Motokros se začal drát na světlo světa
ve 20. letech minulého století, okamžitě
se bouřlivě vyvíjel a hned po 2. světové válce usoudila FIM (Světová motocyková federace) , že by bylo dobré uspořádat nějaké výkonnostní srovnání jednotlivých zemí.
A tak vznikl Motokros národů, jehož první ročník se jel 20. července roku 1947 nedaleko nizozemského Haagu. Původní idea byla, že se bude jezdit každoročně a s motocykly kubatury do 500 ccm. Pozvány tehdy byly reprezentace tří zemí
Nizozemska, Belgie a Velké Británie a titul si odvezla Británie ve složení
Bill Nicholson (BSA), Fred Rist (BSA) a Bob Ray (Ariel) před Belgií.
Druhý Motokros národů se uskutečnil
v srpnu 1948 v belgickém La Fraineuse a přihlášených zemí už bylo mnohem víc. Přijeli navíc Francouzi, Švédové a Lucembursko a vítězem se stala
domácí Belgie, kterou reprezentovali
Nic Jansen, Marcel Cox a Andre Milhoux. Na konci srpna 1949 byla na řadě s pořadatelstvím
Velká Británie a jelo se v areálu Brands Hatch, dneska hlavně známém svým skvělým silničářským okruhem. Britové využili domácího prostředí, triumfovali tak podruhé a nechali si dosavadní pohár. Britská motocyklová federace pak věnovala do dalších ročníků jinou trofej. Ta byla později pojmenovaná podle tehdejšího
viceprezidenta sportovní komise FIM Petera Chamberlaina, velkého zastánce motokrosu. Ze začátku byla britská dominace v Motokrosu národů obrovská.
Jezdci z ostrovů vyhráli do roku 1960 deset ročníků. Jejich šňůru přerušili jen
Belgičané v roce 1948 a pak i v roce 1951 a Švédové v letech 1955 a 1958. V roce 1961 vymyslela FIM i
Trophée des Nations (Trofej národů) pro jezdce na dvěstěpadesátkách, Motokrosům národů a tedy klasickým pětiskovkám ale nadále kralovali Britové. V pro Čechy tak důležitém roce 1968 se v
moldavském Kišiněvě poprvé prosadila reprezentace
Sovětského svazu, pak se ale začala skvěle prezentovat silná belgická generace motokrosařů okolo
Rogera De Costera, Joela Roberta a Sylvaina Geboerse.
Sedmdesátá léta přinesla ohromné změny,
nástup japonských morocyklů začala Suzuki a rychle následovaly i Yamaha, Honda a Kawasaki. Kromě toho se začali prosazovat i američtí jezdci, kteří se v roce 1974 ve Švédsku poprvé objevili i na bedně. Sestava
Jim Pomeroy (Bultaco), Brad Lackey (Husqvarna), Marty Tripes (Husqvarna) a Jimmy Weinert (Kawasaki) skončila druhá za domácími jezdci. Američané ale už tehdy dokázali porazit i Sověty, vedené
pozdějším mistrem světa Genadijem Mojsejevem. A konečně v
roce 1975 přišel i jediný náš triumf. V Sedlčanech tehdejší
československý výběr vydřel cenný pohár, když za sebou nechal i favorizovanou Belgii s třemi mistry světa ve svých řadách –
Rogerem de Costerem, Harry Evertsem a Gastonem Rahierem. Naši zlaté hoši tehdy jeli v sestavě
Antonín Baborovský, Jiří Churavý, Miroslav Nováček, Zdeněk Velký.
V roce 1980 se FIM rozhodla založit i motokrosovou týmovou soutěž pro jezdce třídy 125 ccm s názvem
Coupe des Nations. První ročník se stal kořistí Italů, které tehdy vedl výborný
Michele Rinaldi. V roce 1985 už ale přichází na řadu nový formát soutěže
Motocross des Nations, ve které se zkombinují jezdci všech tři tehdejších kubartur
(125cc, 250cc a 500cc). To už ale soutěži dávno naprosto vládnou
Američané, kteří vyhráli bez přestávky v letech 1981 až 1993. V jejich týmech se za ta léta vystřídaly takové hvězdy jako byli
David Bailey, Rick Johnson, Johnny O'Mara, Jeff Ward nebo později Jeff Emig, Jeremy McGrath a Ricky Carmichael. A jak známo, Američané vládnou Motokrosu národu dodnes, jen jména se změnila. Dnes jsou to
James Stewart, Ryan Villopoto, Ryan Dungey, Jake Weimer nebo Ivan Tedesco, kteří táhnou Američany dopředu. Za všechny ty roky se
Motokros národů jezdil pod různými názvy, anglická verze
Motocross of Nations se oficiálně používá až od roku 2003.
se bouřlivě vyvíjel a hned po 2. světové válce usoudila FIM (Světová motocyková federace) , že by bylo dobré uspořádat nějaké výkonnostní srovnání jednotlivých zemí. A tak vznikl Motokros národů, jehož první ročník se jel 20. července roku 1947 nedaleko nizozemského Haagu. Původní idea byla, že se bude jezdit každoročně a s motocykly kubatury do 500 ccm. Pozvány tehdy byly reprezentace tří zemí Nizozemska, Belgie a Velké Británie a titul si odvezla Británie ve složení Bill Nicholson (BSA), Fred Rist (BSA) a Bob Ray (Ariel) před Belgií.
Sedmdesátá léta přinesla ohromné změny, nástup japonských morocyklů začala Suzuki a rychle následovaly i Yamaha, Honda a Kawasaki. Kromě toho se začali prosazovat i američtí jezdci, kteří se v roce 1974 ve Švédsku poprvé objevili i na bedně. Sestava Jim Pomeroy (Bultaco), Brad Lackey (Husqvarna), Marty Tripes (Husqvarna) a Jimmy Weinert (Kawasaki) skončila druhá za domácími jezdci. Američané ale už tehdy dokázali porazit i Sověty, vedené pozdějším mistrem světa Genadijem Mojsejevem. A konečně v roce 1975 přišel i jediný náš triumf. V Sedlčanech tehdejší československý výběr vydřel cenný pohár, když za sebou nechal i favorizovanou Belgii s třemi mistry světa ve svých řadách – Rogerem de Costerem, Harry Evertsem a Gastonem Rahierem. Naši zlaté hoši tehdy jeli v sestavě Antonín Baborovský, Jiří Churavý, Miroslav Nováček, Zdeněk Velký. 
