Roadracing 2015 - Jarní Cena v Brně a Staré Město

Trochu netypicky, nicméně už podruhé, se letoší kolotoč závodů na přírodních okruzích začal roztáčet na motodromu v Brně, aby dva týdny poté dosáhl provozní rychlosti na skutečném příroďáku ve Starém Místě.

Roadracing 2015 - Jarní Cena v Brně a Staré Město

Kapitoly článku

Jarní cena Brna ...

..... je za námi, zaplať Pán Bůh ... sedím před stránkou, na které je zatím úplné zvuk
a snažím se dát dohromady příběh z hlavou a patou, velmi veselý a nehorázně vtipný... Jenže když z něj vyškrtám výrazy, které ho svojí vulgární expresívností přesně vystihují, mám to co na začátku...

Prolog

Z loňských plánů totiž nezbylo mnoho. Stačí, když firma Nikdyneplatimvčas upgraduje na Tůdlenůdle s.r.o., a máš hned jiné starosti než shánění týmově oranžových fuseklí. Prázdnotu týmové kasičky se nepovedlo zaplnit ani od sponzorů a rozjezd sezóny tak připomíná, spíš než seriozní motosport, stavění cirkusovýho stanu na první štaci ve Psí Lhotě.

Sumasumárum, příprava techniky tak spočívala za a) v zalepení díry v zadní gumě Aprilie 125 SP, kterou způsobila řetězová sponka vloni na trati v Dymokurech někým nezodpovědně pohozená a jejímž důsledkem byl nedokončený závod, a za b) v dobití baterky a zalaminování díry prošoupané na spodním dílu kapoty K7 ... + to nejnutnější, jako odstranění loňské kolekce hmyzu z plexiskel, kontrola oleje, výměna brzdovky a ... a to je asi tak vše.
Slibně rozjetou přípravu fyzickou zastavil na začátku ledna pád na enduru ... no, bylo to tak, že po hodinovém lítání mezi stromy, ve sněhu a mrazu jsem se sesr...sesmeknul jak švestka, když mě uchc..podklouzlo přední kolo cca 15 m před garáží.
Štěstí bylo, že to nikdo neviděl, smůla, že mi zůstala pravá noha pod motorkou. Odnesly to kolenní vazy a pan primář, který má obvykle pochopení, všechny moje protesty ohledně šestitýdenního klidu přešel s škodolibým šklebem a slovy "však uvidíš".
Měl pravdu, protože dřep až dolů jsem poprvé udělal asi před měsícem a vlastně do teď to stále není ono. Ve finále to znamenalo i první zimu bez zdraví tolik prospěšného dovádění na snowboardu.
Zůstal tedy velocipéd poslední záchrany. Netuším, jak to má kdo hozené, ale jízda na něm tady u nás, po lese hore dole kopcom, funguje přeparádně. Ideálně dvakrát, třikrát týdně, tak na hodinu, na rozhýbání, alespoň měsíc před začátkem sezony a jak říká Pierre, fyzik je oukej.
Nevýhodou téhle skvělé metody je, že dokud o mí jen žvaníš a každý den začínáš zítra, tak je víceméně prakticky 100pro neúčinná ... prostě tu zadnici z gauče zvednout musíš ...
Tolik věci předchozí.

Jarní cena

Pátek


Letos bylo první Brno naplánované jako třídenní podnik.
Na pátek byly vypsané tři tréninky pro každou kategorii, na sobotu dva tréninky + závod a v neděli nás čekal ranní warm up se závodem odpoledne.
Dohromady to pro dvě motorky znamenalo příslib veliké hromady ježdění, tak co víc si přát...

První tlusté čáry v rozpisu jízd nakreslila vyšší moc.
Počasí si z nás totiž dělalo alevelkouprču celý víkend.

Drobný déšť, sem tam slunko a sněhové vločky, silný vítr a kosa jako na Kamčatce.
A tak páteční ranní trať, studená a zvlhle ani mokrá ani suchá, zmítaná poryvy, vylákala jen ty závodníky, kteří v iglů posnídali syrový tulení maso.

Kupa plánovaných kilometrů se sesmrskla na pár kol. Na dváce v prvním tréninku čtyři, ve druhém tři, ve třetím jen půl, když mi na Stadionu bez varování ustříknul předek a já po prdeli zaplul do kačírku jako krtek do nory. Očima jsem přitom tlačil motorku k zemi a do přilby mumlal tichou mantru "jennepanavoreljennepanavorel". Dopadlo to docela dobře, nebyla ani panna ani orel. Přepáčko protočené na druhou stranu se spravilo hrubou silou na místě, povolené řidítko a další kosmetické záležitosti v depu místo posledního tréninku litrů.
Ty litry ... první trénink ještě bylo na trati nechutné oslizlo, až ve druhém se povedlo odkroužit 6 kol. Nechtěl jsem si z toho dělat nějaké závěry, ale už tehdy to ze všeho nejvíc připomínalo ránu do palice.

Sobota

První kvalifikace dvacek se jela hned ráno, prakticky v arktických podmínkách.
Co teď? Jedna možnost tak byla jít prsama napřed proti vlezle ledovému dechu místní báby Větrnice,
druhá - smažená vejce,
       na másle,
              s opečenou šunkou
                       a sýrem
                                a cafeé
                                      a cigárko na pohodu... 
                                           ccccc....


Do půl jedenácté se podmínky mírně zlepšily a po výborné snídani se jevilo vhodné vypadnout jezdit. Jenže zatímco po většině trati už bylo víceméně sucho, od Schwantzovky nahoru se černé fleky na asfaltu škodolibě mokře leskly. Čtyři kola bohatě stačila, zvlášť když v tom posledním to v zatáčce č.10 klouzlo, až se mi leknutím skoro játro kouslo.
Druhá kvalda vynesla ve dvackách start z šestého místa, tzn. relativní spokojenost s pozicí, velká nespokojenost s časem.
V litrech se schylovalo k hluboké depresi.
Motorka zůstala tak, jak přijela z Frohburgu, ve stejném nastavení, na stejných gumách, jen převod dostala lehčí. Tam fungovala přeparádně, tady vůbec a špatně bylo úplně všechno.
Jo, normální by bylo motorku normálně obout, aby bylo jasné, že gumy jsou v pohodě. Jenže tam musel zůstat předek, na kterém je namotaná naprosto komplet celá loňská sezóna a který má tím pádem to nejlepší dávno za sebou. V kombinaci s celkem studenou tratí to dohromady dávalo nulovou odezvu a pocit, že vůbec netuším co se pode mnou děje. Přišlo mi to jako jezdit holým zadkem po zamrzlým rybníku.
Projet zatáčku nějak rozumně byl problém. Nájezd ještě šel, ale potom, během největšího náklonu se celá motorka začala kymácet a vlnit a s přidávaným plynem se to ještě zhoršovalo. Vůbec se nedařilo najít potřebnou jistotu a rozklíčovat co s tím.
Výsledkem devatenácti tréninkových kol bylo 11. místo na gridu, časy o kopec vteřin za osobákem, bez progresu, bez perspektivy k obratu. Pořád jsem doufal, že ta hlavní buga je v hlavě a v rukách a že když sakra začnu tahat, že se všechno srovná, že když to jde na dváce, tak to musí jít i na litru...
Nakonec jsem se rozhodl dát tomu ještě čas a počkat po závodě.

125 SP

Start z šestého místa by mohl při vhodném načasování přinést nějaký ten bonus ... Světla .... blik .... a šedesátsedmička letí dopředu.
Myslím že v ten moment přede mnou byl jen Pierre. V první zatáčce jsme se bez větším zádrhelů trochu pomleli, ale kopec za ní už začal nárokem na výkon hvížďalích jadérek promlouvat do pořadí.
Nakonec jsme si zůstali s Márou Hornou sami. Bylo docela frustrující kolo co kolo vjíždět na cílovku před ním a jen čekat, kdy se nekompromisně prožene okolo. Motorka mu letěla jako střeček s turbem, takže pomaličku sjíždět jsem ho začínal vždy až na Áčku a pak na Stadionu. Do Švoncovky byl už většinou za mnou, ale udržet ho tam nebylo jednoduché ... a pak přišla cílovka a začínalo se znovu od začátku.
Rozhřešení padlo myslím v předposledním kole. Za Ďolíkem jsem blbě zařadil a #74 Mára mi cuknul tak, že na předjetí to už nedalo. V cíli pátý, s osobákem zlepšeným na 2.41.
Pozitivní je, že se Mára znovu našel, že po předloňských pádech a loňských nevýkonech zase začíná lítat...

1000

... no nemám slov. Strašně jsem chtěl a strašně to nešlo. Start byl asi nejlepším momentem závodu.
Světla se povedlo trefit parádně a do první zatáčky to znamenalo zisk několika míst. Zbylých 7 kol ale nestálo za nic. Boj se sebou a s těžko zvladatelným houpáním celé motorky v každé zatáčce, v katastrofálních časech ´19 ... babu bych nedal ani sjetý želvě ... ffrrrrnk ...


Neděle

Drobné zásahy do nastavení podvozku nepatrně zlepšily chování motorky, bohužel, alespoň ve warmupu, bez zlepšení času. Asi byl nejvyšší čas poděkovat Dunlopce za dlouhou a skvělou službu a vyměnit ji za cokoli, co bude vypadat líp.
Přes poledne pomohl prodejí poměrně pramálo použité přední pneumatiky Pirelli přítel Petr Kimura, paráda.


Závod 125 SP

Start z šestého místa by mohl při vhodném načasování přinést nějaký ten bonus ... kdyby se časoprostorová smyčka neutáhla tak rychle. Zapomněl jsem přehodit transponder z K7 na dvácu a když jsem přijel k výjezdu na trať, už bylo zavřeno. Mimochodem, stáli jsme tam jak tři králové, s Pierrem a Staňkou ... tedy víceméně všichni z jednoho hnízda.
No nic, k ostatním jsem se připojili po té, co odjeli do zahřívacího kola a zařadili se na konec startovního pole. Nejvíc prskal Pierre, vyjel si poleposition takže se mu není celkem co divit.
Už jsem stál na místě, když místně příslušný komisař začal ukazovat, že se mám posunout na jiné místo. Během toho šibování Aprilka chcípla a když na poprvé nechytla, okamžitě jsem zvedl ruku ... jenže to nikoho moc netankovalo. Závod byl během několika vteřin odstartovaný a já se zoufale snažil probudit italský agregát. Když se to konečně podařilo, tak i ti nejpomalejší mizeli za první zatáčkou. To, co se dělo potom bylo sice velmi zábavné a trochu to připomínalo arkádovou střílečku, jenže ztráta na první byla propastná.

V půlce prvního kola už jsem se dotáhl na poslední bojovníky a začal si odškrtávat místa... 24. ... 23. ... šlo to jako motorovou pilou a přestože díky předjíždění byla jednotlivá kola neučesaná a rozbitá, dařilo se držet celkem slušné časy.
V posledním kole jsem si odškrtnul ...7 a víc to nedalo.

Čas ´37 znamenal další zlepšení ... o to víc mě to celé štve. Jen čtyři jezdci měli lepší časy a jet od začátku s nimi ... ale to už by byl jiný příběh.

Závod 1000

.. to je úplně jiný příběh. Start jako obvykle parádní a pak sešup. S jinou přední gumou kimurovkou se alespoň dostavilo to, co jsem celý víkend nemohl nikde vygooglovat. Najednou předek začal odpovídat a to znamenalo o starost míň. Ne, že by to přineslo něco zásadního pro rychlost... stačilo se v zatáčce lehce pověsit na plyn a motorka, místo aby se zahryzla do asfaltu a vypálila ven, se začala vrtět a houpat.
Přišlo mi to jako bych jel vzadu na točeným salámu. Ta guma sice taky nebyla nová, ale byla v přijatelném stavu. Ale protože se někomu asi moc líbil MŮJ vyzkoušený tlakometr, a nikdo netuší jak přesně hodnoty odhaduje ten na kompresoru, kdo ví, jaký měla tlak....
Párkrát jsme skoro vystoupil a nebýt bojovníka těsně za mnou, asi bych se na další křeč vykašlal.
Ten na té Kawě to neměl jednoduché. Na brzdy šancí moc neměl, několikrát to zkoušel venkem na výjezdu, jenže jak to moje zadní kolo žilo vlastní život a jak to permanentně vypadalo že půjdu ven a jeho vezmu sebou, postupně ho přešla chuť ...
V cíli utrpěné 10. místo, děsný ....

Sumasumárum

Roadracingové závody v Brně? Názory na věc se různí, ale za mě proč ne. Organizace bez problémů, jen mi přišlo pitomý věčně přendávat tranďák z motorky na motorku, ve shonu na to zapomenout bylo jen otázkou času a když je to před závodem ....
Počasí tentokrát pro změnu opět nevyšlo ideálně a nedovolilo smysluplně využít všech tréninků, jenže co s tím naděláš, když to praotec zapíchnul pod Řípem?

Závody samotné přinesly spoustu zajímavého.
V eSPéčkách Pierre dvakrát všechny seřezal.
V malých GP, poslední jakž takž žijící třídě opravdových závodních motorek starých dobrých časů, všem nařezal Reiner Scheidhauer, mimochodem ročník 1954. Za ním nejvíc bodů pobrali Komár a Olda Podlipný, zatím co Patrik Kolář, který kompletuje trio našich nejrychlejších, v prvním závodě nedojel.
Stále populárnějším twinům celkem despoticky kraluje Indi, na trůně dvakrát v doprovodu Pepy Duchana a Davida Hanzalíka.
Stejně ja na tom Mára Červený v Supersportech. Dva závody, dvě vítězství a best 2.09´ ... to by šlo. (Mimochodem, stejného skóre dosáhl v úvodním podniku IRRC v Hengelu!)
Druhý a třetí a třetí a druhý byli v Brně Pepa Duchan a Venca Bittman.
V litrech se s námi po loňském nepříjemném pádu rozbrusloval Michal Prášek a na pohodu dvakrát vyhrál. Alda Nechvátal si podle očekávání dojel pro dvě stříbra, a pro dva bronzy vyskočil na bednu Kimura, stejně jako Alda pro letošek nově na Báwu.
Tak jo, takové to bylo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist