Radši tuhej, nežli druhej!
Text: Martin Hakl | Foto: Martin Synek, Ondra Hakl | Zveřejněno: 15.8.2013 | Zobrazeno: 16 086x
Po svojí flattrackové premiéře jsem na letošní rok plánoval co nejhojnější účast, ale nakonec dopadlo všechno jinak. Loňský závěrečný závod byl zrušen kvůli sněhu, letošní úvodní zase kvůli dešti, flattrackový svátek na svítkovském oválu v Pardubicích jsem proflákal na dovolené - Černej Zabiják marně vrtěl výfukem pokaždé, když jsem vlezl do garáže. Svoji šanci dostal až na začátku srpna, kde se jel další díl flattrackového mistráku v baště téhle disciplíny, tedy ve svitavské „Cihelně“.
Kapitoly článku
Po premiérovém závodě, kde Černej Zabiják předváděl neuvěřitelně mizerné starty a výjezdy ze zatáček, jsem pro jeho porychlení namódil lehčí převod pomocí větší rozety z čehosi, nalezené na hromadě šrotu při tradiční železné sobotě. Tím veškeré údržby a úpravy skončily a tak jsem v sobotu na mašině do Svitav přivezl i dost bláta z loňského závodu. Po příjezdu do „Cihelny“ jsem zaregistroval pár tváří, které jsem znal z loňska. Někteří byli v civilu, více či méně omotaní a vyztužení různými obinadly a dlahami. Nejhůř to odnesli Pavol Pučko, který je chabrus po crashi v Březolupech, Luďkovi Šimůnkovi zase srůstá obratel po havárii v Kopřivnici. Ani jeden z nich se už letos na dráhu letos nejspíš nepodívá a tak jejich 
nádherné stroje VM 610 a Harley Davidson 1200 budou na oválech k vidění až v následující sezóně. Startovní pole bylo vůbec trošku prořídlé, v kategorii FT1 se sešlo devět pilotů, klasiků bylo sedm a ve veteránech jsme byli akorát do mariáše, tedy čtyři. Naštěstí nízký počet riderů nijak neubral na dramatičnosti odpoledních závodů a diváci, kterých se sešel slušný počet, mohli vidět parádní souboje. Stejně parádní byla i podívaná v depu, kde vedle mašin, které jsem obdivoval už na loňském klání, přibyly další skvostné kousky. Nejvíc nejlepší byla Ducati Pantah 650 Tomáše Matičky, kterýžto kousek by rozhodně udělal díru do světa i při motorkářských výstavách. Zpracování, zvuk, šmrnc… prostě oba palce nahoře! Nové, stylové a hodně nadupané mašiny předvedli Radek Pecina s Davidem NSU Havlíčkem a svoje loňské stroje vytunili a pekelně porychlili klasici Michal Špaček s Michalem Hlouškem. Nové tváře přibyly i v prestižních „jedničkách“ a Radek Podhadský, jeden z nováčků, dokonce se svojí KTM zatím v celkovém pořadí ukazuje záda všem zkušenějším soupeřům!
Mě ale samozřejmě nejvíc zajímala kategorie veteránů a stroje mých protivníků. I když tahle třída má veškeré předpoklady k tomu, aby byla tou nepočetnější, je tomu bohužel právě naopak. Po celou sezónu jezdí stabilní trojlístek pardubických veteránistů (a ve dvou případech i veteránů), kteří poté, co vloni po oválech vodili nablýskané péráky, na letošek přichystali jejich flattrackové (otlučení odolnější) verze. Ty se sice tolik neblyští chromem, ale hlavně mašiny Jirky Kozáka a Honzy Sochora jely opravdu parádně a jejich zvuk musel lahodit uchu všech milovníků dvoutaktů. Tyhle tři mušketýry v jednotlivých závodech přijedou potrápit „jednorázoví“ soupeři, kteří se snaží narušit jejich hegemonii, o což budu ve Svitavách usilovat právě já. Pokud jsem psal o parádním zvuku dvou „pardubických“ péráků, tak mašina Franty Chvojky o sobě dávala vědět úplně jinak. Chvíli jsem si myslel, že jsem se ocitl o nějakých třicet let zpátky a ve Štikovské rokli přihlížím autokrosovým kláním. V těch dobách totiž každou druhou buginu poháněl motor z Wartburga a přesně tenhle plechový zvuk se rozlehl po celých Svitavách, když Franta rozvášnil svojí mašinu poháněnou třiapůlovým motorem z Californie. Byl jsem hodně zvědav, jak tenhle peklostroj pojede, protože když jsme inspirováni autokrosovými warany kuchali výfuky na našich fichtlech, řvaly tak jako kdyby jsme každou chvíli měli letět na Měsíc, ale výkon bohužel zmizel v nějaké černé díře.
Na startu první jízdy jsem vyfasoval místo uprostřed oválu a asi dvacetimetrová louže plná bláta, která byla přímo přede mnou, mi ukazovala vytrčený prostředníček: „hochu tady jen tak neprojedeš!“ Sice jsem louži projel, ale Zabiják se v ní po startu málem utopil a při nájezdu do první zatáčky jsem na svoje konkurenty čapnul maňasa nějaký 15 - 20 metrů. Po prvním kole jsem ale stáhnul třetího Frantu s jednostopým waranem a v zatáčkách jsem se i dostával na jeho úroveň. Ale měl jsem při tom plný ruce práce, Zabiják se vlnil, kroutil a jel všude možně, jen ne tam kam jsem chtěl já. V poslední zatáčce jsem ještě zkusil zaútočit na třetí flek, ale marně - mašině se prostě zatočit nechtělo… Na vině bylo nedotažené zadní kolo - sakra, mě to snad přes zimu do garáže někdo přišel povolit! Ale bylo mi jasný, že teď už to bude jenom lepší - start z bláta už mám za sebou a Zabiják snad už s dotaženým zadním kolem pojede tam, kam budu chtít já a ne kam ho zrovna napadne. Taky že jo, do druhé i třetí jízdy jsem sice odstartoval zase jako poslední (ty dvouválce se prostě odpíchnou líp!), ale Frantu jsem za sebou nechal už v první zatáčce a já se mohl začít soustřeďovat na Honzu „Péráka“ Sochora a hlavně na svoji jízdu. Zabiják celkem držel stopu, sem tam si ještě poskočil nebo ulítnul, ale to k tomu prostě patří. Obě jízdy byly jak podle kopíráku, v obou jsem si útok na druhý flek nechal na poslední chvíli a to bylo pozdě, Honza byl pod cílovou vlajkou pokaždé o tááákouvýhle kousíček dřív. Do finále jsem šel s jasnou vizí: Frantu “Warana“ střihnout v první zatáčce, Honzu „Péráka“ ve druhé a oba si udržet za sebou po celých osm kol. Na Jirku
„Dokonalého“ jsem si moc šancí nedával, přívlastek „dokonalý“ totiž k němu sedí naprosto přesně. Nejenže jeho mašina šlape jak hodinky, ale i jeho styl je učebnicový, žádné smyky, žádné kraviny, jedna zatáčka jako druhá… Jak jsem si usmyslel, tak jsem učinil - ve druhém kole jsem už byl na druhém místě a jízdu si začal užívat. Postupně jsem přicházel na limit, kdy mašina ještě drží rozumnou stopu, kdy mám přidávat plyn, kdy brzdit… a najednou jsem se Jirkovi přilepil na zadní kolo! Bohužel startmaršál už začal mávat vlajkou značící nájezd do posledního kola. „Radši tuhej, nežli druhej!“ hulákám pod helmou a v posledních dvou zatáčkách to zkusím před Jirku poslat. Poslední zatáčka, Jirka vnitřkem, já venkem… Sakra! Zase mi chyběly nějaký dva metry! Ale i tak to bylo dobrý, druhý místo beru. Diváci při čestném kole mávají, soupeři gratulují, lezu na stupně vítězů, dostávám věnec, jaký kdysi na krku nosíval Franta Šťastný - fakt to bylo dobrý! Ono je vlastně úplně jedno, jestli jedete „O pohár pana starosty“ nebo mistrovství republiky, adrenalin na startovní lajně a 
emoce po protnutí cílové lajny produkuje naše mozkovna úplně stejné. Po příjezdu domů kuju pikle a promýšlím, jaké úpravy provedu na Zabijákovi pro příští rok. Nejspíš povedu výfuk na druhou stranu, přeci jenom výfuk vlevo je na plochodrážce úplná trapárna. Navíc je velkej, těžkej a hnusnej. Asi by to taky chtělo zubatější zadní gumu, ale zase mi to vůči Zabijákovi přijde jako rána pod pás, protože tuhle pneumatiku má nejspíš už od svojí první registrace, tedy z roku 1951. Tehdy s ní ještě horník Josef Janků (jeho první majitel) ve Výprachticích honil vodu při nahánění tamních bábovek. Každopádně první úpravu jsem provedl už po příjezdu domů. Na zadní blatník putovala vzpomínková samolepka na Jirku „Smokera“ Sýkoru. Vždyť je to právě rok, co se Jirka vydal tam nahoru, provonět svými čmoudíky samotné motocyklové nebe…
Málem bych zapomněl na to hlavní, tedy na kategorie FT1 a Classic. Obě finále byla parádní, v klasikách byl nejrychlejším skvěle jedoucí Michal Hloušek na dvoutaktní pile Honda CR 250 před Radkem Pecinou na Rotaxu 600 a Davidem NSU Havlíčkem, pilotujícím Yamahu XT 550. Smolíka měl Michal Špaček, kterému v sobotu nevycházely starty a navíc se při skvělých stíhačkách se dvakrát zaryl helmou do země. Jedna z těchto havárií ho potkala ve finále při nahánění vedoucího Michala Hlouška a odnesl si z ní i sádru na zlomeném kotníku - další rekonvalescent do party…
Finále „jedniček“ bylo na infarkt, po celých dvanáct kol se na čele neuvěřitelně mazala trojice ve složení Hanson Schruf, Roman Janošťák a Pavel Balšínek a téhle bitvě asistoval ještě čtvrtý Jan Vondrášek. I když se situace měnila snad v každém kole, nakonec cílovou páskou projeli právě v tomto pořadí - bomba! Vlastně celá sobota byla bombová - skvělé bitvy flattrackerů, mezi jízdami se po trati proháněl nádherný hot roďák, muzika hrála, pivo se točilo, diváci se bavili… Kdo byl, užíval si, kdo chyběl, může litovat. Příště dorazte taky, aktuální informace o připravovaných akcích jsou vždy k mání na flattrackerském webu. Mrkněte se taky do garáže, jestli se tam neválí nějaká kejvačka, pérák, zetka či podobné přibližovadlo. Jestli jo, tak ho zbavte blatníků, světel, přední brzdy a podobných zbytečností a přijďte si zazávodit. Licence netřeba, za dvě kila startovného budete mít adrenalinových motozážitků tolik, že Vám vydrží na celou dlouhou zimu!
nádherné stroje VM 610 a Harley Davidson 1200 budou na oválech k vidění až v následující sezóně. Startovní pole bylo vůbec trošku prořídlé, v kategorii FT1 se sešlo devět pilotů, klasiků bylo sedm a ve veteránech jsme byli akorát do mariáše, tedy čtyři. Naštěstí nízký počet riderů nijak neubral na dramatičnosti odpoledních závodů a diváci, kterých se sešel slušný počet, mohli vidět parádní souboje. Stejně parádní byla i podívaná v depu, kde vedle mašin, které jsem obdivoval už na loňském klání, přibyly další skvostné kousky. Nejvíc nejlepší byla Ducati Pantah 650 Tomáše Matičky, kterýžto kousek by rozhodně udělal díru do světa i při motorkářských výstavách. Zpracování, zvuk, šmrnc… prostě oba palce nahoře! Nové, stylové a hodně nadupané mašiny předvedli Radek Pecina s Davidem NSU Havlíčkem a svoje loňské stroje vytunili a pekelně porychlili klasici Michal Špaček s Michalem Hlouškem. Nové tváře přibyly i v prestižních „jedničkách“ a Radek Podhadský, jeden z nováčků, dokonce se svojí KTM zatím v celkovém pořadí ukazuje záda všem zkušenějším soupeřům!
Mě ale samozřejmě nejvíc zajímala kategorie veteránů a stroje mých protivníků. I když tahle třída má veškeré předpoklady k tomu, aby byla tou nepočetnější, je tomu bohužel právě naopak. Po celou sezónu jezdí stabilní trojlístek pardubických veteránistů (a ve dvou případech i veteránů), kteří poté, co vloni po oválech vodili nablýskané péráky, na letošek přichystali jejich flattrackové (otlučení odolnější) verze. Ty se sice tolik neblyští chromem, ale hlavně mašiny Jirky Kozáka a Honzy Sochora jely opravdu parádně a jejich zvuk musel lahodit uchu všech milovníků dvoutaktů. Tyhle tři mušketýry v jednotlivých závodech přijedou potrápit „jednorázoví“ soupeři, kteří se snaží narušit jejich hegemonii, o což budu ve Svitavách usilovat právě já. Pokud jsem psal o parádním zvuku dvou „pardubických“ péráků, tak mašina Franty Chvojky o sobě dávala vědět úplně jinak. Chvíli jsem si myslel, že jsem se ocitl o nějakých třicet let zpátky a ve Štikovské rokli přihlížím autokrosovým kláním. V těch dobách totiž každou druhou buginu poháněl motor z Wartburga a přesně tenhle plechový zvuk se rozlehl po celých Svitavách, když Franta rozvášnil svojí mašinu poháněnou třiapůlovým motorem z Californie. Byl jsem hodně zvědav, jak tenhle peklostroj pojede, protože když jsme inspirováni autokrosovými warany kuchali výfuky na našich fichtlech, řvaly tak jako kdyby jsme každou chvíli měli letět na Měsíc, ale výkon bohužel zmizel v nějaké černé díře.
Na startu první jízdy jsem vyfasoval místo uprostřed oválu a asi dvacetimetrová louže plná bláta, která byla přímo přede mnou, mi ukazovala vytrčený prostředníček: „hochu tady jen tak neprojedeš!“ Sice jsem louži projel, ale Zabiják se v ní po startu málem utopil a při nájezdu do první zatáčky jsem na svoje konkurenty čapnul maňasa nějaký 15 - 20 metrů. Po prvním kole jsem ale stáhnul třetího Frantu s jednostopým waranem a v zatáčkách jsem se i dostával na jeho úroveň. Ale měl jsem při tom plný ruce práce, Zabiják se vlnil, kroutil a jel všude možně, jen ne tam kam jsem chtěl já. V poslední zatáčce jsem ještě zkusil zaútočit na třetí flek, ale marně - mašině se prostě zatočit nechtělo… Na vině bylo nedotažené zadní kolo - sakra, mě to snad přes zimu do garáže někdo přišel povolit! Ale bylo mi jasný, že teď už to bude jenom lepší - start z bláta už mám za sebou a Zabiják snad už s dotaženým zadním kolem pojede tam, kam budu chtít já a ne kam ho zrovna napadne. Taky že jo, do druhé i třetí jízdy jsem sice odstartoval zase jako poslední (ty dvouválce se prostě odpíchnou líp!), ale Frantu jsem za sebou nechal už v první zatáčce a já se mohl začít soustřeďovat na Honzu „Péráka“ Sochora a hlavně na svoji jízdu. Zabiják celkem držel stopu, sem tam si ještě poskočil nebo ulítnul, ale to k tomu prostě patří. Obě jízdy byly jak podle kopíráku, v obou jsem si útok na druhý flek nechal na poslední chvíli a to bylo pozdě, Honza byl pod cílovou vlajkou pokaždé o tááákouvýhle kousíček dřív. Do finále jsem šel s jasnou vizí: Frantu “Warana“ střihnout v první zatáčce, Honzu „Péráka“ ve druhé a oba si udržet za sebou po celých osm kol. Na Jirku
„Dokonalého“ jsem si moc šancí nedával, přívlastek „dokonalý“ totiž k němu sedí naprosto přesně. Nejenže jeho mašina šlape jak hodinky, ale i jeho styl je učebnicový, žádné smyky, žádné kraviny, jedna zatáčka jako druhá… Jak jsem si usmyslel, tak jsem učinil - ve druhém kole jsem už byl na druhém místě a jízdu si začal užívat. Postupně jsem přicházel na limit, kdy mašina ještě drží rozumnou stopu, kdy mám přidávat plyn, kdy brzdit… a najednou jsem se Jirkovi přilepil na zadní kolo! Bohužel startmaršál už začal mávat vlajkou značící nájezd do posledního kola. „Radši tuhej, nežli druhej!“ hulákám pod helmou a v posledních dvou zatáčkách to zkusím před Jirku poslat. Poslední zatáčka, Jirka vnitřkem, já venkem… Sakra! Zase mi chyběly nějaký dva metry! Ale i tak to bylo dobrý, druhý místo beru. Diváci při čestném kole mávají, soupeři gratulují, lezu na stupně vítězů, dostávám věnec, jaký kdysi na krku nosíval Franta Šťastný - fakt to bylo dobrý! Ono je vlastně úplně jedno, jestli jedete „O pohár pana starosty“ nebo mistrovství republiky, adrenalin na startovní lajně a 
emoce po protnutí cílové lajny produkuje naše mozkovna úplně stejné. Po příjezdu domů kuju pikle a promýšlím, jaké úpravy provedu na Zabijákovi pro příští rok. Nejspíš povedu výfuk na druhou stranu, přeci jenom výfuk vlevo je na plochodrážce úplná trapárna. Navíc je velkej, těžkej a hnusnej. Asi by to taky chtělo zubatější zadní gumu, ale zase mi to vůči Zabijákovi přijde jako rána pod pás, protože tuhle pneumatiku má nejspíš už od svojí první registrace, tedy z roku 1951. Tehdy s ní ještě horník Josef Janků (jeho první majitel) ve Výprachticích honil vodu při nahánění tamních bábovek. Každopádně první úpravu jsem provedl už po příjezdu domů. Na zadní blatník putovala vzpomínková samolepka na Jirku „Smokera“ Sýkoru. Vždyť je to právě rok, co se Jirka vydal tam nahoru, provonět svými čmoudíky samotné motocyklové nebe…
Málem bych zapomněl na to hlavní, tedy na kategorie FT1 a Classic. Obě finále byla parádní, v klasikách byl nejrychlejším skvěle jedoucí Michal Hloušek na dvoutaktní pile Honda CR 250 před Radkem Pecinou na Rotaxu 600 a Davidem NSU Havlíčkem, pilotujícím Yamahu XT 550. Smolíka měl Michal Špaček, kterému v sobotu nevycházely starty a navíc se při skvělých stíhačkách se dvakrát zaryl helmou do země. Jedna z těchto havárií ho potkala ve finále při nahánění vedoucího Michala Hlouška a odnesl si z ní i sádru na zlomeném kotníku - další rekonvalescent do party…
Finále „jedniček“ bylo na infarkt, po celých dvanáct kol se na čele neuvěřitelně mazala trojice ve složení Hanson Schruf, Roman Janošťák a Pavel Balšínek a téhle bitvě asistoval ještě čtvrtý Jan Vondrášek. I když se situace měnila snad v každém kole, nakonec cílovou páskou projeli právě v tomto pořadí - bomba! Vlastně celá sobota byla bombová - skvělé bitvy flattrackerů, mezi jízdami se po trati proháněl nádherný hot roďák, muzika hrála, pivo se točilo, diváci se bavili… Kdo byl, užíval si, kdo chyběl, může litovat. Příště dorazte taky, aktuální informace o připravovaných akcích jsou vždy k mání na flattrackerském webu. Mrkněte se taky do garáže, jestli se tam neválí nějaká kejvačka, pérák, zetka či podobné přibližovadlo. Jestli jo, tak ho zbavte blatníků, světel, přední brzdy a podobných zbytečností a přijďte si zazávodit. Licence netřeba, za dvě kila startovného budete mít adrenalinových motozážitků tolik, že Vám vydrží na celou dlouhou zimu!
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?