Veronika Hankocyová po závodech v Radvanicích a Těrlicku

V posledních dvou závodech na přírodních okruzích v Radvanicích a Těrlicku startovala také Veronika Hankocyová, jedna z mála závodnic v poli jezdců českého road racingu. Jaké to byly závody nám tentokrát Veronika zprostředkuje pohledem jezdce přímo ze sedla závodního motocyklu.

Veronika Hankocyová po závodech v Radvanicích a Těrlicku
Do Radvanic jsem se hodně těšila právě proto, že jsem tam loni chyběla a moje dřívější zkušenosti byly pouze na Cagivě Mito ve třídě SP 125. Vzhledem k tomu, že je to technický okruh, věřila jsem si, že bych mohla i na své motorce se sériovým motorem a bez rychlořazení slušně zajet. S mecháňou Lenkou Pospíšilovou jsme konečně na naši Kawasaki ER6 pořídily pár rozet, takže jsme poprvé mohly jet i s jiným převodem, než se sériovým, což se do Radvanic opravdu hodilo.
Jediným člověkem, který mi dokázal v sobotu zkazit dobrou náladu, byl pan technický komisař Loučka, který jako první větu místo odpovědi na pozdrav pronesl: „Na tomhle jedeš ty jo?“ A když jsem odpověděla, že ano, tak se mi dostalo odpovědi: „Stejně se na tom zabiješ.“ Takže tímto ve zkratce děkuji za lekci odolnosti mojí psychiky a jsem velmi ráda, že máme na závodech i jiné technické komisaře, kterých si mám důvod pro jejich práci vážit.

První trénink jsem se rozkoukávala a čas 2:01.8 nebyl sice úplně špatný, ale věděla jsem, že to může jít ještě lépe. Obsadila jsem tak sedmé místo na startovním roštu mezi Twiny a šestnácté celkově včetně Supermon. Ve druhém tréninku mi pomohl Indián, který mi ukázal stopu, a to mi hodně dalo. Ke konci kvalifikace jsem pak ještě sama zrychlila a dostala se na čas 1:58.7, i když sedmá pozice mi zůstala, protože zrychlili všichni. Přesto jsem na druhého v pořadí Stefana Holze ztrácela už jen něco málo přes dvě vteřiny a všichni jezdci přede mnou tak byli „na dostřel“. Výjimka je Indián, ale ten je z vesmíru a toho nepočítám.

Na neděli jsme měli už vše připravené a čekaly jsme s Lenkou na náš závod, který byl na programu až jako poslední. Bohužel na něj ale nakonec nedošlo, protože v závodě do 600ccm havarovalo pět jezdců, rakouský závodník Peter Benderle nehodu nepřežil a zbytek programu byl tak z důvodu vyšetřování zrušen. Tato smutná událost zastínila jinak velmi povedené a perfektně zabezpečené závody, na které se opravdu každý rok těšíme.

Těrlicko je dalším závodem, který máme s Lenkou hodně v oblibě. Cítíme se tam jako doma, a když vyjde počasí, není nic lepšího, než se po sobotních jízdách vycachtat v přehradě a zajít na něco dobrýho. Trať je hodně rychlá, a bohužel zde rozhoduje víc dobrá technika než jezdec, ale nevzdávaly jsme se. Ještě v pátek jsme měly motorku poprvé na brzdě, když bylo třeba naladit nové rychlořazení, od kterého jsme si dost slibovaly. Přeci jen můj největší problém je únava rukou a rychlořazení tomu fakt pomůže. Když mi Indiho mechanik Aleš donesl výkonový graf, musela jsem se od srdce zasmát. Máme tam totiž ještě o kobylu míň, než co by mělo v sérii být (za to ale máme dva mravence navrch, protože ti nám spadli do nádrže při nalejvání benzínu). V pátek jsme ještě změnily převody a v sobotu mě čekal hned první ranní trénink.
První dvě kola byla OK, ale pak se začala motorka divně chovat. Celá se vlnila a zatáčky se prostě nedaly projet rychle a čistě. Do toho se mi nějak začalo povolat lanko spojky a nešlo seřídit. Trénink jsem ale dokončila jedenáctá s časem 2:49.1 a po zajetí do depa, jsme hned zjistily příčiny problémů. Ztratila jsem pravej napínák z kyvné vidlice, a na spojkovým víku byla prasklina, takže se při zmáčknutí spojky prohýbalo. Indiánův tým MIRT naštěstí vozí náhradní motor, takže víko se dalo vyřešit, s čímž nám pomohl Aleš a s napínákem nám poradil Saša Vysloužil, a s výrobou pomohl zase Ráďa Koňařík, takže do druhého tréninku už byla Kawa zase OK, i když jsem v první chvíli seděla sklíčená s hlavou v dlaních.

Druhý trénink už byl lepší, rychlořazení fungovalo na jedničku a gumy i po celé sezoně zatím držely, jak měly. Akorát na rovinkách bylo znát, že to prostě moc nejede. Ve druhém tréninku jsem si polepšila o jedno místo s časem 2:46.7.

Na start jsme se v neděli řadili hned dopoledne, ale přesto už bylo nesnesitelné vedro. Ve chvíli, kdy se rozsvítily světla, se mi ještě pořád nedařilo kopnout tam jedničku, takže jsem se zapotila ještě víc, ale nakonec tam padla a já odstartovala s mírným zpožděním, i když to pořád ještě nebylo úplně v háji. Hned v první zatáčce se přede mě dostalo pár jezdců, ale stačila jsem to na výjezdu některým vrátit. Pak už probíhal největší souboj s Martinem Veselým, který se mě pokusil jednou předjet na brzdy, ale byl dlouhej, a tak jsme ho podjela zpátky a pak už naštěstí začal pomalu ztrácet. S časem jsem se dostala na 2:44.3 a z týmu MIRT mi dokonce ukazovali pořadí na tabuli, takže jsme měla i dobrý přehled o tom, jak na tom právě jsem. Cílem jsem projela jako sedmá z Twinů a patnáctá v celkovém pořadí, takže jsme s výsledkem určitě spokojení. Chtěla bych poděkovat Lence ale i celýmu týmu MIRT, který mi hodně pomáhá.

Teď mě čeká ještě několik závodů v Irsku, kdy nejdůležitější je Ulster Grand Prix příští týden a poté u nás ještě Dymokury. Pomalu už řešíme s Lenkou, co bude příští rok, protože zatím je to naše vybavení dost chabé a táhnout to samy dvě nepůjde donekonečna, ale něco už se rýsuje, takže nám držte pěsti, protože cíl je jasný … jezdit ideálně Top 5 a dostat se na bednu!

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.71
Známkováno: 14x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist