Rozhovor s Kamilem Holánem

Jen před pár dny se Kamil Holán vrátil z letošní Manx Grand Prix plný nových zážitků, které tam se svým týmem zažili. Jaké to letos bylo na benzínem provoněném ostrově nebo co láká jezdce na přírodních okruzích, tak přesně na to a na pár dalších věci se Motorkari.cz zeptali osoby nejpovolanější, tedy samotného úspěšného jezdce Kamila Holána.

Jakou pozici mají podle vás závody na přírodních okruzích v České republice? Jaká je jejich oblíbenost u diváků, samotných jezdců nebo pořadatelů či sponzorů?
Kamil Holán: „Příroďáky jsou na tom, co do oblíbenosti u diváků, o hodně líp než závody na okruzích. Důkazem jsou tisíce diváků na každých závodech v porovnání s desítkami skalních fanoušků na autodromech.“

„Jiný je samozřejmě i přístup pořadatelů. Na přírodních tratích je to jakási symbióza mezi pořadateli a jezdci. Všichni vědí, že by se jeden bez druhého neobešel. Já osobně mám se spoustou pořadatelů velmi přátelské vztahy. Jsme v podstatě jako jedna rodina. To při mistráku na okruzích nezažijete.“

„Díky oblíbenosti příroďáků u široké veřejnosti začínají být tyto závody zajímavé i pro sponzory. Minimálně pro firmy, které přímo v motorkách podnikají. Tady si totiž několik tisíc lidí může zblízka prohlídnout v jaké helmě nebo kombinéze dotyčný jezdec jezdí nebo jakou má motorku a na ní jednotlivé úpravy. Prostě už tady funguje reklama, která se dostane mezi ty správné lidi.“
Samotná trať bývá uzavřena pro klasický silniční provoz až v době konání tréninků nebo závodů. Jakým způsobem se na jednotlivé závody dokážete vůbec připravit?
Kamil Holán: „Znalost tratě je samozřejmě nejdůležitější věc. Klasickou délku (kolem pěti kilometrů) si zapamatujete celkem rychle, takže pak stačí jeden, dva tréninky a trať máte celkem najetou. Někde je to samozřejmě horší. Třeba Hořice jsou hodně výjimečné a hodně těžké na zapamatování. Zde zajede dobře napoprvé jen velmi dobrý závodník. Ono je totiž úplně jiné projet si trať, byť na motorce, ale v běžném provozu, než pak využít celou šířku vozovky v plné rychlosti. Dobré jsou také onboard videa. Sice je to v reálu samozřejmě jiné, ale k základní orientaci na trati to určitě pomáhá. Jedna věc je zapamatovat si kudy trať vede, druhá věc pak dobře najet stopu. To může leckdy trvat i několik let, než na to člověk přijde. Já osobně mám na tratě docela paměť, takže se dokážu většinou rychle učit.“
Jaké vlastnosti jsou důležité u jezdce závodů na přírodních okruzích, aby se v konkurenci soupeřů prosadil a byl úspěšný?
Kamil Holán: „Je to dost individuální, ale asi by to měl být zkušenější závodník, který má motorku plně pod kontrolou. I ve světě je plné pole čtyřicátníků, kteří promlouvají do bojů o vítězství. Proto i já doufám, že mě ještě čeká pár let dobrého závodění :) Není to ale rozhodně pravidlem. Přicházejí mladí talentovaní jezdci, kteří rovnou začínají na příroďácích a jsou úspěšní. Vím, že to bude znít blbě, ale chce to rozum, vášeň a trpělivost :)“

Jaké byly vaše začátky? Od kdy se věnujete závodění na dvou kolech a proč zrovna na klasických silničních okruzích? Nikdy vás nelákaly okruhové závody?
Kamil Holán: „Já se začínal učit samozřejmě na okruhu. Myslím si, že tím by si měl projít každý, kdo chce na motorce závodit. Moje první závody jsem jel někdy v roce 2001 a draze a bolestivě sbíral první zkušenosti. O závodech jsem tenkrát vůbec nic nevěděl a vše se učil za pochodu. Začínal jsem závodit s mým bratrem Ivem, který spoustu věcí organizoval za mě, což mi vyhovovalo. Po pár letech však skončil, a tak jsem pokračoval dál sám. Okruhy mám moc rád, ale tam je každý menší technický nedostatek strašně znát. Spotřeba pneumatik a nároky na výkon motoru jsou samozřejmě drahé a já si to prostě nemůžu dovolit. Závodní víkend na autodromu vás v pohodě vyjde na 30 tisíc a to jsem ještě hodně při zemi. Na přírodních okruzích za závody dáte kolem deseti tisíc. To je při pohledu na celou sezonu velký rozdíl.“

„Mnohem důležitější důvod proč jezdím na přírodních tratích je magická atmosféra plná napětí a vzrušení, která tyto závody provází. Vzájemný respekt mezi jezdci stmeluje celé depo v jednu velkou partu lidí. Diváci můžou přímo k vám do depa, aby vám popřáli dobré závody nebo si řekli o autogram. Pořadatelé, kteří se staví na kus řeči. To celé tvoří dohromady velkou kulturně-sportovní událost.“
Měl jste nebo máte nějakého mentora, který vám předával cenné zkušenosti?
Kamil Holán: „Bohužel jsem nikdy neměl nikoho, kdo by se mi věnoval a předával mi zkušenosti. Všechno jsem vždycky odkoukával od rychlejších jezdců. Tak to asi dělá většina kluků. Až když jsem získal více zkušeností, tak jsem si byl schopný uvědomit, co vyhovuje mému stylu jízdy. Stejně se ale pořád učím a myslím si, že se vlastně učit nikdy nepřestanu.“

Vzpomenete si na svůj první závod na přírodním okruhu?
Kamil Holán: „Můj první závod na přírodním okruhu si dodnes velmi dobře pamatuji. Když jsem přijel v roce 2004 do Hořich poprvé, byl jsem najednou v jiném světě. Těsně před závody tam tenkrát napadlo pět centimetrů krup a celkově to byl šílenej marast. I tak jsem byl místní atmosférou naprosto okouzlenej a věděl jsem, že se tam budu chtít vrátit. Hořice od té doby jsou a budou mojí životní láskou a tenhle okruh pro mě vždycky bude znamenat o něco víc, než ostatní.“
Před pár dny jste se vrátil z ostrova Man, kde pořádali jubilejní 90.ročník Manx Grand Prix. Loni jste tam zaznamenal velký úspěch, když jste vyhrál závod nově příchozích jezdců. Dá se říct, že je to váš životní úspěch?
Kamil Holán: „Je to bezesporu největší úspěch, který se mi na motorkách povedl. Sice šlo jen o kategorii „nováčků“, ale na této unikátní trati je každé vítězství velmi ceněné. To, že bude moje jméno navždy vyryté na trofeji pro vítěze, je pro mě splněním závodnického snu.“

V letošním roce jste závodil v kategoriích Junior a Senior Manx Grand Prix. Závod kategorie Senior zrušili, ale v třídě Junior jste skončil na velmi dobrém patnáctém místě. V čem byl letošní roční ročník jiný ve srovnání s tím loňským?
Kamil Holán: „Letos to bylo v podstatě ve všem jiné. Největší rozdíl byl ve výkonnosti jezdců. V kategorii Junior i Senior jezdí ostřílení jezdci, kteří velmi dobře znají trať a tak jsou hodně rychlí. Věděl jsem do čeho jdu a byl jsem na to dobře připravený. Moc jsem chtěl dojet do první desítky, ale to chtělo evidentně více jezdců :) Při zastávce na natankování jsme navíc udělali takovou zbytečnou chybu s benzínem, že jsem ztratil asi půl minuty. Nicméně i bez toho bych se do té desítky asi nevešel. Ale o hodně jsem si vylepšil čas na kolo, a proto jsme se moc těšili na závod Senior. Ten bohužel kvůli počasí zrušili a tak jsme byli všichni zklamaní. Je to těžké, když jedete takovou dálku a nevyjde vše podle představ.“

„Jedno pozitivní jsem si však odnesl. O poznání lépe jsem se orientoval na trati a postupně se soustředil na jednotlivé úseky, které jsem si najížděl rychleji, ale s relativní jistotou. Zkrátka jsem se na motorce cítil velmi dobře. Byla to radost :)“
Jen málo jezdců se může pochlubit tím, že závodili na ostrově Man. Co vás na této legendární dráze tolik fascinuje? Jsou to jen závody, atmosféra všude kolem, malebné prostředí nebo motorkářská elita, která tam každým rokem jede změřit své síly?
Kamil Holán: „Je to naprostý světový unikát. Na šedesátikilometrové trati na vás čekají všechny možné i nemožné nástrahy. Skoky, hrboly, velké převýšení, technické pasáže, ale i šíleně rychlé úseky, kde držíte šestku u omezovače ... to je to, co dělá z téhle trati legendu.“

„Ostrov je sám o sobě nádherný a tak mi tam ty dva týdny utekly jako voda. Je to jiný svět, kde tradice závodění je nade vše a je to tam také cítit z každičkého metru. Žijí tam hrozně hodní a pohodoví lidé, kteří nejsou díky izolaci od ostatního světa postiženi civilizačními chorobami jako je stres nebo závist. My jsme měli taky obrovské štěstí, když se nás už loni ujala místní rodina, která nás v podstatě přijala za své. Jsme u nich kdykoliv vítáni a i oni už mě letos navštívili na závodech v Hořicích. Zkrátka je to po všech stránkách jedinečná záležitost.“

Úspěšný jste také doma v České republice. Letošních 300 zatáček Gustava Havla a českou Tourist Trophy v Hořicích jste zvládl s pozicemi na stupních vítězů a vítězstvím. Jak se vám závodí v domácím prostředí, má Česká republika kvalitní závody na přírodních okruzích?
Kamil Holán: „Jo, letos mi Hořice vyšly moc hezky, ale vždycky to může být lepší :) Konkurence je však každý rok větší a větší. A to hlavně v řadách našich jezdců. Pro závody je to ale moc dobře, protože tak budou pro diváky zase o něco atraktivnější. Myslím si, že jsou u nás závody celkově na výborné jak jezdecké, tak organizační úrovni a myslím, že bychom si toho měli vážit. Pokud by se v budoucnu podařilo oživit ještě tak dva, tři okruhy a naše asociace by se společně domluvili, měli bychom unikátní roadracingový šampionát, který by nám mohli všichni závidět.“

Závody motorek jsou pro samotné aktéry nebezpečné na uzavřených okruzích. Ovšem závodit na silničním okruhu, jet rychlostí kolem tří set kilometrů za hodinu podél stromořadí nebo místní zástavby je v tomto ohledu několikanásobně nebezpečné. Myslíte někdy na to? Už jste zažil pád nebo nehodu, po které jste si řekl - tak a dost, to už stačilo?
Kamil Holán: „Na nebezpečí myslím před každým závodem. Je to spíš ještě předtím, než se na ty závody vypravím. To všechno ještě vidím z pohledu normálního člověka a uvědomuji si všechny rizika. Jakmile sedím na motorce, je to úplně jiné. To už se jen soustředím na jízdu a na to abych neudělal chybu. Snažím se mít nad tím kontrolu. Jenže jak všichni dobře víme, neštěstí se může stát komukoliv. Já měl svůj největší pád právě v Hořicích. Bylo to v roce 2010, když jsem po highsideru vyjel mimo trať v celkem vysoké rychlosti a škaredě se rozbil. Letěl jsem tenkrát do nemocnice helikoptérou a byl trochu mimo po ráně do hlavy. Naneštěstí jsem potom znovu upadl (sice jen lehce) a ještě nedoléčenou ruku si poničil tak, že mi ochrnula dlaň a prsty. Doktoři mi říkali, že už ani nebudu moct tu ruku normálně používat. Naštěstí jsem se dostal k MUDr. Kebrlemu a ten mě spravil tak, že jsem byl schopnej se na motorku vrátit. Tenkrát jsem myslel, že to bude nadobro konec se závoděním, ale jak jsem na to po rehabilitacích sednul, zase jsem cítil, že je to radost.
Ten pocit po dojetí závodu je nenahraditelný a nepopsatelný. Jediný co víte je, že to chcete zažít znovu. Je to i kvůli tomu nebezpečí a překonávání sebe sama. Když poznáte tenhle pocit, všechno ostatní už se vám zdá, jako nuda.“
S jakým motocyklem nebo motocykly závodíte. Máte svůj tým lidí, kteří se vám o strojový park a vůbec celé zázemí týmu během závodu starají?
Kamil Holán: „Vlastním jenom litrovou motorku a to trochu starší Yamahu R1. Závodím na ní už od roku 2008 a ani v začátcích nepatřila mezi nejrychlejší stroje. Nicméně na přírodních okruzích s ní ještě pořád můžu slušně závodit. Moc bych si přál něco novějšího, ale to není bohužel v mých silách. Šestistovku nemám vůbec a tak se vždy snažím na jednotlivé závody půjčit stroj od kamarádů nebo od sponzorů.“

„Na závodech mě dlouhá léta provázel mechanik Ivo Plhal, kterému jsme dali přezdívku Vlčák. Během těchto let závodění se k nám postupně přidalo spousta kamarádů a tak vlastně vznikla naše smečka Vlčáků. Myslím, že jsme vytvořili nejnezorganizovanější tým v historii motocyklových závodů. Vše se zde odehrává za pomocí náhodných impulzů. Jakmile se však začne závodit, každý ví, co má dělat. Bohužel ne všichni jezdí závody road racingu a tak jezdím často sám se svým nynějším mechanikem Oldou Konečným, který je v podstatě taky můj sponzor, protože se mi stará o motorky na všech závodech zadarmo. Jsem moc rád, když se sem tam můžu přidat k nějakému již dobře zajetému týmu.“

„Letos jsem měl veliké štěstí a měl možnost vyzkoušet hned dva skvělé týmy. Naprosto profesionální tým Montáže Brož, za který jsem jel oba závody v Hořicích, mi dal nový pohled na závodění. Jirka Brož, majitel týmu a také závodník, je zároveň výborný manažer a v týmu to perfektně klape. Když máte takové zázemí, tak jsou závody pro jezdce o mnoho pohodlnější. Každý člen týmu zde má přesnou funkci a stoprocentně se stará o to, aby co nejlépe odvedl svoji práci. Jako jezdec pak nemusím myslet na nic jiného, než závodění.“
„Druhou skvělou zkušenost mám s týmem Racetrack. Michal Mulač, majitel a hlavní šéf je velký srdcař, který žije motorkama. Kromě pořádání okruhových dnů a závodů pro všechny motorkáře má road racing rád a podporuje spoustu jezdců. Ten mě vzal pod svá křídla a pomohl mi s přípravou na Man. Kromě toho, že mi půjčil motorku a zabezpečil materiálem od oblečení po pneumatiky, jsem u něj mohl trénovat na okruzích a být tak dostatečně připravený.“

„Za obě tyto zkušenosti jsem velmi vděčný a byl bych moc rád, kdyby naše spolupráce pokračovala. Nakonec bych chtěl uvést mého tátu, protože ten závoděním žije a mě i mého bratra vždy v závodění podporoval, a když mohl, tak také sponzoroval. Nikdo mu neřekne jinak než principál týmu, protože kdo ho jednou pozná, o jeho funkci nezapochybuje ani na vteřinu. Jeho svérázná kuchyně boří gastronomické mýty o míchání ingrediencí. Zkrátka veliký odborník přes jídlo a závody :)“
Dá se vůbec motorka nějakým způsobem nastavit pro kompletní délku okruhu, kde je normálně běžný silniční provoz nebo se při nastavování víc zaměříte na jednotlivé úseky tratě?
Kamil Holán: „Hodně záleží na jakém okruhu jedete. Při kvalitním povrchu je nastavení v podstatě stejné jako na autodromu. Jinde je to horší, například v Hořicích už musíte trochu laborovat s podvozkem, protože se tam povrch docela mění a na některých úsecích chodí tlumiče nadoraz. Na Manu je nastavení podvozku velká věda, protože tady jsou některé úseky extrémě hrbolaté. Na druhou stranu zase musíte mít motorku stabilní pro rychlé úseky. Letos jsme si zkusili trochu pohrát a hledat ideální nastavení, ale vždy to nakonec skončilo u kompromisu, který sice nebyl perfektní, ale vyhovoval na celý okruh.“

Co máte v plánu do budoucna? Máte nějaký svůj cíl nebo sen, který si chcete jednou splnit?
Kamil Holán: „Chtěl bych závodit do té doby, dokud to pro mě bude zábava a budu si to užívat. Samozřejmě k tomu musím mít motorku a alespoň minimální zázemí. Chtěl bych jezdit jak na autodromech, tak i na přírodních tratích. Chtěl bych absolvovat celý šampionát road racingu, ale hlavním cílem pro příští sezonu jsou určitě závody v Hořicích a moc bych chtěl zase na Manx GP. Dál mě láká poznávat nové okruhy v zahraničí, takže je toho pořád hodně. Hlavně aby to byla pořád radost :).“

Informace o redaktorovi

Petr Czyž - (Odebírat články autora)