Red Bull Romaniacs očima českých závodníků

Začneme asi nejmladším a určitě nejvýše umístěným z našich závodníků, Davidem Cypriánem.

David Cyprián (st.číslo 17, kategorie Gold)

„Redbull Romaniacs je notoricky známy závod v Rumunsku. Jedná se o extrémní závod, který začíná prologem a pak 4 dny závodí v lese. Jako každý rok, tak i letos jsem se na závod těšil, je to můj oblíbený závod. Na prologu se mi náramně dařilo a zajel jsem 7. místo, což je můj nejlepší výsledek v kariéře. Do prvního extrémního dne jsem tedy nastupoval s velkým očekáváním.“

„Bohužel se to úplně nenaplnilo a já se hned od startu propadal dozadu. Nová vymoženost letošního ročníku, tedy “livemaniacs”, což znamenalo, že jeden úsek jsme jeli třikrát mi moc nepřidala. Musím říct, že první den byl brutální. Během 90km jsme nastoupali 8500 výškových metrů. Po tomto dni jsem se usadil na 10. místě s velkým náskokem na 11. a velkou ztrátou na 9. místo. Doufal jsem, že další dny budou solidnější.“

„Bohužel se to nestalo a každý den byl horší, než ten předchozí. Během 3. dne odpadli dva jezdci, takže jsem se posunul na 8. místo, na kterém jsem tento šílený závod dokončil. Musím říct, že trend stále pokračuje a závody jsou velmi náročné. Vždyť během cca 400 km jsme nastoupali 40000 výškových metrů, což je šílené. Každopádně jsem rád, že je to za mnou, vím na čem je třeba zapracovat a co je třeba zlepšit na další rok.“

„Velké díky patří týmu, který se mnou vydržel vstávat každé ráno ve 4 a udržel mě při životě, i když někdy jsem tomu sám nevěřil. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří posílali zprávy a podporovali ať už u tratě nebo z domova. Bez vás by to nebylo stejné.“

Pokračovat budeme sestupně dle kategorie, v níž se kluci účastnili:

Štěpán Černohorský (st.číslo 101, kategorie Silver)

„Letošní Romaniacs pro mě byl trochu specifický. Původně jsme s kamarádem Jáchymem plánovali jet kategorii Gold s tím, že si budeme pomáhat. Nakonec z toho sešlo a jsem za to rád, protože by to bylo nereálné dojet. Celé mistrovství světa posunuli o level dál a my sázeli na to, že je tyto závody schopná dojet ženská ( Sandra Gomez). Bohužel ženská letos nedojela jediný závod a my to měli stejně. Tomuto plánu odpovídala i příprava… začali jsme víc tlačit než jezdit. Po změně kategorie do Silverů jsem zkoušel natrénovat trochu rychlosti, ale to se mi za tři týdny nepodařilo stihnout. Sázel jsem tedy na obtížnost a celkovou vydrž (letos jsem si zvykl být denně na trati 8 hodin).“

„Nicméně letošní Romaniacs takový nebyl. Určitě bych neřekl, že byl zadarmo. Přejezdy byly dlouhé a hlavně unavující. Místo klasických cest a trailů se jela jedna kolej v borůvkách, bordelu a kamení. Upřímně mě to nebavilo, jel jsem pomalu a trpěl. Podle toho vypadal i výkon. Výjezdy i sjezdy byly sice dlouhé, ale nijak extra obtížné. Těžké byly fyzicky po těch únavných přejezdech, nicméně ne na techniku. Shrnul bych to jako další zážitek do sbírky. Ať to bylo jakékoliv tak to byl velký zážitek. Chtěl bych moc poděkovat všem kteří mě podporovali a nejvíce manželce a Oliverovi, kteří mi dělali celé závody support. Neměli to jednoduché a velmi si vážím obětovaného času.“

Radek Kodym ( st.číslo 203, kategorie Silver)

„No co bych napsal. Já osobně jsem to čekal úplně jiné!!! Více prudších výjezdů a více tvrdšího endura. Tady to bylo těžké brutálními sjezdy a nekonečnými přejezdy po horských loukách a cestách, kde si na chvilku ubral z koncentrace a hned si ležel. Bylo neuvěřitelné kudy trať vedla. Velké hory, nekonečné potoky, nádherná příroda. Pokud má člověk potřebu sáhnout si na dno a zažít něco nového, je to to pravé. A co mě zaujalo tak neskutečná organizace, která klapala výborně.  Člověk to celé musí ještě vstřebat aby mohl napsat nějaký kloudný článek.“

Fanda Ferus ( st.číslo 308, kategorie Bronze)

„Na letošní Romaniacs jsem měl naplánovanou kvalitní přípravu. Bohužel kvůli práci zůstalo spíš u plánů a já do Sibiu odjížděl trošku nervózní. Hned prolog nedopadl podle představ a dvakrát jsem spadl. Do prvního dne jsem startoval až ze 119. pozice a stálo mě moc práce postoupit dopředu. Opět jsem se nevyvaroval chyb a třikrát jsem v celkem vysoké rychlosti spadl. Moje tělo začalo vykazovat známky mechanického opotřebení :) „

„Nakonec to nebylo vůbec špatné a já do dalšího dne startoval ze 42. místa. Následovala maratonská etapa, která měla cíl v lyžařském středisku Ranca, které leží na známé silnici Transalpina. Únavné, těžké, ale krásné. Nadmořská výška přes dva kilometry. Hodně lidí dostával pořadatel z trati až po setmění. Třetí den start v 1970mnm a hurá dolů. Samozřejmě mezitím několikrát nahoru. Tento den jsem zajel asi nejlépe a bylo z toho 32. místo. Bohužel jsem ani na podruhé na Romaniacs nezvolil dobrý potah sedla a moje sedací část byla v takovém stavu, že čtvrtý cílový den se změnil v boj dotáhnout to do cíle.“

„To se nakonec povedlo a konečné 38.místo je pro mě úspěch. Romaniacs mě opět nadchl atmosférou a když to půjde, tak příští rok kdy bude 20.ročník se opět postavím na start. Byl bych rád kdyby u toho byl můj letošní nejlepší support team Mára Vincík a Kuba Ferus, bez kterých by to nešlo. Tímto jim ještě jednou moc děkuji.“

Libor Kučera (st.číslo 379, kategorie Bronze)

„Přihlásil jsem se na tento závod před třemi lety. První rok to nevyšlo kvůli covidu a druhý rok jsem si zlomil malíček na ruce. Letos to konečně vyšlo. Přípravu jsem nezanedbal a dost jsem trénoval. Jel jsem závod Panorama v Rumunsku, kde se mi dařilo a skončil jsem na krásném 2. místě v kategorii hobby. Prolog se mi moc nevydařil a závod jsem začínal na 189. místě.“

„1.den závodu se mi jelo dobře bez potíží a dojel jsem na 74 místě, což mi dalo lepší pozici na 2. den závodu. 2. den se mi dařilo. Trať byla rychlejší, to mi vyhovovalo a ten den jsem dojel na super 35. místě a celkově mě to posunulo na 53 místo. 3. den závodu bych raději vymazal. Trať byla těžší, jezdilo se po travnatém horském terénu, tak zvaně po kozích stezkách. Bylo to hodně unavující. Těsně před servisním bodem se jela úzká odkloněnka, kde jsem zavadil stupačkou o kámen a přední kolo mi sjelo z cesty kde byla sráz dolů a tím jsem motorku neudržel a ta se mi zřítila cca 300 m do rokle. V tu chvíli jsem věděl, že závod pro mě skončil. Motorku nebyla žádná šance vytáhnout nahoru. Byla to pro mě hrozná bezmoc. Po domluvě s organizátorem mi motorku vytáhli až za tři dny po závodě, kdy já byl už zpět v ČR.“

Petr Rott (st.číslo 706, kategorie Iron)

„Přihlásil jsem se … za A s vědomím ,že na tom nejsem fyzicky nejlépe a musím začít něco dělat, když chci dojet i ty ,,lehké“ Iromeny . To padlo, když jsem si naštěstí v březnu zlomil klíční kost a nemusel jsem mít výčitky, že stejně jako mnozí kamarádi nic nedělám. Za B být alespoň jednou součástí té atmosféry, vidět na vlastní oči slavné jezdce a vyzkoušet si jak to na takovém závodě chodí. Vše se mi splnilo včetně fantastické atmosféry v našem týmu, kde jsem jediný, nikoliv z vlastní vůle, abstinent.“

„Navíc jsem oproti jiným podobným závodům zaznamenal spoustu pozitiv. Nikde nebyla ucpána trať, ale také v naší kategorii nebyly žádné těžké výjezdy, kde lze oproti spolujezdcům s placatých krajů získat nějaké ty minuty. Perfektní organizace a zajištění zdravotníků po celé trase. Startovalo se vždy přesně  tak jak bylo uvedeno ve start časech, každý v případě potřeby uhýbal a nechával předjet. I tak to alespoň pro mne byl těžký závod, kde výjezdy byli nahrazeny náročnými dlouhými sjezdy, jízdou ve vysoké trávě, drnech, mlze, borůvčí, kamení … Tyto krušné chvíle nahradily krásné tobogánové výjezdy a sjezdy, kde jsem vrněl blahem.“

„Prolog jsem uplácal a přežil. 1. den jsem startoval někde kolem 80 místa a i přes zabloudění (svojí blbostí, trat byla perfektně značená ) jsem to dotáhl další den na 33 startovní pozici. Pak každý den bylo stále méně sil a nakonec jsem dojel 43. To bylo lepší, než jsem doufal. Nebudu-li počítat pády z vysílení, kdy jsem upadl i v nulové rychlosti, když se mě o něco víc naklonila motorka, tak ty dva drsnější jsem přežil bez pohmožděnin, natož zlomenin, pouze s rozbitou navigací. Díky Kaličovi, ,který mne tam vyhecoval, a také na mně počkal, když jsem ke konci posledního dne už nemohl. Petrovi, Krechymu a Marešákovi za servis a dojemnou péči. A zda za rok znovu, to zatím nevím.“

A nejvíc práce si se svou slohovou prací dal Kalič. Děkujeme!

Jirka Kalát (st. číslo 679, kategorie IRON)

„Loni v létě po Albania rally 2021 padla myšlenka jet Red Bull Romaniacs 2022, že bychom si posunuli hranice.... No teď už můžu říct, povedlo se!“

„Pěkně popořádku. Nejsem jezdec Hard endura. Mám rád navigační rally, protože je to kombinace jízdy, navigace, výdrže a upřímně, není to většinou až tak těžké na terén, jde spíš o to vydržet spoustu kilometrů. Proto mě zaujala myšlenka si naplánovat něco, co by mě donutilo se sebou něco dělat. Proto Red Bull Romaniacs. Mám obrovský respekt z Hard endura a přihlásit se na ten největší zní jako dost slušná výzva, tak do toho jdu.“

„Domluvil jsem se s Petrem Rottem – Roťákem, že pojedeme třídu IRON. Věděl jsem, že jede i Roman Tůma – Náča a Radek Kodým – Koďas, ale ti se přihlásili do třídy Silver a sorry, tím se pro mě zařadili do skupiny mimozemšťani (neslušnější, co mě napadlo). Teď už můžu říct, že jsme se naštěstí přihlásili do třídy IRON.“
 
(Příprava) - „Od října jsem začal chodit poctivě cvičit. Jelikož jsem měl KTM EXC 500, rozhodl jsem se koupit si KTM EXC 300 (dvoutakt jsem nikdy před tím neměl), protože na tom jede celá špička, tak to přece musí fungovat. V lednu přišel kovid a skoro 2 měsíce jsem se z toho vzpamatovával. Potom přišla první rally v Řecku a po ní jsem zjistil, že moje příprava asi zatím moc dobrá není.... Jelikož už byl květen a já ještě ani neseděl na tom 2t, zavolal jsem Márovi – Marek Vincik a Alešovi Vondrákov,i co na to vlastně potřebuji, koupil to a namontoval, ať to alespoň dobře vypadá.“
 
(Dva měsíce do závodu) - „Poslední roky na začátku června jezdíme Albania Rally... je to těžká navigační rally, ale v našem podání taky dost velká party. Je to tak, moc to v přípravě nepomohlo...  No nic, mohl bych alespoň zajet to tříkilo... Volám Vendovi Šolínovi a prosím o pomoc. Naštěstí si mě vezme pod křídlo. Po prvních km zjišťuji, že mě ta motorka baví, to je dobrá zpráva. Bohužel se ale taky ukazuje problém malých zkušeností z Hard Endura a výdrž je další problém... .“
 

(Měsíc do závodu) - „Tak jsem se jakž takž vzpamatoval z Albanie. Dal jsem si u Vendy 3x trénink s tím, že ten poslední už byl zhruba 100km, tak mi to alespoň psychicky trošku pomohlo.“
 
(Závod) - „Přejímky v pohodě. Je vidět, že je to na světové úrovni a vše je ani ne za hodinku vyřešené.“

„Prolog aneb peklo, nesnáším to. V lese to nějak přežiju, ale umělé překážky uprostřed města mě děsí...., přežil jsem to, to je asi vše, co k tomu můžu říct a byl to hlavní cíl.“

„Den 1: paradoxně jsem se asi připravoval psychicky na něco horšího. Zhruba 60 km po rychlých cestách jak na rally utíkalo a těch pár techničtějších úseků se dalo docela zvládnout. Bylo to hodně o tom si osahat systém startování, navigace a všeho okolo.“

„Den 2: 110  km - tak jestli někdo po prvním dnu říkal, že je to lehký, tak po dnešku už nebude. Od začátku nakládačka. Nekonečný kopce nahoru, dolů, vrstevnice v borůvčí.... proč??? Tady se ukázalo, že jak výjezdy nejsou až tak hrozný, tak ve sjezdech nás teda nešetřej... Bál jsem se a moc, ale nějak to dopadlo. Každopádně jsem tam brutálně ztrácel. Závěr byl v horách 2200 m.n.m. Scházím se tam s Roťákem a oba toho máme plný zuby. Dáváme chvilku pauzu a jedeme se dát dohromady na další den....“

„Den 3: 110 km - strach z toho co bude mi svázal ruce. Bál jsem se přidat a zbytečně přijít o síly, které bych mohl později potřebovat... no nakonec to asi bylo přehnaný. Mají to evidentě vychytaný a ulevili nám a za chvilku jsme už v servisním bodě... pak ještě pár moc pěkných cest a najednou cíl.“

„Den 4: 99 km - poslední den, prý nejtěžší, no hlavně dojet! Je toho dost. Ten závod není v téhle kategorii těžký terénem (kromě sjezdů), ale tím, že vás to celý den morduje. Když už je cesta, je rozbitá.... prostě žádný odpočinek. Nakonec se mi podařilo to doklepat a dojet až do cíle. Sám jsem tomu moc nevěřil, ale je to za mnou! Obrovská úleva a radost.“
 
„Závěrem musím říct, že organizace fantastická. Značení tratě, zajištění, podél tratě zdravotníci, na každém přejezdu asfaltu policie, prostě paráda! Zázemí a servis od Jan Mareš, Radim Kerchovský a Petr Bém byl taky na 1 a bez nich by to rozhodně taky nešlo! Bylo to krásné, ale bylo toho dost!
Možná, a to opravdu možná, někdy příště v Bronz... .“

Díky všem za komentáře a už teď se těšíme na další ročník. S kým se v červencovém Sibiu potkáme tentokrát?

Informace o redaktorovi

Marek Vincík - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE