Jaká byla sezóna Moto2?

Před zahájením sezóny téhle nové kubatury bylo plno otazníků. Fanouškům vadil hlavně rozporuplný koncept jednotného motoru Honda CBR 600, panovaly totiž obavy, že seriál mistrovství světa bude znehodnocen na pouhopouhý značkový pohár. Ty se naštěstí nepotvrdily a „dvojky“ nabídly luxusní závody.

Jaká byla sezóna Moto2?
Jasně, že čistokrevné dvoutaktní čtvrtlitry měly ohromné kouzlo, které nové motorky s identickým motorem v žádném případě nabídnout nemohly, ale stejně jasné je i to, že „klasické“ dvěpade už před sebou bohužel neměly velkou budoucnost. Otázka zněla: čím tyto speciály nahradit, aby startovní pole prostřední kubatury bylo zase narvané k prasknutí, souboje zvedaly diváky ze sedadel a piloti měli tu nejlepší školu pro přechod do MotoGP? O zařazení jednotného motoru se vedly mnohé spory, které ale s přibývajícími závody utichaly. Jejich vyrovnanost totiž přesvědčila o tom, že tahle (zprvu spíše odmítaná) myšlenka byla správným řešením. „Dvojky“ přilákaly na čtyři desítky pilotů jak ze stávajících dvěstěpadesátek, tak nově příchozí střelce z kubatury stopětadvacítek, ale i zástupce z jiných šampionátů, ať už WSBK či národních mistráků. Největší pozornost ale na sebe upoutávali piloti, kteří do téhle kubatury přecházeli z nejvyšší kategorie, tedy MotoGP. K jednotnému motoru Honda 600 si týmy mohly vybírat z nabídky čtrnácti podvozků (Moriwaki, Suter, Speed Up, Motobi, Tech3, FTR, RSV, Kalex, Bimota, BQR, MZ, ADV, Force GP210 a Promoharris) a tak závody nebyly rozhodně ani technicky uniformní, o čemž svědčí i přechod mezi dodavateli podvozků u některých týmů (Mapfre Aspar: RSV – Suter, AB Cardion: RSV – FTR).


Před zahájením šampionátu se největší šance na zisk titulu vkládaly do dvou pilotů, kteří „byli odejiti“ z královské kubatury (shodou okolností oba z týmu San Carlo Gresini) a to Španěla Toniho Eliase a Sanmaríňana Alexe de Angelise. Zatímco Alex se zpočátku sezóny neuvěřitelně trápil, tak Toni Elias, startující na motocyklu Moriwaki v týmu Gresini Racing, veškeré předpoklady do puntíku splnil. Během sezóny si připsal osm medailových umístění, když sedmkrát zvítězil a přidal jedno druhé místo. Těsně za stupněm vítězů skončil třikrát, dvakrát dojel pátý, jedenkrát sedmý a desátý. Nebodoval pouze ve dvou závodech a to v úplném závěru sezóny, kdy zaznamenal největší útlum. Po zisku světového titulu v závodě v Malajsii (kde dojel „na jistotu“ čtvrtý) u něho došlo nejspíš ke ztrátě koncentrace a Tonda dojel v Austrálii na sedmém místě a ve dvou závěrečných závodech dokonce havaroval. Přesto titul získal s náskokem sedmdesáti bodů a tak jeho návrat do MotoGP je zcela pochopitelný. Vždyť i samotná Dorna se „přimluvila“ o jeho angažmá v týmu Honda LCR Lucia Cecchinela.


O druhém místě nebylo rozhodnuto do poslední zatáčky závěrečného závodu. Nakonec stříbrnou medaili získal loňský mistr světa stopětadvacítek Julian Simon, který měl k dispozici motocykl Suter, připravovaný týmem Mapfre Aspar. Zpočátku sezóny tým Aspara Martienze startoval na podvozku RSV, ale protože výsledky rozhodně neodpovídaly předsezónním představám, došlo po druhém závodě k jeho výměně na nejrozšířenější podvozek připravovaný právě Eskilem Suterem. Tah to byl rozhodně správný a je jenom s podivem, že „Julito“ během sezóny ani jednou nevystoupil na nejvyšší stupínek. Nasbíral ale osm umístění na stupních vítězů, když pětkrát dojel druhý a třikrát třetí. Připsal si také tři „nulové“ závody, ale v tak nabité třídě plné dramatických soubojů asi ani nebylo možné bodovat pravidelně. Zajímavé bylo porovnání s jeho týmovým kolegou Mikem di Megliem, který bodoval pouze v pěti závodech, nasbíral o 167 bodů méně a v celkovém pořadí skončil až v závěru druhé desítky. Přitom tenhle Francouz získal „malorážkový“ titul rok před Španělem a dalo se předpokládat, že i výsledky v této kubatuře budou podobné…..

O stříbro se Simonem až do úplného konce bojoval italský talent Andrea Iannone, pilotující motocykl Speed Up (v podstatě upravený podvozek FTR) týmu Fimmco Speed Up. Ital zaznamenal čtyři bodové výpadky, ale na rozdíl od celkově úspěšnějšího Simona dokázal třikrát zvítězit a to ho o navíc další vítězství pravděpodobně připravila penalizace v Katalánsku. Protože je ale Andrea pořádně horká hlava, tak i přes tři vítězné závody zaznamenal větší výkyvy nežli Simon a to nakonec rozhodlo o jeho dvoubodové prohře. V porovnání se Simonem má však o něco méně zkušeností (Simon ve světě jezdí o tři roky déle) a tak je jeho další budoucnost v mistrovství světa pravděpodobně ještě o něco perspektivnější.

Těsně pod stupněm vítězů skončil “náš“ Thomas Luthi. Mnoho českých fanoušků má tohoto Švýcara vrytého v paměti z roku 2005, kdy v českém týmu Elit Grand Prix získal titul mistra světa ve stopětadvacítkách, a díky jeho úspěchu jsme si mohli aspoň pomyslně sáhnout na světový titul. V letošní sezóně, kdy startoval v týmu Interwetten Moriwaki Moto2, sice ani jednou nevyhrál, ale dokázal se pětkrát probojovat na stupně vítězů (2x druhý a 3x třetí) a tak jeho letošní vystoupení rozhodně bylo hodně pozitivní. Vždyť ve dvěstěpadesátkách se v předchozí sezóně trochu „ztrácel“.

Nezklamal ani pátý Simone Corsi, který v předcházejících sezónách většinou jezdil stylem „věnec nebo kotrmelec“. Letos ale zaznamenal jen dva bodové výpadky, ve Francii a v Itálii dokázal dojet na třetím místě a na letošní sezónu tak tenhle Ital bude určitě vzpomínat v dobrém. Zvláště pak po loňské sezóně, kdy ve stopětadvacítkách po velkém trápení a změně týmu celkově skončil až jako jedenáctý.

Pořadí za tímto Italem bylo neuvěřitelně vyrovnané, šestého Gábora Talmacsiho a jedenáctého Alexe de Angelise dělilo pouhých čtrnáct bodů! Kromě Talmacsiho a osmého Scotta Reddinga každý z této skupiny dokázal zvítězit v jednom závodě a mezi tyto střelce patří sedmý Jules Cluzel (vítězství ve Velké Británii), devátý Stefan Bradl (Portugalsko), desátý Karel Abraham (Valencie) a jedenáctý Alex de Angelis (Austrálie). Další vítězství si v sezóně připsali dvanáctý Yuki Takahashi (Katalánsko), čtrnáctý Roberto Rolfo (Malajsie) a historicky první primát v této kubatuře si v Kataru připsal Shoya Tomizawa.


Bohužel s jeho jménem není spojen pouze tento úspěch, ale hlavně jeho tragická nehoda ve Velké ceně San Marina, která je nejsmutnějším momentem letošního seriálu Grand Prix.


Karla Abrahama jsme sice už ve článku zmínili a v poslední době toho o něm bylo napsáno dost, ale tenhle dvacetiletý (ka)Brňák si určitě zaslouží minimálně ještě shrnutí jeho letošních výsledků. Abaja první dva závody absolvoval v sedle motocyklu RSV, ale protože tento podvozek za konkurencí pokulhával (zejména co se týče hmotnosti) a navíc vývoj motocyklu v podstatě neexistoval, v týmu AB Cardion se podobně jako u Asparovců rozhodli pro jeho výměnu a to za podvozek značky FTR. Nastalo období seznamování s motocyklem a po pěti prvních závodech tak měl tak Abaja na svém kontě pouze dva body, které získal díky čtrnáctému místu při premiéře v Kataru. Po Silverstone ale došlo k obratu a prvnímu letošnímu umístění v Top ten, když Karel dojel v Assenu devátý. Katalánsko a Sachsenring už atakoval stupně vítězů a to čtvrtým a pátým místem a všichni jsme s těšili do Brna. Výsledek bohužel známe: sestřelení Raffaelem de Rosou znamenalo pro Abaju stop nejen pro Brno, ale i Indianapolis a Misano. Pak ale po „rozkoukání“ v Aragonu (18. místo) přišla prozatím nejlepší část jeho kariéry, když přišla šňůra pěti závodů dokončených v elitní desítce: Japonsko – třetí; Malajsie – šestý; Austrálie a Portugalsko – desátý a všichni určitě máme (a dlouho mít budeme) jeho závěrečný triumf ve Valencii. Skvělým finišem si tak Abaja před odchodem do MotoGP zajistil umístění v elitní desítce této kubatury.


Druhý český reprezentant Lukáš Pešek bohužel zahajuje část článku, kde jsou uvedení jezdci, kteří na letošní sezónu rozhodně nebudou vzpomínat v dobrém. Největší problém byl v tom, že Lukáš sezónu v týmu Matteoni Racing ani nedokončil a byl po Velké ceně San Marina vystřídán Italem Ferrucciem Lamborghinim. Český fanoušek těžko objektivně posoudí, jestli k jeho výměně došlo kvůli neuspokojivým výsledkům, či proto, že si Lukáš otevřeně stěžoval na praktiky uvnitř týmu, anebo taliáni prostě chtěli mít v týmu domácího jezdce, navíc penězi rozhodně nestrádajícího. Pravda bude asi někde mezi….. Ale zpátky k Lukášovi. Ten za letošní sezónu stihnul absolvovat jedenáct závodů, během nichž si připsal pět bodů za dvě patnáctá (Katar a San Marino) a jedno třinácté místo (Francie) a nejlepším kvalifikačním výsledkem bylo jedenácté místo z Assenu. Naštěstí jedna nepovedená sezóna nesmazala úplně Lukášovy úspěchy a tak se snad i příští rok můžeme těšit na jeho působení v téhle kubatuře.


Lukáš Pešek ale není jediným pilotem, který bude na premiérový ročník „dvojek“ vzpomínat ve zlém. Podobný osud v podobě nedokončené sezóny má za sebou i Mattia Pasini, až v závěru třetí desítky skončili rychlí dvackaři Hector Faubel či Rafaele de Rosa, na dvacátém místě skončil exmistr světa Mike di Meglio, skvělý Joan Olivé si nepřipsal ani bod, stejně jako exdžípíčkář Niccolo Canepa! Na Masarykově okruhu v Brně se domácím divákům představil i další český zástupce, kterým byl v týmu Vector Kiefer Racing startující Patrik Vostárek. "Vosty" ale svůj premiérový závod v prostřední kubatuře bohužel nedokončil.


Hodně zvláštní sezónu prožil další pilot z MotoGP, kterým je Alex de Angelis. Podle papírových předpokladů se o letošním titulu mělo rozhodnout mezi ním a Eliasem, ale už po pár závodech bylo jasné, že Alex se o světovou korunu letos prát nebude. Během prvních sedmi závodů dokázal pouze dvakrát zabodovat, následoval konec týmu RSM Team Scot, krátké Alexovo angažmá v MotoGP a přesun do týmu JiR Moto2. Přišlo nešťastné Misano, kde byl zapleten v tragické nehodě Shoyi Tomizawy, ale od Japonska přišla série pěti skvělých výsledků, během nichž si připsal nejvíce bodů ze všech pilotů: Japonsko – 4; Malajsie – 2; Austrálie – 1; Portugalsko – 3; Valencie – 6. Předpoklady o útoku na světový primát může teda naplnit v příštím roce, ale takových pilotů bude zase minimálně deset, spíš patnáct. Může mezi ně patřit i letošní mistr světa Kenan Sofuoglu, který v závěrečných dvou závodech ukázal, že ani v supersportech nejezdí žádná ořezávátka. Máme se za rok rozhodně na co těšit!


Konečné pořadí šampionátu


1 Toni ELIAS Moriwaki SPA 271
2 Julian SIMON Suter SPA 201
3 Andrea IANNONE Speed Up ITA 199
4 Thomas LUTHI Moriwaki SWI 156
5 Simone CORSI Motobi ITA 138
6 Gabor TALMACSI Speed Up HUN 109
7 Jules CLUZEL Suter FRA 106
8 Scott REDDING Suter GBR 102
9 Stefan BRADL Suter GER 97
10 Karel ABRAHAM FTR CZE 96
11 Alex DE ANGELIS Motobi RSM 95
12 Yuki TAKAHASHI Tech 3 JPN 86
13 Shoya TOMIZAWA Suter JPN 82
14 Roberto ROLFO Suter ITA 75
15 Dominique AEGERTER Suter SWI 74
16 Alex DEBON FTR SPA 73
17 Sergio GADEA Pons Kalex SPA 67
18 Fonsi NIETO Moriwaki SPA 45
19 Alex BALDOLINI I.C.P. ITA 38
20 Mike DI MEGLIO Suter FRA 34
21 Yonny HERNANDEZ BQR-Moto2 COL 32
22 Ratthapark WILAIROT Bimota THA 30
23 Anthony WEST MZ-RE Honda AUS 26
24 Kenny NOYES Promoharris USA 22
25 Claudio CORTI Suter ITA 20
26 Hector FAUBEL Suter SPA 18
27 Raffaele DE ROSA Tech 3 ITA 15
28 Mattia PASINI Motobi ITA 12
29 Kenan SOFUOGLU Suter TUR 11
30 Xavier SIMEON Moriwaki BEL 10
31 Damian CUDLIN Pons Kalex AUS 9
32 Jason DI SALVO FTR USA 7
33 Axel PONS Pons Kalex SPA 7
34 Lukas PESEK Moriwaki CZE 5
35 Michael RANSEDER Suter AUT 4
36 Michele PIRRO Moriwaki ITA 2
37 Vladimir IVANOV Moriwaki UKR 2
38 Arne TODE Suter GER 2
39 Robertino PIETRI Suter VEN 1
40 Yusuke TESHIMA Motobi JPN 1

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist