Rozhovor s mistrem světa v motokrosu i enduru Pelou Renetem

Tovární jezdec Husabergu Pierre-Alexandre Renet má za sebou fantastickou sezonu. Nejenže vyhrál v dresu Francie Šestidenní 2012, ale získal také světový titul v endurové třídě E2. Jako první muž historie se tak stal mistrem světa jak v motokrosu, tak i v enduru.

Po závěrečném podniku endurového mistrovství světa 2012 ve Francii propukla velká radost ve stanu Husabergu, který zásluhou Reneta vybojoval triumf po dlouhých 14 letech. Populární jezdec známý pod přezdívkou Pela se ve svém posledním rozhovoru rozpovídal nejen o tom, jak titul mistra světa získal, ale i komu ho věnoval a jak se vlastně stalo, že přešel z motokrosu k enduru. Na závěr potvrdil, že příští rok zůstává ve své třídě a bude obhajovat svůj titul opět v sedle Husabergu.

Jen tři roky poté, co jste přišel z motokrosu, a už máte titul endurového mistra světa. Jste překvapený z toho, že to šlo tak rychle?

Ano, je to trochu šílené, jak rychle se to všechno stalo. Ale upřímně řečeno, už na začátku minulé sezony jsem věděl, že to mohu dokázat. Bohužel mně ale na cestě za titulem zastavily technické závady na mém motcyklu. I když se o tom moc nemluvilo, byl jsem si jistý, že jsem byl schopen Antoine Mea v boji o titul v kategorii E2 porazit.
 

Jako nově korunovaný šampion E2 jste také prvním jezdcem v historii, který má světový titul jak v motokrosu, tak enduru.

Jsem velmi pyšný na to, že jsem to dokázal. Když jsem přešel na enduro, věděl jsem, že nikdo předtím toho nedosáhl a věřil jsem, že bych mohl být první. Nedokážete si ani představit, jaká je to satisfakce.

Jaká byl poslední závod - Grand Prix AMV of France - kde se o titulu rozhodovalo? Cítil jste hodně tlaku na svou osobu?
 
Byl to strašně divný víkend. V sobotu jsem během jízdy ani necítil, že jedu o titul. Celý den jsem bojoval o vítězství se svým kolegou z francouzské reprezentace Johnnym Aubertem (KTM) a Finem Juhou Salminenem (Husqvarna) a musel jsem se soustředit na každý kousek trati. Nakonec jsem byl nespokojený s tím, že jsem dojel až druhý za Johnnym, vždyť o tom rozhodlo jen nepatrných šest setin sekundy. Až později po dojezdu jsem si uvědomil, že je to vlastně fajn, protože jsem navýšil svůj bodový náskok v tabulce MS na Španěla Cristobala Guerrera (KTM). A ze hry o titul vlastně vypadl Juha. Ale horší to bylo v neděli, to jsem cítil obrovskou nervozitu už od úplně prvního speciálního testu. Měl jsem svázané nohy, pořád jsem myslel na to, abych neudělal nějakou chybu nebo nepoškodil motocykl. Bylo to hrozné a v hlavě jsem měl jediný cíl – dojet už konečně do cíle. Když jsem přijel do depa, moje první myšlenka byla, že titul věnuju svému bratranci, který na začátku sezony zemřel při autonehodě. Už po té tragédii jsem si dal slib, že pro zisk titulu udělám všechno, abych tím mohl uctít jeho památku.


Juha Salminen už má osm světových titulů, Španěl Ivan Cervantes pět, Johnny Aubert dva a Cristobal Guerrero má titul juniorský. To byla letos opravdu silná konkurence ve třídě E2... 

Díky, beru to jako kompliment. Fakt, že ti čtyři kluci mají dohromady šestnáct endurových titulů, ukazuje, jak moc naše třída byla letos nabitá. Vůbec to byla v kategorii E2 úžasná sezona, neustálé tvrdé a dramatické boje na trati a v čele šampionátu se vystřídalo spousta jezdců. Vyhrát tento seriál s tolika skvělými jezdci je parádní pocit.

Kromě vítězství v E2 jste získal i francouzský titul a byl jste členem vítězného týmu Francie na Šestidenní 2012. S touto sezonou tedy můžete byl naprosto spokojený...

Jasně, byla to sezona snů. A doufám, že ji zopakuju i příští rok. Teď ale musím dobít baterky a od motocyklu si musím chvíli odpočinout. Byl jsem se podívat na motocyklové výstavě v Miláně, čekají mě další mimosportovní povinnosti, jsem pozvaný na velkou akci do továrny KTM. Trénovat začnu až po Štědrém dni, jsem domluvený s mistrem světa ve třídě E3 Christophe Nambotinem.


V roce 2009 jste se stal mistrem světa ve třídě MX3, měl jste před sebou zřejmě zářivou kariéru v motokrosu, ale náhle jste udělal pro mnohé podivné rozhodnutí, když jste přijal angažmá v endurovém týmu KTM France pro rok 2010. Co za tím tehdy bylo?
 
Když jsem udělal titul v MX3, chtěl jsem se vrátit do prestižní třídy MX1. V tom mne podpořil i můj bývalý tým, ale dlouho se nevědělo, s jakou technikou a podporou pojedeme a budoucnost byla velmi nejasná. Tak jsem se rozhodl vyzkoušet štěstí v enduru. A dnes je vidět, že jsem udělal dobře a udělal jsem to v pravý čas. 

Za vaším tehdejším rozhodnutím prý stál známý manažer Eric Bernard?

K přestupu do endura a do svého týmu mě přemlouval už dlouho, ale tehdy mi bylo osmnáct a cítil jsem, že jsem na to příliš mladý. Proto jsem chtěl dál pokračovat v motokrosové kariéře. Říkal jsem si, že tu rychlost, co tam získám, uplatním v enduru i později. Ale v tom roce 2009 jsem sám za Ericem zašel a řekl jsem mu, že jsem připravený nejen na přestup do endura, ale také pro boj o titul. A on mi udělal nabídku, ale jen na jednu Grand Prix. A když viděl, že hned v prvním závodě bojuju o třetí místo s Italem Thomasem Oldratim, udělal Eric vše proto, abych mohl odjet celou sezonu. Dokončil jsem ji jako čtvrtý celkově ve světě a přidal jsem i francouzský titul v E2.


Váš jezdecký styl je popisovaný jako klidný, hladký, ale precizní a neskutečně efektivní. To máte tak říkajíc od přírody, nebo se na tom musí tvrdě makat?

Nevím, jezdím tak už úplně od mládí.  Hodně lidí mne často kritizuje za to, že jsem na trati málo agresívní, ale mně se zdá, že když sednu na motorku, tak pořád útočím!  Pak se ale na sebe podívám v televizi a říkám si, že na trati opravdu vypadám jakoby nevzrušeně až všedně. Myslím ale, že můj styl se k enduru hodí a moje výsledky to snad potvrzují.

Hned po sezoně to vypadalo, že přestoupíte do týmu Husqvarna CH Racing manažera Fabrizia Azzalina, ale pak jste podepsal na další dva roky Husabergu... 

Vyjednával jsem s několika továrnami, včetně Husqvarny. Ale Husaberg udělal všechno pro to, aby mne udržel. U nich se cítím fajn, jako v rodině, je to skvělý tým. Byli to právě oni, kteří mi dali šanci nastoupit do továrního týmu a to jim nikdy nezapomenu. Švédové jsou takoví klidní, málomluvní, to je velký rozdíl, než když jste ve francouzském týmu. Také s manažerem  Thomasem Gustavssonem mám skvělé vztahy. Líbí se mi na něm, že je pořád stejný. Nemění své chování podle toho, jestli máme právě dobré nebo špatné výsledky.  Výborně jsem si rozuměl i s dalšími jezdci Husabergu Mathiasem Bellinem, Oriolem Menou  a Joakimem Ljunggrenem. Mathias je trochu divoch, pořád vymýšlí nějaké vtípky a naschvály, ale my ho umíme srovnat. 

 

Informace o redaktorovi

Petr Šour - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (4x):



TOPlist