Sám a v Japonsku

Je sice skvělé, když máte dobré mechaniky, je Vám to však k ničemu, když však sedí doma. Anebo že by ne? Uvidí se zítra, nicméně už i tak z tohoto konstatování dost jednoznačně vyplývá, že dnešní 13. místo v kvalifikaci před zítřejším závodem v japonském Motegi, je z pohledu Jakuba Kornfeila vlastně tak trochu něco jako „fukušimský“ zázrak.

Sám a v Japonsku
Bohužel však je to holý fakt. A o to více by stál jeho dnešní výkon, ale i výkon hrstky statečných za ocenění. Jakub Kornfeil věděl, že Grand Prix Japonska nebude lehký víkend, jako i věděl, že prakticky pocestuje do země vycházejícího slunce, navíc do míst, kde před pár měsíci došlo k jadernému výbuchu, skoro sám. Doprovod mu činí jen šéf týmu a jeho otec, „starý protřelý vlk“ Cecchini starší. A zde Vám nabízíme přímo Kubův dnešní komentář k celému dosavadnímu dění.
Jakub Kornfeil: „Nebudu nic skrývat a i přesto, že jsem po dnešní kvalifikaci mohl být možná spokojený, tak jsem vnitřně rozhodně nebyl. Spíše by se slušelo říct, že to co vidět není a je překryto „výsledkem“, jsou opravdové obrovské problémy. První tréninkový den byl přímo nesnesitelný, když nefungovalo skoro vůbec nic. Motorka nejela. Když jsem vzal za plyn, tak se zkrátka nic nedělo a podvozek, na to bych Vám po pátku mohl jen odpovědět: „A co to je podvozek?“. Po celý trénink jsem cítil hrozné vibrace v levé stupačce a motorka se z neznámých důvodů hrozně zahřívala. A v tom výčtu bych mohl klidně dál pokračovat. Odpoledne se nám sice jakž takž podařilo některé neduhy odstranit, ale klidný jsem spát rozhodně nešel, i když jsem skončil na třináctém místě, stejně jako dnes, což se dá vlastně považovat při těch problémech a při tom kdo mi motorku šroubuje, nebo teď jsem se trošku špatně vyjádřil, spíše nešroubuje. Dnešní ráno lapálie pokračovaly. Prakticky jsem zažil trénink, jaký jsem ještě na závodech nezažil. Motorka vůbec nešla do otáček, a když jsem chtěl přeřadit, tak otáčky hrozně rychle spadly a tím se úplně vytratil výkon. Po celý ranní trénink jsme se s tím já i Jasper, jehož provázelo prakticky to stejné, trápili. Nakonec se to ke konci trochu rozjelo a „všichni“ byli „happy“ a domnívali jsme se jak to do kvalifikaci bude o.k.! Mirko nastavil moji Aprilii stejně jako Jasperovu a ono to opravdu fungovalo. Nesnažil jsem se zajíždět do boxů a zbytečně tak ztrácet čas, protože jsme ho už ztratili i tak dost za celý dosavadní víkend a tak jsem s novými pneu doufal, že by to mohlo jít. Začal jsem na horších časech, protože to prostě nejde hned, a když jsem měl zhruba 16 minut před koncem zajetý již celkem slušný čas, tak jsem se odvážil do boxů nakonec zajet. Dostal jsem nové pneu, trochu jsme si pohráli s výkonem a na mne bylo, abych z toho vykouzlil něco navíc. Znova jsem chytil dobré tempo, ale pak už to o samotě nešlo a tak jsem si počkal na někoho rychlejšího. Pověsil jsem se za záda Cortesemu a ono to celkem vyšlo. Vyvezl jsem se a za ním jsem si zajel v posledním kole maximum 2.00,1. S takovým časem jsem spokojený, na druhé straně vím, že jsem mohl být i rychlejší. V celkovém souhrnu se ovšem domnívám, že můžu být spokojený jak se sebou, tak i za „celý tým“, protože mám jednoho jediného mechanika, který mi tu šroubuje a tomu je 70 let. Jemu a hlavně pak Mirkovi, patří velké dík, je totiž doslova neuvěřitelné, že jsme tam, kde jsme, když jsme v týmu navíc 3 jezdci, které on musí všechny obstarat. Věřím, že ostudu neděláme a i doufám, že zítra neuděláme, i přesto, že moji vlastní mechanici bohužel zklamali a do Japonska s námi neodletěli. To je asi tak vše!.“

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 3.00
Známkováno: 1x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist