Letošní sezona byla divoká a vůbec ne snadná, říká Kamil Holán

Kamile, začneme od začátku. Jaké byly přípravy na letošní TT a vůbec tvůj vstup do sezony?
Kamil Holán: „Letos to pro nás bylo velmi mimořádné. Přesto, že jsme se snažili situaci nepodcenit a finanční podporu jsme sháněli, kde jsme mohli, neměli jsme jistotu, jestli nám to bude stačit na TT. Sezona začínala sice prvním závodem začátkem května v Holandsku, ale TT bylo v podstatě v zápětí a my věděli, že pokud nebudeme mít výpravu na Man zajištěnou už v dubnu, potom už nic zařídit nestihneme. Opravdu to nevypadalo dobře.“

A tak se zrodil plán na projekt na Startovači, kde jsi prosil o pomoc fanoušky?
Kamil Holán: „Protože řeším nedostatek peněz celou moji závodnickou kariéru, napadlo nás tohle už dřív, ale já byl většinou dost skeptickej a moc se mi do toho jít nechtělo. Asi jsem si taky moc nevěřil a hlavně jsem to nikdy předtím nedělal. V tuhle chvíli ale nebylo co ztratit, protože TT bylo fakt v ohrožení.“

„Moc mi s tím pomohl Milan Kubín, který se snaží podporovat všechny české jezdce na přírodních tratích. On v podstatě celý projekt připravil, takže už zbývalo „jen“ lidem vysvětlit celou situaci a hezky poprosit :-)“

Výsledek akce byl nakonec nadmíru úspěšný, čekal jsi takový výsledek?
Kamil Holán: „Abych byl upřímný, tak jsem o tom přesvědčený moc nebyl, ale doufal jsem v to a moc jsem si to přál. Ono totiž není vůbec jednoduchý jít s kůží na trh a říct: „Ahoj lidi, jsem tady a prosím vás o peníze, který mi pomůžou jít za mými sny ...“. Je to fakt těžký stoupnout si před kameru a přesvědčit lidi, aby sáhli do vlastních kapes a pomohli vám.“

„O to větší radost jsem potom měl, když jsem viděl, jak rychle se peníze vybraly. Obrovský zájem a podpora tolika fanoušků mi opravdu braly dech a popravdě jsem byl hodně dojatej. Téhle podpory si nesmírně vážím a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že jsem za všechny tyhle lidi na TT bojoval, co jsem mohl. Při každém startu do tréninku nebo do závodu jsem si na to vzpomněl, že jsem tam mohl být i díky nim. Byl to opravdu krásnej pocit, když vidíš, že to lidi zajímá, a že se toho spoluúčastní. Ty pozitivní ohlasy pro mě byly obrovskou motivací. Za to chci všem fanouškům znovu moc a moc poděkovat. Nakonec se náš projekt na Startovači zařadil mezi nejúspěšnější projekty v historii tohoto portálu. Je z toho vidět, že road racing lidi táhne, což mě moc těší.“

Takže teď už jsme se přenesli na TT, ale ani tento rok jsi to neměl s technikou moc jednoduché?
Kamil Holán: „To teda opravdu neměl. Přesto, že jsme udělali všechno pro to, aby byly motorky co nejlíp připravené, odešel mi těsně před odjezdem na Man motor na BMW. Bylo to v kvalifikačním tréninku při Zatáčkách v Hořicích. Nejen, že to zkomplikovalo závodní víkend, kde museli kluci z týmu narychlo přehazovat motor, abysme v nájezdu do zahřívacího kola závodu zjistili další elektronickou závadu, která vystavila definitivní stop, ale také to byl obrovský problém vztahující se právě k TT. Já jsem totiž dva dny před odjezdem na Man měl pouze jeden motor, se kterým jsem se měl vydat na tak velkou událost. To by bylo něco jako, když by jsi šel na Mt. Everest a vzal si sebou jen sandály a možná k tomu silný ponožky.“

Jak se vše nakonec povedlo zařídit?
Kamil Holán: „Jak už tak zvykem bývá, pomohla tomu zase náhoda. V Hořicích na závodech startoval také německý závodník Stefan Holz, který měl náhodou jeden náhradní motor v dodávce, který byl po servisu a připravený na nasazení do motorky. Navíc mi motor v podstatě půjčil na dobré slovo, protože v tu chvíli jsme neměli tolik peněz na to, abychom ho rovnou koupili. Kluci ho ještě v neděli po závodech hodili do rámu, a přesvědčili se, že motor opravdu vrčí. Druhý den vzali kluci motorku na brzdu, aby se motor nastavil a vyzkoušel při zátěži a mohlo se vyrazit na Man.“

Ani tady ale ještě všechny problémy neskončily?
Kamil Holán: „Jak to tak vypadá, můžete být na TT připraveni sebelépe, vždycky vás překvapí něco nečekaného. Šestistovka fungovala od začátku perfektně a já hned v prvním tréninku zajel celkem slušnej čas, kterej mě hodil do jezdecký pohody. Ovšem první výjezd na BMW mě zase velmi rychle uzemnil, protože se objevila mě neznámá chyba elektroniky, když se celá motorka sama vypínala. U těchhle nových strojů je už tolik elektroniky, že když se cokoliv takovýho stane, je strašně těžký problém najít a vyřešit.“

„Po různých konzultacích jsme zjistili, že na vině byl pádový spínač. Taková „blbost“ a zničí vám to jeden tréninkovej den. Jenže ani poté nás smůla neopustila. Další den jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak drsný jsou na Manu silnice. V tréninku jsem zůstal zablokovanej za velkou skupinou pomalých jezdců. Předjíždění na Manu je velmi obtížné a já se dopředu nějak zvlášť nehnal. Přes takhle pomalý jezdce jsem se ale dostat musel, bylo jich tam opravdu hodně a já potřeboval na BMW ještě hodně odzkoušet. V městečku Ramsey mě však jeden z pomalejších jezdců zavřel cestu dost nevyzpytatelným způsobem a já se přes něj natáhnul rovnou na zem. Motorka dostala docela ránu o obrubníky a já měl třísla na maděru.“

„Naštěstí se podařilo dát motorku hned do druhého dne do pořádku. Já jsem to taky jakžtakž rozchodil a tak jsem mohl vyrazit znovu zkoušet štěstí. Jenže to si znovu postavilo hlavu, když mi ve třetím kole začala klouzat spojka a já zůstal stát u Kirk Michael. Situace už byla opravdu vážná, protože mi na litru chyběl zajetej slušnej kvalifikační čas.“

Nakonec všechno dobře dopadlo a čtyři Merkuři jsou doma.
Kamil Holán: „Jo, nakonec to opravu všechno vyšlo, i když jsem po prvním šestikolovým závodě superbiků málem neslezl z motorky, jak jsem byl vysílenej. Ono těch 360 kilometrů je fakt brutální. Navíc jsme pořád řešili drobné problémy s elektronikou, kvůli nímž se mi motorka v posledním kole zase celá vypnula. Naštěstí šla znovu nastartovat a já tak ztratil asi půl minuty. Ale na merkura to přece jen stačilo. Až po další konzultaci s továrním BMW jsme zjistili, že problém způsobovala baterka, která na skocích nadskakovala tolik, že se zkratovala o zvětšenou nádrž. Zase taková „banalita“.“

„Další věc, která mě mrzí, je nedokončený závod v supersportech. Tam mi na startu, opravdu jen těsně před vyjetím na trať, praskl držák tlumiče řízení. Vyjet na trať bez tlumiče řízení by možná ještě šlo. Hlavní problém byl v tom, že ten tlumič volně poletoval v oblasti brejlí, takže se mohl někde zaseknout a bylo by na průšvih zaděláno. To mě moc mrzelo, ale jak jsem už říkal, na Manu vás opravdu potká nečekaný. Zbytek závodů byl skvělej a já jsem si to moc užil. Šestikolový Senior TT se mi moc povedl a byl to úžasný zážitek.“

Ve výsledkových listinách jsi si proti loňsku dost polepšil.
Kamil Holán: „Jo, to mě těší ze všeho nejvíc. Ve všech závodech jsem se dokázala opět posunout o dost nahoru a zejména Superstock a Senior TT mě strašně těší. Tam jsem byl fakt jen těsně za tou pomyslnou elitní dvacítkou. Od té už to není daleko ke stříbrnýmu merkuru :-)“

Máš tedy v plánu se na Man vrátit?
Kamil Holán: „No já myslím, že to mám asi jako všichni, kteří kdy na Manu startovali. Už tomu prostě propadneš a nemůžeš bez toho být :-)“

Pojďme tedy dál. Jak hodnotíš svoji další sezonu v šampionátu IRRC.
Kamil Holán: „Superbiky v IRRC byly letos znovu o něco nabitější a znovu se hodně zrychlili všichni jezdci. Já musel bohužel vynechat jeden dvojzávod v holandském Oss, protože to bylo těsně před prvníma Hořicema a Manem a to bylo prostě logisticky neúnosný. Potom jsem v Chimay nedokončil jeden závod, a tak jsem pomalu přestával věřit v dobrej výsledek. Pak ale přišly Hořice a já se vrátil zpět do hry o dobrý umístění.“

„Další velkej zážitek letošní sezony byl závod ve finské Imatře. Tahle legendární trať byla zapsaná do historie závodama Grand Prix, tedy mistrovství světa. Po třiceti letech chtěli pořadatelé navázat na tuhle krásnou tradici a musím říct, že se jim to povedlo hned napoprvé. Trať sama o sobě nebyla až tak zvláštní, proti jiným tratím z IRRC, pokud teda pominu ten přejezd, kterej ale spíš vypadá šíleně, než že by jezdcům způsoboval nějaký zásadní problémy. O to nejpodstatnější se postarali fanouškové, kterých přišlo v neděli na závody přes čtyřicet tisíc. Podle mě to tak opravdu mohlo být, protože tolik lidí na malým plácku jsem na závodech ještě neviděl. Jedním slovem, úžasný. Pro mě to budou hezký vzpomínky obzvlášť, protože se mi tam docela dařilo a já byl po odjetých závodech v Imatře rázem na šestým místě v celkovým pořadí.“

Nakonec to tak ale nedopadlo?
Kamil Holán: „Posledním dostavením IRRC byl tradičně německý Frohburg, kde to mám docela rád a moc jsem se tam těšil. Tady ale zase zasáhla vyšší moc a při druhý kvaldě mi zdechnul motor. Prostě se zastavil a už jsme motorku nenastartovali. Jediná možnost byla přivézt jakoukoliv náhradní motorku z Česka a aspoň se pokusit zabojovat o nějaké body v závodech. I přesto, že se nám podařilo po šílený akci motorku do Německa dostat, bylo už pozdě a techničtí komisaři mě odmítli pustit do závodu. Bylo to strašný zklamání, ale bojovali jsme až do poslední chvíle. Propadl jsem se tak na osmý místo, ale vzhledem k tomu, že jsem odjel jen sedm z dvanácti závodů, to je vlastně hodně dobrej výsledek. Jsem rád, že patřím mezi užší špičku v IRRC a snad už někdy prolomím moji vytouženou první pětku :-)“

„Velkou ctí mi bylo být pro tenhle rok oficiálním reprezentantem České republiky a já bych chtěl moc poděkovat za projevenou důvěru Autoklubu ČR, především Honzovi Šťovíčkovi, který mě osobně podpořil v závodění. Jsem strašně rád, že po tolika letech se v Autoklubu konečně objevují lidé, které naše závody fakt zajímají. Přál bych si, aby se právě Honza Šťovíček stal prezidentem Autoklubu v nadcházejících podzimních volbách.“

Je sice ještě brzy se ptát, ale myslíš už na příští sezonu?
Kamil Holán: „No jasně, že myslím :-) Jen ti asi nedokážu v tuhle chvíli říct nic konkrétního. Mým hlavním cílem je pokusit se trochu omladit motorku. Ještě loni jsem si myslel, jakej nemám hustej bajk, ale letos jsem si v tý obrovský konkurenci uvědomil, že ta šestiletá babička z Bavorska už přece jenom nestačí na novou generaci litrových bestií.“

„Změn bude určitě ještě víc, ale jedno je jistý. Začínám zase od nuly. Myslím tím úplně bez peněz a vlastně i bez motorky. Tohle je na další povídání, ale v tuhle chvíli je to pro mě ještě dost citlivá věc. Jediný, co mi zbývá je koukat se dopředu a snažit se vše zajistit tak, abych byl na startu i v další sezoně. Závody a motorky miluju a rozhodně s tím nehodlám skončit. Dopředu mě ženou všichni fanoušci a kamarádi. To mi dává obrovskou motivaci a sílu jít do toho znovu. Bez mých sponzorů bych se nikdy nedostal tam, kde jsem a jim patří největší dík. Moc bych chtěl proto poděkovat firmám Kaiser servis, Zeller Gmelin, Blue Label, Pannatoni, Vágner sport, RST, HJC, Bonmoto, Ermax, RP Tuning, IV Racing, Titanium pro, Fony, Broker Consulting Rudolf Rodywirja, MOD electronic, HET a dalším velmi blízkým přátelům, kteří mě finančně podpořili. Moc děkuju speciálně Jožimu Pappovi, který mi na letošek půjčil svoji R6, jež je pro mě už srdcovou záležitostí. Na ní jsem vyhrál Manx Grand Prix v roce 2012 a taky letos na ní zaznamenal spoustu úspěchů :-)“

Informace o redaktorovi

Petr Czyž - (Odebírat články autora)