hondou. Obě Agusty stály na startovním roštu vedle něho a první řadu ještě doplňovali Šťastný, Sevestjanov a Woodman. Po startu šel na čelo Redman, jehož hlavními pronásledovateli byli Agostini a Hailwood. Za nimi se z první řady drželi Sevastjanov a Woodman, zatímco Šťastnému to moc nejelo. Nakonec musel zastavit v depu k výměně svíčky a zpět na trať se vrátil hluboko v jezdeckém poli.
Z našich tak jezdili nejlépe 6. Havel a za ním na 7. místě Boček. Takovéto pořadí bylo zachováno po tři kola, ale ve čtvrtém došlo k řadě dramatických událostí – bohužel nepříliš příznivých pro naše barvy. Jedním ze zásadních okamžiků byla havárie Giacoma Agostiniho v úseku u lomu, ale pádům se bohužel nevyhnuli ani naši jezdci. Gusta Havel upadl na Veselce a Boček v zatáčce „U benzínové pumpy“, oba naštěstí bez vážnějších následků. Šťastný byl mezitím až na 20. místě, ale tlačil se srdnatě vpřed. V šestém kole byly senzačně ze hry už obě tovární MV Agusty, když na Veselce vzdal s nepojízdným strojem Mike Hailwood! Pořadí po sedmi kolech bylo následující: Redman, Woodmann, Sevastjanov, Milani, Pasolini, Findlay… a jako desátý náš Klátil. Šťastný jezdil až za nimi, stejně jako Špak. František se však ještě nadechl k mohutnému finiši a v posledních kolech stačil ještě postoupit na 8. příčku, o kterou bojoval až na cílovou čáru s Angličanem Stevensem na AJS, rozdíl ve prospěch našeho jezdce činil pouhé 0,3 vteřiny. Na předních pozicích už nikdo nedokázal suverénního Redmana nijak ohrozit a Jim zvítězil o více jak tři minuty před Woodmanem, třetí byl poměrně překvapivě sovětský závodník Nikolaj Sevastjanov na Vostoku. Velký úspěch sovětských konstruktérů, nebo byl jeho stroj pouhou okopírovanou Jawou? Ať už to bylo tak nebo onak, byl bohužel rychlejší a spolehlivější než všechny naše motocykly. Pro Sevastjanova bylo třetí místo životním úspěchem, neboť se světovou konkurencí se střetával spíše ojediněle a zkušenostmi z velkých závodů se většině svých soupeřů nemohl rovnat.
František Šťastný na něho se svým specifickým humorem vždycky rád vzpomínal: "On nejezdil na Západ a tak ode mě chtěl vždycky přivézt závodnické brýle, které se v Rusku ani u nás nedaly nikde sehnat. Co bych pro kamaráda neudělal, a tak jsem do něj vždycky investoval něco ze svých valutových diet a požadované brýle, tedy „očky“ jak on říkal, jsem mu zakoupil. S Nikolajem to byl vždycky obchod „jak noha“. Já mu přinesl očky a on mi za to dal flašku vodky. Tu jsme společně vypili, on měl brejle, já měl prd…"
Svou reputaci si v závěrečném závodě pětistovek napravil tým MV Agusta a oba její jezdci – Hailwood a Agostini. Nikdo na ně neměl ani náhodou, od startu za to vzali a okamžitě jednoznačně opanovali první dvě pozice. Bylo to především jasné vítězství Hailwooda, který svému kolegovi nadělil více než minutu. Určité naději si dělali i naši jezdci Havel se Šťastným, kteří si v tréninku vyjeli 5. resp. 7. startovní pozici, tedy první a druhou řadu. Ponecháme-li stranou MV Agusty, tak v závodě tu určitě reálná možnost třetího místa pro naše jezdce byla. Šťastnému se ale vůbec nepodařil start a ze zadních pozic se musel pracně prokousávat vpřed. Havel jezdil na 6. místě, ale jeho motocykl začal ztrácet olej a Gusta musel vzdát. Nejlépe z našich tedy nakonec dojel opět František Šťastný na 6.místě.
Jestli jsme si ale přáli, aby při premiérové mistrovské Grand Prix přišlo také vítězství některého z našich jezdců, tak realita byla tentokráte bohužel značně vzdálená nejvyšším příčkám. Všichni se ale těšili, že za rok to třeba přeci jen vyjde.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist