Alberto „Johnny“ Cecotto

Marc Marquez je bezesporu hvězdou budoucnosti. Mnozí ho dokonce považují za závodníka, který vzhledem ke svému mládí a nespornému talentu překoná svými úspěchy nejen Valentina Rossiho, ale i další velké ikony minulosti. Marc je ale španěl, což vysvětluje mnohé. Španělsko je na rozdíl nejen od České republiky zemí, která se o mladé talenty náležitě stará a již od prvních úspěchů je hýčká a všemožně podporuje.

Alberto „Johnny“ Cecotto
Španělsko je na rozdíl nejen od České republiky zemí, která se o mladé talenty náležitě stará a již od prvních úspěchů je hýčká a všemožně podporuje. Ve španělském mistrovství se brzy projevil Marcův talent a hlad po vítězství, což stačilo k tomu, aby mu ropný gigant Repsol poskytl své peníze. S tak solventním partnerem za zády je život závodníka samozřejmě oproštěn od všech přízemních starostí, které tak důvěrně zná většina ostatních závodníků, a nic tak nebrání jeho růstu. Marc Marquez je proto již dnes, i přes své mládí velkou hvězdou. Hvězdou, jejíž záře začíná pomalu zastiňovat hvězdy ostatní.
Přesto si ale myslím, že jeden závodník minulosti byl proti Marcovi přímo kometou, byl tím, kdo se zjevil náhle, zcela neznámý, a byl hned nejlepší. Tímto zázrakem byl venezuelan Alberto „Johnny“ Cecotto.

Johnny se narodil roku 1956, ve stejném roce, kdy se jeho otec stal mistrem Venezuely se strojem Norton Manx 500. Dle známého přísloví o stromu a jablku bylo zjevné, že mladý Johnny půjde v tátových stopách. První závodní krůčky udělal v šestnácti letech na Hondě 750, se kterou odjel dva závody, a další tři absolvoval s motocyklem Kawasaki 750.
V té době ho oslovil seňor Andrea Ipolito, předseda venezuelské národní motocyklové federace a dovozce Yamahy, shodou okolností také otec současného předsedy FIM Vita Ipolita, a ten mu nabídl prodejní verzi Yamahy 350.

V roce 1973 s tímto motocyklem a s Yamahou 750 Johnny absolvoval několik tříd mistrovství Venezuely, a ve všech zvítězil, což zopakoval i v roce následujícím. Ještě během roku 1974 stihl své tři úvodní zahraniční starty. První byl závod na 500 mil v Brazílii, kde po potížích s motorem a dvou pádech získal třetí místo. Vydal se i do evropy, kde závod na 200 mil v Imole s Yamahou 750 nedojel, a do Ameriky, kde v závodě 200 mil v Daytoně na Floridě dojel s Yamahou 350 na 35. místě. Výsledky tedy byly zatím všelijaké, nic nenaznačovalo věci budoucí….
Roku 1975, v devatenácti letech, se Johnny vydal začátkem března opět do Daytony. Ve svém teprve čtvrtém zahraničním startu obsadil v tréninku třetí místo, a s Yamahou 750 startoval z první řady. Z té ho ale chvíli před startem pořadatelé vyhnali, protože z jeho Yamahy začal vytékat benzín. Ani start z řady poslední se neobešel bez problémů. Motocykl nenaskočil, a odstranění závady trvalo celou minutu, po jejímž uplynutí se Johnny konečně mohl pustit do stíhání soupeřů. I přes tréninkové třetí místo byl mladý závodník z Venezuely stále neznámým jezdcem, takže jeho potíže nikoho z diváků příliš nezajímaly.
Svět je ale plný zázraků a překvapení. Z neznámého mladíčka se během chvilky stal jezdec, kterého od té doby znal celý svět. Diváci se stali svědky něčeho, co betonový ovál Daytony ještě nezažil. Cecotto během závodu předjel 73 konkurentů, a dvě kola před koncem se mihl kolem do té doby třetího Giacoma Agostiniho a odsunul ho na místo čtvrté. Vítězem se stal američan Gene Romero. Senzace byla na světě a způsob, jakým ji Cecotto dosáhl, dával jasně najevo, že se skutečně jedná o novou a zářivou hvězdu motocyklových závodů. Všichni fanoušci a odborníci byli zvědaví, zda se zapojí do kolotoče závodů mistrovství světa a jak si mezi těmi nejlepšími z nejlepších povede.
Klasické mistrovství světa silničních motocyklů roku 1975 zahajovala Velká cena Francie na okruhu Paula Ricarda.
Je nutno zdůraznit, že Johnny Cecotto startoval opět s podporou pana Ipolita, ale jeho technika se nezměnila. Měl k dispozici Yamahu 750 pro pohár FIM a Yamahu 350, která měla za sebou celý předcházející ročník mistrovství Venezuely. Yamaha 250 byla přestavěná třistapadesátka po Agostinim. Dá se říci, že v začátcích své kariéry neměl Cecotto nikdy lepší techniku než ostatní, a v porovnání s továrními týmy určitě horší. Neměl žádný tým profesionálních pomocníků, pouze zručného mechanika svého věku. Jak sám říkal: „Někdy se stane, že se do opravy pustím já a můj mechanik ji pak dokončí, a někdy je tomu i naopak....“
Z dnešního pohledu úplně jiný svět. Velmi smysluplnou radu do začátku získal od svého otce, který mu řekl: „Jeď tak rychle, abys vyhrál.“
Takto technicky a takticky vybaven vstoupil Alberto Johnny Cecotto do klání o mistra světa sezóny 1975. S pokorou, ale zároveň bez přehnaného respektu, se postavil na start Velké ceny Francie a vedl si skvěle. Vyhrál třídu 250 i 350 a porazil všechny tehdejší hvězdy. Za zmínku jistě stojí, že závod ve Francii byl prvním, který Cecotto absolvoval na motocyklu o objemu 250 ccm.
O zahájení seriálu formule 750 v Daytoně, kde dojel Cecotto po fantastickém výkonu třetí, jsem se již zmínil. Začátkem dubna tento seriál pokračoval v italské Imole, kde tentokrát Cecotto nenašel přemožitele. Tento skvělý úvod sezóny znamenal, že se ještě nedávno neznámý mladík stal lídrem obou šampionátů.....
Brno roku 1975 vítalo mistrovství světa beznadějně přeplněnými kempy, kde většinu tvořili naši tehdejší „bratři ve zbrani“ z bývalé NDR s jejich Wartburgy, Trabanty, obytnými Barkasy a MZtami. Dobový tisk tehdy v článku motoristického novináře Karla Hrubce napsal: Dosud nikdy se nepřesunulo během jednoho týdne tolik automobilů a motocyklů mezi hraničními přechody s NDR a Brnem jako kolem pětadvacáté Velké ceny Československa motocyklů. Dosud nikdy nebyla na vchodu do brněnského AMK Svazarmu tak brzy vyvěšena tabule, že všechna sedadla na hlavní tribuně jsou vyprodána. A také dosud nikdy nebylo k dispozici tolik kempinkové plochy kolem trati, ačkoliv je její délka počínaje letoškem zkrácena na 10 920 metrů.
Právě v Brně se mělo rozhodnout o mistru světa ve třídě 350 ccm mezi Cecottem a Agostinim. Cecotto zajel při své první účasti v Brně nejrychlejší tréninkový čas a i do závodu vyrazil jako první. Giacomo Agostini neměl dobrý start, a když poznal marnost svého snažení, zajel do boxů a závod vzdal. Pravděpodobně se chtěl maximálně soustředit na třídu 500 ccm, kde ho čekal další souboj o patnáctý titul, který nakonec po opatrné jízdě opravdu získal. Závod třistapadesátek však nedokončil ani Cecotto, který odpadl pro poruchu.
Vzhledem k odstoupení Agostiniho se ale i tak stal ve svých devatenácti letech držitelem svého prvního a zároveň i posledního titulu v klasickém mistrovství světa jako nejmladší závodník historie. Ve třídě 250 ccm ho potkalo několik smolných závodů ve kterých se nevyhnul pádům, ale i tak ji dokončil na výborném čtvrtém místě.
V roce 1975 vyhrál Johnny Cecotto 6 velkých cen, a přestože další titul mistra světa již nezískal, v následujících čtyřech letech dokázal zvítězit ještě 8krát. Během svého závodění v klasickém mistrovství světa získal celkem 26 podií.

V roce 1973 byl po dohodě FIM a Americké motocyklové asociace založen seriál závodů formule 750 o pohár FIM, který od roku 77 nesl status mistrovství světa, a který zanikl v roce 1979 zároveň se vznikem SBK. K velkoobjemovým motocyklům měl Johnny Cecotto vzhledem ke svým závodním začátkům vřelý vztah, a této série se , jak jsem se již výše zmínil, souběžně s klasickým mistrovstvím světa také účastnil. Zlatý věnec získal 10krát a v roce 1978 se stal celkovým vítězem.
Závody ale nejsou jen o slávě a stupních vítězů, nezřídka do hvězdné kariéry zasáhne osud v podobě pádu a zranění. Také Cecotto poznal tuto odvrácenou stranu závodění. Asi nejtěžší pád jeho motocyklové kariéry přišel roku 1977 v závodě třídy 350 při Velké ceně Rakouska na Salzburgringu. Tato krásná a velmi rychlá trať s nádherným okolím byla, jako ostatně většina tratí té doby pro motocyklové i automobilové závody, lemována svodidly. Přestože pořadatelé udělali maximum, aby při střetu se svodidlem nedošlo k vážnému zranění, odmrštění těla jezdce zpět do vozovky zabránit nedokázali. V osmém kole závodu se zadřel motor u motocyklu Harley Davidson Franca Uncinino jedoucího na druhém místě, ten upadl, a balíky slámy kolem svodidel jeho tělo a motocykl vrátily do stopy dalším jezdcům. Havarovali i Cecotto, Braun a Fernandez. Na dráze ležela změť trosek motocyklů a těla jezdců. Pořadatelé situaci nezvládli. Než stačili jakkoliv reagovat, přiřítila se další skupina jezdců. Švýcar Hans Stadelman neměl šanci projet a při pádu si těžce poranil hlavu. Svému zranění později podlehl. Johnny Cecotto utrpěl těžký otřes mozku s bezvědomím a zranění ruky, které ho vyřadilo z velké části sezóny. Pořadatelé nechali závod pokračovat ještě celých osm kol, během kterých se jezdci proplétali mezi ležícími troskami a těsně míjeli zdravotníky, odnášející zraněné jezdce do bezpečí. Tato zkušenost byla pravděpodobně jedním z důvodů, proč Cecotto začal uvažovat o konci svého závodění mezi jezdci v kožených kombinézách. Svou motocyklovou kariéru ukončil v roce 1980 Velkou cenou Německa, a středem jeho zájmu se pro zbytek roku a roky následující stal svět rychlých automobilů.
Své působení na čtyřech kolech zahájil ve formuli 2, ve které závodil v letech 1980 – 1982. V osmdesátém druhém roce získal 56 bodů a skončil celkově druhý, což znamenalo vstupenku do světa F1. Tam již tak úspěšný nebyl a během dvou sezón 1983 a 1984 získal pouhý jeden bod za šesté místo, které se mu podařilo vybojovat hned ve svém druhém závodě sezóny 83 s vozem Theodore N183 ve Velké ceně USA v Long Beach v Kalifornii. Zajímavostí určitě je, že v roce 1984 jezdil za tým Toleman společně se začínajícím Ayrtonem Sennou.
V roce 1986 bojoval Cecotto v Mistrovství Evropy cestovních vozů s vozem Volvo 240 Turbo a ještě jednou se vrátil na starý okruh do Brna, kde společně se švédským pilotem Andersem Olofssonem získali třetí místo. Po dvouleté přestávce se venezuelský jezdec objevil v německé sérii cestovních vozů DTM. V roce 1992 tato divácky velmi atraktivní série zavítala na nový brněnský autodrom, na kterém jel Cecotto poprvé, a přesto dokázal s vozem BMW v obou jízdách zvítězit. V roce 1995 závodil také na ostrovech v Britské sérii cestovních vozů. Vytrvalostní závody 24 hodin v Le Mans si vyzkoušel v roce 1996, kdy jeho partnery v týmu byli Nelson Piquet a Danny Sullivan, a v roce 1998 s Pierluigim Martinim a Joachimem Winkelhockem.
Dlouhá závodní kariéra miláčka nejen Venezuely a charismatického člověka Alberta „Johnnyho“ Cecotta se chýlila ke konci. V roce 2002 se na rychlých drahách objevil ve čtyřiceti šesti letech naposledy, když vyzkoušel své štěstí v sérii závodů V8 s vozem Opel Astra Coupé....

V roce 1975 mi bylo třináct let a v Brně jsem byl popáté. Z let předcházejících ale ještě dnes, když zavřu oči a ponořím se do světa vzpomínek, slyším nádherný zvuk motocyklu Mv Agusta.
Po startu byl ve Farinově zatáčce slyšet jako první. Hluboký dunivý zvuk motoru namáhaný podřazováním před Baltisbergerovou zatáčkou a vytáčený až k červenému poli při akceleraci do kopce k Farinově zatáčce. Průjezd kolem tribuny, jejíž dřevěné lavice se chvěly, a pak pomalé doznívání zvuku roztříštěného mezi stromy někde za lomem, možná až v Kohoutovických zatáčkách...Teprve po chvíli se přihnalo stádo uječených dvoutaktů, marně se snažících narušit dominanci italských čtyřtaktních klenotů. Tento vžitý scénář ale v roce 75
doznal jistých změn. Motocykl MV Agusta pomalu ustupoval ze své slávy, vždyť v tomto roce dokázal zvítězit pouze dvakrát ve třídě 500 ccm v rukou Phila Reada při závodech v Belgii a právě v Brně. Svět o tom ještě neměl tušení, ale pomalu se blížila éra Barryho Sheena a jeho Suzuki. Mv Agusta sice měla stále nádherný zvuk, ale už to nebyl motocykl k neporažení. Navíc nešlo uniknout zvláštní všeobjímající atmosféře, plné očekávání a zvědavosti. Pozornost tribun byla tohoto roku obrácena jiným směrem. Nakonec jsem této atmosféře podlehl i já a na trati jsem hledal především jeden motocykl. Bílou Yamahu s reklamou Venemotos a dnes u nás tak dobře známým číslem 17...

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 22x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist