Castrol Honda

V nadcházející sezóně se jezdci Jonathan Rea a Ruben Xaus představí v MS Superbike na Hondách v barvách firmy Castrol. Nebude to však poprvé, kdy se toto spojení objeví na scéně superbikového šampionátu. Tým Castrol Honda zde působil, a to velice úspěšně, již v období let 1994-2002, kdy motocykly v bílo-zeleno-červeném zbarvení byly nepřehlédnutelné nejen svým atraktivním vzhledem, ale především svými výsledky, které dosahují až k mistrovským titulům.

Castrol Honda

Kapitoly článku

V roce 1994 vypravila Honda do sedmého ročníku MS SBK svůj tovární tým s novými motocykly 45C ve „válečných“ barvách firmy Castrol a s cílem získat mistrovský titul. Tomu také odpovídalo jezdecké obsazení, kdy Honda do svých řad angažovala do té doby nejúspěšnějšího jezdce a dvojnásobného mistra světa z let 1991 a 1992 Američana Douga Polena. Dvojku mu měl dělat Aaron Slight, ale tento Novozélanďan až na několik málo výjimek dojížděl pravidelně před favorizovaným Polenem. Ani jeden z jezdců Castrol Honda, ale nedosáhl na vítězství. První místa si ponejvíce rozdělovali Fogarty a Russel, za nimiž pak v konečném pořadí skončili Slight a Polen. Zatímco Slightova ztráta na Russella byla pouhé tři bodíky, čtvrtý Polen na svého týmového kolegu ztrácel už celých 119 bodů.
Pro sezónu 1995 počítala Honda se svou původní dvojicí Polen-Slight, ale doslova pár dnů před zahájením sezóny přišla nečekaná komplikace. Doug Polen měl sice podepsanou smlouvu na dva roky, ale k všeobecnému zděšení se nakonec těsně před začátkem sezóny s týmem nedohodl. Nově nastalou situaci bylo nutné narychlo řešit, ale našlo se spíše jen takové polovičaté řešení. V oficiálním továrním týmu Castrol Honda zůstal pouze Slight a původně Polenovu motorku dostal k dispozici Simon Crafar, jezdící za tým Rumi Honda. Celkově dosáhl Slight se dvěma vítězstvími opět třetího místa za dvojicí Fogarty a Corser na strojích Ducati.
Ovšem suverén dvou předchozích ročníků Carl Fogarty přišel poměrně překvapivě v roce 1996 do týmu Castrol Honda jako Slightův kolega a právě on měl Hondě zajistit mistrovský titul. Leč nestalo se tak. Celou sezónu to prostě nějak nebylo ono a spojení Fogartyho s Hondou příliš nefungovalo, alespoň ne natolik, jak si „Foggy“ představoval. Pořádně mu sedl vlastně jen závod v Assenu, kde dokázal vyhrát obě jízdy (ale jednu vyhrál také na Monze a na Hockenheimu) a nakonec skončil celkově až na 4. místě. Aaron Slight vyhrál sice jen jednou, ale s vyšším bodovým ziskem skončil celkově druhý za mistrem světa Troyem Corserem. Boj o titul byl ale poměrně dramatický až do konce sezóny: 1.Corser 369, 2.Slight 347, 3.Kocinski 337 a 4. Fogarty 331 bodů. Po třech letech (poprvé 1993) zavítal seriál MS SBK opět na Masarykův okruh do Brna a Slight přijel dokonce jako vedoucí jezdec šampionátu. V Brně však kraloval nepřekonatelný Corser a vyhrál zcela bezpečně obě jízdy před dvojicí týmu Castrol Honda. V první jízdě skončil Slight druhý před Fogartym a v jízdě druhé bylo jejich pořadí opačné.
Před sezónou 1997 proběhla mezi Hondou a Ducati určitá personální výměna a Foggy se šupky dupky vrátil ke „své“ Ducati, zatímco jeho místo u Castrol Hondy zaujal jiný šampión – mistr světa 250ccm z roku 1990 John Kocinski, který v předešlém roce jezdil pro Ducati. S Johnem nebylo jednoduché vyjít a na jeho nevyzpytatelné povaze mnohdy ztroskotalo jeho angažmá v Grand Prix. Mnozí také na jeho účast v seriálu SBK nahlíželi skepticky. Ale jezdec to byl prvotřídní. Tentokráte vše do sebe dobře zapadlo a na konci sezóny z toho byl tolik očekávaný mistrovský titul, když John za sebou nechal svého největšího soupeře Fogartyho, s nímž měl skóre 9:6 na vítězství a 416:358 na body. Honda také získala primát v hodnocení značek a oba její jezdci dohromady získali 12 vítězství z celkového počtu 24 jízd. Druhý jezdec Hondy Slight podtrhl triumfální rok Hondy svým celkovým 3. místem.
John Kocinski využil možnosti svého návratu na scénu MS Grand Prix a jeho místo ve stáji Castrol Honda zaujal v roce 1998 vedle Slighta Američan Colin Edwards. Celý šampionát byl jedním z nejdramatičtějších v celé historii SBK a vše rozhodoval až poslední podnik v japonské Sugu. Corser (ten se navrátil po ročním nepříliš úspěšném působení v Grand Prix) se společně se Slightem a Fogartym vešli před závěrečným závodem do pouhých šesti bodů a boj o titul byl pro každého z nich naprosto otevřený. Corser ale šance ztratil ještě před vlastním závodem, když havárie v ranním zahřívacím tréninku a zranění ho do závodu nepustily. Zbylo to tedy na dvojici Slight-Fogarty. Přestože obě jízdy vyhráli domácí jezdci, byl Fogarty v cíli pokaždé odmávnut před Slightem a zajistil si tak již svůj třetí mistrovský titul.
Jezdecké obsazení u Hondy se v roce 1999 neměnilo. V jezdeckém poli byly sice zastoupeny také značky Yamaha, Kawasaki i Suzuki, ale byl to opět především souboj Hondy (Slight a Edwards) proti Ducati (Fogarty a Corser). Přestože Colin Edwards šel se svým výkonem značně nahoru a dokázal vyhrát pět závodů, tak na suverénního obhájce titulu Fogarty to ani v nejmenším nestačilo. Se značným bodovým odstupem skončil ale jako druhý před Corserem a Slightem.
Rovněž v sezóně 2000 hájila barvy Castrol Hondy na nových motocyklech VTR1000SP dvojice Edwards a Slight. Ten se však před sezónou podrobil operaci hlavy, kde mu museli lékaři zastavit drobné krvácení do mozku a odstranit usazené krevní sraženiny. Pooperační stav samozřejmě vyžadoval důslednou rekonvalescenci, která se protáhla až do rozjeté sezóny a Slight proto musel první tři závody vynechat (zaskočil za něho Simon Crafar a Manabu Kamada). Hlavní zbraní proti Fogartymu tak byl pro Hondu Colin Edwards, ale na jejich přímý souboj vlastně ani nedošlo. Foggy se zranil hned v druhém závodě sezóny a přes dlouhodobé léčení byl nucen ukončit svoji jedinečnou kariéru. Edwards tedy přišel o svého nejvážnějšího soupeře a s ostatními si vcelku s přehledem poradil. Osm vítězství a titul mistra světa, to byla jeho bilance na konci sezóny. Druhý jezdec Aaron Slight skončil bez vítězství na 8. místě a vedle zdravotních problému pro něho bylo velkou ranou propuštění ze služeb Castrol Hondy. Za tento tým „kopal“ nepřetržitě celých sedm let od jeho samého prvopočátku v roce 1994 a dokázal zvítězit ve 13-ti závodech. Přestože jeho každoročním cílem byl titul mistra světa, nikdy na něho nedosáhl. Nejblíže k němu měl v letech 1996 a 1998, kdy skončil jako druhý na pozici vicemistra.
Colin Edwards platil za jednoho z hlavních favoritů i pro rok 2001, ale Ducati po loňském relativním neúspěchu našla účinnou „protizbraň“ především v osobě Australana Troye Baylisse, jemuž ještě zdatně sekundoval jeho týmový kolega Ben Bostrom. Na pomoc Edwardsovi se v týmu Castrol Honda objevil zkušený Japonec Okada, ale čekalo se od něho určitě více než jen celkové osmé místo. Colin tak byl na „Dukatky“ v podstatě sám a ty ho nakonec udolaly. Vklínil se alespoň mezi ně na druhé místo za mistra světa Baylisse.
Oba hlavní protagonisté předešlé sezóny byli největšími favority i v roce 2002. A byla to nezapomenutelná sezóna Edwards vs. Bayliss. Ostatní tvořili jen kompars. Bayliss zahájil raketově a vyhrál prvních šest závodů, ale ani v těch dalších příliš neslevil a po osmi podnicích (16 závodů) měl na svém kontě 13 vítězství! Edwards držel „světový rekord“ druhých míst, jichž nasbíral rovných deset a připsal si jen dvě vítězství. Za této poměrně jednoznačné situace přišel závod v Laguna Seca, který vše neuvěřitelně změnil. Bayliss ještě zvítězil v první jízdě, ale Edwards kontroval v jízdě druhé. V té době zbývalo do konce sezóny ještě celkově osm jízd a ty dokázal Edwards všechny vyhrát! Krok za krokem snižoval Baylissův náskok, přesto se zdálo nemožné, že by jej dokázal zcela vymazat. Bayliss mu to ale sám poněkud usnadnil pádem v Assenu a před posledními dvěma jízdami v italské Imole bylo vše srovnáno (přesný bodový stav byl 502:501 ve prospěch Edwardse). Situace byla jasná – jeden víkend rozhodne kdo z koho a vítěz bere vše. Colin se vezl na vítězné vlně a svou psychickou výhodu dokázal proměnit ve dvě vítězství. Bayliss sice zmobilizoval veškeré své morální síly, aby ještě na poslední chvíli dokázal situaci zvrátit ve svůj prospěch, ale nakonec obě jízdy, vždy po veletěsném dojezdu, přeci jen prohrál. Přišel tak o mistrovský titul, o němž v průběhu sezóny snad už nikdo vůbec nepochyboval. Naopak Edwards dokázal téměř nemožné a stal se podruhé světovým šampiónem.
Po vítězné sezóně ale Honda svůj tovární tým ze světového šampionátu SBK stáhla. Za devět let účinkování týmu Castrol Honda si na své konto připsala 3 tituly mistra světa jezdců, jeden titul značek a 55 vítězství v jednotlivých závodech. Bilance tedy rozhodně úctyhodná.

Ovšem nejen superbiky živ je člověk, a tak se tým Castrol Honda od roku 1999 zúčastnil také prvních ročníků nově vzniklého světového šampionátu supersportů. S výraznými úspěchy v SBK se to ale nedá srovnávat, i když tímto týmem prošla také mnohá známá jména - např. Vermeulen, Muggeridge či Toseland, abychom zmínili alespoň ty jezdce, kteří své závodní kariéry později ozdobili titulem mistra světa.
Okřídlený slogan „Jezdím na Castrol“ – i když nám možná nezní příliš libozvučně – je určitě zárukou mimořádné kvality. Zcela jistě bude kvalitní i letošní superbikový tým Castrol Honda a nepochybně bude usilovat o mety nejvyšší.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist