Tanec na dva takty

Během návštěvy u Jirky, kamaráda z nejváženějších, u dobré duše našeho každoročního závodnického zázemí během hořických Zatáček, z něj vypadla poměrně nepochopitelná věta ... něco o hřebíku a závodění, o harykovi a dlouhých springerech. Koukal jsem na něj s pusou dokořán, ale než jsem stačil něco odpovědět, pronesl zásadní myšlenku: „ .... no kdybys chtěl, hvížďala je tady, připravená, tak si to rozmysli.“

A věci se daly do pohybu. Další sobotu se měly jet závody okolo Strahova a protože se mi na poslední chvíli povedlo podat přihlášku, vlastně nic nebránilo dalšímu závodnickému dobrodružství.

Musím upřesnit, že jsem prakticky nikdy nejel na dvoutaktu, tedy kromě křečka, fotografického 49ccm popostrkovadla, že fichtly mě úspěšně minuly a že se všechno semlelo tak, že jsem před pár lety jel svoje první závody na litru a kde jinde než v Hořicích. Taky CECky i agenturní závody, všechno na litru, takže nebýt několika testů šestistovek, mohl bych říct, že jsem nikdy neřídil motorku, která měla míň něž 130 k a 200 kg. Možná právě proto mě vždycky lákalo svézt se na něčem tak hrozně jiném.

Ale zpět do garáže v areálu Kubištových jediných pravých hořických trubiček. Právě tam jsme ve středu naložili motorku a vyrazili směr Hradec Králové, do přísně střeženého areálu disponujícího několik km dlouhou „tratí“. A tam se to stalo – strčili do mě a já poprvé v životě kočíroval cca 36 koní, krmených 100oktanovým ovsem, cinknutým oilem 1:30.
Na paměti slova mechanika, že nejdůležitější ze všeho na světě je mít pořád ruku na spojce, že SE TO musí točit, točit a točit, jinak to nejede a nebát se spojkovat a taky si hlídat teplotu, jsem prohnal Aprilku párkrát sem a tam. Jirka pak řekl že dobrý a že v pátek se mám stavit pro motocykl. Mezi tím s mechanikem hovořili řečí, který jsem moc nerozuměl. Používali slova jako trysky, sundat hlavu, dobře to maluje ... madonna mia, do čeho jsem to zase vlezl.

Pátek byl ve znamení cesty, přejímek, stavění bydlení a zkoumání tratě. A byla sobota a nad Prahou se po mnoha letech objevila oblaka benzínu, spáleného závodními motory. No, motory, spíš takovými malými motůrky ...
První trénink jsem učednicky odkroužil, ale hlavně jsem celou dobu řešil, co to znamená, když Tomáš mechanik přikázal: nějak to odjeď a hlavně pak zaklapni na svíčku ....

To už jsem tušil, že jsem zase tak trochu ztracenej. Na rovinu, ono to fakt nejede, ale to vezmi čert. Když máš alespoň trošku závodnický srdce, je to fuk.
Protože v tom chumlu se vždycky snažíš někoho pojet. A pak dalšího, a dalšího, pak někdo pojede tebe a ty se snažíš okoukat jak to dělá, kudy jede a v ten moment jsi v tom až po uši. A nedej bože, aby tím, kdo si tě vychutnal, byla holka a ještě ke všemu hezká, že, Aný. To se pak lehce hledá motivace.

Protože Strahov byla jednodenní záležitost, nebylo kdy něco nějak moc řešit, čas prvního dvoutaktního závodu v životě se blížil. Mechanik Tomáš si na motorce dělal ty svý kouzla a já jsem mu jen tak trochu koukal přes rameno a při tom spřádal strategii vítězství ...
Vlastně až na startu mi došlo, že do mě vždycky někdo strčil a že přes spojku jsem rozjezd nikdy nezkoušel a že proti svý K5, co má koní cca 190, se tady dost možná řeší úplně jiný věci. Výsledkem logicky bylo, že tuším že ze 14. místa na startu jsem se během pár vteřin vypracoval na luxusní asi 20. flek.

Tady se naštěstí projevila dlouhá léta závodění s IV Racingem. Tam jsme totiž jen naprosto výjimečně stihli včas výjezd boxů a tak starty do závodu z posledního místa nebyly noční můrou, ale naopak zárukou přepychového závodění a seberealizace během předjíždění ostatních. Něco podobného se dělo i teď a mě to bavilo a užíval jsem si, přes to, že na lepší než 10. místo to nestačilo.

Důležitější než samotný výsledek pro mě ale bylo to, že jsem si objevil svoji Ameriku. Proti velkým motorkám je všechno úplně jinak. Tak moc, že nemá smysl popisovat rozdíly.
Snad jen ten největší, který se dotýká samé podstaty odlišností – velkou motorku není potřeba moc řešit před jízdou. Benzín, gumy, desky, běžná kontrola a je to. Mazec a tělocvik je to pak při jízdě, když kočíruješ skoro 200 koní a skoro 200 kilo v rychlostech o kilo větších.
U dvoutaktů je to jinak, samotná jízda je snazší a lehčí, ale velká porce úspěchu i neúspěchu je daná předem, tím, co se udělá dobře nebo špatně během přípravy před závodem, vlastně po lokty v motoru. Je to alchymie a je to věda.

Pokračováním se tedy stalo Těrlicko. Taky poprvé, navíc i s litrem. Nechci popisovat samotné závody, mimochodem úžasné a jak se ukázalo dvoukolově vrtkavé, spíš krásy i úskalí které sebou tohle blbnutí nese.

Hrubá příprava Aprilky proběhla v garáži, proto do prvního tréninku nebylo celkem co řešit. Zrovna tady v Těrlicku si člověk uvědomí, jak jsou stopětadvácy jinde.
Zatáčky jsou od sebe na versty daleko, to díky rovinkám dlouhým jako Bajkalsko-Amurská magistrála. ESPéčko si sáhne na maximálku a pak se dají přečíst noviny nebo poslat sms ... pak mockrát podřadit, zatočit, rozjet a znovu dokola. Během těch přesunů od zatáčky k zatáčce je optimální čas k přemýšlení o tom, kde porychlit, kde si jak najet, kde začít tahat, kam až držet full gas, kde vůbec nebrzdit, jak předjet toho před sebou ... Bohužel tohle trvalo jen tři kola byl konec. Panika, co se stalo, motorka půjčená, maingot, to bude u trubiček veselo, asi budu muset bydlet někde v untrirdišr, Hořicím se vyhýbat a vykoupit roční produkci polomáčeným neplněných ...

Navíc v depu panoval chaotický hektik, protože bylo potřeba řešit i další motorky. Naštěstí to vypadalo, že jen odešla svíčka, protože po její výměně motor šel jak pila, tak snad .... Mezi tím jsem stihl nestihnout začátek tréninku litrů ... no, dochvilnost je stejně divný slovo.
První přesednutí z dvácy je fakt mazec. Zatáčky, před chvílí od sebe vzdálené jak města v Rusku, jsou najednou na doplivnutí, brzdné body, škoda slov, prostě všechno jinak. Přetížení v padáku před prvním retardérem má najednou sílu jak pytel cementu a tlačí ti přilbu na nádrž a vůbec nejvíc ze všeho byl průlet Životicemi. Na hvížďale se bavíš tím, jak ti na rozteklém asfaltu kloužou obě kola a koukáš po holkách, na litru se domky, stromky i ty holky slévají v barevné čmouhy po stranách, motorka pod plným se vzteká a jančí na každé nerovnosti, takže vlastně pořád a ty letíš tím obrazem ...
I love Těrlicko ...

No nic, rychlý oběd a hybaj do druhých tréninků. Trať se mi zatím celkem úspěšně naimportovala na hard disc, tak kdo mě zastaví, hmm?
No ani to netrvalo dlouho. Zase asi tři kola a na konci cílovky, v Těrlicku, těsně před uklapnutím a brzdami to trochu chcíplo. Tak nějak divně. Tak nějak víc definitivně než prve. Škoda, protože RS letěla jak šíp, jak z děla kule. Rozborka ukázala zadření ... A taky jsem se dozvěděl že to je jasný, že to zrovna letělo, protože na hliník to prý vždycky jede jako ďábel. Takže píst v hajzlu a na válci hliník z toho pístu.

Náladu mi trochu spravil druhý, tentokrát celý, trénink litrů. Užíval jsem si ho moc a bylo mi krásně po těle i po duši. Jako když jedeš po jezdících schodech okolo kšeftu, kde ženským pálí nehty a ty to chceš dát na jeden nádech abys z toho smradu neumřel, a zrovna se nedá na těch schodech předjíždět a ty radši skoro zahyneš než aby otevřel plíce ... a tak se modrej a s vykulenýma očima nadechneš až nahoře, čistýho vzduchu a řekneš si JO, dal jsem to.

Mezitím už kamarád mechanik Libor a taky Pavel alias Šuli řešili co s motkou. Nakonec se sehnal nový píst, sehnal se louh na odleptání zbytků starého pístu z válce, sehnal se jiný karbec, do kterého se sehnalo jiné osazení, zase všichni mluvili cizí řečí plnou cizích slov. Byl to běh na dlouhou trať, taky se muselo něco vypít a proto se pokračovalo zítra...
Rozespalé ráno se doleptalo, doosadilo, smontovalo a sesadilo co bylo třeba ... a měřila se štěrbina, ó bóže, a protože byla špatná, šel zase válec dolů a přidávalo se těsnění ... to všechno třikrát. A bylo to. Aprilka vrčela, no sláva.

V závodě bylo znát že tam není včerejší výkon, na druhou stranu, vzhledem k tomu, že nebyl čas nic zkoušet dopadlo všechno asi nejlíp jak mohlo. Přeparádně jsem si zazávodil, dost soupeřů pojel a hlavně hromadu zkušeností získal.

Ale dost toho. Start litrů se blížil a s ním ta správná nervozita. Stál jsem dost vpředu a hodně jsem si věřil a moc jsem chtěl ... Možná až moc moc. Hned v posledním retardéru prvního kola jsem udělal kokotinu .... litr prostě nejde přehodit tak lehce jako dváca a mě se povedlo vzít balík tak blbě, že jsem si o něj v náklonu přizvedl přední kolo a bylo vymalováno. Fláknul jsem sebou na pravý rameno, to, který dostalo čočku už na zábradlí při kravinkách na snowboardu a game over.

Prozatím poslední dvoutaktní kapitolou zůstává Kyjov. Kyjov plný vlastních démonů, Kyjov s tratí krásnou, úzkou a na srdíčko ...
Jako dobrý nápad se ukázala druhá motorka s SPZ přivezená sebou. Už v pátek jsem si tak mohl dát pár okruhů a trochu se naučit další neznámou a místy docela divokou trať.
Protože závoďáka dali kamarádi po Těrlicku opět do rychtyku, stačilo jen přehodit kola a nasadit mokré gumy a vyrazit do první rundy.
No jo, a zase to byla zábava a psina, posouvat hranici kde ubírat a pak už neubírat, kam až jet pod plným plynem, kde až začít brzdit, kde koukat do foťáku ;-) ...
Na první nástřel 9. čas a docela spokojenost. V depu na konci světa, na místě, kde asi končí evropské koleje, mechanik Tomáš před druhým tréninkem preventivně rozdělal, okouknul a pak zase zadělal skoro všechno...
Druhá kvalifikace byla ještě lepší než ta první. Časy šly dolů a bylo z toho 8. místo na roštu a docela fajn pocit ...
I love Kyjov...

Jenže tím skončily příjemnosti. Závod se jel za ideálního počasí, tedy na suchých gumách a bylo jasné že se pojede zase rychleji. Bohužel nebyla možnost vyzkoušet převod a dopadlo to tak, že na tý prokletý dlouhý rovince jsem dostával na prdel. Je to frustrující, když soupeře v jedné části tratě složitě dojíždíš a pak předjedeš, abys dostal na cílovce zase na motor za uši. Ale o taky o tom to je.