Američani v MS Grand Prix (do r. 1986)

V nadcházející sezóně Moto GP 2011 bude jedním z nejsledovanějších mužů nepochybně Američan Ben Spies. Předloni zazářil v SBK, kde jako nováček dokázal hned napoprvé získat titul mistra světa. Moc se nerozpakoval a přestoupil do Moto GP, kde byl rovněž nepřehlédnutelný - jednak svým nezaměnitelným jezdeckým stylem, jednak svými výsledky. Letošní angažmá v továrním týmu Yamahy mu dává všechny předpoklady, že dříve či později dosáhne i zde na mety nejvyšší, tak jako řada jeho krajanů před ním.

Američani v MS Grand Prix  (do r. 1986)
Amerika má především svůj football, baseball, basketball, pak dlouho nic, pak možná golf či box…atd. Z motorismu hlavně auta - Indy, stock cars nebo dragsters. Ale má samozřejmě také motorky, vždyť kdo by neznal třeba slavný závod Daytona 200? Nebo Harley-Davidson! I když to je už spíše životní styl než pouhý motocykl. Přiznejme si tedy, že silniční motocyklové závody nejsou tím pravým americkým produktem. Na Ameriku je to malý sport, ale i tak má v absolutních číslech rozsáhlou základnu, ze které zákonitě čas od času vzejdou mimořádné osobnosti.

První Američany lze v mistrovství světa vystopovat již v 60. letech minulého století. Jsou to ale většinou jen víceméně jednorázové účasti na zámořských Grand Prix USA, Canady, nebo třeba Venezuely. Na evropských okruzích se objevovali opravdu jen zcela ojediněle a o účasti v celém seriálu mistrovství světa ani nemluvě.
Možná v souladu s obecnou americkou mentalitou, kdy je mnohdy více ceněn domácí titul než „nějaký mistr světa“, se američtí závodníci pořádně vydali do světa až v 70. letech. Přesto se mezi nimi najde celá řada jezdců, kteří tento rámec překročili a nesmazatelně se zapsali do historie mistrovství světa silničních motocyklů.
Jako první se výrazněji do našeho „evropského“ povědomí promítl Patrick Hennen. Byl účastníkem MS v letech 1976 -1978. Po dva roky byl dokonce týmovým kolegou mistra světa Barryho Sheena v nejlepším týmu Suzuki a roce 1976 ve finské Imatře vyhrál jako vůbec první Američan závod Grand Prix. Nezalekl se ani účasti na Tourist Trophy a v roce 1978 zde jako vůbec první v historii zajel kolo pod 20 minut (jen pro porovnání dnes platný rekord Johna Mc Guinnesse je 17min12,30 sec). V závodě však těžce havaroval a následky zranění znamenaly konec jeho kariéry. Dvakrát, v r. 1976 a 1977, jsme ho měli možnost vidět i u nás v Brně, a když předvedl pravou americkou show v podobě jízdy po zadním kole, tak jsme z toho tenkrát byli všichni prostě paf.
V téže době tu byl také Steve Baker, který vedle závodů GP slavil největší úspěchy v mistrovství světa 750ccm a v roce 1977 se stal dokonce světovým šampiónem této kubatury. Je tedy historicky prvním Američanem s titulem mistra světa silničních motocyklů, byť to nebylo v klasickém světovém šampionátu Grand Prix, který třídu 750 ccm nezahrnoval a sedmsetpadesátky měly své vlastní samostatné závody. V roce 1977 skončil celkově 2. v MS 500ccm a startoval také na naší Velké ceně v Brně. Bylo to však takové nevýrazné vystoupení, když už po několika kolech ze závodu odstoupil a na jeho Yamahu č.32 si už málokdo vzpomene. Svou kariéru musel v r. 1979 předčasně ukončit pro zranění.
Dalším jezdcem, který si ještě na poslední chvíli užil náš starý „Masec“ byl tehdy ryšavý a pihovatý kluk Randy Mamola. S dvěstěpadesátkou zde v roce 1979 dojel jako pátý, ale celá jeho další dlouholetá kariéra je spojena především s pětistovkami. V mistrovství světa odjel celkem 151 Grand Prix a 13 jich vyhrál. Léta pravidelně patřil do úzké špičky aspirantů na titul, ale nikdy ho nedosáhl a na jeho kontě jsou pouze čtyři tituly vicemistra za druhá místa v letech 1980, 1981, 1984 a 1987. Mezi diváky byl velmi populární. Jeho jezdecký projev byl neobyčejně atraktivní a na fanoušky vždy pamatoval nějakou tou legráckou. Třeba jeho wheelie „na přání“, kdy sám nejdříve vyhecoval celou tribunu, jsme si také užívali. Občas k tomu nechtěně přidal i nějaký ten pád „vysoké umělecké hodnoty“, a tak je na co vzpomínat. Třeba se taky vysekal v tréninku, ale s náhradním motocyklem již za pár minut vyrážel z pitlane po zadním kole a zdravil šílící tribuny. Vždy vysmátý od ucha k uchu, komik, klaun, bavič - prostě Randy. Dodnes je neodmyslitelnou součástí Moto GP v různých funkcích, ať už jako televizní komentátor nebo řidič dvousedadlové Ducati na projížďky s různými prominenty.
Zatímco Randy titul mistra světa nezískal, řada jeho krajanů byla v tomto ohledu přeci jen úspěšnější. S cílem dobýt mistrovskou korunu se společně s týmem Yamaha USA vydal do světa také Kenny Roberts, který v sezóně 1978 chtěl dokonce hned tři tituly najednou – 250, 500 a k tomu ještě jaksi bokem 750ccm. Znělo to sice typicky americky, ale nutno říci, že to nebyly jen nějaké plané řeči, i když se nakonec podařilo tento plán splnit jen částečně. Nepočítáme-li jeho start na GP Holandska v Assenu v roce 1974, kde dojel třetí ve dvěstěpadesátkách, byl v mistrovství světa nováčkem, ovšem ostřílených borců se ani v nejmenším nebál. Vyhrál hned úvodní závod „dvěpade“ ve Venezeule a v podstatě do půlky sezóny byl rovnocenným soupeřem Korka Ballingtona a Grega Hansforda na továrních Kawasaki. Po pár výpadcích ale usoudil, že přeci jen nelze své zájmy tříštit ve dvou třídách a rozhodl se soustředit na zisk titulu v pětistovkách. Tam byl jeho velkým protivníkem Angličan Barry Sheene na Suzuki, mistr světa z předchozích dvou ročníků, a oba spolu o titul bojovali až do samého závěru sezóny. Avšak z počátku byl největším Robertsovým soupeřem Sheenův týmový kolega Pat Hennen. Těžce ale havaroval na závodech Tourist Trophy (tehdy již TT nepatřila do seriálu MS) a vážná zranění ukončila jeho velmi slibnou kariéru. V dalším průběhu sezóny to už bylo v podstatě jen Roberts vs. Sheene a nikdo z dalších jezdců do přímého boje o titul nijak výrazně nezasahoval. Sheene nakonec nezískat svůj třetí titul v řadě a z mistrovské koruny se tak poprvé těšil Roberts. Zajímavé je, že onoho roku nikdo z mistrů světa svůj titul neobhájil a mistrovské tituly byly tedy pro všechny své nové držitele těmi premiérovými: 50ccm – Tormo, 125ccm - Lazzarini, 250 / 350ccm – Ballington a 500ccm – Roberts, jemuž přes nedokončenou sezónu dvěstěpadesátek nakonec patřila ještě 4. příčka v celkovém pořadí této kategorie. A pro úplnost jeho účast v 750ccm: 2. místo jen pět bodů za mistrovským Cecottem.
V roce 1979 se Roberts již zaměřil jen na obhajobu svého titulu 500ccm a nejvýrazněji mu v tom konkuroval Ital Virginio Ferrari, který po většinu sezony držel krok v boji o titul. V některých závodech se mu ale vůbec nedařilo a skončil nakonec druhý. Třetí příčku v konečném účtování obsadil Barry Sheene. S ním svedl Roberts například obrovskou bitvu na Britské GP v Silverstone, kde oba dva nechali celé jezdecké pole daleko za sebou a nakonec zvítězil Kenny o pouhých 0,03 sec. Tento závod je mnohdy označován za největší motocyklovu bitvu 70. let. Roberts se ale angažoval nejen v pozici jezdce, ale byl hlavním protagonistou tzv. „Světové série“, což měl být seriál mimo rámec MS FIM, kde by se v několika závodech jely třídy 250 a 500ccm. Roberts dokázal pro tento svůj záměr získat zájem několika desítek jezdců, včetně mnoha hvězd, jako Sheene, Ferrari, Mamola, Lucchinelli, Uncini, Ballington, Rossi, Rougerie…atd. Nebylo to ale tak jednoduché a FIM samozřejmě všemožně hájila své mistrovství světa. Zástupci Světové série se nakonec nedokázali dohodnout s majiteli okruhů, kteří se postavili na stranu FIM a tak se vlastně ani nemělo kde jezdit. Když počátkem sezóny 1980 zůstala z rebelujících jezdců pouhá hrstka „skalních“ zastánců, byl celý projekt již neudržitelný a vše potichu skončilo. Zastánci Světové sérii se mimo jiné ve svém programu zaštiťovali bezpečností vybraných okruhů, na nichž se mělo jezdit. Když série nakonec nevznikla, začalo „tvrdé jádro“ vyvíjet zvýšený tlak na FIM ohledně nízké bezpečnosti některých tratí – také Brno začalo mít velké potíže a každý rok to byl doslova boj o přežití, který nakonec skončil v roce 1982 (pak už se zde jely jen závody mistrovství Evropy).
Ročník 1980 zahájil Roberts řadou tří vítězných Grand Prix, a jelikož byl celý mistrovský seriál vypsán na pouhých osm závodů, tak soupeřům na nějaký zvrat příliš možností nezbývalo. Snažili se však, seč jim síly stačily a Roberts už žádné další vítězství nepřidal. O ně se podělili Middelburg, Hartog, Lucchinelli a 2x Mamola. Přesto však byl „King Kenny“ neustále v popředí výsledkových listin a bodově svou mistrovskou pozici celkem bezpečně jistil. Ve své teprve třetí sezóně tak dosáhl už na svůj třetí titul mistra světa. K tomu ani není potřeba dalšího komentáře. Největším soupeřem mu byl jeho krajan Randy Mamola, který ale i přes svá dvě vítězství a řadu skvělých závodů skončil celkově nakonec na pozici vicemistra.
Souboj této americké dvojice pokračoval i dalším roce (1981) a tentokráte dokázal Mamola v celkovém pořadí Robertse porazit. Bohužel to pro něho ale neznamenalo více než opětovnou druhou pozici v MS. Na titul se totiž tentokráte prosadil Marco Lucchinelli a odsunul Mamolu s Robertsem na 2. a 3. příčku.
Rokem 1979 zahájila Honda svůj návrat na scénu mistrovství světa, ale se svým revolučním čtyřtaktem neuspěla. Úspěchy se dostavily až s návratem k dvoutaktu a hlavně s příchodem Freddieho Spencera. Ten v roce 1982 vyhrál v belgickém Spa svoji první Grand Prix a v následujícím ročníku dokonce vybojoval pro Hondu toužebně očekávaný titul mistra světa ve třídě 500 ccm, což byl dosud jediný vavřín, který Hondě stále chyběl. V průběhu celé sezóny 1983 to byl neustálý souboj mladické dravosti Freddie Spencera s profesorskou zkušeností Kennyho Robertse. Oba styly měly svoje přednosti a bylo těžké určit co je lepší. V každém případě ale nikdo těmto dvěma Američanům nestačil a vítězství ve všech závodech si rozdělili jen mezi sebou. Každý si jich připsal na své konto šest a závěrečný bodový součet vyzněl nakonec těsně o pouhé dva bodíky ve prospěch Spencera. Freddie zahájil ve velkém stylu, když vyhrál tři první Grand Prix sezóny, zatímco Roberts dominoval v jejím závěru, když z posledních pěti GP dokázal čtyři vyhrát a jen jednou byl druhý. To bylo ve Švédském Anderstorpu a zřejmě právě tato porážka od Spencera ho připravila o titul. Celý závod jezdili oba těsně kolo na kolo a vše se rozhodovalo až v úplném závěru. V jedné z posledních zatáček je vzájemný souboj vyhnal až daleko ven z trati, ale na dráhu se jako první vrátil Spencer a svou pozici uhájil až do cíle, kde byl mezi oběma rozdíl pouhých 0,16 sec. O celém manévru se dlouho diskutovalo, ale výsledek závodu to již nezměnilo a Freddie Spencer se ve svých 21-ti letech a 258 dnech stal nakonec nejmladším mistrem světa nejvyšší kubatury, což do dnešních dnů nedokázal nikdo překonat. On to ale byl vůbec takový americký ročník a tři mušketýři Spencer, Roberts, Mamola a Lawson obsadili první čtyři příčky třídy 500ccm (všichni dobře známe historickou skutečnost, že tři mušketýři byli přeci čtyři). Mušketýrské heslo „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ ale příliš nenaplňovali a jejich vzájemné souboje byly mnohdy na ostří nože, nebo spíše na ostří kordu, abychom se přidrželi tématu. Bylo tomu tak i v dalších letech, kdy Američané určovali směr vývoje motocyklových závodů.
Roberst ale ukončil kariéru, a tak od roku 1984 převzal roli hlavního Spencerova vyzyvatele Eddie Lawson. Zhostil se ji dokonale. Již od r. 1983 byl Robertsovým kolegou v týmu Yamaha a tak souboj Yamahy s Hondou mohl pokračovat - a taky pokračoval. Pro Spencera to byl ale smolný rok, když musel v průběhu sezóny vynechat celkem pět závodů pro zranění. Vše nakonec rozhodlo jeho pád z domácího nemistrovského závodu v Laguna Seca, který Spencera vyřadil ze hry na poslední tři Grand Prix sezóny. Tím byla pro Lawsona cesta k titulu definitivně volná. Spencer absolvoval všeho všudy jen sedm závodů, z nichž ale dokázal pět vyhrát, jednou byl druhý a jeden závod nedokončil. Naopak Lawson se veškerých výpadků dokázal vyvarovat a ve všech závodech dojel a bodoval (z toho 4x zvítězil).
Koncem roku převzal vedoucí úlohu v barvách Hondy Randy Mamola. Ke svému vítězství v Assenu přidal v závěru sezóny ještě další dvě výhry, a jelikož byl vedle Lawsona a Spencera jediným dalším vítězem GP, hrála se po pětistovkách opět vždy pouze americká hymna. I přes Mamolovu snahu, ale Lawson kontrolovat svou vedoucí pozici a už vcelku v pohodě dotáhl sezónu až ke svému prvnímu titulu mistra světa. Randy Mamola, dokázal vylepšit svou loňskou třetí příčku a posunul se na druhé místo. Spencer nakonec skončil tentokráte „až“ čtvrtý, když na bronzový stupínek se dokázal prosadit Raymond Roche.
V roce 1985 se ale Spencer vrátil v plném lesku, a to hned ve dvou třídách – 250 a 500 ccm. Utkal se tak vlastně se dvěma samostatnými skupinami jezdců. V pětistovkách to byli především Lawson, Mamola, Sarron, Gardner, Haslam atd. a ve dvěpade pak Mang, Lavado, Wimmer, Ricci či Reggiani. Freddie je však dokázal všechny porazit. Na rozdíl od současných regulí, tehdejší pravidla sice připouštěla účast závodníků ve více třídách, ale byla to spíše záležitost nižších kubatur a z pětistovkařů toho prakticky nikdo nevyužíval. Až nyní se Spencer stavěl na start ve dvou nejsilnějších kategoriích. Vedl si znamenitě a vyhrával na obou frontách jak na běžícím pásu. Dohromady si toho roku připsal 14 vítězství, po sedmi v každé kubatuře a v Mugellu, Salzburgu, Spa a Le Mans mohli diváci vidět jeho vítězství v obou třídách. V půllitrech byl pochopitelně nejvíce sledován jeho prestižní duel s obhájcem titulu Lawsonem, který byl Spencerovi po celou sezónu vyrovnaným soupeřem, když tato dvojice obsadila první dvě příčky celkem v osmi závodech z celkového počtu 12-ti Grand Prix. V podstatě stejně suverénně se vypořádal s Mangem & spol. ve třídě 250ccm, i když zde nakonec získal titul o pouhé tři body. Je to však poněkud zkreslující a je nutno vzít v úvahu, že bodově si titul zajistil již před koncem sezóny a dva poslední závody vynechal.
Je pozoruhodné, že na dvěstěpadesátce tak odjel vlastně pouhých 10 závodů s bilancí sedmi vítězství a titulem mistra světa. Jeho mistrovský double 250/500ccm nemá v historii mistrovství světa Grand Prix obdoby a nemůže se jím pyšnit nikdo jiný. Před léty měl na takovýto „Meisterstück“ políčeno snad jedině finský fenomén Jarno Saarinen, ale skvěle rozjetou sezónu i jeho život bohužel ukončila tragická havárie v Monze 1973.
V dalších letech ale již bylo všechno jinak. Freddie Spencer v podstatě zcela promarodil sezónu 1986 z důvodů problémů s karpálním tunelem a poškozenými nervy svého pravého zápěstí, což nakonec vedlo k nutnému operačnímu zákroku, a tak se letmo mihl jen ve dvou závodech. Scéna Grand Prix tím přišla o největší atrakci, jíž měl být opětovný duel Spencera s Lawsonem, jehož tak celá situace pasovala do role největšího favorita. Eddie se s ní vypořádal bez větších problémů a porazil jedničku Hondy Australana Gardnera, s nímž si, až na jedinou výjimku, rozdělil všechna vítězství. Lawson jich ale vybojoval sedm, zatímco Gardner jen tři. Tou jedinou výjimkou bylo vítězství Randy Mamoly ve zmoklé Grand Prix Belgie. Největším překvapením roku byl ale další z Američanů, Mike Baldwin, jenž dojel v jednotlivých závodech 5x na 3. místě a v závěrečné klasifikaci MS si vybojoval celkové čtvrté místo právě hned za svým týmovým kolegou Mamolou (Yamaha Lucky-Strike Team Roberts). V dalších dvou sezónách však na své výsledky nenavázal a ze scény GP se vytratil.
Od roku 1987 jsme mohli všechny tyto americké hvězdy, a nejen je, vídat opět také na Grand Prix Československa.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist