Dynastie Dunlopů

Závod Tourist Trophy se svou více než stoletou tradicí už vlastně nelze pamětí jednoho lidského života obsáhnout. Historie je to však natolik zajímavá, že nepochybně stojí za to si ji občas připomenout. K tomu mohou mimo jiné posloužit také různé statistky, které se na TT z mnoha pohledů pečlivě zaznamenávají již od jejího samého prvopočátku. Nejsledovanějším parametrem je pochopitelně počet dosažených vítězství, kde neotřesitelně vévodí Joey Dunlop, který na TT zaznamenal celkem 26 vítězství. Dnes již ale můžeme hovořit v podstatě o celé dynastii Dunlopů, která psala, a dosud píše, historii TT. Pojďme si ji alespoň trochu přiblížit.

Dynastie Dunlopů

Joey Dunlop

William Joseph Dunlop, celosvětově známý jako Joey Dunlop, je neúspěšnějším závodníkem v celé dosavadní historii TT a jeho jméno je doslova synonymem pro Tourist Trophy. Narodil se v severoirském městě Ballymoney a k motocyklovým závodům ho přivedl kamarád Mervyn Robinson. Spolu s dalším kámošem Frankem Kennedym a Joeyovým bratrem Jimem vytvořili „squadru“ známou jako Armoy Armada a jezdili po Irsku od závodu k závodu. Tím prvním Dunlopovým byl start na okruhu v Maghaberry v r. 1969 a na Antrim 150 v r.1973 získal i svoji první trofej, sotva dva palce velký, nebo spíše malý, pohár za páté místo. Jeho závodnického potenciálu si všiml místní velkodopravce a motocyklový nadšenec Johnny Rea (dědeček soudobé superbikové hvězdy Jonathana Rea) a pro sezónu 1974 zakoupil pro Dunlopa Yamahu 350. Ten s ní skončil v domácím šampionátu na 7. místě, přestože v té době stále pracoval na plný úvazek a nemohl startovat ve všech závodech. Následný rok byl motor jeho stroje převrtán na 351 kubíků, aby mohl jezdit třídu 500cc a zde také na Temple 100 přišlo jeho vůbec první vítězství. Dnes se tomu snad ani nechce věřit, ale Joey tehdy příliš netoužil po závodech na Tourist Trophy, jeho mecenáš Rea byl však jiného názoru a tak se Joey s Yamahou v jeho barvách v roce 1976 poprvé objevil na Isle of Man. Za 16. místo v Juniorech a 18. v Seniorech si hned napoprvé odvezl dvě bronzové repliky a rok nato už zde svou první TT vyhrál.
V r. 1979 začal smutný konec Armoy Armady. Na North West 200 vážně havaroval Frank Kennedy a po několika měsících nakonec svým zraněním podlehl. O rok později na NW200 zahynul Mervin Robinson, jenž byl v té době již Dunlopovým švagrem, neboť Joey si při těch všech cestách po závodech namluvil jeho sestru. Pod tíhou břemene smrti svých kolegů skončil se závoděním Jim Dunlop. Joey ale dokázal těžkou dobu překonat a snad i duch jeho kamarádů ho vedl k mnoha triumfům.
Ten další přišel vlastně hned za několik týdnů, když na TT 1980 vyhrál závod Classic 1000cc. Jeho výkon tak zaujal vedení továrního týmu Suzuki GB, že mu pro zbytek sezóny nabídlo jejich motocykl s tím, že bude krýt záda Graeme Crosbymu v cestě k získání titulu mistra světa F-1. Joey byl na „Suzině“ okamžitě jako doma, ale přestože v několika málo absolvovaných závodech opět všechny přesvědčil o svých výjimečných jezdeckých schopnostech, Suzuki s nabídkou nové smlouvy váhala. Tak ji nakonec předběhla Honda a Joey na motocyklech této značky vyhrával celých dalších dvacet let. Od roku 1983 až do 1988 vyhrál na TT v nepřetržitém sledu 6x za sebou závod TT Formule-1, k tomu ještě 3x Senior a 2x Junior. V letech 1985 a 1988 dosáhl hattricku - tedy třech vítězství v rámci jedné Tourist Trophy. Do tohoto období patří vedle mnohých prvenství na Ulster GP, NW200 a TT také zisk pěti titulů světového šampióna Formule-1 v letech 1982-86.
Do jeho kariéry ale negativně zasáhlo zranění. V Brands Hatch vážně havaroval a velká část sezóny 1989 byla ztracena. Na TT byl jen jako divák a na scénu velkých závodů se vrátil až při Ulster Grand Prix, ale ještě ne zcela zdráv na své největší soupeře nestačil. Mnozí „experti“ ho hned odepisovali, jiní radili, ať už alespoň vynechá silné kubatury. Kam však s tímhle na Joeye. Pravidelným cvičením dokázal následky zranění překonat, a když se rok s rokem sešel, tak svoji oblíbenou třídu F-1 v Ulsteru vyhrál. Tourist Trophy byla však trochu jiná písnička. U Hondy mezitím dostávali v těch nejprestižnějších třídách přednost jiní jezdci - byli tu Hislop, McCallen, Fogarty a další. Joey však i v této době posbíral na TT řadu vavřínů. S výjimkou r. 1995, kdy vyhrál Senior 750cc, to ale bylo jen v menších třídách. V rozmezí let 1992 – 1998 vyhrál 4x 125cc, 4x 250cc a jednou Juniory, tedy 350cc.
Jeho velkou touhou ale bylo ještě alespoň jednou vyhrát na Tourist Trophy Formuli-1. Honda mu k tomu přislíbila dodat nejlepší motocykl RC45 a Joey pro to udělal také vše. V rámci přípravy strávil zimu před sezónou 1998 v Austrálii. Jednak mělo tamní teplé počasí blahodárný vliv na jeho různá zranění, jednak zde mohl v klidu relaxovat při projížďkách tamními rozsáhlými končinami. O tom, že jeho věhlas dosáhl až k protinožcům, svědčí i tato pěkná příhoda. Na jedné ze svých projížděk Joey trochu více potáhnout za plyn a poněkud překročil limit povolené rychlosti. Když ho policejní hlídka zastavila, obořil se na něj strážník slovy: „Člověče, co to má znamenat? Kdo myslíte, že jste? Joey Dunlop, nebo co??!!“ Po lakonické odpovědi „No jistě, kdo jiný?“, situace ještě zhoustla, ale vše se nakonec vysvětlilo a celá záležitost skončila velkou autogramiádou na četnické stanici. Pár týdnů před TT si však Joey zlomil v Tandragee klíční kost a to mu znemožnilo účast na TT ve třídě Formule-1. Dvěstěpadesátky ovšem jel i s tímto zdravotním hendikepem a vyhrál!
Pro rok 2000 dala Honda svému nejvěrnějšímu a nejúspěšnějšímu jezdci nový stroj Honda VTR SP1 ve specifikaci užívané v MS Superbiků a na Isle of Man s ním poslala dokonce speciální skupinu techniků. Vyplatilo se. Dunlop dokázal vyhrát jak závod Formule-1, tak následně i 250 a 125cc. Byl to celkově jeho třetí hattrick na TT a byla to sláva převeliká. Ačkoliv mu bylo již 48 let, nikoho vůbec ani na okamžik nenapadlo, že by to byla jeho poslední TT. Osud však určil jinak. Jen několik měsíců poté Joey startoval na poměrně bezvýznamném závodě v estonském Tallinnu. Jezdil zde již dříve a přijal pozvání i tentokrát – bohužel. Ve třídě 125cc ještě na částečně mokré trati smrtelně havaroval.
Svět rychlých kol opustil nejen fenomenální závodník, ale i neobyčejný člověk. Vyhrál 26x TT, 24x Ulster Grand Prix a 13x North West 200, což jsou tři největší závody na přírodních okruzích na světě. Dalších vítězství se snad ani nedopočítáme. Kdo by to byl řekl, že z tohoto vlasatého kluka s rukama od šmíru a s nezbytnou cigaretou v puse, se stane nejlepší jezdec TT všech dob a dokonalý džentlmen, jehož jako jediného z motocyklových závodníků dvakrát přijme v Buckinghamském paláci sama královna. Za své sportovní výkony byl odměněn řádem britského impéria MBE a za svou humanitární činnost pak i vyšším řádem OBE. Pro Joeye neexistoval jen závodní okruhy, ale velice citlivě vnímal i realitu celosvětového dění. Organizoval a sám osobně zajišťoval humanitární pomoc dětem Rumunska, Albánie a zemí bývalé Jugoslávie. V Irsku, dosáhla jeho popularita naprosto nevídaných rozměrů (aby nebyl špatným vzorem mládeži, tak mimo jiné přestal s kouřením), přesto zůstal nadevše skromný a přátelský. Nikdy jsem se nechtěl stát nějakou superhvězdou, říkával, chtěl jsem být jen sám sebou a přál bych si, aby lidé na mě také takto vzpomínali. V mnohatisícovém pohřebním průvodu šli bok po boku irští katolíci i protestanti, které přes všechny možné názorové rozdíly a spory dokázal sjednotit jejich zármutek. Se slzami v očích každý z nich vzpomínal právě tak, jak si to Joey přál.

Robert Dunlop

Řekne-li se Dunlop, tak většina má na mysli Joeye Dunlopa. Ovšem Robert Dunlop není jen pouhým bratrem svého staršího a úspěšnějšího sourozence, neboť i jeho závodní kariéra je veleúspěšná - a to jak na TT, tak mino ni. Se závody začínal na přelomu 80. let a jeho první vítězný závod byl v roce 1980 severoirský Cookstown 100. Na Isle of Man debutoval při Manx GP v r. 1983 a hned tam dokázal vyhrát závod Newcomers Junior. Rok na to už zde startoval na Tourist Trophy a na stupně vítězů – a rovnou na ten nevyšší stupínek – poprvé vystoupil v r. 1989 po závodě Ultra Lightweight. Vítězství v této kategorii dokázal pak dva roky po sobě zopakovat, když k tomu v r. 1991 navíc ještě vyhrál Juniory.
Jeho kariéru velmi výrazně ovlivnila, a téměř ukončila, vážná havárie v závodě TT F-1 v r. 1994, když na Ballaugh z jeho Hondy doslova ulétlo zadní kolo. Z vážných následků této nehody se Robert zotavoval několik let. Absolvoval mnohočetné opakované operace a náročnou rehabilitaci, ale určité trvalé následky však zůstaly.
Přesto se Robert opět vrátil k závodění a v r. 1997 i na TT. Do té doby zde jezdíval ve všech možných objemových třídách, ale nyní mu to jeho zdravotní stav nedovoloval a proto nadále absolvoval vždy jen závod ve své typické třídě Ultra Lightweight – tedy ve stopětadvacítkách.
V roce 1998 dokázal tento závod opět vyhrát a není divu, že ho označil za své nejhezčí vítězství na TT. Rokem 2004 se ale „malorážky“ s Tourist Trophy loučily a s aktivní kariérou se loučil také Robert. Nadále se věnoval začínajícím kariérám svých synů Williama a Michaela, ale nakonec mu to přeci jenom nedalo a opět vyrazil na závodní tratě. Na TT sice již ne, ale irský ostrov křižoval s oběma syny od závodu k závodu a vězte, že jim nic nedaroval a kluci se od něho měli pořád co učit. Přišel však osudný North West 200, oblíbený Robertův závod. Vyhrál zde celkem 15x, poprvé v roce 1990, naposledy pak v r. 2006, a drží absolutní rekord v počtu vítězství v tomto závodě v celé jeho více než 80-ti leté historii.
Trénink 250cc zde v roce 2008 znamenal pro Roberta ale těžkou havárii, jejíž následky bohužel nepřežil. Ve velmi tíživé atmosféře a za silných emocí pak právě závod této kubatury vyhrál Robertův nejmladší syn Michael. Vítězství, alespoň symbolicky, však patřilo Robertovi. Ve své dlouhé kariéře si Robert mimo jiné také připsal řadu vítězství na Ulster GP a více než stovku vavřínů na irských mistrácích. Na svém kontě má titul mistra Velké Británie 125cc a zvítězil také na Macau Grand Prix v Číně nebo třeba nedaleko našich hranic ve Frohburgu. Po Joeyově smrti se celé road racingové Irsko upnulo právě na něho a každá rodina ho měla doslova za svého syna. Těžko se dá popsat, jak nesmírné obliby může dosáhnout „nějaký obyčejný“ motocyklový závodník. To byste museli žít v Irsku. Zármutek nad smrtí obou bratrů se tam prolíná s úžasnými zážitky, jež oba všem motocyklovým příznivcům po mnoho let rozdávali. O tom, že na ně fanoušci nezapomněli, svědčí dva památníky v podobě krásných zahrad se sochařskými monumenty obou bratrů, které byly zřízeny v jejich rodném Ballymoney. Patří k vyhledávaným návštěvním místům turistů z celého světa.

Jim Dunlop

Jim Dunlop věhlasu svých bratrů nedosáhl a jeho závodní kariéru nezdobí takový počet vavřínů jako je tomu u Joeye a Roberta. Jeho vrcholem byly závody na Isle of Man, kde sice nikdy nestartoval na Tourist Trophy, ale na slavném okruhu Mountain Course absolvoval řadu ročníků Manx Grand Prix, což je druhý největší závod na Manu, který se jezdí na zcela stejném okruhu jako TT. Tím je značná náročnost tohoto závodu bezpochyby zaručena. Jim zde prvně startoval v roce 1977 a do roku 1981 zde odjel celkem sedm závodů, když jeho nejlepším výsledkem bylo shodně 7. místo v Juniorech a Seniorech 1977. Začínal spolu s bratrem Joey v Armoy Armádě, ale v reakci na tragickou smrt svých dalších dvou kolegů Franka Kennedy a Mervina Robinsona krátce na to svou kariéru po sezóně 1981 ukončil.
Poněkud rozporuplným paradoxem bylo, že nová generace Dunlopů vstupovala na scénu právě v roce tragické smrti Joeye Dunlopa – Gary, Samuel a William, když v záloze ještě vyčkával nejmladší Michael. Pro přehlednost si to pojďme trochu rozklíčovat. Garry je synem Joeye Dunlopa, Samuel je synem Jima Dunlopa a bratři William s Michaelem mají za otce Roberta Dunlopa.

Gary Dunlop

Největší pozornost se zprvu upínala na Garyho Dunlopa. Neměl to však vůbec jednoduché. Jeho otec byl naprosto vrcholnou ikonou světového road racingu a tak srovnávání otce a syna bylo pochopitelné. V porovnání s Joyem nemohl ale obstát v podstatě nikdo a tak tomu bylo i v případě Garyho (krom jiného musel také donekonečna vysvětlovat, že není „mladej Joey“ ale že se jmenuje Gary, čemuž se všichni upřímně divili). Jeho závodní kariéra se vlastně „smrskla“ jen do několika málo ročníků domácích závodů, kde však výrazných úspěchů nedosáhl. Dnes se stará o vyhlášený „Joey´s Bar“, který před lety zřídil jeho otec v prostorách bývalé železniční stanice v Ballymoney. Takže se tam můžete stavět na motocyklový pokec u pinty dobrého irského piva.
Obhospodařuje také několik závodních motocyklů svého otce, s nimiž se příležitostně účastní různých motocyklových akcí. S jedním z nich pojede v rámci oslavného čestného kola také na letošní Tourist Trophy. Jo a ještě něco - Gary stále shání originál nádrž na Hondu 125, s níž jeho otec smrtelně havaroval v Tallinnu. Takže se pánové prosím pořádně porozhlédněte po svých garážích…

Samuel Dunlop

Závodní kariéra Samuela Dunlopa je ve velké míře spojena s jeho otcem Jimem, který ho dle svých možností všemožně podporuje. Je mu šéfem, manažerem, sponzorem i mechanikem v jedné osobě. Samozřejmě jejich rodinný závodní tým funguje víceméně na soukromém základě, i když bez vnější sponzorské pomoci se to už v žádném případě neobejde. Velkým bohatým týmům se ale nemohou pochopitelně vůbec rovnat. Sam jezdí povětšinou třídu 125 a 250 cc na různých irských závodech a podle možností si také zazávodí na Isle of Man. Tam je to především Manx Grand Prix, kde v letech 2005 a 2007 dokázal vybojovat dvě vítězství, a pak také různé závody na okruhu Billown. V roce 2008 se dokonce zúčastnil závodů Tourist Trophy s výsledky 7./125cc a 9./250cc. Nebylo to však na Mountain Course, ale právě na Billownu.

William Dunlop

Tourist Trophy 2005 neměla poprvé od roku 1976 ve startovní listině uvedeno žádné jméno Dunlop. Joey byl po smrti, Robert ukončil svou kariéru a mladí tomuto vrcholnému závodu zatím ještě nedorostli. Tento stav ovšem netrval dlouho a již v roce 2006 se na start postavil starší Robertův syn William. S výjimkou roku 2008, kdy se po smrti svého otce s touto skutečností jen těžce vyrovnával a do závodění neměl příliš chuti, jel na TT pokaždé. Bude tu nepochybně i letos. Jeho zatím nejlepším umístěním na je 3. místo ve 125cc v roce 2009. Tehdy ale stopětadvacítky nestartovaly na horském okruhu Mountain Course, ale jely se dvě rozjíždky na Billownu. Na Mountain Course zatím dojel William nejlépe na 9. místě v Supersportech téhož roku. Na svém kontě má rovněž řadu vítězných irských závodů včetně těch dvou největších mezinárodních, NW200 a Ulster GP.
Jezdí všechny možné kategorie od 125cc až po Superbike a kromě závodů na přírodních okruzích startoval rovněž v britském šampionátu 125cc a v roce 2009 se se svou dvěapůlí zúčastnil v rámci mistrovství světa také Grand Prix Valencie. Pro nás je zajímavé, že William dobře ví o našem závodu v Hořicích a účasti na největším tuzemském přírodním závodu se vůbec nebrání. Takže až se podaří všechno skloubit nějak příznivě dohromady, tak se můžeme na tohoto skvělého a sympatického jezdce těšit i u nás. Věřme, že to nebude dlouho trvat.

Michael Dunlop

Ve stopách svého otce i svého staršího bratra vyrazil do road racingového světa také Michael Dunlop. Nejmladší z rodu Dunlopů debutoval na stoleté TT v roce 2007 a rok nato vyhrál svůj první velký mezinárodní závod, již zmiňovaný tragický North West 2008. Po šachovnicové vlajce tehdy tekly slzy proudem a nebyl snad nikdo ze zúčastněných, jak diváků, tak samotných jezdců, kdo by s ním nesdílel jeho hluboké emoce a kdo by mu snad vítězství nepřál. Na rozdíl od svého bratra Williama startoval za pár dnů také na TT, ale bylo to pro něho po všech stránkách velmi složité, i když výsledky na pomezí první desítky nejsou na TT vůbec k zahození.
Ovšem už v roce 2009, tedy teprve při svém třetím startu na Manu, možná poněkud překvapivě vyhrál jeden ze závodů supersportů. Stal se tak nejmladším vítězem TT v celé její historii. Dosud nejmladší vítěz Mike Hailwood byl totiž v roce 1961 při svém prvním vítězství o dva měsíce starší. Vloni už se muselo s Michaelem počítat jako s vážným kandidátem na vítězství, ale TT 2010 patřila především neporazitelnému Ianu Hutchinsonovi (5 závodů = 5 vítězství). Michael se nakonec za ním prosadil třikrát na stupně vítězů. Není však všem dnům konec a Michael vítězí na všech možných frontách v nejrůznějších ostrovních závodech. Jistě bude chtít letos přidat i další vítězství na Tourist Trophy. Nepochybně bude patřit mezi nejžhavější favority a při svém mládí (*10.3.1988) má vlastně celou svou závodní kariéru stále před sebou.
Jak vidno, jméno Dunlop z Tourist Trophy hned tak nevymizí a dosavadní počet 32 vítězných rodinných Merkurů nebude zřejmě konečnou cifrou. To uvidíme třeba hned teď z kraje června.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 26x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist